CHLÍPNICE

Foto Terry Eiler

Ahoj!

Nevím, jestli to má smysl (už těm inzerátům nevěřím), ale třeba se tady, v tomhle městě, najde nějaký normální fajn gay, ochotný budovat trvalý vztah na jiných hodnotách než jenom análních, já z Wrocĺawi, nezženštilý, pohodový (prý pohledný…) student 175/70/13 ;-), modré oči, mám rád výlety na kole, sympatický, nekomplikovaný, veselý. Fotka vítána. Jé, musím končit, asi už není místo…

 

Důchodkyně z Chlípnic

Jéééééžiš, chytla mě Žoržeta, mluvou i gestama propadám manýře, buzním se, je po mně, je po mně!

Celá se potím, pramínek potu mi pomalu stéká z čela, zastavuje se na obočí. Ztěžka se převaluju z břicha na bok, mažu se olejíčkem. Ze svýho ďolíku na duně koukám přes stébla trav na blonďáčka. Píšu. Zrníčka písku na papíře. Teď se mi kapka potu hlemejždí po nose. Sotva ji sklepnu, teče nová. A další si razí cestu mezi vlasama. Lechtá mě pod kloboučkem proti slunci. Dřívka, filtry od cigaret, zrníčka. Každý zvlášť je průhledný, ale dohromady jsou žlutý. Ať žije ostrov Wolin!

Název tohohle místa, „Chlípnice“, pochází od bezedné chlípnosti, do které se tady noříme. Toneme tady v té husté teplé substanci.

To se jde z Mićdzyzdrojů, celou dobu po břehu na západ směrem na Cwinoujcie. Tak dlouho, že se člověk opálí, než tam dojde. Asi tři čtvrtě hodiny. Záda, když se jde tam, a zpátky obličej. Ale já radši chodím vrchem přes les, podél dun, mezi zelenýma šiškama, co lezou do sandálů. V rozpáleným bzučení vážek a ovádů si prohlížím zbytky vojenských bunkrů za drátěným pletivem. Sídlej tu duchové esesáků [- v podzemí, ve stojaté vodě i v komárech, ó ano!

Když jdeš spodem, mineš zelený dřevěný schody nahoru a spatříš nudapláž a za ní (s náležitým odstupem) úřadujeme my [- s opalovacíma krémama, s kafíčkama v termoskách, s harlekýnkama! S javorovým lístkem na nose a jen na tom na nose. V barevných brejlích vykládaných umělýma briliantama. S olejíčkama! A klíčema od pronajatých jednolůžáků v Mićdzyzdrojích. Tady jsou totiž samí osamělí pánové. Ti starší, kterým se nechce šlapat, maj ubytování v Chlípnicích, tam jak se jde nahoru po zelených schodech, jenže tam je jenom jedno středisko Spoĺem (který má [- ó ironie! [- ve znaku duhu), les a placený nehlídaný parkoviště. Zatímco se jiní mladí naháněj po dunách jak papíroví čerti, já pečlivě rozkládám deku, vytahuju krémy, cigarety a lákám k sobě některou ze starých héreček, ovšem ne za tím účelem, co ona myslí. Já je lákám na vyprávění… Chci, aby se staly vypravěčkama, jako v Pasoliniho Saló, aby panstvu den po dni vyprávěly čím dál zvrhlejší příběhy, u pianina, u hořícího krbu. Rád bych tady zinscenoval takovej buznovskej Dekameron. Ale má to jeden háček [- hřích už neexistuje. Vyprchal, vsákl se do písku jako těch pár kapek, který ze sebe setřesou, když se vracej z moře. Kam zmizel? Kdy?

