Čuráku, zkurvysyne, zmrde

Životní příběh kněze, jezuity, poutníka a kriminálníka pátera Františka Lízny

Cenu Paměti národa, která se udílela včera v Národním divadle, získali odbojáři a političtí vězni Mária Matejčíková, František Suchý, Otto Šimek a jezuita, chartista a po všech stránkách vzácný člověk páter František Lízna. Jeho životní příběh z pera Ondřeje Bratinky vyšel v Babylonu v roce 2008 s výše uvedeným titulkem, což jsou slova, kterými podle Lízny vězněného kněze častovali někteří kriminální spoluvězni. Titulek měl nejen „poškádlit“ katolické etc. měšťáky, ale byla to i určitá „zkouška“ pátera Lízny. Když to ovšem vyšlo, říkal jsem si, jestli jsme to s tím „testováním“ přece jen nepřepískli, a když za pár dní na to přišel do redakce Líznův dopis, otevíral jsem jej s obavami. V dopise stálo: „Milá redakce Babylonu, moc Vám děkuji za úžasný titulek – kamkoli jedu na besedu, beru si Babylon s sebou… V Kristu Váš František Lízna.“      -ppl-

Dvakrát jsem tu odbočku přejel. Z hlavní silnice k ní nevede zvláštní pruh ani přerušovaná čára, nikde cedule, která by ukázala směr. Podle všeho hledám vesnici tak zapadlou a zapomenutou, že jen místní potřebují vědět, kde leží. Projedu Podolím, kde už je alespoň turistická značka, odbočím na úzkou stoupající asfaltku a za chvíli jsem na místě, ve Vyšehorkách – v prastaré vesnici se zděnými baráky a kostelíkem na kopci. Ptám se jako hlupák staršího pána, kde je tady fara. „No naproti kostelu, ne?“ – řekne udiveně a ukáže na největší stavení ve vsi. Dům je výstavní a je vidět, že tu kdysi bývala velká a živá farnost. Uvnitř pak žádná strohost a uměřenost, stěny pokryté obrázky Panny Marie, Syna Božího a svatých mučedníků. Byzantské ikony a pouťové kýče se navzájem překrývají, zahlédnu i reprodukci Rembrandtova Návratu ztraceného syna. Vůně hub a omáčky, na plné pecky běží televize, v TV NOVA vysílají zprávy. Otec František Lízna ještě není doma, přijala mne kuchařka Josefka, která tu na všech radiátorech suší heřmánek, krájená jablka a houby.

Mohlo by to vypadat jako stereotypní kalendářový obrázek z 19. století: tandem farní hospodyně-velebný pán. Jenže František Lízna je všechno jiné než vykrmený „velebníček“ a Josefka zas není obyčejná vesnická žena. Znávala Líznu už před mnoha lety na Velehradě, kde pečoval o nemocné a ona sloužila jako zahradnice. Chodila pak na jeho soudní procesy, doprovázela ho v dobrém i ve zlém. Kromě Josefky a otce Lízny obývají faru i tři sympatická individua: František Hapala, někdejší zloděj a kriminálník, a dva bezdomovci, které sem farář před lety přivedl. Než se stačím pořádně rozkoukat, přijíždí pater Lízna ze Zábřehu, kde sloužil večerní, a zasedáme ke stolu. Požádal jsem neskromně, aby mi vylíčil svůj život od A do Zet. Přitom vím, že stihneme jen málo: jak zachytit během několika hodin život jezuity, který po celou dobu komunismu ani na chvíli neměl tzv. státní souhlas (a ani o něj nestál), život, traktovaný bolševickými kriminály a útěky přes hranice, život poutníka, který prošel napříč Evropou od Fatimy po Svatý Hostýn a hodlá pokračovat až na Cherson?

Chodil jsem s rudou vlajkou jako smrtka s kosou

František Lízna se narodil 11. července 1941 v Jevíčku, vyrůstal v Moravské Třebové a dětstvím taky začíná jeho vyprávění: „Moje výchova byla tvrdá, tatínek byl hluboce věřící katolík a víru předával dosti autoritativně. Maminka pocházela z Podkarpatské Rusi, byla řeckokatolického vyznání a dodávala do mé náboženské výchovy východní prvek. Pro tatínka bylo nepředstavitelné, že bychom nešli nábožensky v jeho stopách. Ale i díky tomu ve mně víra zakořenila jako něco samozřejmého a vlastně jsem v tomto ohledu nikdy neprodělal vážnější krizi.“

