Všeobecnými a volbami by měli voliči získat vyšší míru svobody, nebo ji alespoň udržet, což je předpokladem demokracie a podmínkou pro skutečný rozvoj společnosti včetně ekonomiky. Pokud na tuto společenskou odpovědnost rezignujeme a uvěříme populárním slibům vyšší spotřeby čehokoli, přivoláme na sebe obrovské riziko ztráty svobody, nastolení autoritářské vlády, jež nepochybně vede ke společenskému zhroucení včetně hospodářství, jak to známe odjinud i z domova v minulosti.

V politické nabídce kandidujících stran a uskupení v letošních volbách však panuje téměř všeobecná shoda na potřebě dosažení ekonomického růstu taženého spotřebou domácností. Mnohé strany se při tom vzájemně osočují, že ty druhé jsou nahrané, nikdy růst zařídit neuměly, v minulosti selhaly, podváděly, podvádějí i teď, klamou, klamaly a kdo lže, ten krade….  O dalších cílech, jichž máme jako společnost dosáhnout, kam se ubíráme, kam bychom měli dojít, se toho moc nenamluví.

Snad žádný z kandidujících politických subjektů se slibu zvýšení spotřeby domácností a zajištění lepšího bydla, nevyhnula. K dosažení tohoto stavu navrhují téměř všechny partaje, koalice či hnutí zrušit, nebo alespoň revidovat Green Deal, coby hlavní brzdu našeho bohatnutí a zrušit nebo revidovat emisní povolenky. Extrémní pravice hodlá zrušit zbrojní iniciativu na pomoc Ruskem napadené Ukrajině, SPD má dokonce stále v programu referendum o setrvání/vystoupení z EU či NATO. Většina subjektů věří, nebo alespoň tvrdí, že Green Deal včetně trhu s emisními povolenkami, který funguje bez problémů již bezmála 20 let a stal základním nástrojem politiky EU při řešení změn klimatu snížením emisí skleníkových plynů (Směrnice 2003/87/ES), snižuje konkurenceschopnost Evropy a oslabuje tak pozice Evropy v globalizovaném světě. Neuvědomují si, že Evropu oslabuje především neschopnost jednat společně alespoň v otázkách obrany a ochrany životního prostředí. Někteří politici tvrdě obviňující EU z neschopnosti, však přitom v současné době zasedají v Evropském parlamentu (např. Kateřina Konečná – Stačilo! či Nikola Bartůšek – Přísaha), aniž by si uvědomovali, že jsou součástí evropského rozhodovacího procesu, o němž se vyjadřují jako o Bruselu, k němuž nepatří, s nímž nemají nic společného.

Jako za Karla Marxe

Úpěnlivým slibováním a zdůrazňováním, že zvýší osobní spotřebu a blaho voličů, nám politici ve skutečnosti prozrazují, co si o nás myslí: občan jako případný volič je blbec, jehož jediným cílem a touhou je naplnit svou peněženku, zabezpečit ji před ztenčováním a dopřávat si ode všeho stále více. Některé z partají proto rozšiřují svou spotřební nabídku o ochranu obsahu peněženky, abychom se nemuseli s nikým dělit, k čemuž je vhodné omezovat mezinárodní i nadnárodní spolupráci a solidaritu. Pro takový způsob uvažování se v novinářské hantýrce vžil pojem „volit peněženkou“ a v předvolební politické nabídce, peněženka skutečně převažuje. Liší se spíše v důrazech na určité detaily a podle ochoty prozradit konkrétnější parametry nabídky i její úhrady a více či méně v tom, jak zajistit naši bezpečnost (často spíše naší peněženky).

Nic proti ekonomickému rozvoji, ale marxistické představě, že výroba je základna společenského rozvoje a kultura je jen její jakousi nadstavbou, bez níž se v nejhorším obejdeme, již však dávno odzvonilo. Možná měla tato úvaha smysl za Karla Marxe v brutálních počátcích průmyslové revoluce v Británii, kdy si dělníci v továrnách neměli co obléci a dát co do pusy, bydleli v úděsných hygienických podmínkách a pracovali od rána do noci včetně dětí (mimochodem, statistické údaje o vykořisťování dělnické třídy, které Marx uvádí ve své slavné analýze výroby Kapitál, získal z inspekčního úřadu, jenž sbíral data, aby mohl začít pracovní podmínky regulovat). Dnes už je to jemně řečeno passé.

