Tuto otázku si kladu zřejmě spolu s mnoha dalšími občany. Neboť platí zásada, že demokratickou volbu je nutno respektovat. Přitom ovšem víme, že na základě volebního vítězství v demokratických volbách se k moci dostal i Hitler, kterému se poté v krátké době podařilo změnit zemi v nacistický stát. Rovněž volby v roce 1946 u nás byly demokratické a zvítězila v nich KSČ, která poválečné Československo, které mohlo úspěšně těžit z dobré zkušeností z předválečné 1. republiky, proměnila rovněž v relativně krátkém čase v totalitní stát. I v demokraticky se vyvíjející zemi je tedy ostražitost na místě, neboť demokracie a její principy nemusí být trvalé, jak nám historie ukázala.

Demokraticky zvolený Miloš Zeman přísahal na Ústavu, jinak by se prezidentem stát nemohl. Brzy se však ukázalo, že Ústavu nectí a činí přešlapy, které s Ústavou silně kolidují.

Z charakteru těchto přešlapů – a že už jich bylo, lze usuzovat na to, že jeho úsilí směřuje k prezidentskému systému vládnutí s autokratickými prvky, který není v naší Ústavě zakotven. Přitom prezident je ve své funkci neodpovědný, což ovšem neznamená, že si může dělat, co ho napadne, případně nenaplňovat Ústavou předepsané kroky. A taky, že mu nemusí být vše trpěno. K pochopení tohoto stavu nemusí být člověk zrovna ústavním právníkem nebo ústavním soudcem, aby neviděl, jak se věci mají.

Jak se má za této situace chovat prostý občan, kterému je takový postoj prezidenta cizí, neboť vidí, k čemu směřuje a jakým nebezpečím může být vystaven?

V první fázi by mohl spoléhat na vládu a Parlament u vědomí toho, že stát je jimi řízen a je zodpovědný i za svého neodpovědného prezidenta. Má ústavní povinnost konat a svého prezidenta volat k pořádku. Pokud tak nečiní, což je dnes už zcela evidentní, je postoj občana v tak rozhádané společnosti, jako je ta naše, opravdu obtížný. Navíc ještě za situace, kdy je druhou skupinou osočován, že nebere v úvahu názory jiných, kterým praktiky prezidenta vyhovují, protože z nich mohou těžit nebo v krajním případě jsou mu zcela lhostejné. Fakta jsou ovšem zřejmá. Je zřetelně viditelný i postoj značné části politického spektra, které je i za této situace ochotno Miloše Zemana znovu podpořit v případné příští prezidentské kampani. Ztráta rozumu, servilita, zbabělost? To jistě. Ale také vzájemné střety jednotlivých politiků, aby si uchovali šanci na moc a ovšem i peníze. Autoritativní prezident je v tomto smyslu kýženou podporou a mít ho na své straně je taktický tah. Co na tom, že je to morálně pokleslé. Politika není o morálce, není-liž pravda!

Avšak i tito politici jako poslanci, senátoři i ministři skládali slib na Ústavu. Pokud se chovají takto, pak i oni jsou odpovědni za nedodržování Ústavy a následky, které z toho mohou povstat. Uvědomují si to vůbec?

Je za této situace občan povinen zachovávat respekt k prezidentu, který svůj úřad zastává nekompetentně i v rozporu s vládní zahraniční politikou, vystavuje občana i stát bezpečnostním rizikům svým směřováním k Rusku a Číně a tím vším narušuje program, ke kterému jsme se všichni po sametové revoluci spontánně přihlásili? Nebo to už neplatí? Pro politiky i prosté občany, jedno jest!