Po Únoru 1948, když bylo Františkovi sedm let, nepodepsal jeho otec – zásadový lidovec a někdejší armádní důstojník – přihlášku do KSČ. Zakrátko proto putoval (z rozhodnutí komise národního výboru) na dva roky do tábora nucených prací v Ivančicích. V bytě u Líznů vykonala StB domovní prohlídku a pak úřady rodinu vystěhovaly do Velké Roudky, do studeného bytu bez hygienického zázemí. Když se otec vrátil z lágru, předával dětem odpor vůči komunistům stejně intenzivně jako náboženství. Pater František Lízna vzpomíná: „Díky těmhle prožitkům jsem byl antikomunista už ve svých jedenácti letech. Vstoupit do pionýra bylo pro mě naprosto nepřípustné.“

Kvůli nedostatku žáků směl studovat jedenáctiletku v Jevíčku, s trojkami z chování prolezl roku 1959 k maturitě, k níž jako jediný nedorazil ve svazácké košili. „Do gymnasia jsem dojížděl ranním autobusem s velkým předstihem, protože jsem chodil denně na mši. Nebyl jsem tam sám, občas se v kostele objevil náš učitel, profesor Binka, to byl buď špeh, nebo skrýval víru. Chodíval i profesor Bubeník, věřící katolík, zvláštní člověk značného vzdělání, který ve škole lavíroval sem tam… Když byla popeleční středa, přál jsem si, aby na mě popelec byl výrazně vidět a aby se mne ve třídě vyptávali, co to je. Měl jsem v sobě poněkud militantní, okázalý katolicismus.“

Studium gymnásia byla poslední „velkorysost“ režimu. Lízna nesměl dál studovat, nastoupil do tiskárny, poté jako dělník do lisovny – a roku 1961, tedy v devatenácti letech, šel jako „politický“ poprvé do vězení. „Byl jsem zlehka zamilován do jedné dívky, za kterou jsem putoval přes pole na návštěvy. Když jsem tam jednou přišel, přivítali mě s pláčem, protože jejich otce-kulaka právě zavřeli. Dostal jsem vztek a na cestě zpátky jsem vyndal z konzoly na jedné škole nebo na nějakém úřadu sovětskou vlajku a šel jsem s ní po vsi jako smrtka s kosou. Pak jsem ji roztrhal a navěsil na strom. Ráno na 1. máje mě sebrali a dostal jsem natvrdo sedm měsíců. Ta dívka mě potom už nechtěla znát, protože jsem byl kriminálník.“ Františka Líznu odsoudili 29. května 1961 u Okresního soudu v Blansku k sedmi měsícům vězení. Odpykal si je v Ostrově nad Ohří. Před zatčením byl pro něj svět rozdělen na dvě části: na tábor komunistů, kterým je potřeba se postavit, a tábor jejich nepřátel, kterého je nutno se držet. V kriminále zjistil, že rozdělení může mít nepříliš ostrou hranici: „Jako mladý člověk jsem nesmírně ctil všechny politické vězně z padesátých let a dodnes si jich velmi vážím. Ve vězení jsem ovšem zažil i poučné příhody. Měl jsem tam třeba konflikt s člověkem, který nás nesprávně ohodnotil za práci, kterou jsme vykonali. Za to, že jsem protestoval, mě na tři dni zavřeli do korekce. Potom mě tzv. referent výchovy pozval do kulturního sálu, kde sedělo deset, většinou politických vězňů. A ti mi domlouvali, že bych měl jednat tak, abych byl správně převychován. To mne naprosto zděsilo, protože jsem ve všech politických vězních viděl neochvějné hrdiny. Sám nevím, co by se mnou udělalo deset let za mřížemi, ale fakt je, že jsem začal vyrůstat z naivních představ.“

Krátce po propuštění z prvního kriminálu si dvacetiletý František Lízna otestoval, jak obtížný je ilegální přechod hranic. Vypráví, že z komunistického Československa chtěl pryč za každou cenu. S kamarádem Vilim Hegrem tedy přešel na zkoušku do Polska, pak se rozdělili a vraceli zpátky, každý sám. Jenže Viliho pohraničníci chytili – a Lízna dostal za pár dní výzvu, aby se dostavil na policii. Znovu utekl, tentokrát do východního Německa, odkud chtěl odejít na Západ. V Drážďanech byl zatčen a šel do vyšetřovací vazby. Když ho německá policie po pár týdnech vrátila do Československa, opakoval pořád totéž, totiž že měl strach z policejního zájmu a chtěl se v Německu skrývat – nikoli pokračovat „ke kapitalistům“. Režim už byl přeci jen o něco volnější než v nejtěžších 50. letech a František Lízna nemusel znovu do kriminálu. Pracoval jako dělník ve Zbrojovce, odkud ho po nezdařeném útěku vyhodili. Pak se živil jako kulisák, měl jít na vojnu, a tak ho roku 1962 poslali k trestné vojenské jednotce do slovenských Michalovců.

