Dary v rukou hudebníka

Maurice Pillard Verneuil – návrh dekorace látky.

Jsem bohatý člověk. Vidím, slyším, cítím…Pozoruji.

Vnímám hluky, pachy, obrazy, mikrosvět stísněných prostor dopravních prostředků, drobné interakce, animozity… Město tepe, je nabité zvuky, hluky. Cítím jeho neurózu, sluchátky si uši nezakrývám. Kavárny a hospody s hlasitou hudbou rádoby v pozadí. Vstoupit do leckterého obchodu, kde přebasovaná melodie duní do prostoru daleko před vstupní bránu, to chce odvahu..

Venku probíhající letní opravy ulic a chodníků.. Obcházím velkým obloukem obludné stroje, utíkám. Klidných míst je málo. Ticho jsme z měst vytlačili, je vzácností. Přemýšlím, jakou cenu má pro mě a jak moc ho potřebuji.

Hudbou se totiž zabývám, je mým zaměstnáním.

V tom mám štěstí. Mohu, a dokonce je to mým úkolem, křísit k životu díla autorů, jejichž život patřil k epochám dávno minulým. Jaké jsou v tom možnosti!

Orchestrální a ansámblová praxe má mnoho vrstev, bylo by ale mylné domnívat se, že je jednoduchá. Kdo od útlého mládí cvičil na nástroj, ví, kolik sebezapření, slz, nezdarů a odříkání s sebou nese. Mnoho dnů přípravy, kterou se v mikroprostoru několika minut nemusí podařit zúročit. Každý soubor žije svým vnitřním životem. Je v něm bohatství vztahů, množství odlišných osobností a charakterů, názorových rozporů, silné individuality, různé temperamenty.

Jako každé společenství je obrazem většinové společnosti. Všemožně se lišíme, v daný moment nás však pojí společné zaujetí, touha dovést k dokonalosti určitý projekt. To nás učí respektu, vede nás s menším či větším zdarem k toleranci. Často to stojí víc času, než bychom chtěli. Hodiny strávené v malém prostoru, dlouhé cesty v extrémních podmínkách civilizovaného světa. Na luxus volných víkendů zapomeňte.

Dílo se rodí někdy velmi dlouho.

Je potřeba být připraven. Kdo nemá za sebou poctivou přípravu, neobstojí. Určitá míra sebejistoty, opřená o poctivou práci, je nezbytná, ale na pódium spolu s ní nesu i pokoru. Vždyť nikdy nevím, jak se mi bude dařit. Nepřináším hotový, vyřešený produkt, tvořím. A kromě podmínek rázu čistě fyzikálního, jako například světlo, teplota nebo vlhkost zvuku, které mi nemusí být příznivé, jsou tu ještě ty metafyzické. A posluchač je vždy spolutvůrce. Citlivý posluchač brzy pozná, kdy muzikant hudbě slouží a kdy je tomu naopak.

Každé vystoupení je nové, stále se mohu učit.

Učím se znát, kdy se prosadit a ve správný čas zase ustoupit, aby mohl zaznít jiný hlas. Toto napětí, přinést sám sebe a umět se včas zcela potlačit a doprovodit, je velice životné. Vyrůstají na něm dobré soubory. Pro každého hráče je klíčové umět naslouchat druhému.

Umět hudbě hluboce naslouchat, nemusí být ani ze všeobecného posluchačského hlediska snadné. Kdo se umí zklidnit, naladit, vyprázdnit mysl od starostí, odchází z koncertu obohacen, okouzlen.

Možná by to šlo snáze, kdyby ticha kolem nás přibylo.

Tak jako hladovějící člověk docení všechny vlastnosti prvního sousta v ústech. Cítí jeho sladkost i hořkost, strukturu.

Poustevník obklopen tichem může slyšet v ptačím zpěvu celou škálu barev a hlasů, často i slova.

Život v orchestru může být složitý.

Přesto si troufám tvrdit, že je to život bohatý a naplněný. Hodně odevzdám, mnohem víc dostávám. Jako poklad uchovávám chvíle, kdy se na koncertě zastavil čas. Jsou to kratičké momenty, okamžiky milosti, zlomky věčnosti. Je to bohatství, z kterého se dá dlouhodobě čerpat. Chvíle kdy je jasné, že se snaha zúročila.

Těch chvil není moc a je to tak dobře. Každý kdo ji alespoň jednou zakusil, hýčká si ji v sobě.

Bez pochyby ji můžeme prožít před obrazem v galerii, v lese nebo třeba na rockovém koncertě. A jistě se to může stát i na ulici, kdy je mi všední obraz nasvícen najednou jiným světlem a nahlížím tak trochu pod povrch. Moje osobní zkušenost s ní je s hudbou spojená. A to speciálně s hudbou Bachovou. Snad proto, že se jí věnuji, znám ji lépe než hudbu jinou a že jí snad aspoň trošičku rozumím. Je hluboká, pravdivá, má dokonalou matematiku, niterný obsah, důsledně ctí text. Za celá staletí nezvětrala. I kdyby ji člověk hrál stokrát, stále v ní objevuje, neomrzí. Vystačí na celý hudební život a je to život plný.

Jsem bohatý člověk. Hleděla jsem na Breughelův obraz, hrála jsem Janovy pašije. Kdyby víc už nepřišlo, bylo by to dost. Co víc si přát?

 

Maurice Pillard Verneuil – návrh dekorace látky.