Fundovaných, věcných, argumenty podložených a navíc citlivých článků bude vždy nedostatek. Už proto je třeba ocenit příspěvek Adama Drdy na Bubínku RR a ve Forum 24 nazvaný „Proč nevolit generála Pavla“.  Bez kladných i záporných předsudků v něm předkládá důvody, proč si myslí, že by se Petr Pavel neměl stát prezidentem.

Poděkování mu patří i za to, že mne seznámil s prohlášeními kandidáta na prezidenta, která jsem neznal, protože média, na rozdíl od autora, sleduju jen periferně a namátkou. Vskutku jsem nevěděl, že Petr Pavel je schopen veřejně prohlásit, že svůj pobyt v Československé lidové armádě nepovažuje za morální selhání. Také Viktor Karlík v návaznosti na Drdův článek potvrzuje, že v 70. a 80. letech vstupovali do KSČ výhradně blbečkové a kariéristi. Jakožto jeden z veteránů studené občanské války hledajících způsob, jak uniknout dvěma letům šikany, oblbování a ponižování, mohu dosvědčit, že Karlík v nejmenším nepřehání.  Protože modrou knížku se mi ukořistit nepodařilo, odkroutil jsem si dva roky náhradní vojenské služby v Českomoravské Kolben-Daněk. Mohu tedy potvrdit, že lidem, kteří uzavřeli pakt s tehdejší loutkovou vládou, bylo nutné se z morálních důvodů obloukem vyhýbat.

Přesto si dovoluju přičinit k tomuto vzácně nuancovanému článku několik vlastních postřehů.

Vysoká politika není pouze kolbiště zájmů a idejí, ale bohužel také bezpečné útočiště před justicí. To je důvod, proč se v kuloárech potkávají bytosti vážené, poctivci, mouřeníni s neusvědčenými zločinci a profláknutými darebáky. Snem každého gangstera je být považován za ctihodného muže. To činí z politiky činnost svébytnou, v níž platí jiná měřítka než v běžném životě. Ani nejpoctivější politik si v tomto prostředí nemůže dovolit řadu věcí v nižších sférách naprosto běžných a často nezbytných.

Evropa je světadíl, na němž se v průběhu staletí navrstvilo tolik etik, že z toho jde hlava kolem. Často znepřátelených a usilujících o nadvládu, jindy se v určitých bodech překrývajících, nebo se lišících pouze v pořadí propagovaných hodnot. Můžeme se zde setkat s vyznavači morálek majících své kořeny v antice, morálek monoteistických (židovské, křesťanské nebo islámské), a díky kolonizaci a globalizaci také etik pocházejících z jiných kultur a civilizací. Podstatnou složkou etik majících vliv na přítomnost, je také složka osvícenská, komunistická a nihilistická, jejíž kořeny je třeba hledat v diskreditaci autorit politických, vojenských, intelektuálních i duchovních v první světové válce.

Navzdory široké nabídce a absenci zákazů, panuje v  oblasti etiky solidní zmatek. V praxi je většina morálních hodnocení tvořena prapodivnou směsí lokálních zvyků, různě interpretovaných idejí a tradic, o nichž mají jejich pokračovatelé pouze mlhavou představu. Velkou část morálních hodnocení tvoří také hodnoty hlásané reklamou a médii.  V běžné řeči tak „morální“ často splývá s běžným, normálním, slušným nebo zavedeným. Není vzácností potkat člověka, jehož žebříček hodnot tvoří zmatená a vzájemně si protiřečící směs křesťansko-osvícenecko-postmoderních pojmů. Znám dost lidí, kteří se prohlašují za křesťany, ačkoli nejsou schopni odříkat desatero, do kostela nechodí, ve Stvořitele ani posmrtný život nevěří, neznají rozdíl mezi etikou katolickou, pravoslavnou a protestantskou, ale neobejdou se bez křesťanských teogonálních hodnot  (víra, naděje, láska).  Říkám jim křesťanští ateisté.  Opominout nelze ani mocný vliv komunistů, kdysi dávno pronásledovaných, později fanatických věřících, nakonec už pouze banálních konformistů a oportunistů. Srovnáním dějin katolické církve s dějinami komunistických stran vychází najevo, že mezi vírou politickou a náboženskou je víc podobností než odlišností. Do tohoto panoptika patří také jiní ateisté, často spíše antiklerikálové, nemající ponětí o dějinách ateismu a jeho hlavních představitelích. Připočteme-li k nim, řečeno slovníkem Tomáše Halíka ještě „něcisty“, neboli bytosti nesnášející církve, ale přesvědčené, že „nahoře něco být musí“, máme o zábavu postaráno.