V papírech měl Lízna napsáno, že je „náboženský fanatik“ a „politicky obzvlášť nebezpečný“. Život u trestné jednotky pro nespolehlivé živly byl prý horší buzerace, než byl kriminál: „Kdybych neznal Desatero, prostřílel bych se na Západ. Přijímač, to byl skutečný teror. Víra mne ale vždycky uchránila od toho, abych jednal unáhleně.“

Na vojně Lízna dostal do ruky zbraň jen párkrát. Nakonec mu byla „upřena“ úplně, protože odmítl na 1. máje pochodovat s komunistickou zástavou. Od té doby měl zvláštní vojenský úkol: starat se o prasata a pást ovce. „Ty ovce se mi okamžitě rozutekly a jen tak tak se vyhnuly sousední cikánské vesnici, kde by jistě skončily na talíři. Věděl jsem, že by to byla příležitost přišít mi sabotáž a horečně jsem je hledal. Nakonec jsem je našel, jak se tlačí v houfu a ony mne samy následovaly až k ovčinci. Tehdy mne napadlo, že bych se mohl stát dobrým pastýřem“.

S Cikány, kteří žili v okolních osadách se František Lízna spřátelil a práci mezi nimi později přijal jako významnou část svého poslání. Cikáni a stateční kněží byli takřka jediní lidé, u nichž během třiceti let svého zápolení s komunistických režimem nacházel zastání. Jedni ho hájili za mřížemi, druzí na svobodě.

Studovat můžete, ale podepište nám spolupráci

Ve čtyřiašedesátém, těsně po návratu z vojny, se František Lízna nechal zaměstnat kvůli dobrému výdělku na nákladovém nádraží v Uherském Hradišti – byla to těžká práce, tahání stokilových pytlů, které den co den směřovaly v zapečetěných vagónech do Rakouska. „Mým jediným přáním bylo uniknout z pasti, ve které jsem žil. Tehdy jsem si říkal, že mám fascinující šanci utéct… Schoval jsem se do jednoho vagónu, ale po dni a polovičce noci mě v Břeclavi vytáhli ven. Asi jsem usnul a chrápal. Dostal jsem rok vězení, docela málo. Na soudci bylo vidět, že se mým případem zabývá velmi nerad.“

Právě při druhém věznění se František Lízna začal vážně zaobírat myšlenkou, že se stane knězem. Když vyšel roku 1965 na svobodu, zjistil, že to je takřka nemožné: oficiální církevní struktury dávno ovládli kolaboranti a zlomení kněží. Lízna šel spolu s přítelem Josefem Hrdličkou, pozdějším světícím biskupem, navštívit olomouckého biskupského vikáře Josefa Glogara a oznámil mu, že by chtěl studovat teologii: „Když zjistil, za co jsem seděl, řekl mi: ,Synu, jděte, ožeňte se a založte dobrou katolickou rodinu.‘ Já jsem byl neoblomný, a tak vikář zavolal státnímu zmocněnci nebo církevnímu tajemníkovi nebo jak se ta funkce jmenovala, aby s ním můj případ konzultoval. Zmocněnec byl samozřejmě estébák. Začal mi vykládat nějaké nesmysly a já jsem mu řekl, že mě to nezajímá a ať mi řekne na rovinu, jestli je pro mne nějaká cesta, jak bych mohl studovat. Tak mi vcelku otevřeně sdělil, že cesta je, podepíšu-li spolupráci se Státní bezpečností.“

Lízna vzpomíná, že mu tehdy vše katolické bylo svaté. Setkání s vikářem, který se radí o adeptovi kněžství s estébákem a dokonce mu dohazuje „kandidáty“ na udavačství pro něj znamenalo otřes. „Musíte pochopit, že jsem byl kluk z malé vesnice a že jsem byl od informací i od intelektuálního světa úplně izolovaný. Znal jsem jen to, co jsem sám prožil. Ani šedesátá léta jsem nepociťoval jako nějakou dobu uvolnění.“

Po neúspěšné „verbovce“ nastoupil František Lízna jako dělník v geologickém průzkumu. Z těžké práce a osamělosti mezi dělníky, s nimiž si vůbec nerozuměl, ho v roce 1968 vysvobodil tajně vysvěcený kněz Jan Rybář – první jezuita, s nímž se Lízna setkal. K jezuitskému řádu prý cítil sympatie od dětství, tak jako skoro ke všemu, co komunisté démonizovali a snažili se školákům zhnusit. Rybář Líznovi zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných ve Vincentinu na Velehradě. Do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova přijal Lízna téhož roku provinciál František Šilhan. V knižním rozhovoru, který vedl Vojtěch Vlček (Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2006), Lízna k věci říká: „Volání ke kněžství jsem intenzivně pociťoval už před odchodem na Velehrad, ale bojoval jsem v sobě se vztahem k ženám. Teprve tady, mezi trpícími, jsem se během dvou měsíců rozhodl pro kněžskou cestu. Vděčím za to modlitbám trpících žen, například Marušky Peckové nebo Vilmy Justové. Byly to vynikající ženy, tělesně postižené, ale velmi inteligentní a zbožné. Na zahradě tu pracovala i Josefka, moje nynější hospodyně, jíž zvláště vděčím za své povolání…“

