Příští rok po této události ani pes neštěkne. V tuto chvíli však plní nádivkou celý veřejný prostor. Jedná se pochopitelně o převoz hlavy státu z Lán na jednotku intenzivní péče. Právě v tuto chvíli štáb doktorů zachraňuje život prezidentovi, jenž si své zdravotní potíže sám způsobil jen proto, aby mohl škodit dál. S Gottwaldem to bylo stejné…

Kontext, v němž k události došlo, je obzvlášť výbušný. Premiérovi, který ho údajně viděl jako jeden z posledních, jde o majetek, moc a svobodu. V chorálu hlasů komentujících tuto v zásadě banální, předvídatelnou a neudivující událost, je slyšet ledasco. Zaznívají slova jako žaloba, etické chování, starý nemocný člověk, právo na soukromí, skokové zdementnění, lékařské tajemství, delirium tremens, cirhóza jater, svolení, právo na informace a jiné neméně zásadní pojmy. Protože mne absolutně nezajímá, co se děje ve stoce eufemisticky zvané sociální sítě a protože je fyzicky nemožné přemýšlet o všech souvislostech, které s touto aktualitou souvisejí, bude lepší se soustředit na podstatné.

To lze shrnout do několika málo bodů:

Jak přistupovat k lidem stiženým chorobami, které si sami přivodili? Jaká je role prezidenta?

Jaká jsou práva voličů – občanů?

Existuje odpovědnost za vlastní slova a činy?

V případě, že ano, kde začíná a kde končí?

Není překvapivé, že se názory různí. Jinak tomu v globalizované době připouštějící nejen různé přístupy, interpretace a spekulace, a v které působí různé žebříčky hodnot, být nemůže. Je pochopitelné, že jinak na věc pohlíží propagátor katolické etiky lásky a odpuštění Marek Vácha, jinak bývalý redaktor komunistického plátku, dnes katolický prezidentský mluvčí Ovčáček, jinak v Moskvě vystudovaná kazašská lékařka a politička Džamila Stehlíková…

Seznam odborníků na mediální etiku, znalců různých oborů, ústavních expertů, staromilců a pokrokářů by byl příliš dlouhý, proto raději zpět k jádru věci.

O současném fyzickém, psychickém a intelektuálním stavu prvního českého prezidenta zvoleného v přímé volbě 2 800 000 voliči víme pouze to, co lze vyčíst z jeho, někdo by řekl úspěšné, jiný z hanebné kariéry, a z toho, co bylo médiím dovoleno ukázat. Žádná sláva to podle mne není. A reakce podle toho vypadají. Jistotu máme pouze v jediné věci: za vše, co na ing. Miloše Zemana dopadlo, si může čistě a výhradně pouze on sám. On to byl, kdo přál smrt abstinentům, vegetariánům i novinářům. On si vybíral své spolupracovníky.

Dále: prezident je osoba veřejná a vlivná, o to vlivnější, oč méně bere ohledy na nepsané i psané zákony, zavedená pravidla a obecně přijímaný úzus. Čím větší zpupnost, tím horší úpadek. Těžko říct, jestli uvedený inženýr nasával většími doušky rozkoš z mstivosti a ubohosti afér typu „Olovo“ nebo kořalku, víno a pivo. Jeho škodlivost lze doložit dlouhým seznamem počinů od Bamberku po Vrbětice. Dnes je tým lékařů nucen zachraňovat ožralu jen proto, že jim to jejich povolání velí.

Politika je lidská činnost, v níž se nalézá mnoho kriminálních živlů hledajících moc, zisk a ochranu před platnými zákony. To si musí připustit každý, kdo chce v této oblasti podnikat. Naivita je v tomto oboru trestuhodná vlastnost. Brát slova politiků vážně, není zločin, pouze hanba. O to větší uznání si zasluhují ti, kdo vyšli z půtek nepříliš poskvrněni. I nezbytné a obecně prospěšné činy je často nutné zahalit do slov, jimž je schopen porozumět i nepozorný absolvent povinné školní docházky. Jak napsal skeptik Montaigne: „Politika si občas vyžaduje špinavé ruce, ale to není důvod si znečistit také hlavu.“

