Filosofie skutečnosti Michala Ajvaze sleduje ontologický obrat humanitních věd, zaměřuje se na sebereflexi, jíž chápe jak ústřední princip sebeutváření skutečnosti. Navazuje na předchozí dílo Kosmos jako sebeutváření. Takto razí nové pohledy i významově nezatížené, byť blízké pojmy: ontopoiese, nemožnost apod. – ty netvoří koncept, jsou předmětem objevného popisu. Nemají být klasifikovanými prvky, ale jednotkami vztahů, jež mají objasnit celistvé propojení jsoucen, jedností, počitatelností a matematik, větného významu atd. Zatímco v Kosmu jako sebeutváření byl kosmos bytostně heterogenní a jeho jednota byla spíš jen naznačena a předpokládána v určité obecnosti, v Dynamickém logu Ajvaz chápe skutečnost jako jediný celek, spojený zcela homogenní vrstvou i se svými ireálnými dimenzemi, jež jsou řešením problému špatně umístěného konkrétna. Jednota všeho má pevnější pozici, nelze ji však považovat za formu. Je popisováno, jak v rámci jednoho vše souvisí – souvislosti nemají povahu zajímavostí, patří k principům, na nichž je skutečnost založena. Utvářejí se ve vzájemných vztazích a jsou v jednotlivých jsoucnech spjaty jednotícími rozvrhy, které vymezují proudy dění, v nichž se jsoucno děje.

Rovněž význam není jen, co se třpytí – už proto, že se podílí na spolutvorbě dalších významů. Význam je chápán jako určitá celistvost založená vnitřním rozložením jsoucna. Tedy ani s významem se tu nesetkáme na obvykle klasifikovaných rovinách konvence, ani jako s konceptem, či konstruktem, nebo dokonce utilitaritou, jíž autor v rámci své metafyziky zapovídá. Se zaměřením na jednotu skutečnosti se do stylu psaní integrují různé rysy hermetické, novoplatonické, fenomenologické, hermeneutické, existenciální, strukturální, poststrukturální apod. Autor se však vymezuje proti konstruktivismu, empirismu a pojmem imanentní transcendence i proti transcendentalismu; vymezuje se sice proti postmoderně, zejména proti relativismu a fragmentárnosti, ale tím, že do středu pozornosti klade operacionalitu a dynamiku jako kontingentní procesualitu, je stále v částečném souladu nejméně s Lyotardem.

Kniha je přátelská vědeckému myšlení, byť se staví proti ustanovení společné komprehenzivní disciplíny – předpokládá u filosofie porozumění vědě, trvá však na filosofickém pohledu. Text zároveň opouští typickou Ajvazovu beletričnost směrem k analytičtějšímu popisu, byť věci promlouvají i zde, nicméně věci nechává promlouvat i moderní věda.

Dílo je rozestřeno do dvou částí: první se věnuje významové stavbě ve sféře percepce, z ní se rodí i proto-kvantitativní a proto-logické významy; druhá se soustředí na významovou stavbu jazyka a její součástí jsou i kapitoly o sebeutváření individuální existence a o místu subjektu. Je to kniha mnohých zároveň, která však mohou vytvářet mnohé rozpory, jež nemusí být vždy snadné vstřebat. Tato reflexe vychází z pochopení díla a necituje v citačním úzu.

Kruhová interdeterminace

Na povaze světa se podílí naše zkušenost tím, že spolu-tvoří význam viděného, konstatuje M. Ajvaz. Každá skutečnost pro nás vyvstává prostřednictvím významové stavby světa tak, jak se ukazuje ve zkušenostech. V rámci perceptivního pole autor přemýšlí o tom, že významová stavba vztahů a souvislostí, jež dává vyvstávat skutečnosti, je zároveň klíčem k rozumění skutečnosti i modem jejího bytí. Znamená to, že jednota souvislostí platí pro významy zjevující se skutečnosti a současně pro skutečnost zjevovanou prostřednictvím významů; působící je zde zároveň působeným. Tato smyčka se při autorově důslednosti stává prostředkem: důkaz kruhem zde není omylem, avšak základní operací. Rozumění se ustavuje v kruhové interdeterminaci: vnímající je neoddělitelné od vnímaného, jedno předpokládá druhé, je podmíněno druhým, ustavuje se prostřednictvím druhého a naopak. Nejmenší popsatelnou jednotkou není prvek, ale vztah dvou prvků. Každý ze vztahů skutečnosti je zde v jistém smyslu převoditelný na jiný vztah, proto je vztah předpokládán jako typ převoditelnosti.

Ohledně významové stavby máme dva soubory, které na jisté rovině splývají. Významovou stavba rozumění, která staví významovou výstavbu skutečnosti, lze přitom chápat jako znakové dění, v němž označujícím výrazem jsou aktuální smyslové obsahy a označovaným jsoucno. Popisované jsoucno má charakter modu časovosti, v jsoucnu se představuje proud dění, a naopak: v proudu dění se ukazuje jsoucno – nejde tu tedy o redukovaný čistý vjem fenomenologie. Bytí a jsoucno jsou principiálně neoddělitelné.

Výraz jsoucna ukazující význam potenciálních souvislostí je spjat s typem sedimentace zkušenosti, tj. s proměnou zakoušených smyslových příběhů ve významy – rozumět tak znamená zařadit cosi do souvislosti zkušeností, s jejichž charakterem jsem obeznámen. Rozumění předpokládá naučit se vidět skutečnost jako výraz ontopoietického pnutí a vidět tak v jsoucnech jejich svět. Konkrétní jev v sobě ukazuje celý kosmos, toto nepříliš určité tvrzení získává teoretickou oporu v popisovaných vztazích.
Teoreticky má jsoucno povahu jednotícího rozvrhu možných souvislostí i přítomnost přesahujícího celku jednotícího rozvrhu možného dění a smyslového výrazu, kterým je označován. Lze snad říci, že tedy jde u Ajvaze stále o nesamozřejmý pohled na cosi samozřejmého, tento vjem však v této knize nemá povahu něčeho magického a záhadného, spíš teoretického, jež je přítomno ve vidění.