Dnes moře vyvrhlo doprostřed pláže rudej prapor. Přesně v místě, kde začíná naše území. Ta rudá vlajka ukazuje, kde jsou hranice naší komunity, a moje Důchodkyně o tom dobře věděj. Jedna z nich právě přišla, takže využívám toho, že na mě na té rozehřáté pláži začalo útočit hovado, nejspíš přivábený vůní opalovacích krémů, a kšá! Důchodkyně se mi přes nízký pichlavý křáky vrhá na pomoc, a kšá [- pokřikuje na to hovado, mává jakousi knížkou a hned se se mnou dává do řeči: – No, asi se mu líbíte…

– Ale že je tak neodbytný…

– To je nejhorší, když je takhle podrážděný. Ony tady prosím pěkně v tom vedru mají hnízdo. Nemám vám namazat záda?

A pokládá do písku knížku, kterou mávala, když odháněla to hovado, neodbytný jak ona sama, ale to mi padne do noty. Celej se potím a hovado se vrátilo. Koukám, co to má za knížku, a na ní zlatým písmem [- Pláž. A tvář Leonarda di Capria, v pozadí modrý nebe. To bylo zfilmovaný?

– Jo, byl v tom božskej! Přesně počteníčko na pláž. Níž taky namazat?

– Zatím ne, díky, zrovna jsem se mazal… – A kafe si nedáte? [- nosí s sebou celej svět. Vyrobila si „kápézetku“, kterou za dlouhých zimních večerů dovedla k dokonalosti a dala do ní všechno, co se může hodit. Lékárničku, multifunkční skládací nožík z TV reklamy…

– Tady to je [- koukám, jak z té „kápézetky“ vytahuje hrnky, a z každýho z nich shlíží ona! Brejle, zlatý umělohmotný řetězy, svátečně nastrojená jak do kostela!

– Jezdím sem každej rok, od poloviny šedesátých let, když se tady ještě volila Miss Natura… A od převratu si tady každej rok nechávám na promenádě dělat fotku na hrníček, vždycky v poslední den pobytu u takovýho chlápka, chce za to pět zlotých. Na každým hrníčku jsem o něco starší… – Ale nevypadáte…

– Ale prosím vás… [- cukruje na mě. To už si k nám přisedá jiná stará buzna, zná se s tou první: – Jé, to je hezoučký! A ta fotka je nalepená? – Vypálená [- slabikuje moje Důchodkyně. [- Vypálená natrvalo. Každej rok se nechávám vypálit.

– A kde to dělaj? [- ta už se upravuje, už se šponuje na focení.

– Tam za hranolkama a za smaženýma rybama a za střelnicema a za gumovýma balónama. Přímo před nápojema a zmrzlinou. Tam, jak je pizzerie Florida.

– Tam, jak je bývalej Rekreační fond pracujících předělanej na salón krásy?

– No ovšem, ale trochu víc nalevo, směrem k ponorce Bĺyskawica 11.

– A mohla bych vědět, kolik taková věcička stojí? [- ptá se stará.

– Pět zlotých [- odsekne poněkud znuděně ta první.

– Já sem jezdila v padesátých letech, na rekreace ve vagónech. No. Do Niecka a sem. Ale raději sem. To se nedá srovnávat [- chichotá se spiklenecky.

Druhá souhlasí. Do těch jejích hrnků (s ní, čím dál starší, na mě vyšel s fotkou okolo čtyřicítky) nalíváme kafe, připalujeme si cigarety. Ony marsky, já R1. Pohodlně si lehám, dívám se na krásný nebe, blankytný, s bílýma mráčkama. Cítím, jak mi slunko napíná kůži na tvářích. Ty dvě se na mě nalepily a už mi šmátraj tam dole. Nechám je, jinak se urazej a z vyprávění nic nebude. Jen ať se pobavěj. Však se taky přetahujou. O toho mojeho chvosta. Zavírám oči a pokuřuju. Je příjemně. Je vlhko, teplo. Dost možná tady dneska zůstanu do noci, a až všichni, úplně všichni odejdou (krom toho jednoho blonďáčka), tak tady budu kralovat v naprosté samotě, koupat se nahatej, dovádět v písku. Má Copacabana, horko a žár… A budu čurat, kde se mi zachce! A chodit po dunách, poněvadž tam kromě píchajících komárů zbylo ještě dost různých neukojených nedomrlců, co si chtěj taky zapíchat. Teď mám přepnuto na funkci „relax“ a teprve v noci, v pronajatým pokoji u Hluché Báby, vytáhnu moudrý knihy, lejstra, pisátka a budu klohnit kritický texty o civilizaci. Ale tady mám v hlavě jenom…

