„Podle názorů komunistů lidská osoba není nic jiného než jakési řekněme kolečko v soustrojí celého světa,“ uvedl mimo jiné papež Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris z 19. března 1937. Ale jaký vlastně byl vztah katolické církve ke komunismu od devatenáctého století do začátku druhé světové války?

Encyklika neboli okružní list Divini Redemptoris (v překladu Božský vykupitel) je též známá pod titulem O bezbožném komunismu. Papež v ní komunismus podrobil zásadní kritice a navrhl i opatření, jak se škodlivému vlivu komunistického hnutí bránit.

„Názory, které komunisté hlásají, a to usilovněji než kdy dříve takové názory se hlásaly, předstírají, že přinášejí chudým lidem ulehčení. Nesprávný pojem spravedlnosti, rovnostářství a bratrské sounáležitosti pracujících prostupuje svým překrouceným, nepravdivým smyslem všechno, co komunisté tvrdí a o co usilují, takže davy svedené svými klamnými sliby vznětlivě rozvášní tak, jako by je napadli tou nejprudší nákazou,“ konstatoval Pius XI. v textu, který je zde citován dle českého vydání z roku 1993 v Matici cyrilometodějské v Olomouci.

Protikomunistická encyklika vyšla jen pět dní po německy psané encyklice Mit brennender Sorge (což česky znamená S palčivou starostí), která reagovala na nacismus a jeho vládu v Německu. Poukazovala na masové porušování konkordátu ze strany Třetí říše, a byť nacismus přímo nejmenovala, ostře odsuzovala jeho filosofické základy, zejména rasismus a vypjatý nacionalismus. Encyklika Mit brennender Sorge je známější a diskutovanější, neboť tvoří součást dodnes velmi vypjatých debat o roli katolické církve v době druhé světové války.

Jak se ale od devatenáctého století do začátku druhé světové války vyvíjel vztah katolické církve ke komunismu?

Papež – táta pracujících

První oficiální zamítnutí radikálně socialistických idejí přinesla encyklika Qui pluribus papeže Pia IX. z roku 1846, primárně zaměřená na vztah rozumu a víry. Obsahuje však též varování před komunismem, neboť toto učení je schopno „zcela potlačit lidská práva, připravit člověka o majetek a zničit jeho život, ba dokonce ohrozit samu existenci lidské společnosti“. 

Encyklika vyšla dva roky před publikací Marxova a Engelsova Komunistického manifestu. „V tomto období papež nepovažoval ‚komunismus‘ za nic víc než za spiknutí, za radikální křídlo republikánských hnutí, která se v Římě, Paříži a Vídni hlásila o moc. O filosofické argumenty, které, jak se zdálo, vybízely k rozlišování mezi ‚komunismem‘ a ‚socialismem‘, nechtěl jevit zájem,“ píší Jonathan Luxmoore a Jolanta Babiuchová v knize Vatikán a rudý prapor. Vedení katolické církve v levicových politických proudech dlouho spatřovalo především potenciální hrozbu pro stávající politický a sociální řád, závažnost dělnické či sociální otázky si plně uvědomil až papež Lev XIII., který usedl na Petrův stolec v roce 1878.

Právě Lev XIII. je autorem první velké sociální encykliky Rerum novarum neboli „O nových věcech“ z roku 1891, v níž popsal základy sociálního učení římskokatolické církve. Podpořil soukromé vlastnictví, ale i práva dělníků na spravedlivou mzdu, důstojné pracovní podmínky a zakládání odborů. Encyklika mu vynesla přezdívku „papež pracujících“. Postavení dělnické třídy Lev XIII. v encyklice označil za „nejnaléhavější otázku dne“.

„Postupně došlo k tomu, že pracující, osamoceni a bez pomoci, byli vydáni na pospas nemilosrdným zaměstnavatelům a stali se oběťmi nenasytného, nekontrolovaného kapitalistického soutěžení. Najímání pracovníků a řízení výroby je soustředěno v rukou poměrně malého počtu lidí; malá skupina velice bohatých lidí je tak schopna ovládat masy chudých pracujících a vkládat na jejich bedra břímě jen o málo lepší než otroctví,“ uvádí se rovněž v encyklice Rerum novarum – dnes by si člověk mohl snadno pomyslet, že citát pochází spíše z Komunistického manifestu. Budoucí papež Lev XIII. se o nesnesitelnosti pracovních podmínek dělníků přesvědčil ve čtyřicátých letech devatenáctého století v Belgii, kde působil jako papežský nuncius. A i když za hlavní příčinu bídy a chudoby označil vykořisťovatelský kapitalismus, vymezil se kriticky i vůči socialistům. Soudil, že zrušení soukromého vlastnictví a snahy o nastolení beztřídní společnosti by vedly k mnohem horšímu výsledku, že by pracující ještě více ožebračily.