Dynamické rozestření souvislostí světa

Právě pojem rozvrh je nástrojem pro uchopení nestálého, proměňujícího se světa, jehož skutečnost je zároveň aktuální i potenciální. Pojem rozvrh se v tomto díle překrývá s pojmem význam. Rozvrh je něčím, co stojí mimo svá naplnění, význam lze popsat jako průsečík vektorů situovaný v prázdnu a jeho přímou reprezentací není žádná situace. Je to cosi společného atomárním strukturám i nehmotným znakovým soustavám. Ve filosofii definoval rozvrh již Kierkegaard, důležitou roli hraje na pozadí vrženosti u Heideggera, na nějž se zde kriticky navazuje – stabilním významem pojmu je dynamické rozestření souvislostí světa. Jednotící rozvrhy se ustavují jako řešení situací a přelévají se přes hranice svých významů. Koexistují v rámci mnohovrstevnaté kvazihierarchie rozvrhů, ovšem jejich podoba se popisuje spíš jako víry v toku než jednoduché tabulky. Je třeba se naučit chápat význam jako určitý rozvrh možností střetávajících se sil, podotýká autor.

Nekonečný proud dění se jeví v jsoucnu jako jeho okamžitý jedinečný projev. Spleť dějících se jsoucen utváří skutečnost jako celek. To, co vymezuje proud dění, lze popsat jako jednotící rozvrh souvislostí. Jednotící rozvrh dění, který se v jisté míře kryje s pojmem svět, pak nacházíme jak na rovině významu, tak na rovině smyslu. Jednotící rozvrhy vztahů jednotlivých jsoucen nejsou ničím daným, jsou to vznikající, trvající a zanikající konstelace. Na základě obeznámenosti s rozvrhy „čteme“ svět, a ten se podle nich děje. Tato obeznámenost je u Ajvaze noetickým předpokladem, tím se liší od kosmologií stavících vědomí vůči světu do pasívní role.

První fáze poznání vychází z tělesné zkušenosti, z prvotního zakoušení silových působení v dětství i v prehistorii. Zde je mírnou oporou Merleau-Ponty. Transformací zkušeností do vizuálního pole vizuálně vnímáme tvary, vzdálenosti a projevy síly, aniž bychom je vnitřně tematizovali. Přijímáme je, jak jsou, ne proto, že by nám to bylo dáno zvenčí, je nám to dáno uvnitř. Díky sdružení vjemů v této synestezii je poznání fakticky zakořeněno hluboko v těle – tím je kladena odpověď novým výzvám zaměřeným na tělesnost. Je tím překonávána dualita duše/tělo.

Ontopoietické pnutí

Ontopoietické pnutí je filosofický pojem, jenž se do jisté míry překrývá s pojmem kosmos. Představuje typ zcela homogenní univerzality, jejíž modalitou jsou i výkony vědomí. Nemá žádnou substanci, je vrstvou, do níž ústí a z níž vycházejí všechny analogie, zaujímá tedy pozici temně středověkého boha. Tím, že se snaží vytvořit svorník, který pokrývá všechny vnitřní a vnější síly skutečnosti, vytváří ideovou analogii k teorii superstrun. Je považováno za nejzazší vrstvu skutečnosti pronikající ostatními vrstvami a poslední rovinu významu, v níž splývá označující a označované.

Na pochopení pojmu ontopoietické pnutí stojí a padá celá filosofie skutečnosti. Autor jej popisuje jako energetický rys dějící se skutečnosti, tj. nasměrovanost k utváření bytí a jeho jsoucího. Rozestřením určitých modalit ontopoietického pnutí se v celku skutečnosti vyjevují různé světy, tímto procesem je rovněž ustavován význam. Hlavním principem není všeutvářející „ono“, ale povaha všeutvářejícího „jak“. Pojem ontopoiese (sebetvorba bytí) pak vyjadřuje proces sebeutváření a sebeartikulace skutečnosti. Ontopoiese je rysem ontopoietického pnutí, má kruhový reflexivní charakter a je zde kladena do protikladu k teleologii. Je to významotvorná, interpretační, sebeartikulující energie, má povahu jistého a priori.

Pravidla proměn a dočasných stálostí, popisovaná jako soustava navzájem souvisejících neformálních pravidelností v dění jednotících rozvrhů v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, jsou tím, co Ajvaz pojmenovává v titulu knihy jako dynamický logos. Ten je charakterizován jako dynamika plynutí dějící se skutečnosti jako ontologického celku, nebo jako systém navzájem spjatých pravidel rozvinování ontopoietického pnutí. Nejde tedy o statický faktor, a proto je logem. Skutečnost takto vyjadřuje sama sebe, v pozdějších stádiích vývoje vesmíru prostřednictvím jazyka. Nikdy není mimo své vyvstávání, své vyjádření, to zakládá její vztahovou a tudíž relační a reflexivní podstatu – a naopak. Dynamika budování smyslu není myslitelná mimo relačnost, tj. reflexivitu. Skutečnost o sobě je abstrakce: je to vztah významu a skutečnosti, jenž jí umožňuje, aby vystoupila jako ona sama, tak jak je (str. 45). Jádrem ontopoietické dynamiky je již reflexe, její popis upoutá analogií k uměleckému programu postmoderny: vyjadřuje minulé, už uskutečněné, ale tak, že minulé přetváří a vlastně znovu vynalézá.

Aspektivní a divizivní významy

Se smyslem nicméně se zde setkáváme víceméně tak, jak jej známe. Smysl jakožto imprese významu, tedy konkrétní naplnění potence významu, se rodí ve vztahu vyjadřujícího a vyjadřovaného, ve hře výrazu a významu, tj. ze setkání smyslových obsahů a jednotících rozvrhů možných souvislostí. Vyjadřované je vepsáno do materie výrazu, což platí pro celý kosmos, jsoucno, jazyk i existenci. Smysl se postupně rozplývá do uplynulého, význam se proměňuje: platí, že význam může mít smysl, avšak smysl musí mít vždy význam.

Význam sám je vyložen, nebo teoreticky identifikován s jednotícím rozvrhem vnitřních a vnějších souvislostí proudu dění, který se představuje také jako určité jsoucno. Má tedy široký záběr, není redukován na nějaký účel apod. Na druhou stranu významu nabývají aktuální smyslové obsahy a stávají se tak skutečností. Kdybychom nerozuměli nezrušitelné jednotě skutečnosti jako plynutí všeho, nerozuměli bychom ničemu ve skutečnosti dílčímu, tvrdí Ajvaz, pro nějž je vyvstávající skutečnost korelátem rozumění. Tato vysvětlení se nevylučují s tvrzením, že zkušenost je zárodkem umění, ani s hypotézou, že podstatou bytí je rozvrstvené sepětí.

