Parlamentní demokracie má svou neúprosnou matematiku. Parlamentní většina může, chce-li, hlasováním „proválcovat“ vše, co si zamane, samozřejmě, máme-li zůstat v demokratickém právním státě, pouze to, co není v rozporu s ústavou či co ústava dovoluje. V případě České republiky pak platí následující jednoduché vzorečky. Máš-li 101 a víc poslanců, rozhoduješ. Máš-li 100, můžeš vše blokovat, zabránit ostatním, aby rozhodovali. A máš-li 99 až jednoho, máš nulu. Můžeš pronášet plamenné parlamentní projevy, bít se principiálně v prsa, emotivně apelovat na voliče u obrazovek, dívá-li se vůbec někdo, ale stejně tě přehlasují.

Demokratický blok, složený z ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STANu, disponuje dohromady jen 48 křesly, tudíž, samo o sobě, praktickou nulou. Aby něco reálně prosadil, musel by se přidat do party, která má v součtu přes 101. Tedy buď jít s Babišem, nebo zformovat nějakou krkolomnost, s Piráty, to by bylo dohromady 70, s ČSSD, tudíž dohromady 85, čili pořád nic. Úhrnem s komunisty by vznikla jen blokační stovka, a proto se jako další partner nabízí Okamura.

Právě tak numericky vyhlíží kruté dilema Demokratického bloku (plus Pirátů a ČSSD), musí si vybrat ze dvou čertů toho menšího, nebo zůstat na ocet. A poněvadž různé krkolomné varianty spolupráce s komunisty a Okamurou, čili de facto koalici „všichni proti ANO“, lze předem vypustit jako prakticky nerealizovatelné, zbývá dilema Babiš, nebo na ocet.

Babiš musí uvažovat stejně. Buď se spojí s extremisty, KSČM a Okamurovou SPD, či s nějakou kombinací těch ostatních, přičemž 101 a víc dává dvojčlenná koalice s ODS a pak několik hypotetických troj- popřípadě i vícečlenných koalic.

Tímto způsobem jsou zkrátka rozdány karty. Přičemž pro Andreje Babiše patrně není spolupráce s KSČM a SPD variantou preferovanou na prvním místě, dal by asi přednost koalici s ODS či třeba s Piráty a KDU-ČSL. Avšak před variantou vláda ANO plus určité demokratické strany, ale bez něho coby premiéra, kterou by mnohé z demokratických subjektů nejspíše uvítaly, dává pravděpodobně přednost spolupráci s KSČM a SPD v zájmu podpory jím vedené menšinové vlády. Je ambiciózní, chce být premiérem a navíc má rád věci pod kontrolou.

Přičemž menšinová vláda, v parlamentu podpořená SPD a KSČM, nemusí být pro Babiše tak škodlivá, jak si dnes mnozí myslí. Ve vládě žádní ministři za extremistické strany nezasednou a v parlamentní mašinerii se brzy prosadí mnoho zákonů i jinými koalicemi než jen ANO + SPD + KSČM. Babiš poté začne poukazovat na skutečnost, že si dovede nalézat podporu průřezově, celým spektrem, a jeho marketing se už postará o to, aby voliči o původu vlády nic moc nevěděli nebo jim byl fuk. A Evropská unie? Kvóty jsou mrtvé, přijetí eura lze odkládat, nikoliv kategoricky odmítat (což v praxi vyjde nastejno), a pokud Babišem vedená vláda jinak projeví vůči Bruselu jistou vstřícnost (tu asi projeví, ostatně, Babišovy podniky jsou například docela závislé na unijních dotacích), budou v Bruselu za Babiše ještě rádi, jak drží extremisty na uzdě (což on tam takto dovede prodat). Čili, shrnuto, sázka demokratů na znemožnění Andreje Babiše jeho vlastní aliancí s extremisty může být politicky ještě zoufalejší a ještě více kontraproduktivní než boj proti EET nebo neustálé omílání Babišovy spolupráce s StB.

Demokratický blok tudíž nemá lehkou pozici a v budoucnu se sotva ukáže jako životaschopný projekt. Zvolení Jiřího Pospíšila do čela TOP 09 svědčí především o hloubce krize, v níž se strana, či spíše marketingový projekt Miroslava Kalouska, ocitla. Nyní sáhla po už trochu „omláceném“ politickém harcovníkovi, který byl na její kandidátce zvolen do Evropského parlamentu, odkud ale – coby leader opoziční strany – může jen stěží „jít vládě po krku“ s plným nasazením.

Lidovci jsou též otřesení, rozhořívá se u nich mocenský boj. Starostové asi pořád neví, co vlastně se sebou, a pokud se budou chtít koncentrovat na regionální problémy, neobejde se to bez leštění klik na ministerstvech ohledně vládních i evropských dotací na různé regionální projekty. A ODS se bude snažit využít krize (agónie) TOP 09 a posílit na její úkor. Demokratický blok většina jeho účastníků zkrátka pojímá dost účelově. Programově pak mezi ODS a zbytkem bloku vyčnívá velký rozdíl ve vztahu k EU, nyní zahlazený, leč po určité době zákonitě vyskočí ven jako čertík z krabičky.

Životaschopnosti bloku zpochybňuje nejen současná parlamentní matematika, ale též matematika volební. Sečteme-li hlasy a mandáty zúčastněných stran ve volbách 2013 (kde STAN figuroval na kandidátce TOP 09) a letos, zjistíme, že v roce 2013 dosáhly v součtu 1 317 501 hlasů (26.49 %), které se přeměnily v 56 křesel ve sněmovně. Letos tvoří součet hlasů 1 397 559 (27.61 %), tedy o 80 058 hlasů a 1.12 procentního bodu víc, mandátů je ale jen 48 čili o osm méně, což padá na konto volebního systému, jenž dvě samostatné „těsně nad pětiprocentní“ kandidátky TOP 09 a STANu „potrestal“ srážkou na mandátech. Celé to lze zhodnotit jako stagnaci spojenou s viditelným přesunem vah ve prospěch ODS, nicméně vzhledem k tomu, že s výjimkou lidovců působili ostatní tři členové současného bloku v opozici, jde o stagnaci alarmující. Antibabišismus ani antizemanismus SAMY O SOBĚ evidentně nezabírají, což je patrné hlavně na TOP 09, voliči nejspíše chtějí i něco jiného, pozitivně vymezeného.

Tím nemá být řečeno, že by se celý blok nebo jeho jednotliví členové (či někteří členové) měli vrhnout Babišovi do náruče. Rozhodnou-li se však zůstat zakopáni v neochvějné pozici „s Babišem nikdy“, musí si uvědomit, že tím, nebo, přesněji řečeno, jenom tím žádné nové hlasy asi nenaberou a z toho stávajícího mála jim snadno ještě ubude.