Dlouho jsem se snažila pochopit myšlení a motivy paní Lipovské. Poslechla jsem si její rozhovor, přečetla pár interview a několik naprosto příšerných článků na obskurním Institutu Václava Klause, což je politická neziskovka, ale ta správná, ta hodná na komunisty, prezidenta, anonisty a espédé. Opravdu se mi nelíbí narážky na vzhled, účes nebo barvu hlasu paní Lipovské. Podle mého názoru je to na pohled docela sympatická mladá žena. Také si nemyslím, že by byla extrémně neinteligentní, zlá, nebo nemorální. Vůbec mi nevadí představa, že si s ní sednu ke kávě.

Zeptala bych se jí, co vede mladou inženýrku, údajně věřící katoličku, k tomu, aby se přimkla k tomu nejměšťáčtějšímu, antikřesťanskému establishmentu reprezentovanému mimo jiné agentem ŠtB Burešem, věčně opilým prezidentem, autorem Haló novin Ovčáčkem, oběma Klausy a paní Bobošíkovou, k postkomunistické věrchušce, která dokázala kreativně spojit bolševickou minulost v Prognostickém ústavu s tím nejvulgárnějším kapitalismem postmoderních oligarchů, nemakačenků přisátých ke státním penězovodům? A jak do toho všeho zapadá ikonický prelát Jaroslav Václav Duka a proč má takový zájem na likvidaci veřejnoprávního média?

Pan Duka, Petr Piťha, mluvčí Ovčáček, Klausové, občas i ubrečený Babiš si stejně jako mnozí jejich kamarádi rádi hrají na utiskovanou menšinu, na novodobé mučedníky. Média jsou plná jejich slabošského kňourání a strašením Evropskou unií, liberální demokracií, genderismem, homosexualismem, neomarxismem a jinými obludkami, které víří v jejich hlavách jako temné stíny. Pan premiér řádně obdařený zduřelým mesiášským komplexem dokonce užívá homeopatické pilule na křivdu. Paní Lipovská se už například na ruském Sputniku stala bojovnicí proti zvrhlé západní demokracii, za což je chudák perzekvována ošklivými liberály. Stala se ikonou ukřivděných plaček, pronásledovanou chudinkou, protože se občas někdo nevlídně vyjádřil k jejím poněkud alternativně inteligentním výrokům, například když označila vstup naší republiky do Evropské unie za „dvanáct let v řetězech“ a srovnala jej s okupací v roce 1968 (Hana Lipovská: Dvanáct let v řetězech – Česká republika v Evropské unii, IVK 6. května 2016). Popravdě ono fňukání slyšíme spíše od pánů ctitelů mladé ekonomky, než od ní samotné, paní Lipovská má zřejmě ještě nějakou osobní hrdost.

Namísto statečného nadhledu a kritické sebereflexe nebo slušné polemiky dnes a denně slyšíme ponižující kvikot ublíženců a plaček. Jejich patetické výroky jsou směšné: prostá kritika v médiích je přirovnávána k upálení, k honům na čarodějnice, k osudu politických vězňů v totalitě, akcent na rovnost žen a ochranu dětí u nich generuje blouznivé naříkání na téma koncentráky pro heterosexuály, krádeže kojenečků a zánik pohlaví. Bílý heterosexuální muž se obává vyhynutí. Českou zemí se nese slzavá lamentace: „Pokud nás nezachrání jediný obránce víry bátuška Putin, přitáhnou strašlivé hordy, znásilní naše ženy a uřežou naše hlavy…“

Někteří katolíci mají obsedantní potřebu bojovat se zlým, ba satanským světem, který netouží po ničem jiném než po krvi neviňátek a brzlíku panen. Chudáci obránci tradice a rasy jsou až ke kruté smrti den co den pronásledováni neomarxisty, imigranty, emancipovanými ženami, Bruselem, Sorosem, Kalouskem, homosexuály, sufražetkami, ilumináty a židobolševiky.

Jistá masochistická touha po mučednictví, patrně v církvi přítomná již od antiky, se dnes projevuje infantilně. Opravdová svědectví víry za cenu prolití krve v našich zemích nejsou potřeba, a tak jistí nevyrovnaní a narcistní jedinci zkoušejí vyvolat k životu jakési virtuální martyrium, kdy nejen každou kritiku, ale i nepohodlnou otázku vydávají za útok a boj proti víře, fňukají nad domnělými křivdami, permanentně se cítí zraněni, chodí se pohoršovat nad uměleckými díly a knihami a často hrubě provokují veřejnost k nesouhlasu, aby si jej pak spektakulárně užívali. Přitom drtivá většina společnosti proti věřícím nic nemá, církve nehodnotí, ba ani nevnímá, má jiné starosti a hrát roli pohanských císařů vskutku nechce. Na co je ale veřejnost citlivá, to je mistrování, zákazy, pokrytectví a mocichtivost některých představitelů církví, na pokusy velkopansky a přezíravě žvanit lidem do života.

