V Sovětském svazu a v jeho satelitech se válečné vítězství slavívalo a v Rusku se dodnes oslavuje 9. května – v zásadě kvůli časovému posunu, kdy podpis německé kapitulace připadl dle „sovětského času“ již na 9. května. Seběhlo se to následovně: akt kapitulace Německa (vůči všem spojencům, tedy i SSSR) původně proběhl 7. května 1945 v Remeši. Stalinovi to však bylo málo nóbl, a tak si vynutil opětovný podpis v Berlíně. K němu došlo 8. května krátce před půlnocí, takže v Moskvě už bylo 9. května. Vida, jak časové pásmo pěkně symbolizuje rozdílnost režimů, ba civilizace. Nikoliv náhodou proto polistopadový posun k 8. květnu značil náš „návrat do Evropy“, k západní civilizaci.

Rozdíl mezi 8. a 9. květnem skutečně není pouhou časovou hříčkou, neboť tu existuje obrovská obsahová odlišnost. Co vlastně v Moskvě slaví? Vítězství ve druhé světové válce, nebo ve velké vlastenecké válce? To druhé. Velká vlastenecká válka totiž začala až přepadením Sovětského svazu Německem v červnu 1941, tedy v období 1939–1941 sovětským spojencem. Zavedením kategorie „velká vlastenecká válka“ se tak v Moskvě mj. „elegantně“ vyhnuli zodpovědnosti za pakt s Hitlerem, díky němuž SSSR získal baltské republiky, velký kus Polska, kus Rumunska a mohl též napadnout Finsko. Mimochodem, přímé územní zisky dosažené díky spojenectví s Hitlerem si Stalin fakticky udržel i po válce, plus získal pásmo satelitů. A do druhé světové války, jež se oficiální sovětské i ruské zpolitizované historie jako celek jaksi netýká, patří třeba i katyňský zločin.

Mytologie velké vlastenecké války umožňuje též plíživou rehabilitaci Stalina. Pěkně hnusně to předvádí například Putinův přítel Alexandr Zaldostanov, vůdce ruských motorkářských Nočních vlků, k nimž se letos „vlastenecky“ přihlásil i místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna. Na webových stránkách Nočních vlků se nedávno kupříkladu objevil rozhovor, který Zaldostanov poskytl časopisu Novoje vremja. Patrně rovněž jako ideové vodítko pro členy a příznivce svého klubu. Tedy i pro Foldynu.

Zaldostanov je v úvodu interview představen jako významný reprezentant „nového ruského konzervatismu“. Za nejdůležitější hodnoty Zaldostanov pokládá pravoslaví, stát a vlast, přičemž vlast se od státu prý liší tím, že je to něco živého, něco, co má duši. Na tom ještě není u deklarovaného konzervativce nic zvláštního, leč Zaldostanov vzápětí „nakopne mašinu“ a prudce zvýší otáčky. „Podíváme-li se do historie minulého století,“ říká ruský motorkář, „vidíme, že za Stalina, kdy byl stát vyhlášen za nejvyšší hodnotu, země dosáhla neuvěřitelných úspěchů. Stalin je stále idolem ruské historie, nepřekonatelným vůdcem. Stalin nám vytvořil velký stát, vytáhl ‚ruskou civilizaci‘ z propasti, do které se ruské dějiny zhroutily po pádu dynastie Romanovců.“

Na logickou otázku autora rozhovoru, jak jde dohromady úcta k pravoslaví a ke Stalinovi, když Stalin pravoslavnou církev krutě pronásledoval, Zaldostanov nejprve odpovídá, že každá krize, ať už je to válka, nebo revoluce, prostě přináší krveprolití. A vzápětí vycení zuby a zlověstně zavrčí: obhájci americké demokracie prý nemají právo Stalina kritizovat, neboť páchají stokrát více zla než on. Demokracie totiž dle Zaldostanova zlikvidovala více lidí, než kolik se připisuje Stalinovi. A aby své myšlenky obohatil též o jistý duchovní rozměr a podpořil svou stylizaci do moderního „harleyářského křižáka“ (či spíše „harleyářského Ilji Muromce“), počastoval Západ, tedy úhlavního ruského nepřítele, nálepkou „globální satanismus“.

Realita a výklad reality jsou často zcela rozdílné věci. V žádném případě nelze zapomínat na miliony obětí války, ať už druhé světové vcelku nebo její součásti, té velké vlastenecké neboli střetu Sovětského svazu s Německem. Utrpení civilního obyvatelstva bylo strašlivé, miliony lidí, vojáků i civilistů, projevily v boji s nacistickým Německem obrovskou statečnost, vytrvalost, ochotu k sebeoběti. Nicméně je třeba dávat pozor na to, aby nás dojetí nepřemohlo do té míry, že kvůli němu snadno zbaštíme kdejakou kryptobolševickou kremelskou mytologii a propagandu. Vždyť právě oběti války, opravdu zejména ony, si přece ideologickou politizaci své prolité krve určitě nezaslouží. Foldyna a Zaldostanov jsou právě proto naprosto odpudivé zjevy. Žádní vlastenci, žádní vlci, jen obyčejné hyeny.