…v malé obci Franken se stalo něco, co bylo do té doby nemyslitelné. V neděli v místním kostele se ve výroční den komunistického puče v únoru 1948 odehrála zcela neuvěřitelná věc: kostel byl plný českých exulantů ze všech koutů západní Evropy i z Ameriky. U oltáře promlouval česky kněz, benediktinský opat Anastáz Opasek a před ním klečel bývalý tajemník ÚV KSČ z roku 1968 Zdeněk Mlynář, který v 50. letech, kdy byl Opasek v komunistickém vězení, se cítil být coby komunistický svazák naopak na vrcholu dějin. Oba dva vyhnala do exilu sovětská okupace v roce 1968. Pro Opaska to bylo jen potvrzení dosavadního vývoje, zatímco pro Mlynáře pád ze slonovinové věže do tvrdé reality…,

napsal exilový tisk o události, která se odehrála poblíž bavorsko-české hranice ve dnech 23.-26. února 1978. U příležitosti 30. výročí komunistického převratu v roce 1948 uspořádala ve Frankenu exulantská organizace Opus bonum setkání všech proudů čs. exilu – ve Frankenu se sešli konzervativci s liberály, katolíci s evangelíky, věřící s ateisty, zelení se členy undergroundu, antikomunisté s exkomunisty – vítězové s poraženými z roku 1948, aby otevřeně diskutovali o příčinách poválečné národní tragédie a o tom, co z nich plyne pro budoucnost, což byla do té doby v rozhádaném čs. exilu, záměrně rozeštvávaném čs. rozvědkou a jejími agenty, věc do té doby nevídaná.

Matoucí přitom bylo, že akci nepořádal nějaký pomatený levičácký spolek, ale laická katolická organizace, v jejímž čele stáli dlouholetí političtí vězni, které šlo těžko podezírat z nějaké náklonnosti k levicovým ideologiím, neřku-li k marxismu.

Po vzoru staroříšského nakladatele a nonkonformního katolického organizátora Josefa Floriána založili Opus bonum v roce 1972 ve Frankfurtu nad Mohanem dominikánský teolog Vladimír Neuwirth a břevnovský opat Anastáz Opasek – Neuwirtha zatkli komunisté v roce 1961 za organizování podzemních duchovních seminářů a drželi ho ve vězení až do dubna roku 1968, tedy ještě tři měsíce po začátku Pražského jara, a opat Opasek v komunistických žalářích strávil ještě o čtyři roky víc: byl zatčen v roce 1949, odsouzen na doživotí a propuštěn byl až po dlouhých jedenácti letech.

Jako kněz, převor a později opat dost jsem si asi zakládal na svém postavení tj. jakémsi třídnictví, snad i proto, že jsem byl tak mladý, napsal později Opasek. Vězení mně však otevřelo zcela nový pohled na člověka, toho ozbrojeného a diktátora a opět na toho, kdo byl naprosto nahý jako při Michelangelově Posledním soudu, který v sobě nesl jen dobré nebo špatné.

Především Opaskova schopnost spojovat nesourodé a nesmiřitelné ke společnému „dobrému dílu“ byla dílem tradice hlubinné psychologie církve ohledně posledních i časných věcí člověka a dílem právě zkušeností krutého kriminálu a následného dělnického povolání – prožitku zcela necírkevního prostředí a Opaskova letitého spolunažívání i s těmi nejextrémnějšími podobami a zákoutími lidské duše. Kriminál mu umožnil nahlédnout na člověka – na sebe – v celé jeho nahotě, v jeho velikosti i totálním ponížení, kteroužto zkušenost nemohlo nahradit sebelepší teologické studium – člověk ji musí zažít na vlastní kůži.

Po vzoru II. Vatikánského koncilu pojímali zakladatelé Opus bonum církev jako instituci, která se nebojí stát uprostřed kulturních, sociálních, politických, ekonomických problémů doby a hledat ve spolupráci s lidmi „dobré vůle“ odpovědi i na ty nejaktuálnější otázky současnosti. K tomu je poháněl i silný vlastenecký cit. Neuwirth s Opaskem měli všechny duchovní i osobnostní předpoklady k tomu, aby se v exilu ujali moderování diskuse o „české otázce“.

Cíl měli jasný a na první pohled „jednoduchý“: formulovat a ve spolupráci s domácí opozicí držet v exilu nepřetrženou kontinuitu české kultury, nově formulovat její postavení v Evropě a udržet její spojení s kulturou evropskou. To vše jako součást laické pastorace, jejíž finesy si asi někteří účastníci symposií ani neuvědomovali a někteří natvrdlí církevní představitelé nechápali.

