Energetický dialog mezi Ruskem a EU probíhá již od počátku 90. let a dokonce lze konstatovat, že do podpisu Smlouvy o partnerství a spolupráci mezi EU a RF, která vstoupila v platnost v roce 1997 a vymezila po stránce obsahové i institucionální nový rámec vztahů mezi EU a Ruskem, se rozhovory omezovaly z větší části právě na oblast energetického dialogu. Téma získalo na závažnosti v souvislosti s rozšiřováním EU.

Země vstupující do Unie v květnu 2004 sice orientovaly své ekonomické a obchodní vztahy na ES/EU a její členské státy již v průběhu 90. let, většina z nich však zůstala téměř stoprocentně závislá na dodávkách strategických energetických surovin (ropa a zemní plyn) z Ruska. Platí to např. o Slovensku, do značné míry o Maďarsku, díky ropovodu Ingolstadt a dodávkám plynu z Norska je částečně odlišná situace České republiky. Na ruských dodávkách jsou více nezávislé také Polsko či Rumunsko. V případě středoevropských států se ale jedná i o tranzitní země pro ruský obchod s energetickými surovinami dále na západ.

Rozšiřováním se „hranice“ Unie stále více přibližují Rusku i celému postsovětskému prostoru. Ze strany EU tak v této měnící se konstelaci není ani tak ambicí, jako spíše nutností formulovat vlastní „východní politiku“. V neposlední řadě se tak děje i v reakci na proměny nástrojů ruské zahraniční politiky. Energetika se proto netýká pouze ryze ekonomické dimenze vztahů Ruska a EU, ale je těsně provázána i s dimenzí politickou a strategickobezpečnostní. Ruská federace hledá od konce studené války optimální mocenskou pozici v euroatlantickém a potažmo též globálním prostoru. Snaha o obnovu mezinárodního respektu k mocenské pozici Ruska nepřichází až s Vladimirem Putinem. Je patrná již v první polovině 90. let. „Atlantistickou“ politiku první Jelcinovy administrativy tehdy ostře kritizovali levicoví i pravicoví oponenti exekutivy v parlamentu. Výsledek silových střetů opozice s prezidentem se v roce 1993 zdál na první pohled jasný, skutečností však byla spíše deset let trvající „poziční hra“, v níž musel Jelcin přinést řadu postupných ústupků (nejen) v zahraniční politice: Vyměnil premiéra Gajdara za Viktora Černomyrdina, spjatého s vojensko-průmyslovým sektorem. Energetická lobby pak získávala stále silnější hlas i v tvorbě zahraniční politiky. Ruské společnosti se s již existující silnou pozicí v západní části postsovětského prostoru pokoušely o expanzi do střední a východní Evropy v rámci tzv. asymetrické odpovědi (Západ nabízí bezpečnostní záruky v NATO, Rusko nabízí suroviny a ekonomické partnerství). Dařilo se to na Mečiarově Slovensku, pokusy byly v Maďarsku, strategie směřovala i na Balkán, do Bulharska, v Pobaltí jí napomáhaly silné ruskojazyčné menšiny aktivní i v ekonomické oblasti, i když čelily protitlakům. Ministr zahraničí Kozyrev se stal duchovním otcem termínu „blízké zahraničí“, který upamatoval Západ na to, že nové Rusko má stále zájem držet ve svém orbitu státy postsovětského prostoru a ovlivňovat přitom jejich vnitřní, zahraniční i obchodní politiku. To se projevovalo ještě silněji po nástupu „eurasianisty“ Primakova v roce 1996 v „kaspických“ zemích střední Asie i Kavkazu, které mohou disponovat vlastními energetickými zdroji. Zdroje však samy o sobě nestačí, je třeba zajistit bezpečnost a spolehlivost jejich transportu. Po „souboji“ o zdroje se tak dostává do centra pozornosti ve vztazích mezi Ruskem, Evropou a „nárazníkovou zónou“ na západ a na jih od ruských hranic sofistikovanější geopolitická „hra“ o průběh transportních tras.