Významy jako takové rozlišuje Ajvaz jako aspektivní a divizivní (významy částí a celků). Odpovídají aspektovým a divizním vztahům, tyto vymezují druhy souvislostí. Aktivita rozumění nám umožňuje vidět v aspektových rysech výrazy skutečnosti a chápat jejich smysl. Výkon vědomí při vnímání nám rovněž umožní jednotlivé aspekty rozlišovat, tuto analýzu přitom vykonává naše percepce – čili zde se ukazuje, jak mají vidění, vědomí a vědění k sobě blízko – vidět zde znamená vědět a vědět znamená být součástí skutečnosti, za předpokladu, že do vidění se promítá zkušenost s rozvrhem možných souvislostí. Tato obeznámenost se proměnila ve význam, jenž se podílí na vynoření skutečnosti, viz Sherlock Holmes: pohled je už sám interpretací a artikulací, vidění je spjato s rozuměním.

U významu se autor soustředí na jeho genezi. Význam je vrstevnatý, vyšší vrstvy odkazují na spodní a naopak, v síti interdeterminací se vrstvy významu ovlivňují navzájem. Podstatné je, že význam není cosi předem a samo o sobě, významu nabývají obsahy. Stejně tak není nikdy završen, bude se neustále dál rozvíjet, neboť skutečnost není hotovost. Autor popisuje vztažnost významu a předpoklady rozumění – vrstvy významu jsou zároveň sedimentacemi zkušenosti, teoreticky mají charakter rozvrhu souvislostí. Geneze významu koření v tělesnosti, vychází z tělesné obeznámenosti s rudimentálními významy „tvar“, „síla“, „těleso“, založenými v podstatě rozložením a střetáváním sil, jež mohou doprovázet možné pohyby. Ve fyzice obdobně platí, že atom je stopou a pozůstatkem děje a že hmota je iluzí energie. „Tvar tělesa je pro nás jakoby vymodelovaný silami“, konstatuje autor. (s. 108) Síly však mají v knize filosofický význam jako modality ontopoiese, nejsou předvedením mechanických sil.

Pro tvar platí, že rozpoznávání oblého je zároveň vyvstáváním významu „oblost“. Na tvrzeních typu: „Veškerá silová zkušenost shrnutá v jednotícím rozvrhu různých možných případů předznačuje možnou zkušenost stejného typu“, vyniká pojetí pojmu rozvrh jako nástroje k uchopení skutečnosti. V tomto smyslu uvádí Ajvaz další důležitý pojem: Korelováním střetů sil v možných dějích se zrodil jednotící rozvrh významu „tvar“ (s. 88) Čili právě takto lze tvar chápat jako sedimentovaný rozvrh událostí, které mohou nastat. Korelování přitom ve filosofii skutečnosti nahrazuje kazuistiku a hraje důležitou roli ve všech částech knihy.

Podmínkou pro to, aby nějaký smyslový obsah vystoupil jako výraz významu, je proces reflexe, vyrůstající z naší obeznámenost s dalšími významy. Zde se ontologický obrat ukazuje v plné síle: je zde vytvářen předpoklad, že „vždy již něco bylo“, minimálně skrytý potenciál – významy se ustavují z významů, rozumění roste společně s námi, poznání se rodí jen z poznání, a to zas z elementárního poznání rudimentárních významů, zrozených z tělesné zkušenosti – významy se transformují do analogických konfigurací. Vizuální obsah nám k pokrytí významu nepostačí: vždy vidíme jen k sobě obrácenou stranu, nevidíme tak jsoucno v jeho významu, přesto nám rozpoznávání umožňuje tomuto významu porozumět. Vizuální obsahy poukazují k celku, jehož jsou součástí, konstatuje autor.
Od významu tvar jako hranice sil se odvíjí význam vzdálenost, jíž lze rozumět jako rozvrhu pro možné vyvíjení a působení silového projevu k dosažení postavení. Přičemž zde platí další zákonitost, a to, že určením a výrazem je i nepřítomnost pozitivního určení. Význam tvar rovněž předpokládá význam těleso; a naopak. Význam „těleso“ dále předpokládá významy prostor a čas.

Těleso není identické s významem jsoucna, tvoří dispoziční vrstvu jeho významu, o níž lze uvažovat samostatně, avšak na níž se zakládají další významové vrstvy, např. věc. Smysl věci je tedy rovněž vrstevnatý. Typy těles vymezují charakteristické světy – ambivalentní světy těles – a tvoří sítě analogií. Abeceda významů, jíž se vyznačují a jíž dokážeme číst, je relativně nezávislá na druhu jsoucna. Z toho autor usuzuje na jistou mytologii významů, jíž nelze redukovat na místa ve vztahových sítích jsoucen, a posléze i na metaforické vztahy, v nichž se spolunaplňuje smysl jsoucen. Podstatné je, že metaforická síť neoddělitelně patří k významové stavbě skutečnosti.

Hranici sil udržuje látka. Látka jako taková je všude a takto se určující esence látkovosti podílí na faktu, že dějící se skutečnost je kontinuitním proudem látky, čili celou skutečností neustále proudí nějaká síla: skutečnost je bez mezer. Síla a látka mají obdobnou povahu jako časoprostor, jako neexistuje sám čas, neexistuje ani sama látka, je jen sílalátka. Tím zjevně dochází k překročení dosavadního smýšlení o látce, ať již jako matérii, či ne.