Lev XIII. připomenul právo církve vznášet morální požadavky vůči státu a společnosti a v encyklice též důrazně poukázal na spojitost mezi ekonomikou a etikou. Nabádal tedy k nenásilným sociálním reformám a encyklika Rerum novarum rovněž přispěla ke vzniku prvních zákonů o sociálním zabezpečení. Ale dělnictvo i tak z větší části politicky organizovali a řídili socialisté, v devatenáctém století navíc velmi antiklerikální.

Terribile triangolo

První světová válka poté přinesla rozklad a rozpad dosavadního světového řádu. A právě v jejím důsledku se v Rusku chopili moci komunisté. Od začátku dávali slovy i skutky jasně najevo, že jejich úhlavním nepřítelem je náboženství.

Ambrogio Damiano Achille Ratti, jak znělo občanské jméno pozdějšího papeže Pia XI., se s ruskými bolševiky setkal takřka na bitevním poli. V letech 1919–1921 totiž působil jako apoštolský nuncius neboli velvyslanec v Polsku, a zažil tak válku obnoveného polského státu s bolševickým Ruskem. Zatímco v době, kdy Rudá armáda stála před Varšavou, se skoro všichni zahraniční diplomaté uchýlili do Poznaně, nuncius Ratti v polské metropoli zůstal.

„Bylo by velmi poučné vědět, do jaké míry podmínilo válečné dobrodružství monsignora Achilleho Rattiho jeho vystupování po těch sedmnáct let, od roku 1922 do roku 1939, co byl v Římě papežem Piem XI.,“ poznamenává britský historik Norman Davies v knize Bílý orel, rudá hvězda. A vzápětí konstatuje, že encykliku Divini Redemptoris, odsuzující komunismus, nepochybně ovlivnila i Rattiho válečná zkušenost.

„V květnu 1931, u příležitosti 40. výročí vydání první sociální encykliky Rerum novarum, vydal Pius XI. encykliku Quadragesimo anno [česky Čtyřicátého roku]. Reagoval v ní především na problémy velké ekonomické krize, která tehdy zasáhla většinu Evropy a Spojené státy. V encyklice byl poprvé definován princip subsidiarity, tedy posílení role malých společenství a nejrůznějších veřejných sdružení vůči státu. Papež předpokládal i zásadní institucionální reformu: stát budovat na bázi stavovství, vytvářet třetí cestu mezi kapitalistickým liberalismem a marxistickým socialismem. Stavovská společnost měla ve své ideální podobě maximálně otupit sociální rozbroje a zajistit kooperaci zaměstnanců se zaměstnavateli,“ napsal historik Jaroslav Šebek v Kavárně, příloze Mladé fronty Dnes, v listopadu 2006.

Šebek v článku poukazuje na fakt, že stavovský akcent encykliky byl zneužit odpůrci politického stranictví a zvyšoval legitimitu některých autoritativních hnutí. Avšak v dobovém kontextu je docela pochopitelný, neboť katolická církev se kriticky stavěla jak ke kapitalismu, tak k liberalismu, na němž jí vadil rovněž hodnotový relativismus. A zmíněná encyklika navíc přímo reagovala na velkou hospodářskou krizi, jež se tehdy interpretovala jako důkaz neschopnosti kapitalismu zajišťovat hospodářský růst a sociální smír. Nedávná ekonomická krize, propuknuvší v roce 2007, jež přinesla krachy velkých bank a růst zadlužení skoro všech států, ostatně vyvolávala podobné úvahy.

Pius XI. musel během svého pontifikátu čelit novým diktátorským režimům: italskému fašismu, německému nacismu a sovětskému komunismu. Všechny tři kritizoval, s tím italským i německým však uzavřel konkordáty. Nikoliv ze sympatií k nim, ale z pragmatismu. Zejména nacisté však začali konkordát z roku 1933 záhy porušovat, a jeho praktický význam tak neodpovídal původním představám. Nicméně v prvních letech nacistické diktatury si ještě většina světa činila iluze, že se Hitler časem umírní.

Předehrou druhé světové války se stala občanská válka ve Španělsku. Levicoví republikáni však tehdy církev tvrdě pronásledovali, včetně zabíjení kněží, řeholníků a řeholnic. I proto se španělská katolická církev připojila na stranu generála Franca a po jeho vítězství tvořila jednu z hlavních opor jeho diktatury. Pronásledování od radikálně levicového a antiklerikálního režimu musela katolická církev čelit i v Mexiku. A otevřenou válku křesťanství, konkrétně zejména pravoslavné církvi, vyhlásili bolševici v Rusku.