Realizaci od počátku přítomných ruských aspirací nestát se v zahraniční politice za žádných okolností objektem, ale subjektem, který její pravidla alespoň spoluurčuje, po celá 90. léta do značné míry limitovaly ekonomické problémy, socio-hospodářský úpadek, odliv peněz z ekonomiky a další faktory „divokého“ kapitalismu podpořené vnitropolitickým chaosem „pseudodemokracie“. Obrat přicházející na přelomu století podpořilo několik souběžných příčin: Ekonomika se odrazila od naprostého dna „černého“ roku 1998, nastal zpočátku pozvolný, v následujících letech dynamický růst HDP podpořený také některými reformami nové exekutivy (daňová reforma). Vzrůstající ceny ropy, které jsou v životním zájmu Ruska operujícího jako nečlen, ale aktivní vnější aktér vůči OPEC a zároveň nový flexibilní spojenec některých vlivných členů OPEC mimo Blízký východ (Venezuela a další ropné státy Latinské Ameriky), pomohly ruské ekonomice po roce 2000 do značné míry na nohy. Zejména vůči Evropě pak Rusko ještě více využívá svoji pozici největšího světového exportéra zemního plynu. Potřeba EU diverzifikovat energetické zdroje a vystupovat coby „předvoj“ v plnění závazků Kjótského protokolu tak učinila z Ruska, snažícího se vystupovat vůči Evropě jako spolehlivý dodavatel, významného partnera, ale i problém. V závislosti na úhlu pohledu členských států i jednotlivých aktérů tvořících složité předivo politického systému EU.

Personální přesuny, v jejichž rámci v řadách Putinových spolupracovníků „petrohraďané“ a osoby spjaté s minulostí nového prezidenta postupně (navzdory smířlivému, „amnestijnímu“ rozchodu se starými jelcinovskými elitami) vytlačovali „kremelské“, se netýkaly pouze ryze politické sféry, ale také dalších sfér, včetně ekonomiky a strategického průmyslu. Stejně jako utahování státně-mocenských a centralistických šroubků. Strategická ekonomická sféra včetně energetiky byla podřízena státní kontrole, zároveň jí však byl poskytnut i podíl na moci a ochrana zájmů v zahraničním obchodu. Poziční hra politických institucí se tak za nového autoritativního režimu přetavila do zvenčí neprůhlednější, ale z hlediska centra kontrolovanější politicko-ekonomické sféry, což bylo důležité. Energetická politika je totiž coby nástroj zahraničněpolitických vztahů vytvářena a především ovlivňována aktéry nejen na makro-, ale i mikroúrovni. Vstupují do ní různorodé zájmy nejen politickostrategické, ale i čistě ekonomické a nezřídka velmi partikulární povahy. V plynových a ropných „krizích“ probíhajících mezi Ruskem, Ukrajinou, Moldávií a Běloruskem se tak snaha demonstrovat trvající vliv i na vnitřní politiku prolínala s prostou snahou ochránit ekonomický zájem dodavatele a bránit se praktikám typu zvýšených tranzitních cel.

Při hodnocení úlohy energetické politiky Ruska coby strategického nástroje a v té souvislosti i samotného pojmu energetické bezpečnosti v euroasijském prostoru a ve vztazích Ruska a EU je ovšem třeba opatrnosti. Jakkoli je rozšířená Unie závislá na energetických dodávkách, také Rusko je ve svých snahách o maximální využití energetických zdrojů nejen k posílení geopolitické úlohy ve světě, ale také k prostému zvýšení svého ekonomického potenciálu do určité míry závislé na poptávce a podmínkách odběratelů. Jakkoli je Rusko stále v pozici klíčového dodavatele energetických surovin pro EU, nelze podceňovat z dlouhodobého hlediska ani možnosti, které přineslo rozšíření EU do černomořské oblasti a geografické přiblížení Unie střední Asii a oblasti Kaspiku, kde se nacházejí především významná ložiska ropy, což si uvědomuje zejména nová německá vláda Angely Merkelové, která tak ve vnější dimenzi energetické politiky razí trochu jiný kurz než „proruský“ Schröder. RF stále výrazně usiluje o zachování svého vlivu v této důležité oblasti, střetává se zde však i s dalšími aktéry, s nimiž soutěží o směr produktovodných tras (příklad Turecka a projektu Nabuco, který má transportovat plyn z Turecka přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska, mimo ruské území, důležitá je přitom role Gruzie coby nového člena Evropské politiky sousedství).