Základní životní potřeby jako najíst se, odít, obout se a bydlet, případně se dopravit do a z práce či jinam samozřejmě co nejkvalitněji chce naplnit každý z nás i dnes a zajistit rovné podmínky pro svobodný rozvoj svůj i svých dětí jak by smet. Všichni politici však 142 let po Marxově smrti již nemohou předstírat, že spotřeba materiálních statků či služeb je všechno, co k životu občan a také společnost jako celek potřebuje. Bez vytváření i konzumace kultury nemůžeme dobře žít podobně jako bez čisté vody, vzduchu, druhově rozmanité přírody, jíž jsme součástí, ale ani bez svobody pohybu, myšlení, projevu a nezávislosti, již je třeba neustále rozvíjet, což ostatně do šuplíku „Kultura“ také patří.

Není růst jako růst

Dobré hospodaření je stále jedním ze základních pilířů stabilní a fungující společnosti, které by mělo probíhat nepřerušeně bez závažného cyklického škobrtání či velkého zakopnutí s dalekosáhlými sociálními důsledky, čehož lze podle ekonomů dosáhnout udržením ekonomického růstu povzbuzované mírnou převahou poptávky, resp. spotřeby nad nabídkou. Ceny tak mírně rostou a povzbuzují výrobce, aby pokračovali ve své podnikatelské činnosti se ziskem. Některé výrobní činnosti a celospolečenské služby však vyžadují kontrolu − regulaci, bez níž se ostatně nepodnikalo ani za Marxe, jako např. bydlení, zdravotnictví, školství atp.

Zcela pochybná je však představa, že hospodářství lze udržet v chodu povzbuzováním jakékoli spotřeby vynucované poptávku po novém či nějak „zdokonaleném“ zboží jen proto, aby se ekonomický růst nezastavil. Podle této vize rostoucí výroba a spotřeba čehokoli umožní investovat do další výroby, jež umožní ještě větší spotřebu, kterou je však nutné opět povzbuzovat, aby se mohlo více vyrábět, a tak pořád dokola. Daně a pojištění odváděné do veřejných rozpočtů plynoucí z takové výroby (daň z příjmu, ze zisku, důchodové a zdravotní pojištění) a spotřeby (DPH) mají uhradit služby, za něž občané neplatí ze svých peněženek přímo, ale oklikou (např. školství).

Pokud máme dosáhnout hospodářského růstu, který neškodí a v delším časovém horizontu tak nezvyšuje enormní náklady na odstraňování škod, lze to zařídit zvyšováním kvality výrobků a služeb, prodlužováním jejich trvanlivosti a minimalizací spotřeby materiálu a energie. I takový hospodářský proces může být inovativní, zvyšovat konkurenceschopnost a zvyšovat i HDP. Žádný takový trend se však v ekonomice Česka zatím významně neprojevuje.

Život jako popelnice

Cesta tzv. západní společnosti − vyšlapávaná nejpozději od dob průmyslové revoluce – jejíž prosperita se měří růstem HDP, a jíž tak snadno podléhá politika, je ve skutečnosti spirálou smrti. Růst HDP tažený vpřed jakoukoli, třeba i nevyžádanou, neodůvodněnou spotřebou domácností, implikuje bezdůvodné zvyšování výkonu a zrychlování technologického vývoje, který už nedokážeme zbrzdit a udržet pod pokličkou jako v pohádce Hrnečku vař.

Každopádně způsob života redukovaný na zvyšování jakékoliv spotřeby se podobá ze všeho nejvíce popelnici, v níž, pokud se neubráníme, můžeme na konec skončit všichni i se vší svou spotřebou.

Není přitom nutné rozlišovat popelnice osobní, skupinové, národní či globální, neboť rozdíly jsou především v proporcích (vyjma ultra chudých regionů, kde obsah popelnic tvoří především plasty, vše ostatní se většinou bezezbytku spotřebuje). Obsah takové univerzální popelnice sestává z následujících položek, jejichž výčet není zdaleka úplný a pořadí není určováno důležitostí odpadu:

