Drazí světlonošové z Babylonu

Drazí světlonošové z Babylonu, v příloze Vám posílám na ukázku hrst říkaček pro pobavení (potažmo pro případné e-otištění, budete-li toho názoru, že je to hodno vždy vysoce inspirativní a potřebné babylonsko-revuální literární náplně). Zdraví provozní filmové galanterie Terryho ponožky v kině Světozor a věrný čtenář Babylonu.

Foto Fritz Basch / Anefo

 

vejři z obrázků na stěnách

když jsem šel kol jatek

nakopnul mě spratek

hned u zdi, kde masa ryk

spratku, já jsem Masaryk!

já ti jednu střihnu

bičíkem tě švihnu

spratek s nudlí pšíknul – hepčí

prezident se neovlád

ale ze všech hrůzovlád

byla jeho stejně lepčí

nežli všechny ostatní

– z nich má jeden tentýž pocit:
co tam smrdíš?! vypadni!

pročpak ten Hrad furt jen dědky
dokola je naložen?
grázl, ňouma, narcis, špión

málo žen, jak málo žen…

 

…a slon

…a slon z Pobřeží slonoviny

dočet ranní slonoviny

v mrákotách se chobotem

opřít musel o totem

že to píše antilopě!

kdysi odznak fízla v klopě

teď největší demokrat

kvůli ní byl krokodýl

v kriminále o rok dýl

kvůli ní sysel

skoro že visel

…a slon smutně hledí na děti

kterým předá paměti

jednou musí

má je z dob

kdy z horlivých antilop

režim

těžil

prokletím je slonům paměť

paměť na veškerou havěť

 

v mezisíti

čumí puk

na facebook

nakloněn

psinám

pak sperma

v šnuptychlu

to kliknul

jinam

Foto Kippa / ANP PHOTO 1970 (CC BY-NC-ND 4.0)

 

tisíc třista padesát programů

zase ňáké tele s vizí

opanuje televizi

a na dalších programech

kopou pumlíč, krájí mech

že prý je zdravý

a tady zprávy:

nechal zabít zmetka zmetek

pivo už je za pět pětek

v přírodě jsou hory petek

holohlav chce všechno raus

v kinech 5D Mikymauz

burani maj kapitál

důchodci ni na špitál

ten sklidil vše, zasil nic

mrtvé hrnou ze silnic

asfalt už vede i do jeskyň

sportuj a pracuj a jez míň

Budho, vzbuď ho!

a bude hůř a bude líp

ke štěstí stačí cink a píp

prachy a přístroje

a neznámý prorok

sprejem na zdi varuje:

svět v totálnim varu je

když pod kotlem

topí debil
kterej ten svět tvaruje


k obrazu svýmu…

 

sídlištníci

opuštěný v panelu

noční kávu namelu

ňák sem nestih zplodit děcko

zasadit strom, stavět dům

sešlapaná prasklá kecko

ťapeš k smíchu sousedům

ten vedle má nymfomanku

v noci ze sna budí ho

a ten další před plazmou řve

na čůráka sudího

jinej zas pár v čtyřech stěnách

tři hafany učí výt

a těch tašek ze sámošek

plnejch flašek, plnejch kýt

a ty mladé rodiny

v pískovišti hodiny

zmizeli vrabci – kuřata v akci

na sídlišti

tam to sviští

ani nový koště

ani novej koš tě

nepolidští 

Ilustrace: Otto Seitz, 1896

 

tenkrát na Z. II

je muž

jemuž

je nůž

jen už

k otevření hrdla láhve

viňte tu vinětu!

naříká Vinnetou

ne, Vinnetou

ne vinětu

leč viň tetu

tu tetičku Vinnie

ty sám nejsi vinný

u mohyly Kleki Petry

nabídla ti rum a petry

a tím bylo hotovo

spadnuls přímo do toho

napořád a nanovo

 

volby po tisícáté páté

k rozdychtěné mase

zachrochtalo prase

včera ještě v barvách modři

dnes už zas jen bílí dobří

starý známý aparát

kravat, sak a trojitých brad

z prasat může vybírat

a taky z krys

jednou je vystřídá

zelený asketa

zelený asketa

a jeho osvěta

(není co jíst)

a na nové chuti

jsou tu různá hnutí

s větší šancí u lidí

prý to tady uklidí

pročež je ten směšný stát

(z častých oslav nametený)

důkladně a napořád

pod koberec zametený

 

české herecké manželství po italsku

Boba Klepla Pepka
klepla Boba Klepla
tak silně, až z toho
Boba klepla pepka

 

nadpodpis

ach, ti artisti

(anti)chartisti

kdekdo to (ne)podepsal

ale byli i tací

co to (ne)podepsali

Dílo neznámého autora, 1771-1800 / The British Museum

 

 

víra k nevíře

každé ráno vylez na rozhlednu

láska jeho byla v nedohlednu

jen Bůh a hřívy stromů

a pár přímek k tomu

na blankytném nebi

zpíval si, však mlčel víc

mlčel?

mlčel

z plných plic

 

morlorův kých

ne že by na tom záleželo

tělo že tělu náleželo

neumím nic

z pavučin u žen

příbor by nebyl?

kolik jsem dlužen?

ne že by na tom záleželo

někdy že sucho, někdy že lilo

hodně jsem mlčel

to ženy straší

jedl jsem knedlíky

jedl jsem kaši

ne že by na tom záleželo

komuže kdo čím vrásnil čelo

kdo chtěl míň a kdo chtěl víc

něha či měna

co je muž, žena?

rej odpadků a popelnic

a odpadků je vždycky víc

než popelnic

než popelnic

 

vypínejte zvuk!

parádně hrá pan skladatel

jak když ťuká do skla datel

pranic nedbá na ofinu

v natřískaném Rudolfinu

a pot stéká po líci

a v hledišti kritici

spí – a nejen oni

v hudbě, která voní

než nějakému koni

zase něco zvoní

Pavel Brázda, Batman na rodné louce

 

rokování zbraní při válečném štvaní

(a dotací sání)

mikropovídka

Převelikej povyk.

„Brusy! Brusy ostří ostří!“

„Cože?“

„No že nože. A i s meči,“

kdosi tklivým hláskem mečí.

„Víte, co je za dobu?“

„Ale dyk…“

„Odzvonilo času dýk!“

„A co kuš?“

„Ale kuš!“

„Nejzářivější mety

jedině s kulomety!“

„Hlavně hlavně,“ děla děla.

„Já rád jádra, hlavice,“

zní z protější lavice.

„Já ti dodám rakety,

na oplátku rakve ty.“

„Všichni jste tu na pár facek,“

uzavřel to suše klacek.