Co se týká přijetí k jezuitům (Lízna po něm dál normálně pracoval jako ošetřovatel), nebylo prý nijak jednoduché: „Mou formaci dostal na starost P. Chromeček. Náš vztah se vyvíjel značně komplikovaně, protože novicmistr mne občas ,přepadl‘ na pracovišti a kontroloval, zda plním jím určené úkoly, což mi trochu připomínalo estébácké metody…“

Zdálo se, že Líznův život se konečně bude vyvíjet jakž takž normálně, že vystuduje, stane se knězem a bude se věnovat potřebným. Přišly ovšem „spřátelené armády“ a představení řádu rozhodli (v obavě z obnovené tvrdé persekuce církve), že se novicové a bohoslovci přesunou do ciziny. František Lízna cestoval do Anglie a později do rakouského Insbrucku. Měl však jazykové problémy, těžko si v cizím prostředí zvykal a nakonec nedostal dobré reference od svých představených. Těsně před nástupem Gustáva Husáka se tedy vrátil do jámy lvové. V Československu v té době jezuitský noviciát neexistoval, Líznu přijal biskup Trochta do semináře v Litoměřicích. Ve stejné době mu nabídl soukromá studia – tedy cestu tajné církve – i biskup Felix Maria Davídek: „To byl vzácný člověk, nedělal s ničím ciráty. Tehdy jsem mu ale řekl, že jsem přijat do Tovaryšstva, takže mě k ničemu nepřemlouval. Kdyby mě vysvětil on, měl bych dodnes pravděpodobně problémy.“

Co znamenalo „nedělat ciráty“ poznal Lízna hned na druhém setkání s Davídkem v Brně. Tajný biskup před něj položil nůžky a jednoduše mu oznámil, že pokud chce být knězem, na místě mu ostříhá tonzuru…

Ať je z tebe Kristův bojovník, fízle

„Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z Tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.“ Těmito slovy a vložením rukou na hlavu žehnal František Lízna všem estébákům, kteří služebně zavítali na jeho primiční mši svatou v roce 1974. Nevíme, jaké to mělo přímé následky, ale je jisté, že si Lízna svou cestu do disentu vydláždil ještě dřív, než s ním provinciál Pavlík začal objíždět kraje, aby mu pomohl najít místo uplatnění. Lízna byl vysvěcený kněz, ale od režimu nedostal tzv. státní souhlas. Pracoval tedy v olomoucké nemocnici a jako skladník. O tom, že není zrovna vhodným kandidátem pro oficiálně povolenou kněžskou činnost, neopomněl opakovaně ujišťovat komunisty ani režimní církevní struktury.

V roce 1975 navštívil olomouckou diecézi msgr. Bukowski, vyslanec kardinála Agostina Casaroliho. Pater Lízna, který tehdy bydlel přímo v arcibiskupském paláci, se o návštěvě dozvěděl. Předtím Bukowski vyzval všechny diecézní kněží, aby přišli na setkání. Lízna se oblékl do kněžského a s kolárkem vyrazil do biskupovy rezidence informovat Bukowského o situaci v církvi v Československu. „Objevil jsem se v místnosti, kde už byli shromážděni kanovníci a kněží, všichni z Pacem in Terris. Když mě spatřil nechvalně proslulý generální vikář Trtílek, kolaborant, obořil se na mě: ,Co tu děláte, kdo vás pozval?‘ Já na to: ,Jak, kdo mě pozval?! Dověděl jsem se, že je tu Bukowski a chce mluvit s kněžími, tak jsem tady.‘ Trtílek pokračoval: ,Ale od nás nejste pozvaný!‘ Říkám znovu: ,Mě to nezajímá, chci s ním mluvit.‘ Seděli jsme u stolu, kde byli všichni hrozně nervózní, že jsem tam taky. Šel jsem k Bukowskému jako poslední, sundal jsem sako a hodil je přes telefon. Chtěl jsem dát najevo, že je tam odposlech… Říkal jsem Bukowskému, že jsem kněz bez státního souhlasu, že v Československu se tajně tiskne náboženská literatura, že bych mu mohl zprostředkovat schůzku s dlouho vězněným paterem Josefem Zvěřinou… Nechtěl. Držel naprostý distanc. Bylo vidět, že je tady clona, že jsme jakoby odepsáni a odstaveni na vedlejší kolej.“

