Cesta do Vietnamu

Foto Petr Horčička

I. ZATČENÍ

Toho parného červnového odpoledne ke mně tiše přišla stará žena a poklepala mi na rameno. Šedé vlasy, mžourající šikmé oči, ústa dokořán. Držela otevřenou plechovku a posunkem mi naznačila, že ji mám vypít, aniž bych tušil, co v ní je.

Neuvědomila si ale, že jsem ji pár minut předtím viděl s lidmi z vietnamské bezpečnostní složky cong an (Policie). Zdvořile jsem odmítl. Spoluprotestující, kterému bylo něco přes dvacet, mi rychle potvrdil to, co se mi honilo hlavou: „Dávej si pozor. Lidé z cong an by tě mohli chtít zdrogovat. Ví se o nich, že to dělají.“

Policie mě toho osudného dne omylem považovala za jednoho z vůdců. Nemám jim to za zlé. Jak protesty postupovaly od Parku Hoang Van Thu poblíž letiště Tan Son Nhut směrem k ulici Nam Ky Khoi Nghia vedoucí do centra, od pasivního dokumentování událostí na svém Twitteru jsem postupně přešel k roli trhače řetězů.

Na několika křižovatkách poblíž Nam Ky Khoi Nghia „cong an“ rozestavila skupiny policistů v uniformách s dlouhými štíty, které zakrývaly celou jejich postavu. Křehký hlouček hubených mladých mužů ve třech až čtyřech řadách. Vystoupil jsem z davu a postavil se přímo před ně.

Tito mladíci vypadali napjatě. Stáli v řadě jenom proto, že jejich starší nadřízení byli za nimi a vykřikovali rozkazy. Hemžící se davy protestujících byly v přesile.

„Tyto ulice jsou postavené z našich daní. Máme právo po nich chodit!“

„Vy mladí byste se k nám měli přidat!“

„Pochodujeme za svou zem!“

„Proč se stavíte proti lidu?“

Oproti tomu, protestující jsou rozrušeni a zároveň mají strach, jestli se jim podaří postoupit kupředu. Byli si dobře vědomi rozsahu a moci bezpečnostního aparátu, který se skrýval za těmi velkými štíty. Seshora to nejspíš vypadalo jako přehrada, která se co nevidět protrhne. Vzhledem k tomu, kolik nás bylo, došlo mi, že by i jedna drobná prasklina stačila k  překonání celé té přehrady vystavěné nespravedlnosti. Tak jsem zatlačil dopředu a procpal se. A udělal jsem to samé ještě přes tři křižovatky. Bylo to úmyslné rozhodnuti.

Než jsme se dostali pár bloků od Paláce nezávislosti k Nam Ky Khoi Nghia a Ly Chinh Thang, policie se poučila. Namísto mladých mužů, kteří ještě neztratili cit, použila k zablokování cesty náklaďáky. Prošel jsem dopředu a požádal policisty, aby s nimi odjeli. Nereagovali. Tak jsem na jeden z náklaďáků vyšplhal a začal ostatním protestujícím pomáhat. Vytahoval jsem nahoru staré i mladé a pomáhal jim dostat se na druhou stranu. Ten den jsem si stisknul ruku se spoustou lidí.

Protestujícím na motorkách ale zábrana pořád stála v cestě. Náklaďáky byly zaparkované ulicí napříč, ale po stranách na chodnících stály jen policejní motorky. Spolu s dalšími lidmi jsme je tedy začali odtahovat z cesty a potom se policie a protestující znovu střetli. Řekli nám rázně, abychom se strojů nedotýkali, ale my jsme křičeli, že je nijak nechceme poškodit a že jsme je skoro vůbec neposunuli. Jakmile se protestující na motorkách začali rozšiřujícím se chodníčkem proplétat dovnitř, byla to další věc, kterou už policie nemohla zastavit. Ve chvíli, kdy jsme se chytili za ramena a vytvořili mezi policií a protestujícími bariéru, aby mohli jít v poklidu dále, nesl se davem jásot.

