Pražský divadelní festival německého jazyka každý rok přiváží ukázky toho lepšího a zajímavějšího z německého, rakouského i švýcarského divadelního provozu. Nejinak je tomu i letos, kdy je přehlídka roztažena na více než měsíc, snad aby divák mezi různými inscenacemi měl dostatek času na vstřebání, vydýchání a nabrání sil na další představení.

Některé inscenace nepožadují totiž výkon jen po hercích a technickém personálu, ale i po divácích. Takřka beze zbytku to platí i o inscenaci Scény z manželského života (Szenen einer Ehe) vídeňského Volkstheateru švédského režiséra Markuse Öhrna.

Jak naznačuje název, hra odkazuje na známý film (původně seriál) švédského režiséra Ingmara Bergmana. Nebyla by první ani poslední, nicméně se nejedná o dramatizaci Bergmana, spíše o svébytné autorské dílo, pokračující v poměrně sporné tradici známé spíše z operních domů, kdy se autor zaštítí známým jménem tradičního díla a znalý divák pak nevěřícně zírá, neb s původním dílem nové provedení často nemá mnoho společného. Něco ale přece. Takže i zde vystupují dvě hlavní postavy, manželský pár Marianne a Johan (Bettina Lieder a Elias Eilinghoff), řešící vztahovou krizi.

Dvě půl hodiny dlouhé představení se skládá ze čtyř scén, přičemž ústřední motto, neviditelné psychické peklo vztahu mezi mužem a ženou, přibližuje zcela opačně než Bergman. Zatímco originál staví na hloubce postav, jejich tužbách, odlišných názorech a nenaplněných snech, vše podložené drobnokresbou detailů zachycujících proměňující se emoce ať v tváři nebo řeči těla, Öhrn tyto živé postavy redukuje na jakoby zautomatizované roboty se zrobotizovanou řečí připomínající často opakující se smyčku, a to tak dlouho, až divák pociťuje skutečnou úzkost a trýzeň. Öhrn nechce, aby herci byli schopni vyzařovat jakékoli emoce. Vybavil je pro ten účel groteskními maskami s očima z umělého skla a velkými nepřirozenými ústy, takže připomínají ne moc povedené hrdiny z kreslené pohádky pro nejmenší, stejně tak jim ordinuje i velmi úsporný, taktéž jakoby zrobotizovaný pohyb, který ale na rozdíl od potlačené mimiky nebo verbálního projevu dokáže promlouvat velmi výrazně.

Odlidštěné a zrobotizované postavy mohou připomínat špatně vedené loutky, nebo také jednu zásadní věc. Totiž zda lidský život pro každého z nás není jen jedna nekončící hra naučené role, z které za žádnou cenu, a to dokonce ani nenarozeného života, nechceme nebo odmítáme vystoupit.

Text je redukován na minimum, ale takřka pochopitelně obohacen o trochu feminismu. Skládá se z krátkých jednoduchých vět, takže i začínající student němčiny má možnost porozumět a užít si např. donekonečna opakující se hříčku Ich bin froh, dass ich das Leben lebe, das ich lebe.

Za největší výrazový prostředek platí ale jednoznačně sázka na násilí. Jakoby násilí, ať v jakékoli formě nebo podobě, bylo základním způsobem jakékoli komunikace a soužití. Öhrnovo násilí navíc není nějak skryté či podprahové, ale naopak zcela explicitní a mimořádně naturalistické. Někteří diváci tak před množstvím jevištní toxicity raději prchají, protože scény jsou dlouhé a nekončící. Konkrétně ve druhé scéně začínající zdánlivě nevinným rozhovorem manželů na lůžku před spaním se oznámení těhotenství promění ve skutečnou orgii, kdy Marianne začne předstírat porod, z pyžamových kalhot jí visí metrová pupeční šňůra, na jejímž konci je miniaturní embryo. Krev stříká, následuje koupel v krvi („Je příjemná teplota?“), načež si začne hrát s embryem jako skutečným dítětem, než s ním mrští několikrát o zem či o zeď. Vše je korunováno hrou na ovčí matku, kdy Marianne znásilňuje Johanna ztopořenou pupeční šňůrou. Již tak zavražděný uzlíček masa pak spolu zavraždí ještě jednou, udušením pod pokrývkou. Inscenace sice má přestávku, ale až po scéně třetí, taktéž výživné. Na rozdíl od živého jevištního provedení je ale třetí scéna nasnímána kamerou a promítána na plátno. Vzhledem k zachování scénické formy se člověk ptá proč. Aby si herci odpočinuli? Nebo diváci měli nad čím přemýšlet? Je to film nebo divadlo? Je to rozdíl?

Celé představení vrcholí, jak jinak, dalším krvavým masakrem, byť zraňující a smrtelné údery, které si Johan s Marianne navzájem způsobují, nožem, sekerou a bůhví čím ještě, nemusíme sledovat naživo, ale odehrávají se skrze zvukový doprovod za staženou oponou, která se pravidelně roztahuje, abychom mohli sledovat nová zranění, rostoucí obnažené vnitřnosti, litry krve, a postupné umírání hrdinů. Třebaže jedné grotesky nás tím Öhrn ušetřil, další si neodpustil. Hrdiny nechá obživnout, aby si společně mohli zazpívat zamilovanou píseň. Co by na to řekl Bergman, je lepší nedomýšlet. Každopádně hnus, krev a násilí se dobře prodávají, a inscenace byla loni nominována na rakouskou divadelní cenu Nestroy v kategoriích nejlepší režie a herec v hlavní roli. A to by se Bergmanovi líbit mohlo. Celé dohromady to totiž kupodivu funguje, minimálně v tom, že tahle návštěva sálu se z hlavy možná už nikdy nevytratí.

Volkstheater Wien
Scény z manželského života
volně podle stejnojmenného filmu Ingmara Bergmana
Režie Markus Öhrn
Hrají Elias Eilinghoff, Bettina Lieder
Praha, ARCHA+, 2. 12. a 3. 12. 2024