Proto i my, oběti jejich rozhodnutí a zároveň jejich zaměstnavatelé, k nim musíme přistupovat odlišným způsobem než k ostatním profesím. V demokracii, z toho dokonce plynou určitá práva i povinnosti. Na prvním místě demokracii v rámci svých možností bránit před barbary domácími i cizími. Obecné blaho poskytující výmluvu pro prakticky jakýkoli čin je pochopitelně výraz mlhavý, ale určitou oprávněnost mu za jistých přesně vymezených okolností přiznat lze. Každý, kdo tohoto prezidenta nevolil, má právo se ptát, kam se náhle ohled na veřejné blaho poděl? Jestli šlo nebo nešlo Zemanovi o život, kdo za to může, případně kdo ho zachránil, se týká maximálně jeho rodiny, okolí a jeho voličů. Ostatním mohou být jeho potíže lhostejné. Může nám být ukradené, jestli Babiš nějakým tekutým dárečkem Zemana přizabil nebo naopak svým odchodem, jak se domnívá MUDr. Stehlíková, zachránil. Rozhodující je pouze to, kdo má z nové situace prospěch, komu škodí a co z toho povstane. Stav, který si neprozíravý inženýr svou zálibou v chlastu přivodil, je jeho soukromá záležitost. Následky, které jeho arogance, nízkost, záliby a kumpáni způsobily, si odskáčí všichni, včetně těch, kdo ho na Hrad a do Zámku dosadili. Jak k tomu přijdou ti, kdo před ním varovali a hlas mu nedali? Je cosi zatuchlého na tom, když se jeho protivníci i nepřátelé zaštiťují přáním dlouhého života. I soucit má své hranice a je třeba si ho zasloužit. I k soucitu je třeba přistupovat nikoli z hlediska povinnosti, ale z hlediska dopadu. Společenství, v němž si lidé vzájemně pomáhají, kde panuje solidarita a jež se dohodlo, že v případě nevědomosti, je pomoc povinností, je jistě snesitelnější než společnosti hlásající vojenské ctnosti (starověká Sparta, Hunové, Mongolové a další „barbaři“.)

Komplikace nastávají v případě, kdy je známa hanebná minulost postiženého. Je-li topícím se dítě, pak ten, kdo mu nepomůže, se stává zavrženíhodným. Je-li topícím se diktátor, proměňuje se zachránce ve spolupachatele. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by třeba odsoudit atentát na Hitlera a Heydricha a nesouhlasit s rozsudky tribunálu v Norimberku. Některé účastníky destrukce pochopit lze, (mládí, nedostatek možností vědět, nátlak, vydírání, týrání…) jiné nikoli. Odpuštění nepřichází v úvahu tam, kde se jedná o škodu úmyslnou a vědomou. Bez splnění jistých požadavků je odpuštění víc než chyba. Litovat těch, kdo doplatili na vlastní špatné rozhodnutí, může za určitých okolností udělat z člověka spolupachatele.

Prostředky, jak někomu bránit, aby druhého litovali, naštěstí nikdo nedisponuje. Totéž ovšem platí i na straně opačné: nepočítáme-li citové vydírání, neexistuje způsob, jak k soucitu někoho přinutit. Morální velikost v pochopení hlupáka nedbajícího varování dozajista netkví.

Otázka odpovědnosti a jejích hranic je pochopitelně otázkou klíčovou, protože je neoddělitelně spojena s hypotézou svobodné volby. Kdyby byly životy skutečně předem naprogramované a neexistovala možnost sudbě uniknout, zmizel by rozdíl mezi dobrou a špatnou cestou a zločinci by byli nevinní. Bylo by třeba zrušit soudy i vězení. Právo trestat, opovrhovat, bránit se vyplývá z možností výběru mezi vstupem a nevstupem, mezi účastí a neúčastí, mezi podepsáním a nepodepsáním, mezi pomocí a pácháním škod.

Kdy a jak ing. Miloš Zeman opustí toto slzavé, případně veselé údolí, není podstatné. Důležité jsou jenom věčné otázky, které si můžeme díky jeho cílevědomému úsilí o sebedestrukci připomenout. Odpovědět si na ně ovšem musíme každý zvlášť. Anebo se uchýlit do závětří nějaké tradiční autority. Volba as usuel.