Klid ale bohužel netrval dlouho. „Chtějí tě zatknout. Teď jsem je slyšela. Musíš se ztratit v davu, hned,“ zašeptala zoufale neznámá mladá žena, která mě zatáhla stranou a snažila se tvářit, jako by se nic nestalo. Poděkoval jsem jí a vydal se dozadu směrem k  davu. Nespouštěl jsem oči z cong an, kteří stáli několik metrů za námi. Než jsem se tam ale dostal, dostihla mě skupina pěti až šesti policistů v civilu. Obklíčili mě a roztrhli mi batoh. (Jak jsem se později dozvěděl, chtěli mi vzít telefon a dostat se k dokumentům o protestu. Nevhodný obsah pro ně byl cennou kořistí.)

Několik protestujících se pokusilo mě zachránit. Tahali mě za ruce a já se vší silou snažil přitáhnout k nim. Na pár vteřin to vypadalo, že vyhráváme. Potom se rozezněly píšťalky a přilétly rány pěstí a obušky. Dostal jsem do hlavy a do brady. Jak jsem padal k zemi, moje poslední slova byla: „Toi la nguoi yeu nuoc! Tai sao danh toi?” – „Jsem vlastenec! Proč mě bijete?“

Z následujících minut si toho pamatuji jen velmi málo. V mojí mysli bylo přesunutí ze země na náklaďák velmi hladké. Vzpomínám si, jak ležím na korbě, dívám se do nebe a přijímám porážku. Video z potyčky, které natočil jeden z demonstrantů, ale bylo jiné. Můj přesun rozhodně neprobíhal hladce. Několikrát jsem se únoscům vysmekl a celou dobu jsem se s nimi pral, až mi dali na hlavu oranžový pytel. Na ten si vzpomínám. Když mě položili na lehátko v policejním náklaďáku, vstal jsem, z hlavy mi kapala krev, a zamával jsem protestujícím. Srdce Saigonu čekalo na ně.

Foto Petr Horčička

II. VÝSLECH

„Vietnamský lid nepotřebuje vaši pomoc,“ ostře odsekl starší muž. Obě nohy mi připoutali k rezavé kovové tyči. Seděl jsem tiše na kovové židli a tiše přemýšlel o té surreálné situaci, v níž jsem se ocitl. Muž seděl za stolem a na obličeji měl brýle a přísný lstivý výraz. Pomyslel jsem si, že vypadá jako jeden z mých strýců.

S nezúčastněným pocitem jsem sledoval, jak mě vyslýchá a ptá se na mé úmysly, na mé domnělé finanční zdroje a na mé napojení na organizace. Nijak se nesnažil zakrýt vztek. Vypadalo to, že nevěří, nebo spíš že nechce věřit tomu, že jsem jednal sám, ze svobodné vůle, protože jsem chtěl pomoci dobré věci. V tom, co viděl, dokázal ale rozeznat vietnamské vlastenectví a věděl, že má co do činění s tisíciletou houževnatostí.

Řekl, že věří v komunismus – byl to jeden z mála příslušníků strany, který mi to otevřeně řekl – a zeptal se, jestli jsem četl Lenina a Marxe. Odpověděl jsem, že ano a potom jsme si krátce popovídali o Marxových etapách rozvoje. Řekl, že kapitalistická doba, ve které se Vietnam nachází, je jen dočasná, a že země je na cestě k něčemu mnohem většímu.

Mladší důstojník měl na vietnamskou politiku mnohem méně propracovaný názor. Bylo už pozdě po půlnoci. Důstojníci se po hodině střídali. Pokládali mi otázky z nekonečně dlouhého seznamu, kterými mě měli nachytat. Tu noc to byl už čtvrtý nebo pátý. Když na něj přišla řada, zavřel navzdory námitkám kolegů dveře. Z řeči těla jsem pochopil, že neměl v úmyslu postupovat podle zadání úkolu, které dostal. Postavil si přede mě židli a promluvili jsme si mezi čtyřma očima. „Je to vtipné. Když člověk ve Vietnamu věří v něco pokrokového, dají mu nálepku reakcionáře,“ pověděl mi. Přiznal, že se mu líbí, co jsem udělal a že každý Vietnamec by rozuměl tomu, proč jsem to udělal. Vietnamské komunistické straně se nějakým způsobem daří přežívat ve stavu ironie, deziluze nad sebou sama a ve ztraceném času.