To vše dohromady patrně tvoří důvod, proč jsou výroky o „morálním“ a „nemorálním“ v posledních letech tak oblíbené. Představa jakýchsi univerzálních hodnot platných pro osm miliard obyvatel planety Země má sice mnoho zastánců, ale v pozorovatelné realitě pro ni oporu nenalezneme. Pokud jde o etiku neboli morálku, což je totéž, vládne naprostý chaos, v němž o nějaké shodě nemůže být řeči. Pokud tedy není z kontextu jasné, jaké stanovisko autor zastává, patřilo by se o něm zmínit. K tomu bohužel prakticky nedochází, ačkoli zejména v městských aglomeracích jsou nuceni vedle sebe žít bytosti hlásící se k nejrůznějším učením a trendům. Zastánci takzvaných „tradičních“ hodnot mají překvapivé potíže je alespoň vyjmenovat.  Dovolávat se jakýchsi „evropských hodnot“ znamená pro změnu vylučovat vliv křesťanství, protože Judea nikdy součástí Evropy nebyla, což mi zejména v případě obhájců Evropské unie nepřipadá právě šťastné. Také tvrzení, že evropská civilizace stojí na třech pilířích (judaismu, antice a křesťanství) by v řadách intelektuálů až do 50. let 20. století vyvolalo vlnu nevole.  Antisemitismus, který je dnes považován za společensky nepřijatelný, byl až do této doby nedílnou součástí evropského popisu světa i v hlavách postav, které dnes figurují v encyklopediích jako hlavní představitelé evropského myšlení. Nevyplácí se zapomínat ani na husitství, ani na náboženské války mezi protestanty a katolíky, Bartolomějskou noc, ani třicetiletou válku, v níž se střetli dvě morálky mající původ ve stejné knize.

Etika by měla být předmětem zkoumání jako cokoli jiného. Třeba Max Weber sice poněkud pohodlně, ale vcelku užitečně rozdělil etiky na etiky odpovědnosti a etiky svědomí. Podle něj etika odpovědnosti bere v úvahu nejen čin samotný, ale i jeho následky, zatímco etika svědomí dbá především o čistotu svědomí a rukou. Moje zkušenost mi napovídá, že skutečnost bývá opět poněkud složitější: etika odpovědnosti se může lehce zvrtnout ve výmluvy (kdybych tam nebyl já, byla by tam nějaká svině, přátelím se s Babišem, aby lidé mohli vidět skvělou výstavu o Chartě 77 – Evžen Brikcius).  Naopak etika svědomí příliš těsně sousedí s puritánskou neústupností a zárodky víry, pro kterou je její vyznavač ochoten obětovat život. Zastávat určité postoje a hájit věci, o nichž jsme přesvědčeni, že stojí za obranu, většinou přináší lepší výsledky než marné pokusy o dialog, ale i zde bývají věci poněkud složitější. Kompromis není sprosté slovo – jsou situace, kdy je kompromis nutný (třeba ukončení občanské války) a jsou i takové, jejichž neblahé následky si ponesou ještě příští generace (třeba normalizace). Před tímto dilematem stál jak Eduard Beneš, tak bratři Mašínovi nebo představitelé varšavského ghetta. Jinými slovy jedná se o patrně neřešitelný spor o to, koho zachránit a koho obětovat. V méně extrémních podmínkách je třeba uvažovat, zda dát přednost jednotlivci, nebo kolektivu. Pokud mne paměť neklame, byl to Adam Michnik, kdo řekl, že národní smíření je vyšší hodnota než spravedlnost. Domnívám se, že právě tudy vede demarkační čára oddělující politiky od občanů. Osobně zastávám názor opačný, třebaže vím, že žádný stát nikdy dobrovolně nepotrestal zločince, kteří terorizovali jeho vlastní občany. To platí nejen pro Kambodžu a postkomunistické země, ale také pro Chile, Argentinu a mnohé další. Soudím, že i v česku je hlavní příčinou některých současných krizí to, že nedošlo k potrestání zločinů spáchaných vládou na svých občanech v letech 1948 – 1989.  Kdyby došlo k dekomunizaci, mohli jsme být mnoha nepříjemností ušetřeni.