Cikády na Kykladách

A ty dvě přestárlý gazely už pomalu dokončujou svoje dílo, už mají, co chtěly. Sbalit mladou buznu, to trvá celý dlouhý týdny, nejdřív kino, kavárna, žvanění o počasí, o ptáčcích, jenže stará ti na to řekne: „Ale copak můžeš vědět, jestli to za to stojí? Co když má němnóga v kalhotách?“ Líně se obracím na břicho a poroučím si namazat záda krémem Eris. Všechno je najednou velice polský. Už o pár kilometrů dál za Cwinoujciem, v Ahlbecku, panuje latex. Všichni nabušení, vyholení, potetovaní, bradavky propíchaný piercingama, ptáky samej řetěz. S kovovýma obručema na čuráku. Viděli jste všechny ty západní gaye se zarudlýma prasečíma očkama na nudaplážích kolem Amsterodamu, kolem Berlína, Utrechtu, Curychu, Stockholmu? Ty jejich falusy, vytahaný, schlíplý, zmučený jak prsa divokých žen. Velký. Svraštělý. Vyholený. Naolejovaný. Vedro, mouchy, z rádia The Night Chicago Died. V tom západním slunci jsou animální do poslední pihy, do posledního vřídku na krku, v podpaží, do poslední oděrky a třeba i lézy. Čím hlouběji v lese, tím je těch vřídků víc, nedá se jich přece zbavit lusknutím prsty, ani se nedají zamrazit v přenosné ledničce, kde se už mezi kostkama ledu chladí pivo Korona. Který pijou s plátkem citrónu strčeným do hrdla flašky. Tak takový západní zvyky panujou už o pár kilometrů dál. Mužní. Lysí. Skini. Vyholení. Těžcí. Smrdící poppersem. Latexová závrať.

Ale tady naštěstí vládnou tetky a žoviální starší paní, z rádia nám vyhrává Maryla a Budka Suflera, tady panujou cigarety Mars, krémy Eris a vzpomínky na rekreace ve vagónech, to se na ně jelo celou noc v narvaným vlaku, milá zlatá, na stojáka, ale člověk byl rád, že vůbec jede k moři.

– Dneska, to je něco jinýho… Sednu na autobus, na vlak, bez přesedání, elegantně si vezu pizdu až na místo…

No a tam už měl náš podnik takový železniční vagóny předělaný na obytný příbytky, normálně lehátka s čistým naškrobeným oštemplovaným povlečením. A na stolečku umělá kytička a v lese kadibudka, i ty vagóny stály přímo v lese.

– Jo jo, v lese. Šišky padaly. Když se dělal táborák, tak se zpívalo: Znovu sejdeme se, v tom baltickým lese…

nebo v jakýmkoliv jiným, k tomu lesu se dalo doplňovat cokoliv, takže na horách se zpívalo „v tom goralským lese“ a u mazurských jezer „v tom mazurským…“, což už bylo lehce překroucený. A zpívající byli trochu schizofrenní: jedni zpívali „mazurským“, druzí „baltickým“ a pár starších paní ještě: „goralským“. Zvlášť při vodečce. Tehdy vůbec bývaly rekreace na dost neobvyklých místech, například kdekoliv tekla nějaká říčka, hned tam vyrůstaly rekreační střediska, takže se pak zpívalo dokonce „v tom vislanským lese“. Jenomže jak bylo někde za komunismu nějaký pěkný tichý místečko, tak to všechno pokazily chrčící megafony porozvěšený na stromech, a bylo po tichu. Od rána se muselo poslouchat samý „Šla Karolína do Gogolína“. A často se mejt jenom v jezeře, vy nejste zvyklej, vy byste to nevydržel.