Explikace

Dalším výrazným pojmem v knize je explikace, a to ve svém obecném významu jako ontologické rozvinutí. Lze se dovtípit, že explikace je jedním z projevů sebetvorby ontopiese. Významy látka, těleso, tvar vystupují zároveň, což předpokládá jednotící rozvrh všech možných střetů sil, jehož jsou jednotlivé významy explikací. Rozumění těmto zároveň vystupujícím významům předpokládá rozumění pojmu prostor, jenž je spíše než prázdnou sítí souřadnic mapou možného proudění sil z oblastí bytí, je však i celkem míst spojených vztahy. Význam prostoru tvoří jednotící rozvrh všech možných a současně představovaných silových událostí, které mohou být reverzibilní, a proto mohou zakládat zkušenost.
Neboť rozumění prostorovým významům vychází z původní tělesnosti, významy se postupně určují navzájem. Zde se na scéně objevuje „Ajvazův slepec“, v roli ochromeného člověka zbaveného možnosti tělesně zakusit sílu, a proto nemůže pochopit místo, pohyb, ani tvar – je odkázán na představivost; do knihy tak vstupuje mocný duch osvícenství, stejně jako místo „tady“. „Tady“ uvádí do souvislostí jinak celkem různá místa prostoru a je součástí prostoru, kde z potenciality vystupuje do reflexivního dění Jiné a nové vstříc rozestíranému smyslu. Slovo Jiné zdůrazňuje kapitálkou autor, který připouští, že „tady“ je rovněž místem intence, ovšem v rozvrhu sebeuskutečňování, které „tady a teď“ pochopitelně přesahuje. Vzájemným předpokladem pro předrozumění významu „prostor“ je význam „síla“, prostor tak nevystupuje a priori, avšak jako relace prostor-síla. Význam „síla“ předpokládá význam „čas“. Prostor sám o sobě neexistuje, mluvíme-li o prostoru, mluvíme zároveň o čase. Rozlišujeme však významy „čas“ a „prostor“, zejména v souvislosti s časovostí utváření individuální existence, která je zasazena do vrstvy přírodních rozvrhů s vlastní časovostí a do časových rytmů sebeutváření vyšších celků – sem zřejmě spadá i pracovní doba, i to je však modulace, která tvoří součást byť hluboce záporného sic rozumění světu. Chceme-li přesto porozumět času skutečnosti, je třeba mu teoreticky rozumět jako jednotnému času ontopoiese – sebetvorby bytí, jako jejímu rysu.

Operacionální logos

Pro pojetí proto-kvantitativních a proto-logických vztahů používá Ajvaz termín operacionální logos. Vychází z významu „jedno“, které je soupatřičné a vystupuje v horizontu nesoupatřičného jako součást vyššího celku. Jeho podoba není dána ideou, ale sjednocováním do prvotní podoby jednoho jsoucna. Prostřednictvím implicitní jednosti je kvantitativní určení něčím, co patří ke smyslu, v němž se představuje jsoucno; věc se nám představuje jako jedna. Toto celé jedno je rámcem pro jednotící rozvrh vztahování jednoho jsoucna, a vše, co je jeho výrazem, patří k jednomu proudu dění. Jeho existence je vzájemně a kruhově podmíněna děním a naopak. Proto-logické významy jsou pak založeny na obdobném rozvíjení binární strukturální jednoty možnost/nemožnost. Takto operacionální logos patří ke smyslu a svým bytím zakládá matematické a logické významy, jejichž smysl zůstává přítomen i ve sférách formalizovaného myšlení; naopak platí, že od významu „jedno“ nelze zcela oddělit nekvantitativní aspekty.
Autor detailně řeší problém sítě kvantitativních vztahů jako rysu naplňování ontopoietického pnutí. Jde mu především o řešení duality kvantitativního a nekvantitativního poznání, tedy překonání obvyklého sváru. Chce prokázat, že rozumění skutečnosti nelze založit až na poli matematiky, a rovněž, že proto-kvantitativní vztahy jsou zasazeny do dynamického logu skutečnosti.
Z logiky relačního přístupu pak vyplývá, že jedno nikdy není samo, je vždy ve vztahu k něčemu mimo sebe, minimálně v případě, kdy je jeho kontextem „nic“ – minimálním vyšším celkem je jedno a „nic“ – toto známe z beletrie jako např. „plusnulovou Nemésis“, toto je již vyvstáváním množství, jež lze uvést do prostoru počitatelnosti, který je rozestřením operacionálních postupů. Nezodpovězenou otázkou však je, co je kontextem ontopoietického pnutí, respektive co je kontextem vesmíru?
Neboť podmínkou existence jsoucna i jednoho je zde reflexivita, vylučuje to lineární povahu jakékoliv geneze čehokoliv. Čili odtud vzniká problematika vzniku prvotní reflexe (velký třesk ve filosofii skutečnosti). Lineární není ani vztah mezi jedním a možností vyšších jedností, mezi jedním a dalším jedním je vždy zlom, vzniká tak diskontinuitní kaskáda, dynamika sjednocování, a to i směrem dovnitř jednoho, toto upomíná na kvantovou fyziku. S tím souvisí problematika explikace. Jedno je explikujícím horizontu vyšších jedností, zároveň je explikovaným v postupu možného dělení. Tento v podstatě nekonečný explikační řetězec hraje důležitou roli při popisu sebetvorby skutečnosti vůbec.

Autor rovněž řeší proto-logické rysy skutečnosti a jejich vztah k formální logice. Vychází ze vztahů mezi možnostmi a nemožnostmi, které patří k nutnostem skutečnosti. Právě na nich je založeno rozumění logickým výrokům. Principy utváření a naplňování skutečnosti jsou v podstatě reflexemi, stejně jako je reflexí jazyk. Formální logika vychází v podstatě z binární struktury pravda/nepravda tj. v ontopoiesi soupatřičnost/nesoupatřičnost.
Proto-logické vztahy jsou vetkány do tkáně možných proto-matematických vztahů a obráceně, aniž by jedny zakládaly druhé. Jde o dva pohledy na operacionální aspektové pole, jež je rozestřeno dynamickým logem, je uskutečňováním ontopoiese a naplňováním ontopoietického pnutí. Těmto problémům je věnován značný prostor, vzhledem k jednotě vědění, o níž jde. Cílem argumentace je tvrzení, že jakékoliv číslo lze definovat vsazením do dynamiky ontopoiese, čili odkazem na vrstvení jedností, které samo nic číselného nepředpokládá, předpokládá jen reflexivní pohyb ontopoiese.
Proto-logickou strukturu lze pojmout i jako síť aspektových a divizivních vztahů. Rozumět znamená nahlédnout logický postup v souvislosti jeho smyslu – jako transformaci typů vztahů mezi možnostmi, tvrdí Ajvaz a nachází analogii k predikátové logice v tom, že proto-logické vztahy tvoří aspekto-divizivní kaskádu, uspořádanou jako explikační řetězec.