• v české popelnici končí zhruba třetina potravin, do světové popelnice odpadne prý 40 % jídla, celkem vzato veškerá světová produkce potravin by stačila pro nakrmení globální populace, pokud by cestou výrobně distribučních řetězců neshnila, nestačila se rozprodat, či rozdat
• do popelnice patří i samovolně vniká ovzduší znečištěné lidskými hospodářskými i privátními aktivitami jako je vytápění, provoz automobilů, ohřev vody na nádobí či koupání, které musíme vdechovat, ať chceme či nechceme
• jako do popelnice stéká bez užitku do moře znečištěná dešťová voda po površích zpevněných betonem, asfaltem podél protipovodňových opatření, nebo do kanálů, aniž by se stačila vsáknout; sladké vody pro uhašení žízně, zemědělskou i volně žijící faunu i flóru tak ubývá, zatímco slané v mořích přibývá rychlostí, kterou historie nepamatuje
• na národní úrovni by měla v popelnici skončit a brzy se tak dozajista stane, zastaralá průmyslová struktura, na jejímž rozvoji politici trvají, a která je náročná na spotřebu energie i materiálu a v jejímž rámci se vyrábějí předměty, jež také při svém provozu spotřebují spoustu energie − např. celá desetina HDP vzniká v Česku při výrobě automobilů, což flexibilitě hospodářství nepřidá
• v mé osobní popelnici končí každé dva až tři roky minimálně 1 laptop a 1 až 2 mobily, desítky baterií, bez nichž se neobejdu v praktickém ani pracovním životě a které jsou konstruovány tak, aby se za krátkou dobu pokazily nebo ztratily svou hodnotu, jejich součástky jsou dosud těžko či vůbec recyklovatelné, vzácné i jedovaté
• v mé osobní popelnici končí také každý týden pytel papíru a pytel plastů o objemu 20 až 30 litrů, návratnost plastových lahví a plechovek za malou úhradu legislativou dosud neprorazila, takže je aspoň třídím

Ve výčtu dlouhé řady věcí a materiálu ztraceného bez užitku v odpadu se dále věnovat nebudeme, neboť by to bylo frustrující pro autorku i pro případné čtenáře. Je však třeba ještě připomenout, že zbytečně z našeho života odpadly a odpadají ohromné plochy volné krajiny a veřejných prostranství uvězněny pod tunami asfaltu a betonu silnic, parkovišť, skladových prostor, v popelnicích končí zvěř každodenně srážená automobily, nebo zemřelá žízní, protože se nedostala k vodě a pod koly aut končí každoročně několik set lidských životů, které jsou však řádně pohřbeny.

Volme svobodu úspornou peněženkou

Není, myslím, třeba zdůrazňovat, že sliby zvýšené spotřeby, blaha a jistot nás připravují o nezávislost. Podobně jako v minulosti politici s autoritářskými sklony totiž vždy slibují větší spotřebu výměnou za ztrátu svobody. Avšak i uskutečněná, nejen slibovaná, spotřeba nás připravuje o svobodu. Jen namátkou si vyjmenujme, kolik nás stojí obsluha věcí každodenní potřeby peněz, vlastní i koupené energie a času: mobilní telefon, počítač nebo laptop, rádio, televize, pračka, myčka, ve většině domácností více než jedno auto, každý z nás potřebuje dobře bydlet, chce mít chalupu na víkendový pobyt, všichni si musíme zřídit účet v bance, důchodové a zdravotní pojištění. Na některé z potřeb jsme si vytvořili chorobnou závislost, např. na sociálních sítích, digitálních hrách, na automobilu atp. Většinu předmětů musíme navíc často měnit, shánět, neboť se rychle opotřebují, což je výrobním záměrem. Musíme-li si pořídit nový předmět s elektronikou, liší se od starého něčím, co nám často nevyhovuje, zato nás to však stále přesněji eviduje, pokud nás přímo nesleduje. Chceme-li se tomu vyhnout, žádá se po nás poplatek.

Kdo hledá, snad najde

Nevěřte tomu, že politici mění svět, mění ho ti, kteří je o něčem přesvědčí. Lze to zařídit i volební peněženkou (i neuskutečněnými nákupy po volbách), ale v opačném gardu, než bylo zmíněno výše. Nemusíme politiky uplácet, ale volit ty, kteří nás ušetří zbytečné spotřeby a utrácení, kteří neodmítají spolupráci nejen v rámci EU, neboť ta je vždy levnější než nekonstruktivní kritika, ty, kdo se neštítí Green Dealu (nedostatky v jeho praktikování lze upravit, škody napáchané změkčováním či oddalováním cílů k dosažení uhlíkové neutrality a cirkulární ekonomiky nikoli) ty, kdo neodmítají spolupráci a solidaritu v rámci obrany NATO, protože je to nejen levnější ale mnohem účinnější obrana než samostatná národní armáda.

Ušetříme tak nejen za popelnice, ale i za možnou ztrátu svobody i sebe samých. Najít však politické subjekty, které rozumějí popelnicím, obraně a svobodě s odpovědností bude facha.