Nyní se k těmto církevním plačkám připojují i zcela ateističtí papaláši. Zřejmě objevili sladkost rebelantského vzdorování démonům. Proč si kromě vaty a brokátu neužít i obdivu, soucitu a paranáboženského vzrušení? Slušivá trnová koruna, která nedrásá a netlačí, to je přece prima módní doplněk, když už fakt nevíte, co na sebe ještě navěsit. A navíc pravděpodobně naserete ty opravdové oběti režimu, ty umučené a vězněné disidenty a jejich blízké, ukradnete jim to jediné, co jim mnohdy po vašem řádění zbylo: důstojnost vzdoru. A můžete se jim ještě vychechtat po libosti. Takový agent Falmer je v chechtání nad hroby umučených přeborník.

Přiznávám se, že už pár let prožívám pocit bezmoci vůči aroganci těchto vykuků, kteří dokázali do mrtě využít svobodu a možnosti, které jsme jim my vydobyli, vyšvihli se na výsluní po hrobech a po zničených osudech našich rodin, po utrpení naši přátel, po našich zádech, pažravě, bez zábran si užívají všech darů tohoto světa: nezměrného bohatství, moci, slávy, poct, volnosti a neomezené seberealizace bez pokory, bez morálky, bez schopností a námahy – a nyní se nám v lepším případě smějí, v horším nám jdou po krku. A ještě si užívají komfortu příjemného šimrání adrenalinu při hře na disidenty, samozřejmě bez ohrožení a bez nepohodlí. Hana Lipovská si k té hře na křesťanskou mučednici navíc může užívat jako sladký přívažek i rytířské zastání některých gentlemanů, například kultivovaného Jiřího Peňáze (Jiří Peňás: Kdo se bojí Virginie Lipovské? Echo24.cz 29.5.2020). Nová paní radní je ještě relativně mladá, ráda bych pro ni viděla naději na navrácení k cestě svědomí a pokory, ona však je jen špičkou ledovce a možná i jen obětí těch, kteří ji nestydatě využívají pro své zájmy. Mám strach, že její noví kumpáni jí sebereflexi nedovolí a její nyní snad ještě nevinnou duši neomylně povedou dál a hlouběji směrem ke lži. Hledím na to tak trochu s děsem a s lítostí.

Vlivným kňouralům nestačí, že nejprve rozdělili a vykradli republiku, že mají neomezenou moc a zákony na ně neplatí, že z vězení propouštějí vrahy nebo své kámoše megazloděje a podvodníky, že pronásledují nevinné, že likvidují zdravotníky a učitele, že zaklekávají na drobné rolníky a živnostníky, že ožebračují a urážejí umělce a vzdělance. Nestačí jim, že celé své zdegenerované rodiny a mnohdy téměř slabomyslné, ale nebetyčně drzé kamarády nebo své souložnice upíchli do významných funkcí, kde páchají astronomické škody, že na pozici elity instalovali lůzu a vnukli jí pocit nadřazenosti a nenávist k intelektuálům, nestačí jim, že dělají ostudu po celém civilizovaném světě, že se bratří s diktátorskými režimy, že každý den ohrožují bezpečnost nás všech kolaborací s nepřátelskými mocnostmi, že zhanobili Hrad českých králů, kde pořádají chlastačky pro své pologramotné soudruhy. Nestačí jim, že zprznili jazyk obracením významů a lhaním, že zdiskreditovali slova jako demokracie, víra, láska a pravda, že rozfrcávají budoucnost našich dětí, že vytunelovali modlitbu. Nestačí jim, že si navzájem rozdávají ocenění, řády a medaile, které kdysi znamenaly poctu hrdinům, ale nyní jsou to šmuky pro kamarádíčky z mokré čtvrti a patolízaly, nestačí jim, že bojovníky za svobodu označují za fašisty a komunisty, že si nakoupili nejvyšší akademické tituly, nebo je získali podvodem?

Proč si ti vytlemení parvenu k tomu všemu, ke svému životu ve vatě a v brokátu, ještě musí s teatrálním brekem hrát na pronásledované disidenty?