Pravoslavným světem zmítá spor o autokefalitu neboli nezávislost ukrajinské pravoslavné církve, která ohrožuje dominantní pozici Ruské pravoslavné církve (dále i jako RPC). A jelikož zmíněná církev tvoří jeden z ideových i praktických pilířů současného režimu Vladimira Putina, jde o záležitost s dalekosáhlými politickými důsledky. Nelze vyloučit, že právě v této věci utrpí ruský prezident největší porážku své politické kariéry. Ukrajinský web Euromaidanpress (nadcházející) nezávislost ukrajinské pravoslavné církve dokonce nedávno označil za „viditelný symbol fiaska Putinova postsovětského neoimperialismu“.

Ruská pravoslavná církev nedávno na zasedání v běloruském Minsku přerušila styky s konstantinopolským patriarchátem. Příčinu tvoří právě spor o Ukrajinu, o samostatnost ukrajinské pravoslavné církve. Donedávna jedinou v pravoslavném světě uznávanou byla Ukrajinská pravoslavná církev spadající nicméně pod moskevský patriarchát čili pod Ruskou pravoslavnou církev. Od počátku ukrajinské státní samostatnosti však v zemi působí další dvě pravoslavní církve, konkrétně Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, které prosazovaly, aby Ukrajina získala v pravoslavné církevní struktuře samostatný status. Leč donedávna měly pozici církví schizmatických, neuznaných.

Kyjev přešel pod moskevský patriarchát koncem 17. století, do té doby spadal pod patriarchát konstantinopolský, kdysi vlivné církevní centrum mocné Byzantské říše. V 17. století však konstantinopolský patriarchát již dlouhou dobu, od roku 1453, spíše živořil v prekérním postavení instituce existující v metropoli muslimské Osmanské říše, tedy v Istanbulu. Právě dobové politické reálie notně přispěly k popsané změně, avšak konstantinopolský patriarchát dnes argumentuje, že šlo pouze o dočasné pověření, které nezpochybňovalo jeho svrchovanost nad Ukrajinou. Moskevský patriarchát tvrdí pravý opak.

Interpretace výše uvedeného dobového „přesunu“ je i dnes klíčová, poněvadž ani sám konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jakkoli stojí formálně v čele celého pravoslavného společenství, nedisponuje pravomocí udělovat autokefalitu, jak se mu zachce. V pravoslaví může autokefalitu udělit pouze již uznaná autokefální církev své dosud podřízené jednotce, pokud ta o to projeví zájem a je shledána dostatečně zralou. Daný akt by však měly uznat též ostatní existující autokefální církve, jichž dnes působí patnáct. Ve sporu Moskvy s Konstantinopolí tedy kráčí o to, kdo je vůči Ukrajině církví mateřskou, oprávněnou rozhodnout o „plnoletosti“ své dosavadní části.

Nicméně vedle sporu o interpretaci prastaré listiny ze 17. století tu existují ještě jiné pádné skutečnosti. Především fakt ruské agrese vůči Ukrajině, která od roku 2014 vedla k znatelnému růstu podpory pro pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu a poklesu podpory pro patriarchát moskevský. Avšak řada příznivců církve kyjevského patriarchátu stále navštěvuje bohoslužby v chrámu, jenž patří k moskevskému patriarchátu, neboť jim nic jiného ani nezbývá. Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod moskevský patriarchát je totiž stále největší ukrajinskou pravoslavnou církví, pokud jde o počet chrámů, klášterů i kněží. Na čemž se podepsal i schizmatický status zbylých dvou pravoslavných církví, který ale nedávno konstantinopolský patriarcha Bartoloměj zrušil, když z obou církví sňal klatbu uvalenou na ně moskevským patriarchátem. Ovšem ani tento jeho akt v Moskvě pochopitelně neuznali.