Bohužel ani dobro a zlo není tak jednoznačně definováno, jak bychom si přáli. Pro někoho je nevyšším dobrem národní smíření, pro jiného přežití kolektivu, pro dalšího osobní integrita, někdo dá přednost za všech okolností přednost bezpečí. A pokud jde o zlo, je situace k nelibosti moralistů ještě zapeklitější. Relativizace etiky, před níž krasoduchové vytrvale varují, se v realitě příliš často nevyskytuje. Daleko častěji jsme svědky půtek mezi různými typy moralistů (náboženskými  fanatiky, fundamentalisty, utopisty, revolucionáři, obhájci „slušných lidí“….), kteří jsou nezlomně přesvědčeni o tom, že jsou držiteli louskáčku, jímž lze rozlousknout jakýkoli problém.

Kdybychom žili v právním státě, kde přistiženému zločinci hrozí soud a přiměřený trest, dal bych ochotně Drdovi a Karfíkovi za pravdu. Protože však žijeme v republice, kde láska k moci a k majetku neustále vítězí nad láskou k spravedlnosti, v zemi, jejíž vlády, zákonodárci a lobbisté víc jak třicet let úspěšně brání vzniku právního státu, zpočátku z důvodů humanitních (nejsme jako oni, očista = čistka), později otevřeně zištných a utilitárních, je bohužel nutno brát v potaz nejen ideály, ale také možnosti. Z lidských zákonů, včetně etických, a na rozdíl od zákonů přírodních, vždy existuje výjimka. Dokonce ani průpovídka, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, neplatí ve všech případech. Protimluv je také nedílnou součástí neidealizovaného světa. Je možné být proti trestu smrti a přesto schvalovat atentát na Heydricha. Obávám se, že etické soudy závisí nejen na vzdělání a zkušenosti těch, kdo je pronášejí, ale také na okolnostech, momentálních podmínkách a dané situaci. Pokud si nepleteme individualismus s egoismem, je třeba dát někdy přednost kvalitnímu jednotlivci před množinou složenou z dobrovolníků (KSČ, znormalizovanci), jindy množině demokratů před jednotlivými odpůrci demokracie domáhajícím se práva na individuální šíření pomluv.

Klíčová věta Drdova pozoruhodného článku zní: „Politika se k minulosti vždycky vztahuje, kritické zhodnocení nedávných dějin a rozlišování morálního a nemorálního, dobrého a zlého je jeden z jejích klíčových rozměrů, od toho se odráží a posouvá dopředu. Prezident, který se s osobní problematickou minulostí neumí nebo nechce vyrovnat, a uchyluje se proto k populistické demagogii, může napáchat spoustu škod.“