Foto Petr Horčička

III. PROPUŠTĚNÍ

V den mého soudního řízení mi jeden ze spoluvězňů – mladý Filipínec, co byl dříve šéfkuchařem a holičem – nabídl, že mi ostříhá vlasy. Strojkem mi oholil vlasy po stranách a nahoře je nechal dlouhé stejně, jak jsem si stříhával vlasy na svobodě. Když to, co mi za čtyřicet dní na hlavě narostlo, pomalu padalo na zem, bylo to jako duševní očista.

U soudu jsem se bez váhání přiznal k narušování veřejného pořádku – vždyť to bylo také cílem našeho protestu. Dále jsem zdůraznil, že zákon o kybernetické bezpečnosti vietnamskému lidu uškodí ještě více, než zákon o zvláštních ekonomických zónách. Mluvil jsem tak, aby mým narážkám rozuměli všichni Vietnamci.

Během popisu nesmyslného omezování internetové svobody jsem soudci řekl, že připravovaný zákon není nic, než jen „chinh sach ngu dan” – tato věta zazněla na náměstí Ba Dinh, když v roce 1945 Ho Či Min vyhlásil nezávislost. Mezi křivdami, co tehdy Francouzům Ho vyčetl, bylo, že chtěli, aby zůstali lidé negramotní. Chtěl jsem, aby ironie byla tak silná jako kovové mříže, za kterými mě drželi.

Žalobce doporučil okamžité vykázání ze země. Když soudce četl rozsudek, uvědomil jsem si, jaký je v něm rozpor – byl to dar i prokletí zároveň. Ve své řeči jsem soudu vysvětlil, že nic víc nechci, než se do Vietnamu jednoho dne vrátit a pomoci mu v jeho rozvoji.

Vyvedli mě ven ze soudní síně. Tentokrát jsem ale na rukou neměl pouta a mohl jsem jít sám ve slušné vzdálenosti od stráží v uniformě. Triumfální chůze v doprovodu cong an po schodech dolů směrem ke koloně, která mě potom odvezla, byla díky memům na internetu navždy zvěčněna jako jakýsi politický obrat. Jako vítězství lidu.

Uvnitř SUV jsme si všichni oddechli. Včetně cong an. Jeden z nich mi položil ruku na koleno, usmál se na mě a řekl: „Je po všem.“ A jak se mě můj někdejší pronásledovatel dotknul, uvědomil jsem si, že už se nedostanu zpátky do cely, abych si sbalil věci – svobodní lidé už zpátky do Chi Hoa nesmějí.

Věci mi pak poslali. Nechyběla jehla na šití vyřezaná z vepřové kosti a dvě ryby poskládané z plastového pásku. Byly to dárky, co mi dali spoluvězni na památku během posledního týdne jako předzvěst toho, že dlouho nezůstanu součástí jejich světa. A opravdu, nebylo to dlouho. Seděl jsem v letadle, které se v zapadajícím slunci vznášelo směrem do svobodnějších zemí. Když jsem se díval, jak Saigon pomalu mizí v dálce, cítil jsem, jako by byl znovu 30. duben 1975. Osvobození a vyhnanství zároveň.

přeložil Libor Nenutil

Vyšlo v Babylonu č. 4/XXVII

Absolvent americké Yale University Will Nguyen během své letošní návštěvy ve Vietnamu dokumentoval červnové demonstrace proti návrhům zákona o stanovení speciálních ekonomických zón a zákona kybernetické bezpečnosti v Saigonu. K protestům se nakonec sám připojil, byl zadržen, zbit a po čtyřicetidenní vazbě odsouzen a vyhoštěn ze země. Jeho rodina opustila Jižní Vietnam těsně předtím, než byl Saigon obsazen komunisty v dubnu 1975.