Otázka ohledně roku 1948 zněla: Souvisí bezpráví páchané po válce na českých Němcích s bezprávím, které bylo páchané na Češích po únoru 1948, a obě tato bezpráví snad i s ústrky, kterým byli vystaveni reformní komunisté po srpnu 1968? Odpovědělo na ni prohlášení (viz dole), které bylo přijato na závěr konference ve Frankenu. Podle čelních představitelů čs. exilu, kteří prohlášení podepsali, na začátku poválečné národní tragédie stálo postavení milionů občanů německé národnosti mimo zákon, které otevřelo cestu k vládě bezpráví po roce 1948 a vedlo pak i k roku 1968. Komunisté se po válce dostali k moci s pomocí sociální a nacionální revoluce, přičemž využili „německou otázku“. Z toho účastníci symposia vyvodili jednoznačný postulát: součástí národní rezistence proti komunistickému režimu v Praze a obnovy země musí být vedle vnitřního česko-českého smíření i smíření česko-německé.

V návaznosti na Chartu 77 znamenal jubilejní rok 1978 konec bezčasí, o kterém komunisté snili, že bude trvat (se Sovětským svazem) „na věčné časy“. Z roztříštěnosti a rozhádanosti exilu, kterou skrz své agenty režim v Praze tajně podporoval, nastala s Opus bonum dělná diskuse nad rekonstrukcí české společnosti, kultury, politiky, ekonomiky… Dějiny, které jsou vždy součtem dopředu málo předvídatelných faktorů, se znovu daly do pohybu.

Věcná diskuse o tom, co nás rozděluje, i o tom, co nás spojuje, s respektem k osobě a názoru druhého, je základem dospělé, svéprávné společnosti – vedle společnosti manipulované, uměle rozeštvávané nejrůznějšími populisty, kteří chtějí druhým vnutit své prošlé zboží. Není to znovu aktuální?

SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ BÝVALÝCH VÍTĚZŮ A PORAŽENÝCH VE FRANKENU

dokument

Třicet let po nastolení totalitní politické diktatury v Československu se tu sešli společně lidé, kteří jako političtí exulanti museli opustit svou vlast. Sešli se tu ti, koho vyhnala z vlasti diktatura KSČ v roce 1948 i ti, kteří před 30 lety patřili k politickému táboru tehdejších vítězů a z vlasti je vyhnala až sovětská okupace v srpnu 1968 a po ní dosažený režim. Setkání bylo vedeno snahou všech účastníků překonat iluse a mýty o minulosti a současnosti Československa. Jeho účastníci vycházeli z vědomí, že minulost nelze vymazat z dějin ani ze života jednotlivců a nelze také zpětně změnit staré omyly, chyby a viny. Vycházeli však zároveň z přesvědčení, že minulost není nepřekonatelnou zátěží pro budoucnost. V pohledu do minulosti musí však zvítězit pravda – padni komu padni. Pro budoucnost pak nesmí chybět vůle minulé chyby nikdy neopakovat. Únor 1948 byl porážkou demokratických a humanitních ideálů včetně demokratických ideálů socialistických. Byl vítězstvím totalitního principu, který popírá nedělitelnost lidských práv a politických svobod: vylučuje postupně stále další a další skupiny občanů z demokracie, staví je mimo zákon a nakonec činí bezprávnou celou ovládanou společnost.

Po roce 1945 byly nejdříve v Československu postaveny mimo zákon miliony občanů německé národnosti a princip odplaty zvítězil nad principem spravedlnosti a práva. Po únoru 1948 byli mimo zákon postaveni občané, v nichž diktatura viděla politickou oposici proti komunismu; v dalších letech to pak byli všichni, kteří kriticky vystupovali vůči vládnoucí totalitní moci – až nakonec po srpnu 1968 to spolu s ostatními občany byla i velká část komunistů samotných. Princip vylučování diktatuře nepohodlných skupin občanů z politických svobod a práv je i nadále základní oporou totalitní diktatury v Československu a úplného podřízení této země sovětské nadvládě. Demokratická perspektiva i perspektiva národní a státní suverenity je bez jeho překonání nemožná. Východiskem pro budoucnost může být proto jen uznání nedělitelnosti lidských práv a politických svobod pro všechny občany, bez ohledu na jejich víru, filosofické a politické přesvědčení. Charta 77 dokázala, že k tomuto poznání dospěli stoupenci demokratických a humanitních ideálů v Československu. Také stoupenci těchto ideálů, žijící v politickém exilu, vidí další smysl svého úsilí do budoucna v tom, aby nedělitelnost lidských práv a politických svobod byla základní společně uznávanou hodnotou, nehledě na rozdíly víry, filosofického a politického přesvědčení.

Franken, 25. února 1978

Richard Belcredi, Alexander Heidler, Karel Kaplan, Antonín Kratochvil, Zdeněk Mlynář, Anastáz Opasek, Luděk Pachman, Jaroslav Pecháček, Vilém Prečan, Radoslav Selucký, Karel Skalický, Jiří Sláma, Rudolf Ströbinger, Pavel Tigrid.