Na následky své „drzosti“ Lízna nečekal dlouho. Za pár dní dostal oficiální dopis: „Stálo tam: Žádám vás, abyste opustil rezidenci. Místnost, ve které bydlíte, je potřeba vyklidit k uskladnění součástek pro plánovaný výtah. Podepsán biskup Vrana… I když to byl posera, tak mohl ten dopis napsat, ukázat církevním tajemníkům – a mě si mohl večer zavolat a říct: ,Promiňte, musel jsem to prostě udělat.‘ Místo toho mi napsal ,pan František Lízna‘, jako bych vůbec nebyl kněz.“

Téhle příhody by se pater Lízna snad i nadál, otevření kolaboranti alespoň nezapřeli, kam patří. Byli v menšině a důvěru k nim neměla ani obecná církev a de facto ani komunistický stát. Co si mohla Státní bezpečnost počít se stařičkým biskupem Vranou, který odkýval vše, co se mu řeklo a v jehož okolí se slušný kněz vyvaroval otevřenosti? Mnohem užitečnější a nebezpečnější byli ti, jimž se důvěřovalo na obou stranách. Lízna vzpomíná: „Třeba takový Stanislav Prokop. V Praze jsem se setkával s Marií Rút Křížkovou, vzácnou ženou nesmírné kvality, kolem které se pořád motal. Jezdívali jsme na Ledererovu chatu do Doubravičky, jednou i na oslavu padesátého výročí kněžství Josefa Zvěřiny. Odtud potom estébáci dostali podrobně a precizně vypracovanou zprávu, kde figurovali všichni kněží kromě Prokopa, který tam byl s námi. Nejenom, že dnes nepřizná, že byl estébák, ale přímo osočuje Marii Rút Křížkovou, která ho měla hrozně ráda a dlouho se ho zastávala. Kdyby se přiznal, posloužil by dalším generacím. Všichni tihle kněží by mohli vydat důležité svědectví o tom, jakým způsobem a jakými metodami byli zpracováni. A nikdo by jim za to hlavu neutrhl, ani já je neodsuzuji, že nedokázali odporovat. I Petr třikrát ze strachu zapřel Krista…a činil pokání.“

Mohl jste sloužit Božímu lidu, místo toho se hrabete ve špíně

Jak už řečeno, státní souhlas František Lízna nikdy nedostal a dnes říká, že je na to hrdý, že o něj ani neusiloval a nedělal žádné nedůstojné kompromisy. Zapojil se naopak do vydávání samizdatové literatury a v sedmasedmdesátém podepsal Chartu. Stýkal se s Josefem Zvěřinou, Otto Mádrem a řeholnicí Annou Magdalenou Schwarzovou. Právě ona mu v Praze zprostředkovala práci v nemocnici na Karlově náměstí, u ní také nějaký čas bydlel. Těsně před tím, než v roce 1980 do Prahy odešel, byl Lízna zatčen a čtyři měsíce držen ve vazbě v Olomouci v souvislosti s vydáváním samizdatu.

V Praze na sebe ihned znovu přitáhl pozornost StB – kromě toho, že se přátelil s Annou Šabatovou, s Jarmilou Bělíkovou a s Charlie Soukupem, spolupracoval také s Keston College. Při jednom výslechu v Bartolomějské dostal jasnou výstrahu: „Stál přede mnou velice elegantně oblečený člověk. Ve vázance měl diamantovou jehlici… Pevně mi stiskl ruku, představil se a řekl: ,Já nejsem estébák, nejsem policista, jsem zpravodajský důstojník a mé slovo je slovo důstojníka. Budu stručný, pane Lízna, nepřejeme si, abyste byl v Praze. Ve vlastním zájmu opusťte Prahu. ,Kam bych šel?‘, ptám se. ,Máme vás dokonale přečteného a víme, že máte vztah k nemocným. Existuje místo – Borotín, kde bydlí vaše matka. Když tam nastoupíte a slíbíte mi, že nebudete pracovat v Chartě a s mládeží, tak vám zaručím, že tam můžete studovat tu svoji teologii a sloužit sestrám mše svaté.‘ Řekl jsem: ,Vím jedno, že vás nesmím poslechnout.‘ ,Trpce toho budete litovat,‘ odpověděl, podal mi ruku a odešel. Já jsem pak odjížděl autem a hned před domem mě zastavila VB – technická kontrola, nevyhovující stav vozidla a sebrali mi techničák. A už za tři měsíce jsem byl ve vězení, za něco, co bylo v té době normální a nikomu se za to nic nedělo.“

Jednalo se o samizdatové Informace o církvi, které Lízna předal dvěma kněžím ze Schönstattského hnutí, aby je odvezli na Západ. Oba kněze zadrželi a ti Líznu prozradili – sebrali ho estébáci a odvezli do Litoměřic, do vyšetřovací vazby. Byl odsouzen na dvakrát – v procesu se samizdatovou skupinou 28. září 1981 na dvacet měsíců za rozkrádání socialistického majetku a nedovolené podnikání a podruhé v lednu 1982 za poškozování státních zájmů v cizině (dalších sedm měsíců).

