Českou veřejnou scénu už od léta sužuje debata o příštím prezidentovi, jež se nejvíce projevovala v hledání tzv. Antiklause. To zatím dospělo k výsledku zcela protikladnému k původním záměrům „hledačů“: nikdo se neobjevil, respektive ti, co se objevili, ideu Antiklause sami zdiskreditovali. Není divu.

Vzhledem ke složení Poslanecké sněmovny a Senátu nemůže Antiklaus, na němž by se museli shodnout sociální demokraté, lidovci a zelení, projít bez podpory komunistů. A koho tak asi mohou komunisté z KSČM a postkomunisté z ČSSD společně vytáhnout z klobouku? Neomylně vždy nějakou ještě horší alternativu k té stávající.

Navíc, disponuje-li ODS 122 volitelskými hlasy, stačí jí k prosazení druhého funkčního období „otce-zakladatele“ sehnat jinde pouhých 19 hlasů. Stávající mocenské postavení skýtá „modrým“ celou paletu možností, jak a kde se dobrat chybějícího zbytku. U lidovců za Čunkovu definitivní beztrestnost, u sociálních demokratů za Paroubka v čele sněmovny nebo třeba u dvaceti „vhodně vytipovaných“ poslanců a senátorů, jimž přece lze co nabídnout z vládního rohu hojnosti. Jinak řečeno, prezidentská volba je a podle všeho bude dost nuda. Reálně, neboť mediálnímu kraválu se asi nevyhneme.

Onen kravál vyvolává zejména zvláštní emoční silové pole, jež se kolem Hradu rozprostírá. Prezident je přece hlavou státu, zosobněním jeho tradic, osobou v postavení velmi prestižním, byť víceméně bezmocném. Jenže, co vlastně znamená slovo prezident? Jeho význam je zcela banální: předseda. Prezident České republiky je tedy Předseda České republiky. Měl by jí tedy skutečně předsedat, řídit ji, rozkazovat? Etymologicky jistě ano, leč realita je tomu značně vzdálena. Podobně se věci mají i s pojmem „hlava státu“. Hlava je přece řídícím centrem, sídlí v ní mozek a též zrak, sluch, čich, kusadla a mluvidla. Ale řídící centrum našeho státu se nachází v sídle vlády a v jednotlivých ministerstvech, nikoliv na Pražském hradě. Předseda neboli prezident vlády Mirek Topolánek tudíž odpovídá pojmu „hlava státu“ daleko lépe než symbolický „předseda“ Klaus. Ten je též čestným předsedou neboli čestným prezidentem ODS, což nás dovádí k logickému závěru, že výraz „prezident ČR“ lze nejlépe do češtiny přeložit jako „čestný předseda republiky“.

Z toho logicky plyne otázka, zda by měl být čestný předseda republiky čestný. Asi ano, ale raději toho nechme. Spokojme se zatím s výkladem, že čestný předseda v praxi znamená někoho, kdo už o ničem důležitém nerozhoduje, pouze symbolizuje – tradici či nějaké to dobro. Poněvadž obojí očividně nelze, nebo, přesněji řečeno, dle převládajícího mínění nelze. Nelze prý současně rozhodovat o důležitých věcech, zůstat spravedlivým a ještě symbolizovat hodnoty. Vždyť hodnoty jsou čisté ideje „na neděli“, v pondělí se ale pokaždé spustí věčný koloběh špinavé každodennosti, plný všemožných špatností. Taková je realita, jinak to nejde, konstatují pokaždé suše protřelí skeptikové. Ale cukrovou polevu na výměšku realpolitik shledávají užitečnou. Na Hradě se proto mají jako cáry mlhy vznášet bezmocné ideje, pod ním pak může o to veseleji bujet a klokotat septik života.

V tomto smyslu není velkého rozdílu mezi republikou s pouze reprezentativním prezidentem a konstituční monarchií. Monarchie přece znamená vládu jednoho. Ale pokud někdo ve Velké Británii, v Dánsku či v Norsku skutečně nevládne, pak je to tamní monarcha (panovnice). Schizofrenní oddělení reálného (a tudíž často hříšného) rozhodování a bezmocného symbolizování můžeme nejkrásněji pozorovat právě v konstitučních monarchiích. Evropští panovníci, kdysi skuteční vládci svých zemí, byli dávno vytlačeni do pozice důstojných symbolů, s monarchií neboli „vládou jednoho“ však tamní politické systémy, na rozdíl od osobních diktatur, nemají nic společného. Nezapletou-li se s prostitutkou nebo s kokainem, nemají se členové „královských rodin“ ani kde umazat. Oproti republikám však současné monarchie disponují jednou velkou výhodou: „volba“ příští hlavy státu probíhá pohlavním stykem, tedy něčím, co by nikdo třetí neměl vidět. Důležitý akt veřejného divadla, které obyvatelé republik musejí zpravidla vždy jednou za pět let strpět, se tak v monarchiích odehrává za oponou. Upřímně řečeno, je to asi dobře.

Co s tím? K čemu je uctívaná hodnota, jež nepřežije neděli? K čemu je květina, která přežije jen ve skleníku? K čemu je „pan čistý“ s houfem nádeníků na špinavou práci?

A proč máme mít dva prezidenty, dva předsedy, dvě hlavy státu, jednu skutečnou, jíž říkáme premiér (tedy: První) a které takřka „systémově“ promíjíme to, co by hlava prázdná, leč s (umělou) svatozáří, již nazýváme prezidentem (tedy: Předsedajícím), dělat rozhodně neměla? Logickým řešením je fúze prezidenta vlády a předsedy republiky v jednu instituci. V orgán, který bude skutečně rozhodovat (jako hlava), ale na nějž budeme klást zvýšené nároky pokud jde o hodnoty a morálku.

Kníže Václav, jehož svátek jsme nedávno mdle oslavili coby Den české státnosti, přece vládl zcela reálně, nebyl nějakým „čistým symbolem“ vznášejícím se někde vysoko na obláčku. Vládl, a přesto se stal svatým. Takže to jde, byť dost ztuha a člověk přitom musí počítat opravdu se vším, bodné i jiné rány nevyjímaje. A svatý Václav vládne dodnes, on je skutečným panovníkem českého státu, každý aktuální vládce je jenom jeho zástupcem. Podle toho by se také měl chovat, neboť přijde den, kdy mu to svatý Václav spočítá, i s úroky. Schizofrenního promítání si „dobra“ do osob nadstranických či nestranických humanistických bezmocných předsedů-prezidentů proto netřeba.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 1/XVII