Gradualita explicitnosti

Zdá se, že právě explikační řetězec je pro obhájení všezahrnujícího ontologického statusu ontopoietického pnutí nepostradatelný. Právě na tomto principu autor tvoří analogie mezi percepcemi smyslů a logickými funkcemi. Právě proto má ale význam otázka, zda skutečně každé explikující se stává v novém vztahu explikovaným? Je však pravda, že právě explikační kaskáda přináší určení, která nejsou přímo vepsána do aktuálních rysů smyslového obsahu; a v nich je založena i stavba sylogismu. Viz Sherlock: sylogické postupy bývají explikovány z perceptivního rozumění, proces má podobu amalgámu percepce a usuzování. Jde o gradualitu explicitnosti, bezeslovné vědění, vnímání a jeho souvislosti. Z této pozice vede teoretické myšlení k analogii předchůdných rozvrhů jsoucen a predikačních vztahů na pozadí kontrastu soupatřičností a nesoupatřičností, jejich vzorců možností a nutností. V zásadě lze z jednotícího rozvrhu explikovat významový rys, který není přímým výrazem aktuální konstelace jsoucna. Tomu odpovídá, že žijeme uvnitř dějící se skutečnosti jako celku a naše žití není ohraničeno místem našeho aktuálního výskytu. Vím více, než je mi představenou v přítomnosti, konstatuje autor, a předvádí celé sítě vztahů mezi rozvrhy možných souvislostí a smyslovými obsahy na pozadí explikačních dvojic. Vzorce možností, které se tak rýsují a které jsou principem analogií, mají jednu transparentní vlastnost: jsou poukazem k operacionálním transformacím, jejichž mechanika je založena v sebereflexivní dynamice ontopoietického pnutí. K těmto transformacím konstelací možností patří i změna úhlu pohledu. Tím přichází na scénu zákonitost dnešní antropologie: podíváte-li se na svět novým pohledem, uvidíte nový a jiný svět. Dále jsou uvedeny i další typy takových operacionálních transformací.
V závěru první části je pak na základě dosavadního popisu vysvětleno, jak vlastně smysl vystupuje ze skutečnosti. Roviny teoretického popisu lze vysledovat celkem snadno, příklad: skutečnost „a)“ vyvstává v odpovědi na výzvy smyslů jako krajina světa „b)“ se představuje jako krajina smyslových polí plynoucí v čase „c“) vyvstává jako kvazihierarchie jednotících rozvrhů možných vztahů atd.

Ecův sémiozický proces

Slova jsou už počátky činů, konstatuje M. Ajvaz v druhé části knihy, která se věnuje jazyku, především na rovině promluvy. Východiskem je fakt, že velká část perceptivní krajiny světa je závislá na slovech, aniž by však byl jazyk posledním činitelem strukturace. Z percepce dobývané významy jsou posilovány a usoustavňovány jazykovým sdílením zkušenosti. Naopak: smyslové aktuality jsou vybudovány také prostřednictvím slov, a věru, kdo by si nevybavil Ecův sémiozický proces! Zkušenosti obojího se sedimentují (transformují) do stejné sféry potenciality, podílejí se na jednom smyslu. A protože strukturace smyslu je jen jedna, významová stavba promluvy a významová stavba perceptivní skutečnosti se v nejobecnějších rysech shodují.
Jelikož povaze smyslu neodpovídá jednosměrnost zakládání, je tato skutečnost zároveň odpovědí na základní otázku kognitivních věd, totiž zda jazyk tvoří skutečnost, či naopak. Nemohou jinak, než se tvořit navzájem. Hlasy věcí a deště se liší od slov, ale splývají ve velkém proudu reflexivního vyjadřování, dodává k problematice autor na jiném místě. Přímou součástí svazků sil utvářejících skutečnost jsou v jazyce nejen performativy, ale i otázky apod. Podstatné je, že promluva není jen vyjádřením aktuality.
Jazyk u Ajvaze nemá arbitrární povahu, označované nelze oddělit od označujícího, jazyk vyvstává ze skutečnosti, nikoliv z abstraktního řádu. Vyznačuje se jistou bytností: slova nejen označují, ale při svém označování také jsou. Na bytí promluvy a textu se podílejí rytmy spojené s podobou slov, hlásek i vět. Slova mají smyslové tělo, jímž jsou vrostlá do skutečnosti (v textologii apod. zvukové tělo pozn. aut). Významy jakoby vzlínají až z tohoto těla, jehož poznání je předpokladem pochopení jazyka jako dění smyslu. Promluvy a texty pak vytvářejí proudy dění, jež jsou součástí skutečnosti, v čemž autor nachází jistou soumeznost mezi odkazování smyslového výrazu k vyjadřovanému a jazykovým sdělením. Platí, že jazyk v sobě může zahrnout všechny ostatní výrazy skutečnosti, může být jejich reflexí. Právě v tomto principu nabývají „páky vesmíru“ konkrétní obrysy. Jazyk asi nemá sílu komsomolce z fitka, je to ale geniální mihadlo, jež proniká až na konec vesmíru; a jak podotýká autor, jazyk byl utvořen kosmem, tj. v procesu ontopoiese; a věru že ani já, ani vy jsme ho nevytvořili.

Explikační predikační dvojice

Vysvětlování však není zcela jednoznačné. Neuralgickým bodem knihy je pro mne poznámka pod čarou na straně 230: „Naše pojetí se liší od Husserlova rozlišení samostatných a nesamostatných významů (…) Pokládám za důslednější a jednoduší chápat jako samostatný význam pouze uzavřenou predikaci a vše, co tvoří její části (…) chápat jako nesamostatné (neuzavřené) významy.“ Z čehož vyplývá, že věta již od počátku tvoří neartikulovaný rozvrh a slova jsou od počátku vnímána jako patřící na určité místo do tohoto celku, který anticipuje explikační predikační dvojici. Tzn. že věty lze vidět i beze slov jako svazek operačních míst. Nejen, že s tím by G. Bataille asi nesouhlasil, i mně se zdá, že tímto pragmatickým přístupem je obětováno příliš, byť zaměření na predikační vztah známe z lingvistických věd. Navíc jazyku se zde vnucuje být souřadnicemi prázdných míst a nikoliv vírem dějů a mytologie významů, což je však zcela naopak, než jak je tomu v knize s prostorem a tělesy, a tak posílením jedné, druhá analogie zcela uvadá.