Do soudní síně lednového přelíčení pustili z blízkých jen Líznovu maminku a Josefku… František Lízna seděl v Ruzyni a v Plzni-Borech a po návratu z vězení ho jezuitský provinciál Pavlík vykázal do Borotína (o němž mluvil onen fízl s diamantovou jehlicí). Došlo mezi nimi k roztržce, ale nakonec Lízna z hlavního města do ústavu v Borotíně odešel. Pečoval tam o mentálně a tělesně postižené chlapce – a přijal tuto práci jako další obohacující zkušenost. Roku 1988 ho však StB zatkla ještě jednou – v Brně 28. října při rozhazování „burcujících letáků“. Od soudu si odnesl dva měsíce vězení za „narušování veřejného pořádku.“

Lízna zdůrazňuje, že kněz bez státního souhlasu mohl své poslání za komunismu vykonávat plnohodnotně, už proto, že mši lze při dobré vůli sloužit všude. Lízna působil jako kněz prakticky denně, v nemocnici, v lese, doma i v kriminále – všude křtil a zpovídal. Po posledním věznění ho komunisté vykázali i z Borotína do Černé Hory u Blanska, do ústavu pro tělesně postižené. Zároveň celibátníkovi přichystaly úřady překvapení – měl sloužit na ženském oddělení, u postižených sklerosou multiplex, tedy u zcela nehybných pacientek, které personál dennodenně musí oblékat a umývat od hlavy k patě. František Lízna vypráví, že za nemocnými ženami docházel i farář Kubíček, muž svaté pověsti: „Zrovna jsem se přehraboval v hromadě špinavého prádla, když mi řekl: ,Tak vidíš, kdyby ses choval pořádně, mohl bys sloužit Božímu lidu… teď tady děláš tohle.‘ Najednou jsem viděl, že mezi námi je přehrada, neměl jsem si s ním co říct. Přitom to byl mimořádný kněz. Tady mě postavil do role, že dělám něco nepatřičného, že dělám politiku, místo abych sloužil Božímu lidu.“

Línovy problémy s čs. církví i s vedením řádu trvaly až do konce komunismu. V již citované Vlčkově knize říká, že kvůli Chartě 77 byl vnímán jako černá ovce. „Mnozí spolubratři se mě stranili. Vnitřně jsem ale cítil, že když selžu v pomoci pronásledovaným a v boji proti komunismu, že nemám proč žít. Proto jsem jezdil třeba na soudy s politickými vězni, posílali jsme o tom zprávy do zahraničí a pomáhali jejich rodinám.“

Kdybych se ti vyzpovídal, zvracel bys

Po roce 1989 pracoval František Lízna několik let jako vězeňský kaplan a mohl svým svěřencům pomáhat i proto, že měl z komunismu s kriminály osobní zkušenost. Tak jsme se v rozhovoru vrátili k jeho vězeňským historiím.

„Až tě Františku zase zavřou, hlavně se vyhni šatonům, hlavně žádný šatony…“ – tuto kriminálnickou moudrost kladl Líznovi na srdce jeho známý, páter Kučera. Pomineme-li uranové doly, představovaly šatony asi nejhorší vězeňskou práci. Vězni brousili sklíčka do exportní bižuterie. „Sedm lidí pracuje najednou, výrobek se podává z ruky do ruky a když jeden zahapruje, celá výroba se zastaví. Střídaly se tři směny, urputná bolest, nepředstavitelný rámus. To všechno v nesmírně rychlém tempu… Pater Kučera říkával: ,Kdyby jen ženy věděly, jaká otrocká práce a kolik krve za tím je, nikdy by si to nedaly na krk.‘ Paradoxem je, že se tam vyráběly růžence, které byly vyváženy do Jižní Ameriky s tím, že jde o práci politických vězňů a aby to lidi v jejich prospěch kupovali…“

Vztah ke kriminálním vězňům musel Lízna hledat. V době, kdy seděl, především v 80. letech, už bylo „politických“ relativně málo a kněžská oddělení, známá z lágrů a kriminálů v 50. letech byla dávnou minulostí: „Tam se alespoň mohli oslovovat monsignore, pane doktore, velebný pane, vzájemně se podporovat…. Mne spoluvězňové na šatonech neřekli jinak než čůráku, zkurvysyne nebo zmrde..“