A s autorem by bylo možné souhlasit, nebo alespoň polemizovat, kdyby bylo jasné, z jaké pozice mluví. Připadá mi poněkud prostoduché očekávat od lidí obecně, a od alfasamců obzvlášť, že by dokázali uznat chybu. Připustit vadu na obraze, který si člověk o sobě utvořil, umí jen málokdo. K realistickému pohledu na lidi patří také to, že jen málo lidí má sílu vzdát se obrazu, který si o sobě vytvořili. Naopak mistrů v hledání výmluv, omluv a polehčujících okolností jsou mraky. Patrně dokonce existuje hranice, za níž je nemožné si chybný krok vůbec připustit. Zločinec, jenž klesl tak hluboko, že sám sebe vyloučil z lidské společnosti, jako třeba Gottwald, Urválek, Husák & spol, sami sebe odsoudili k doživotnímu hledání výmluv. Nemám nejmenší pochybnost o tom, že i prokazatelné zrůdy sami sebe vidí jako neohrožené obhájce osvědčených, tradičních nebo evropských hodnot. Jen skuteční frajeři si jsou schopni přiznat, že oddaně sloužili diktatuře. Od lampasáka vskutku nečekám, že by připustil, že stál na špatné straně.

Do které party kandidáti na prezidenta patří, je v případě Babiše jasné. Pokud jde o jenerála Pavla, pochybnost přetrvává.  A pochybnost by měla mít v případě nouze přednost před jistotou neblahého. Obávám se, že v dané situaci je v případném duelu Pavel vs. Babiš lepší dát přednost vlasteneckému prosťáčkovi prokádrovanému americkými tajnými službami před vojínem v záloze obžalovaným z celé řady trestných činů. Hysterický nevzdělanec neschopný formulovat jedinou myšlenku, prokazatelný zbabělec, čistý oportunista, patologický lhář podle mne představuje větší nebezpečí než chlap, který se snaží svou zaslepenost odčinit.

Je to realismus, co mne přimělo vpustit do vnitřního světa nepříjemná fakta. Tentýž realismus, jímž se řídil Aristoteles, Diogenes, Machiavelli i T.G. Masaryk. Také bych dal raději přednost volbě mezi sympatií a antipatií, ale bohužel jsem nucen se rozhodovat mezi jistotou průseru a šancí na změnu k lepšímu. Tuto odpověď píšu s vědomím, jak dokáže moc zatočit i s lidmi, kteří své kvality v minulosti prokázali. Z dlouhého zástupu zkurvyvších se vybírám namátkou Orbána a Kaczynského, kteří začínali jako odvážní antikomunisté a bojovníci za demokracii. Nelze tudíž předem vyloučit, že i z  Pavla se časem vyklube Šavel, nabob nebo nacionalista. Historie podobnými případy doslova přetéká.

Možná ale nejde o tak velký problém, jak by se zdálo. Podle mne je role prezidentů obecně, a českého obzvlášť, ostudně přeceňovaná. A je hanbou voličů, jaká spodina Pražský hrad obývala a obývá. Z jedenácti československých a českých prezidentů by obstáli před soudem historie, kterého se hlavy pomazané tak rádi dovolávají, pouze dva. Zbývající  dělali, co mohli, aby tuto nezáviděníhodnou funkci zdiskreditovali. A pokud jde o Václava Havla, větší úctu si zasluhuje jeho disidentské období než období prezidentské. Možná by po těchto zkušenostech stačilo, pokud je nezbytné stolec někým obsadit, vyhradit místo dalšímu nešťastnému invalidovi, který by kladl věnce na hrob neznámého vojína a přijímal zahraniční návštěvy.

Poznámka na závěr: Protože jsem vyzýval k přiznání barvy, cítím se povinen přiznat, odkud své hodnoty čerpám. Snažím se navazovat na tradici mající kořeny u skeptiků, kyniků, stoiků a epikurejců, která díky jejich následovníkům přežila až dodnes. Můj vztah k moci je inspirován čchanem, šťastným spojením buddhismu a taoismu. Z této perspektivy je nepřítelem, jemuž nemám v úmyslu nastavovat druhou tvář, každý, kdo projevuje diktátorské sklony. A může jím být stejně dobře domovnice a zupák jako filosof či teolog, či král nebo prezident. Klika, že je tak snadné je rozeznat podle řeči, gest a mimiky v zástupu jejich oddaných ctitelů nebo voličů.

titulek je redakční