Již na s. 225 se píše, že rozumění jazyku je spojené s uzavřením větného významu, s vyplněním všech rozestřených prázdných míst; až celek věty přináší uzavřený význam. K tematickému poukazu pak: uslyším-li A, očekávám B, jak později vyplývá: očekávám logickou predikaci v jejím větném významu. – Tím se, podle mne, autor dostává do určitého rozporu se svou vlastní metafyzikou, jež by měla naše očekávání spíš tlumit než upevnit. Jakkoliv jinde zdůrazňuje význam geneze, věta jakoby genezi neměla. Na s. 236 se vyjadřuje v tom smyslu, že při narušení systému, tj. když je věta zakončena, aniž by byly vyplněny všechny explikační poukazy, které vyplnění vyžadují – tak jednotící rozvrh významu věty hlásí chybu. Ale proč by to měla být právě chyba?! Proč ne výraz?

Oprávněnost těchto kroků ať posoudí erudovanější, sám autor připouští po dalších desítkách stran, že redukce významové stavby jazyka je prozatímním zjednodušením – jisté je, že tato strategie vede k usouvztažnění významové stavby věty a významové stavby perceptivní skutečnosti, za předpokladu, že syntaktická pravidla jsou vlastně ontopoietické mody. Autor však připouští, že gramatiku a ontopoiesi na sebe nelze redukovat ani projektovat.

Věta tvoří rozvrh, ten tvoří půdorys pro explikační řetězec, ten pro kaskádu aspekto-divizivních vztahů, jež mají ve větě podobu syntagmaticko-paradigmatických vztahů. Čili rozumění jazyku má povahu explikace jednotícího rozvrhu. Nic tak nebrání vložit prostřednictvím věty jazyk do dynamiky ontopoiese a zasadit jej do ontopoietického pnutí, čímž je homogenní celek skutečnosti zdárně uzavřen. Procesy v rozdílných ontologických entitách tak jsou invariantami jediného procesu jednotné skutečnosti.

Ramifikačně-anostomatické větvení

Určitou protivahou této redukce jazyka, jež je doprovázena hromaděním slůvek jakoby, vlastně apod, je popis explikačního rozvinování větného významu, které je principiálně neuzavřené a má ramifikačně-anostomatické větvení, což připomíná mycelium, nebo také mykorhizu. Platí, že děj rozumění větě není kontinuitní, určuje se v určitých kvantech v průběhu měnícího se významu už vyslovené části věty a budoucí části věty. Z celkového charakteru větného významu logicky vyplývá, že významem věty nemůže být subjekt, ani význam subjektu. Subjekt je ve větě aspektovým významem.

Zrod jazyka je součástí sebereflexe ontopoetického pnutí, jehož geneze má dvě tendence, jednak k šíření do nekonečna, růstu a vývoji, a jednak ke zrodu nitra dějící se skutečnosti. Východiskem k dalšímu popisu je, že dynamika rozvinování jazykového významu je zasazená do dynamiky sebeuskutečňování a seberozumění individuální existence, ta je zasazena do společenských proudů dění, a dále až k celku skutečnosti. Existence tak stojí mezi jazykem a nejzazší vrstvou skutečnosti, a jazyková výpověď patří mezi její akty. Je tak součástí sebeutváření individuální existence, a s jeho dalšími akty na určité rovině splývá.

To, co zpětně dotváří význam této knihy, je myšlenka, že sebeutváření člověka lze pojímat nejen jako sebeutváření skutečnosti, ale i jako sebereflexi celé relační sítě. Tím se potvrzuje jak jazyk jako pokračování elementární sebereflexe, tak právě její smysluplnost, sebereflexe kosmu nachází naplnění v člověku. Lidská řeč je tak hlasem skutečnosti samé, hlasem, který je nejvíce vzdálen od jejího počátku a nalézá se na vrcholu vrstvení reflexí; takto se podílí, pracuje na vzniku nitra dějící se skutečnosti. Tím, že jazyk umožňuje reflektovanost všeho vším, je tato možnost reflektovanosti možností k provázání všeho postupným zrodem nitra (s. 255) – v tom se zračí hermetický klíč k pochopení skutečnosti. Toto má druhou stránku: existence je jedním z proudů dění v rámci kosmu, a zároveň proudem aktů jednání, vnímání a poznání, čili existencí proudí stejná energie jako v celém vesmíru. Je to právě existence, která klade jednotný rozvrh smysluplnosti.

Existence se však v relačním světě nemůže rodit než z Jiného, jehož aktualita se stává výrazem jak smyslového obsahu, tak celé existence. Modalitu, s níž existence vstupuje do aktů bytí, představuje Ajvaz jako mohoucnost. Mohoucnost v sobě zahrnuje právě jen možnost možnosti, nemá žádný pozitivní výraz, je ireálným pramenem a nemá žádné jiné bytí, než dění, jež je jejím výrazem. Jednotou existence je jednotné pole smyslu, založené v tom, co je pro existenci smysluplné. Vymezující smysl, daný tímto polem, je základem pro myšlenku rozvrhu jednotného smyslu, který předchází aktům i cílům existence. Je ale také dobře patrný z jednotného rázu životního stylu existence, z jejího světa i z její tváře. Lze pak říci, že setkání s člověkem je i setkáním s individuálním světem smyslu apod. Identita i utilitarit, pole smyslu rozbíjejí, což patří k východiskům autorovy metafyziky, či prostě moudrosti, k jejímž hlavním tezím patří, že smysl se ztrácí v jednotlivých cílech, jimž je však pramenem. Nejvlastnější rozvrh smyslu pak je i něčím, co je existenci v podstatě neznámé, což lze snadno ověřit. Je projevem mohoucnosti a takto i kosmu a ontopoietického pnutí v existenci. Reflexí jednotného smyslu se vytváří tok zkušenosti. Přitom rozvrh smyslu pozvolna buduje svou mohoucnost jako své nejvlastnější nitro. Nitro není vyhrazeno jen individuální existenci, stupeň niternosti je přítomen v každém bytí. Základním charakterem nitra je prázdno. Připomíná tak „rybí duši“, vesica natatoria.