V Plzni na Borech se od padesátých let podmínky vězňů výrazně nezměnily, většinu ovšem znovu nabyli právě kriminální trestanci. Političtí, natož kněží, se u nich rozhodně netěšili respektu. „O mně si navíc stejnak mysleli, že jsem nějaký pseudokněz, protože jsem nikdy neměl faru ani vlastní kostel, což nechápali.“ František Lízna v kriminále přátelství přesto navázal. A když ne přátelství, tak alespoň svérázně projevené uznání. Například od delikventa Zvoníčka, zloděje a vraha: „To byl po celém těle pokérovaný chlap, který přišel do vězení v dámských kalhotkách. Já jsem ho nenáviděl, v tom jsem selhával… Vytahoval se, jak mučil svoji družku, jak byla ošklivá a rezatá. Nakonec ji našli mrtvou v jeho posteli a dostal sedm let. Popisoval, jak ji mlátil gumovou hadicí, až se z toho počůrala a navrch přidával rady, jak je možné různé zločiny provádět ještě rafinovaněji… Pak mě napadlo, jak by se k němu zachoval Kristus a půjčil jsem mu ke čtení evangelia. On si je prostudoval, vrátil a řekl: ,Je to moc krásný, ale kdybych se ti vyzpovídal, pozvracel by ses…‘ Po letech po pádu komunismu mi od něj přišel dopis (který mám dosud ve skříni). Psal, že jsem byl jediný člověk, který mu kdy ukázal jinou cestu…“

V Plzni na Borech Lízna denně sloužil mši – ve vězeňské kantýně. Pomocí Niny Schwarzové se podařilo propašovat mu do kriminálu Bibli. „Tu jsem tady mohl alespoň dvakrát za sebou celou přečíst, to bych jako kněz na svobodě nikdy neměl čas zvládnout.“ Uprostřed sprostých nadávek a permanentního hluku uzrál v Líznovi plán, vykonat pěší děkovnou pouť (inspiroval ho prý Charlie Soukup). „Chtěl jsem po propuštění projít od nejzápadnějšího cípu republiky až na Svatý Hostýn. Pater Josef Zvěřina mi tehdy poradil, abych cestu o rok odložil, poněvadž jsem byl zesláblý z vězení. Za rok mě to popadlo znovu a vyšel jsem od vesničky Trojmezí, od hraničního patníku, kde mě chytli pohraničníci a nechtěli uvěřit, že jdu na východ a ne na Západ…“ Pouť trvala dvaadvacet dní.

Případ Přemysla Coufala

Během své první dlouhé pěší cesty došel pater František Lízna do Hrubic u Prostějova. Jako „muž z disentu“ věděl o podivné smrti Přemysla Coufala, tajného kněze a údajného benediktinského opata. V církvi samé se však o případu moc nemluvilo, ve společnosti už vůbec. Coufal byl nalezen mrtev ve svém bratislavském bytě 25. února 1981. Bylo známo, že identifikovat mrtvolu jela do Bratislavy Coufalova matka a po pohřbu se podařilo jeho přátelům uplatit hrobníka a otevřít rakev: zranění, která svědci viděli na jeho těle, naznačovala, že nespáchal sebevraždu, ale byl neslýchaným způsobem umučen.

Lízna vzpomíná: „Když jsem došel do Hrubčic, bylo ještě málo hodin, ale padla na mě krize, fyzicky už jsem byl na dně a nemohl dál. Došel jsem ke hřbitovu a řekl si, že je to místo, kde se můžu modlit za zesnulé a přespat. Přijelo děvče na kole, leklo se a vrátilo se domů s tím, že na hřbitově je vrah. Pak přijel její otec, kterému jsem vysvětlil, kdo jsem, odkud a kam jdu. Začala rozmluva, ve které se mi svěřil, že je komunista. Řekl jsem mu, aby vystoupil ze strany, na což odpověděl, že nemůže, protože má hodnou ženu, která ráda jezdí do Jugoslávie. Poradil jsem mu alespoň, aby ze své pozice co nejvíce pomáhal lidem. Nabídl mi nocleh, který jsem odmítl, protože každý krok zpět by byl vysilující. Řekl mi, že mi na hřbitově ukáže hrob, kde leží někdo podobný mě a přivedl mě ke hrobu Ing. Přemysla Coufala. To byl pro mě absolutní zázrak, něco jsem o Coufalovi věděl, ale netušil jsem, kde je jeho hrob. Zároveň jsem si vzpomněl, že když mě soudili v roce 1981, četl soudce údajně nepravdivé zprávy z Informací o církvi, mezi nimi i tu o smrti Přemysla Coufala. To jsem tomu člověku řekl také a on mi na to odpověděl: ,Můj otec ho viděl ubitého v rakvi.‘ V té chvíli jsem věděl, proč před tím hrobem stojím. Nazítří přijela i kostelnice, která mi potvrdila, že Coufala viděla v rakvi ona a několik dalších lidí a viděli, že je to zmučený člověk.“