„Rusko se navíc spojilo se Španělskem a Mexikem a utvořilo s nimi takzvaný terribile triangolo, strašlivý trojúhelník,“ podotýkají Jonathan Luxmoore a Jolanta Babiuchová v knize Vatikán a rudý prapor. A právě ve stínu onoho „strašlivého trojúhelníku“ vyšla v březnu 1937 encyklika Divini Redemptoris. Hlavnímu představiteli katolické církve pochopitelně nejvíce vadil ateistický a materialistický charakter komunismu, který člověka jako bytost redukuje, neboť ho zbavuje duchovního rozměru jeho existence. A přináší též jeden velmi závažný praktický důsledek: „Když se z myslí lidí vyhladí pojem Boha, nutně to vede k hrubé ukrutnosti a k surovým mravům.“

Tím však „redukční břitva“ komunismu dle Pia XI. svůj řez nekončí: „Podle názorů komunistů lidská osoba není nic jiného než jakési řekněme kolečko v soustrojí celého světa. Proto popírají přirozená práva jednotlivých lidí, která jim patří, a přiznávají je společnosti. Mezi lidmi má být naprostá rovnost, proto neuznávají žádnou pravomoc, kterou Bůh svěřuje rodičům nebo představitelům státní či církevní moci, jelikož, jak tvrdí, jediným a prvním zdrojem moci i poslušnosti je společnost. Tvrdí, že jakékoliv soukromé vlastnictví musí být zrušeno právě proto, že je hlavní příčinou hospodářského zotročování. Takové názory nevěřící komunisté hlásají všem jako nové evangelium, jako jakousi spásnou zvěst o vykoupení.“

Onoho vykoupení má být dosaženo pomocí třídního boje, tedy nenávistí a násilím. Pius XI. se v encyklice hlásí k zásadě, že společnost tu je pro člověka, nikoliv člověk pro společnost. „Ale to nemůžeme chápat tak, jak to ve své individualistické nauce tvrdí takzvaní liberálové, kteří schvalují, aby společnost sloužila neomezeným zájmům jednotlivých lidí,“ dodává papež zároveň.

Naléhavě do vlastních řad

Encyklika Divini Redemptoris nese podtitul: „Tentokráte ještě naléhavěji do vlastních řad.“ Papež v ní totiž rovněž poukazuje na skutečnosti, které komunistům pomáhají, zejména na bídu, špatné pracovní podmínky dělníků a sociální nespravedlnost. Čili boj s komunisty měl mít především podobu úsilí o zlepšení pracovních i sociálních podmínek, a také prohloubení víry a života dle evangelia ve všech vrstvách společnosti: „Když však uvážím, že nespočetné množství chudých je postiženo nejtěžší bídou z různých příčin na nich nezávislých, a když vidím, kolik lidí zcela nezřízeně jednak žije rozmařile, jednak vydává ohromné množství peněz na naprosté zbytečnosti, pak nemohu jinak, než s bolestí přiznat, že ti všichni ani dost nedbají o spravedlnost, ani zcela nechápou, že přikázání lásky vyžaduje každodenně podle něho jednat.“

Papežův přístup lze jistě snadno kritizovat jako pouhý morální apel, který v praxi neměl a nemá velký praktický efekt. Ale ani on si nepředstavoval, že se po přečtení jeho encykliky všichni lidé jako mávnutím kouzelného proutku promění k lepšímu. Církev tu také není od toho, aby navrhovala nějaké progresivnější ekonomické nebo politické systémy; ti, kteří mají něco podobného na starosti, se však mohou sociálním učením církve inspirovat. Právě na základě takovéto inspirace se zrodil i velmi úspěšný a prospěšný koncept sociálně-tržní ekonomiky.

V roce 1991, tedy sto let po Rerum novarum Lva XIII., vydal u příležitosti tohoto výročí papež Jan Pavel II. encykliku Centesimus annus neboli Stý rok. Vyjádřil se v ní velmi kriticky na adresu konzumní společnosti a za neudržitelné označil tvrzení, že po porážce takzvaného „reálného socialismu“ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. V poslední době začínají tuto myšlenku brát vážně i ti, kteří se nad ní kdysi ušklíbali. Ostatně, zjednodušený výklad světa jako zápasu komunismu s kapitalismem přece vytvořila komunistická propaganda, a není tedy důvod se ho křečovitě držet.

Text je zkrácenou a upravenou kapitolou z knihy Temné stezky světlých zítřků. Malý slabikář fenoménů komunismu, kterou v loňském roce vydalo Občanské sdružení PANT.