Tkáň smyslu nelze roztrhnout mezi „duši a tělo“, nejen smysly, i duchovní perspektivy vyrůstají z tělesného zakořenění ve světě a ze vzájemné reflexe. Existence má jen jeden jednotící rozvrh, jehož dynamikou je imanentní transcendence a jehož uchopením jako filosofického nástroje autor směřuje sebeutváření existence k zasazení do ontopoietického pnutí. Jednotící rozvrh smyslu vystupuje ve všech aktech individuální existence jako explikované a reflektované.

Tyto popisy jsou zároveň přiblížením jinak celkem vágního tvrzení, že „člověk je součástí kosmu“. Tím spíše, pokud je povaha kosmu vystižena slůvkem „Jak“, nikoliv „Big It“.  Existence, toto pojmenování člověka v knize dominuje, je dočasnou součástí trvalejších proudů dění jako je např. dění společnosti, nachází se tak i mimo sebe. Pojetí humanity má povahu otevření se sítí relací, tj. působení v reflexivně-explikačním řetězci. V pozitivitě je humanita charakterizována jako schopnost rozeznávat smysl kosmu i vlastního těla atd. Své rozvrhy má i dění společnosti, je to určitý rytmus aktů, jenž se ukazuje, vtěluje do tvarů předmětů a konfigurací, do krajiny i do času. Toto vše naopak označuje společnost jako jsoucno a poskytuje tak předmětům řeč, jíž může společnost promlouvat tisíciletí po svém zániku. Horizontem světa smyslu je dějinný svět. Platí však, že světy různých společenství spolu rozmlouvají prostřednictvím individuálních existencí, ovšem na rovině, která existenci daleko přesahuje, transcenduje. V rámci bytí světů, tj. vnímání a utváření skutečnosti, se utváří jednak geneze světů, jednak se stáváme krajinou skutečnosti pro ostatní. Světy společenství, vsazené do ontopoietického pnutí, pak tvoří roviny významu v aktech existence, které pak sahají až k mikroaktům prosakujícím do smyslových polí. Všechny tyto významy jsou vsazeny do jednoho jednotícího rozvrhu individuální existence; ten vymezuje krátký pramínek dění, jenž patří mezi výrazy dynamického logu. Kladení smyslu existence je bytostně situované, probíhá od narození do smrti oproti historicky modulovanému ontopoietickému pnutí, které tak vystupuje jako jeho osud, přítomný jako kontingentní a relační horizont.

Kruhový důkaz vzájemného předpokladu

Základní charakteristikou dění smyslu a růstu nitra je zacyklený zrod. Ten díky kruhovému pohybu vynalézá vždy nový počátek, který je však počátkem i pro vše předešlé. Paradox opožděného počátku se projevuje vzájemným předpokladem nitra a reflexe. Nitro je pramenem reflexe, je jí však i vytvářeno: nepředvídané se jeví jakoby připravené předchozím. V rekurzivitě obecně leží počiny ontopoiese, jimiž jsou vznik života a vědomí – tento prazáklad se ohlašuje a je činný dávno před životem, od počátku dějin ontopoiese, čili dějin kosmu. (s. 294) Tím se rovněž zpětně dovysvětluje autorovo pojetí kruhového důkazu vzájemného předpokladu, předrozumění i předchůdný rozvrh bytí.
Tento vizionářský přístup fenoménu negativního času je zcela oprávněný, neboť vystihuje naše pocity ze života, překračuje tyto neurčité pocity vzpomínek na budoucnost směrem k vyčerpávajícímu filosofickému popisu excitovaného stavu. Především získává znamenitou oporu ve výsledcích vědy, která dokazuje, že částice může vyletět z rubidia dřív, než vletí dovnitř. Zároveň zde vzniká možný rozpor s pojetím reflexivity, když se autor vyjadřuje v tom smyslu, že vše vzniká ze starého.

Je to jedno z mnoha zároveň a jeden z mnoha rozporů této knihy, na jejichž vyřešení jedno dílo nestačí, možná ani celá jedna disciplína. Vzhledem ale k objevu částice rubidia, která potvrzuje Ajvazovy nejodvážnější myšlenky, lze věřit a důvěřovat, že tyto rozpory jsou na cestě řešení.
Autor rovněž poznává, že účastníky společenství nejsou jen lidé, je jím vše, co je utvářeno ontopoietickými silami, neboť toto vše patří do hry výzev a reflexí, při uplývání časem vstupuje do různých vztahů a souvislostí, zároveň vypráví o svém utváření a my toto vše čteme jako svět. Jednotící smysl společenství světa vzniká pozvolnou harmonizací kosmických i pozemských sil, které se zrodily v různých fázích dějin vesmíru a jsou spojeny společným původem. Toto se projevuje jako interdependenční síť navzájem se utvářejících proudů dění i jako skutečný logos společenství, jenž nemůže být redukován na kauzalitu, ani teleologii. Tato síť se jeví jako dočasné optimální řešení silových vztahů v podobě jednoho proudu dění, tyto vztahy udržují výslednou nasměrovanost všech vztahů. V též nasměrovanosti autor patří jakousi rovnováhu, pro což snad svědčí, že se vesmír nerozpadl a lidstvo založilo Evropskou unii. Vyhranění se proti oné síti znamená být aktérem. I v této situaci platí základní princip: interpretace slunce kamenem je zároveň interpretací kamene sluncem. Takto se Ajvaz vrací k myšlence kosmu jako velké sítě interpretací z předchozího díla. Nicméně celkově je v této knize síť interpretací nahrazena sítí reflexí.