Několik dnů nato zakončil Lízna svou pouť na Svatém Hostýně a záhy se o případ Přemysla Coufala začal podrobně zajímat. Seznámil se s jeho rodiči, kteří žili v Kostelci na Hané a slíbil Coufalově matce, že se pokusí synovu smrt objasnit. „Byli strašně osamělí, protože se s nimi každý bál stýkat, včetně členů tajné církve, kteří se báli odhalení. Paní Coufalová měla trpící mateřské srdce, které samozřejmě všechno zkreslovalo ve prospěch jejího syna. Prosila mě, abych nepolevoval a dotáhl to do konce. Jenže to za totality nebylo absolutně možné.“

Velmi záhy byl Lízna Státní bezpečností předvolán k výslechu. Vyptávali se ho, proč se v Coufalově smrti šťourá a co o věci ví. „Řekl jsem estébákům, že dobře vědí, proč se o ten případ zajímám – a že to vím i já, tudíž je zbytečné o tom mluvit. Dostal jsem dokonce nabídku, že mi umožní nahlédnout do dokumentů, abych se sám přesvědčil a nechal to být. Odmítl jsem, protože nejsem odborník a mé závěry by nic nového nepřinesly. Řekl jsem jim, aby spis zavezli kardinálu Tomáškovi do Prahy, že on si k sobě vezme experta z lékařské fakulty. Pokud jeho expert dojde k závěru, že to byla sebevražda, zajedu osobně za paní Coufalovou, vysvětlím jí situaci a o případ se přestanu starat. To odmítli zase oni. Řekl jsem jim o své pouti a jak jsem našel Coufalův hrob. A nakonec jsem jim řekl: ,Napište na mě zatykač, do vězení se mi nechce, ale bude to další zkušenost.‘ ,Zatím to nebudeme dělat,‘ odpověděli, ,zatím to nepotřebujeme.‘ Ten kapitán Drábek, který mne tehdy vyslýchal, dnes bydlí v Brně, občas mne napadá, že bych za ním mohl zajet a zeptat se, jak se mu daří…“

Není účelem tohoto článku podat zprávu o životě a smrti Přemysla Coufala, ani nabízet vysvětlení. Dodejme jen, že po pádu komunismu byl Coufal odhalen jako agent hospodářské rozvědky – byl činný paralelně v tajné církvi i v informátorské síti StB. Jeho smrt byla a zůstala nevyřešenou záhadou. Lízna ještě za totality shromáždil množství materiálů, především svědectví a dopisy. „Všechno to leží uschováno na bezpečném místě a může být předmětem studia pro všechny, kdo by se o případ chtěli dále zajímat. Mám všechna dostupná svědectví, i od Coufalovy hospodyně, jsou to cenné materiály.“ Páter Lízna se kloní k závěru, že Přemysl Coufal skutečně byl zavražděn, poté, co odmítl udávat StB přátele z tajné církve.

Byla řeč o pouti – a tak je třeba doplnit, že pater Lízna putovat nepřestal. Ještě za komunistů podnikl cestu od patníku u sovětsko-polsko-slovenské hranice, z hory Kremenec přes Levoču a Turzovku na Svatý Hostýn a spojil tak pěší chůzí celou republiku. „Modlil jsem se po cestě za oběti komunismu a za všechno, co bylo spojeno s mým duchovním povoláním. Byl to úžasný zážitek, ale také velké útrapy. Spával jsem s nohama v Polsku a hlavou na Slovensku. To bylo samozřejmě riziko, hlavně na Východním Slovensku, tam kdyby mě zabili, tak se o mně nikdo víc nedozví. Estébáci moc dobře věděli, že jsem na cestě. Ale dostával jsem vnitřní impulsy, že prostě musím jít dál.“

V roce 2004 podnikl dvou a půl měsíční cestu ze Svaté Hory, kam došel již v roce 1985, ke svatému Jakubu do Santiaga de Compostella. Novým impulsem mu byl nedobrovolný odchod z mírovské věznice, kde pracoval po pádu komunismu čtrnáct let a věnoval se pastoraci vězňů. V roce 2006 putoval mezi portugalskou Fatimou a Santiagem. Letos chtěl vyrazit z hory Kremenec k Sevastopolu, na Cherson, kde Cyril a Metoděj objevili ostatky svatého Klimenta, a spojit chůzí Evropu od Západu na Východ. Cesta se kvůli těžké nemoci neuskutečnila. „Chůze je ale přirozený lék, poutě mají léčivý účinek. Těsně před cestou do Fatimy jsem byl varován, že můžu mít problémy, protože podle lékařů mám rakovinové metastáze v kostech. Nebyly vůbec žádné problémy, došel jsem.“

Babylon, 29. 2. 2008

Rozhovor s paterem Františkem Líznou byl natočen pro občanské sdružení Post Bellum a pořad Příběhy 20. století, který vysílá Rádio-Česko.