Dobrý den. Jmenuji se František Václavík, je mi 18 let. Dostalo se mi do rukou pár aktuálních čísel Vašeho časopisu, také sleduji Vaše internetové stránky a říkal jsem si, že bych Vám mohl poslat několik svých  básní. Třeba by se Vám mohly líbit.

Měsíční revolta

Vyskládám na sebe všechny cadillacy světa,
vylezu na Měsíc,
vysměju se buclaté tváři Slunce.
Není to všemocná majestátná makroplaneta –
– jen plátek ementálu!

Hluboko dole skřehotají moderní vize světa,
holubice družic,
počítačoví lidé i magnetičtí psíci
na internetových vodítkách.

Kdyby Slunce nebylo plátkem ementálu,
dávno by vysušilo kyselé deště
a atomové hřiby pokroku by neměly z čeho růst.

Ale ementál Slunce roztéká se krvavou oponou nebe,
kape na plešaté hlavy stromů spálené kyselinou
aktualizovaných informačních systémů.

Z kráteru Měsíce vykvétá stříbrná pampeliška
provázená opatrným cinkotem hvězd.
Pozoruji z posledního cadillacu svět
svázaný řetězem reality.

Hesla řvaná v zástupech létají nad hlavami slepých lidí,
reklamní bilboardy jako nositelé jedovatých slin pravdy
leptají šeříkové květy nevinných přání.

Jen hluchý houslista ždímá noty v podchodu duše,
oči dětí nevidí hrany zlých domů.
Prasečí hlavy losují o tváři země –
kolik dolarů uhyne ve stavbě skleněného mostu
mezi Amerikou a Evropou.
…

Ach, krátere měsíčního ticha…!!!
Jak lehko je mi v útrobách tvého mlčení…
Stříbrná pampeliško myšlenek, propleť prsty bílou temnotou !

Otrhané duši bez domova
drcené na zubatém chodníku vyhaslých slibů
marně vzhlíží k nebi.
Veřejné záchodky jsou potetované močí slov.

Řekni, Slunce!
Proč nepobodáš jehlami svých vlasů embrya válek???
Jak se můžeš dívat na bály bakterií přemnožených v žilách počítačů?
Ano, vím: jsi ementál, který kapituloval.
Rozpíjíš se krvavou oponou nebe.
Nic jiného nezbývá.

…

Schovaný v kráteru ticha vzpomínám na hluchého houslistu z podchodu duše.
Vrabci představ zobají drobky vzpomínek.
O ramena se opírá jaro.
Roztřesená těla hladí tráva melodií větru.

Ach, krátere měsíčního ticha…!!!
Jak lehko je mi v útrobách tvého mlčení…
Stříbrná pampeliško myšlenek, propleť prsty bílou temnotou !

Pod břichy cadillaců škrtají pevninu dálnice lží..
Plíce planety pojídáme v čokoládových tyčinkách.
Ohrožené druhy leopardů stěhují hrdé kožichy do pyšných šatníků.
Peníze tisknou na lidskou kůži.
Ryby v oceánech pěstují igelitovou dietu.

Slepý houslista ždímá noty v podchodu duše,
dětské oči nevidí hrany zlých domů.
…

Ach, krátere ticha.
Ach, stříbrné pampelišky.
Musím Vás opustit, nedokážu mlčet.
Slezu po zádech cadillaců zpět do světa,
znásilněného mocí.
Snad mezi roboty potkám lidi.
Budu křičet přes miliardové obleky prasečích hlav:

„Zastavte výrobu zbraní!
Vpleťte papírové růže do vlasů!
Zamkněte ústa jaderným elektrárnám!
Pospěšte do lesů poslouchat ódy ticha!
Uhaste plameny hádek!
Vyjděte do ulic pozorovat slunce.
Maluje po zdech života rozpustilá světélka dní.