Udělení autokefality však předpokládá, alespoň výhledově, sjednocení všech tří ukrajinských pravoslavných církví, tak, aby vznikla skutečně jen jedna místní ukrajinská církev. Těžko ale předpokládat, že s tím budou Ruská pravoslavná církev a její ukrajinská odnož souhlasit. Proponenti autokefality však, dle různých náznaků i vyjádření, počítají spíše s takovým scénářem, že se od moskevského patriarchátu oddělí alespoň část farností nebo i eparchií (diecézí), aby sjednocení získalo i nějakou praktickou legitimitu. Něco takového lze i očekávat, poněvadž v samotné „moskevské“ ukrajinské pravoslavné církvi existují skupiny a proudy, byť menšinové, které si autokefalitu přejí. Těžko ale přesně odhadnout, co bude s případným „většinovým zbytkem“, jak se zachová, k čemu to povede. Pravděpodobně k dalšímu zostření současného konfliktu.

Pro Moskvu ukrajinská autokefalita každopádně znamená vážnou ránu, z církevního i politického hlediska. Měřeno počtem chrámů i kněží totiž ukrajinská odnož Ruské pravoslavné církve (RPC) představuje zhruba její třetinu. A odchod Ukrajiny též torpéduje nosnost konceptu „svaté Rusi“, základního ideového pilíře Ruské pravoslavné církve. Nejde totiž o církev ruskou pouze ve smyslu církve působící na území současného ruského státu (Ruské federace), nýbrž takovou, jež si nárokuje pozici duchovního správce celé staré Rusi, tedy, zhruba řečeno, minimálně území dnešní Ruské federace, Běloruska a Ukrajiny. RPC ale do svého kanonického území zahrnuje též například Kazachstán. Dosud se prostě stavěla do role hlavní dědičky byzantského (východního) křesťanství, do role duchovního správce všech východních Slovanů, v pojetí RPC vlastně Rusů, byť chápaných šířeji, v kulturně-historickém civilizačním významu.

K christianizaci východních Slovanů však došlo poprvé koncem 10. století právě v Kyjevské Rusi, dávno před vznikem nějakého moskevského státu, a na Ukrajině se tak nachází též řada míst historicky zcela zásadních pro východoslovanské pravoslaví. Vezmeme-li v potaz počty chrámů i celkový počet tamních pravoslavných věřících, lze za srdce pravoslaví označit právě i Ukrajinu, nikoliv pouze Ruskou federaci. Ukrajinská autokefalita má tudíž potenciál zbořit koncept „svaté Rusi“, církevně vymezeného „ruského světa“ a vlastně i poučku o Moskvě coby třetím Římu. Určitě v tom smyslu, jak s nimi pracoval a pracuje ruský nacionalismus ve svých panslavistických či panruských převlecích.

Není divu, že se otázkou ukrajinské autokefality 12. října letošního roku zabývala i Bezpečností rada Ruské federace. A lze proto předpokládat, že se RPC spíše „zašprajcuje“: klidně vyvolá schizma v rámci celého pravoslaví, ale rozhodnutí Konstantinopole se za žádnou cenu nepodvolí. Snaží se na svou stranu získat spojence, nicméně větší podporu zatím nalezla pouze u Srbské pravoslavné církve, ostatní pravoslavní církve spíše takticky vyčkávají.

„Církevní roztržka mezi Ruskem a Ukrajinou se netýká jen církve. Je to jen část mnohem smutnějšího procesu. Před našima očima se rozpadá slovanský a ruský svět. Moskva přestává být ‚třetím Římem‘, čímž se náš stát mámil skoro pět století. Na co ještě máme být hrdi?“ zeptal se nedávno pochmurně ruský internetový list Gazeta.ru. V současnosti moc důvodů k hrdosti nenalezl, neboť vývoj nových zbraní, pochybné úspěchy ruských hackerů ani čtvrtfinále, jež ruští fotbalisté uhráli na fotbalovém šampionátu, k ní žádné velké příčiny nezavdávají. „Sotva bude přání zničit planetu supermoderními raketami a bombami představovat vyšší smysl života ruských politiků a obyvatel. Ale duchovní svorníky, o kterých se u nás tak rádo řeční, začínají práchnivět a hroutit se v doslovném smyslu,“ uzavřel ruský list. To se duchovním svorníkům zataženým do politiky zhusta stává. Což je poučení nejen pro Rusko a Ukrajinu, ale i pro nás.