Kvazihierarchie jednotících rozvrhů

Geneze významu, s níž jsme se již setkali v oblasti percepce, se v sebeutváření existence projevuje např. tím, že k ní patří nejen přítomný okamžik, vzpomínky na dětství, avšak i Michelangelo. Je to důsledek pouta mezi postupně vznikajícími jednotícími rozvrhy v dějinách kosmu. Pouto se projevuje různě: jsme např. schopni přečíst paměť kamene. Jednotící rozvrhy jsou kromě společné geneze spojeny zasazením do ontopoietického pnutí. To, že rozvrhy od existence ke kosmu jsou spojeny vzájemnými reflexemi, však neznamená, že se všechny působící síly ocitají na stejné ontologické úrovni. Úrovně se liší množstvím rovin reflexí, tato gradace rovněž orientuje kvazihierarchii jednotících rozvrhů: platí, že síly vědomí jsou reflektovanější než síly ve sféře života, ty zas více než v neživé přírodě. Síly vědomí jsou tak dále na stupnicích ontopoietického dění a blíže k jeho nitru. Díky jazyku mají spolu co do činění stále širší oblasti skutečnosti, konstatuje autor, podle něhož se stále jedná o jeden jediný neustále se vyvíjející proud dění jednoho kosmu. Pohyb lidství se zrodil v jedné fázi dění vývoje dějící se skutečnosti. Tato radikalizace vzešla ze skutečnosti samé, jako její sebereflexe, nebyla zapříčeněna zásahem „vnějších sil“, ani „druhé skutečnosti“, je výsledkem sebereflexe kosmu.
Poslední část knihy se věnuje vztahu mezi rozvrhem smyslu, individuální existencí a ontopoietickým pnutím. Jednak je ve hře paidea smyslu a jsou zde popsány tři hlavní výzvy ontopoietického pnutí: in-tuitio, in-spiratio, con-scienta; tyto tři výzvy jsou hlavními milníky na cestě k prameni smyslu. A jednak, v počaté již strategii – kdy jsou možné disproporce ukazovány jako logické kontradikce, a ontopoietické pnutí není jen zcela homogenní, není ani nijak rozpolcené – čtenáře jistě nepřekvapí, že o nějaké vyhraněné hranici mezi subjektem a objektem nemůže být u Ajvaze řeč. Nicméně v této souvislosti se nutně otevírá otázka subjektu literární postavy, neboť je to on, kdo vytváří logos příběhu, vyprávění, mýtu, představ, z nich se odvíjející skutečnosti atd.
Já pro autora prakticky neexistuje, pojímá ho jako transformační místo v explikačních kaskádách, je vysvětleno jako určitá reflexe celé sítě. Autor detailně popisuje rozvržení těchto sil, obávám se však, že je to právě Já, kdo vnímá všechnu tu bolest, a asi ani nelze pochybovat, že součástí skutečností je nerozvážné mládí, které je než explikací já.

Hlavní závěry knihy se věnují jednotě vyjadřovaného a vyjadřujícího na pozadí dějin nitra a reflexe. Čili, a to je součástí autorovy hry a výuky, chápeme-li smysl jako vztah vyjadřovaného a vyjadřujícího, nacházíme v této jednotě obhajobu smysluplnosti, jejíž znění patří autorovi.

Autorovy karty

Přestože se jedná o pohled na skutečnost výrazně nový a s novými pojmy, ukázali jsme, že je přesto významně spjat s archeologií vědění. A to jistě je jen špička ledovce. Ukazuje tak zcela legitimně nový typ filosofického myšlení, který je možné realizovat jako počítačový model. S nadšením lze rovněž konstatovat, že v celé knize o skutečnosti světa se ani jednou neobjevuje slovo peníze.

Jde především o souvztažnost dění, jsoucen a jejich principů, souvislostí a možností v jednom ontologickém řádu skutečnosti, který je zcela a bez výjimky homogenní. To samozřejmě může být diskutabilní. Ajvazův přístup chápe člověka jako integrální bytost, aniž by ho takto projektoval. Ovšem proč nevidět člověka jako článek kosmického dění, pokud jej jiné systémy projektují jako zvíře, pozemského červa, hříšníka nebo lidský zdroj? Není toto právě toto poselství pramenem lidské spásy? Otázkou je, zda člověk je zcela a výhradně oním kosmickým článkem, nebo v sobě ukrývá akcesorní významy zcela jiného druhu. Jaká je ve skutečnosti motivace individuální existence ke skutečnosti? Jaké místo zaujímá v dynamice ontopoiese sebevražda?

Vyčerpávající prostor věnuje autor, v zájmu „dobra smysluplnosti“ jednotného vědění, usouvztažnění matematického a dimenzionálního světa. Žádný imaginárním scénářům. Mohli bychom je smést jako případy reflexí, jež jsou než součástí skutečnosti, neboť ta má reflexivní charakter. Avšak pokud autor tvrdí, že mimo skutečnost není vůbec nic, a na s. 289, že každý vnějšek ontopoiese je fikcí, nutně nastoluje otázku po povaze této fikce a jejího vztahu k fikci, která je nejenže reflexí, ale pramenem skutečnosti. Na druhou stranu je jistě respektování hodné, že autor, který by se mohl věnovat atraktivnímu tématu rytmů dynamického logu, věnuje obrovský prostor trpělivému popisu skutečnosti. Vzhledem k tomu, že je pojednáváno cosi nekonečné jak v prostoru, tak v čase, a zahrnuje nekonečný počet neustále se měnících položek, nelze se asi divit, že některá témata jsou jen naznačena, nebo orientována přístupnějším směrem.
Hlavními otázkami ke smyslu textu mohou a mají být: Zda je ontopoietické pnutí „opravdu“ homogenní. Zda opravdu celá skutečnost je postavena jakoby na klíč rozumění? Zda to, co stojí mimo rozumění, stojí rovněž mimo skutečnost? Položili jsme rovněž otázku vůči předpokladu explikačního řetězce, respektive do jaké míry je oprávněné považovat každou reflexi zároveň za explikaci. Lze se i ptát, v jakém vztahu k celku skutečnosti je skutečnost, jíž nabízí sémiotika, ikonografie apod. Jiným směrem se lze ptát: Je sto jedna procentní reflexe výrazem z tohoto světa? Jakou asi skutečností jsou knihy Pýthie? A pak samozřejmě: Za jakých všech (dostačujících) podmínek je výraz smyslem? Protože tvrzení, že obojí je nějakým způsobem souvztažně zasazeno do dynamiky ontopoiese, není příliš určité.
Museli bychom však odkrýt všechny autorovy karty, abychom mohli klást a naznačovat další otázky.

mezititulky jsou redakční

AJVAZ, Michal. Dynamický logos: o významové stavbě světa. Praha: Filosofia, 2023. ISBN 978-80-7007-744-3.