– Tehdy vůbec člověk tak nějak víc cítil, že je v Polsku. Poněvadž bylo polský zboží, v rádiu pouštěli polskou muziku, jezdilo se taky jenom po Polsku, dostat pas nebylo jen tak. A člověk se cítil být Polákem. Nádobí se mylo „Ludwikem“, poslouchala se přitom Maryla Rodowicz a snilo se o dovolené u jezera Wigry. Zato teď se člověk ve vlastním státě cítí jak nějakej auslendr. Jako kdysi v NDR: všechno drahý, člověk si nemůže nic dovolit, všechno jakýsi barevný, křiklavý, cizí, a na polský zboží nenarazíš, jak je rok dlouhej…

– Jenom my ještě trčíme tady [- přidává se Důchodkyně č. 2 [- a zbytek buzen už je na Ibize nebo v Adges. Tam prej jsou organizovaný sjezdy pornohvězd z těch gayských filmů, ony tam jezděj letadlama. Sexu prej hromada. Tam za tebou přicházej všichni ti latinos a alou do křáku. Ale já jsem radši tady. Přivléct se sem osobákem, aby to bylo levnější, ubytovat se v kempu „Gromady“. Připomíná mi to dětství, ta vůně moře, žádný jižní moře tak nevoní těma borovicema, tím jódem, hranolkama ze stánků…

– A za totáče…

A tak vzpomínaj, že se sem za totáče muselo chodit potají, nepozorovaně, poněvadž se tady přece všichni znali, celej podnik v těch vagónech bydlel. No a ta Důchodkyně číslo 2 říká: – Že jsem tak smělá, možná bysme se mohli představit…

– Já jsem Michal.

– Zdislav…

– Věs-lav… [- Mlask [- Mlask.

– Michal. [- Mlask. [- Zdišek. [- Mlask. [- Moc mě těší. Zdišek. [- Mlask. [- Slávek. [- Mlask…

– Můžete mi říkat Slávina…

– Zdiška! Zdislava Sošnická… [- Mlask, mlask.

– Michalína… [- mlask…

– Ó! Jako Wisĺocká! Co napsala Umění milovat!

– Já takhle jednou jdu, pane Michálku, jdu sem, už si sundávám kalhotky, už se na dunách ohlížím za každým hezčím klukem, a tu koukám, že támhle jde ta megera, závodní sekretářka od nás z Renomy, Tćczy, Jutrzenky nebo co. Až sem ji to z těch Mićdzyzdrojů zaválo, jenom trochu blíž k těm zeleným schodům, čili na nudapláž, jenže heteráckou. A sama se ohlíží, jestli ji někdo nevidí.

Tady zkrátka vládnou starší paní, takový, co kolem sebe šířej svoje důchodcovský teplíčko, co si nosej polívku v zavařovačce a vykládaj o nemocech. – Tak se tam ta megera rozvalila, já jsem šla dál vrchem, aby mě neviděla. To se tehdá chodilo ještě dál, dál, ona je ta pláž každým rokem blíž. Jo jo [- tehdá se chodilo daleko…

– Daleko se tehdá chodilo [- přizvukuje jí druhá. [- V kterým roce to bylo? V devětašedesátým? Že byla skoro až u samýho Zatoru ta pláž, tenkrát.

– Jenomže za totáče to tady bylo jiný. Jiný klima. V podstatě to byla holanda na pláži. A lidi takoví ne tak usměvaví jak dneska, ale takoví se spikleneckým výrazem, jako by už samotný bytí tady smrdělo kriminálem. No jo, tohle bývalo „místo utajení“… – A teď je to „místo odhalení“.

MICHAL WITKOWSKI: CHLÍPNICE. Literární ukázka. Z polského originálu přeložil Jan Jeništa.