EU navzdory snahám o unifikaci není možné vnímat jako jednotný blok, rozšíření v roce 2004 přispělo k diverzifikaci zájmů a představ o optimální východní politice EU (významná je především role Polska, které Brusel do značné míry překvapilo blokací jednání o nové smlouvě o přátelství a vzájemné spolupráci mezi EU a Ruskem na konci loňského roku). V rámci EU dosud jednotlivé členské státy formulují vlastní energetickou politiku a navazují i specifické vztahy s Ruskem s konkrétními důsledky, které nejsou vždy v souladu se zájmy jiných členských států (viz případ Německa a konstrukce tzv. severní trasy plynovodu pod Baltským mořem obcházející ukrajinské i polské území). Do Unie vstupují státy s odlišnou tradicí politicko-obchodních vztahů k Rusku i někdejšímu SSSR. 1. ledna 2007 se tak stalo členem EU na jedné straně Rumunsko, jehož prezident Basescu na konci roku 2006 upozorňoval na důležitou roli nových členských zemí pro prohloubení vztahů Unie s černomořskou oblastí a členskými státy GUAM (Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán, Moldávie), do značné míry unikátní integrační struktury v postsovětském prostoru, která nezahrnuje Rusko. Bulharsko oproti tomu krátce po vstupu podepsalo spolu s Řeckem smlouvu s ruským prezidentem Putinem o vybudování ropovodu zajišťujícího ruské dodávky do Středomoří. Formulace společné energetické politiky v EU proto není a nebude bez problémů.

Ruští představitelé si jsou současně vědomi vedlejších aspektů vstupujících do vztahu Ruska a EU, stejně jako berou na vědomí důsledky legislativního vývoje a vedou v tomto směru s EU jednání. Příkladem budiž trvající patová situace mezi RF a EU v otázce podpisu tzv. Energetické charty, která by rozšířením liberalizačních požadavků na dodavatele i transportéry strategických surovin ovlivňovala v některých oblastech monopolní pozici Gazpromu a zabraňovala praktikám typu uzavření dodávek z ropovodu Družba pro litevské rafinérie.

Vztah Ruska k Evropě bývá popisován jako jedno ze základních geopolitickofilosofických traumat jeho imperiální historie, o němž svého času psali Berďajev, Dostojevskij i Masaryk. Je a má být Rusko její přirozenou součástí, rivalem, aktivním bojovníkem o sféry vlivu nebo autonomním hráčem, který může stavět na druhou misku vah vlastní zahraničněpolitické cesty? 17 let po skončení studené války Rusko v Evropě bezpochyby je. Dosáhlo toho prostřednictvím nástrojů „měkké moci“, jež jsou EU jako aktérovi mezinárodních vztahů vlastní, a které, zdá se, ještě zdaleka nevyčerpaly v ruském případě veškerý svůj potenciál. EU hraje podle určitých pravidel, která pro dnešní Rusko mohou i nemusí být výhodná (např. zajímavá otázka liberalizace trhu s plynem, která by v západní Evropě prostřednictvím demonopolizace sítí z hlediska vlastnických práv mohla dále vpustit do dosud ne zcela přístupných končin ruský kapitál). Vše bude záviset také na ruské vnitropolitické situaci, je však téměř jisté, že současná mocenská garnitura nebude chtít pokud možno ztratit strategický energetický nástroj ze svého dosahu.

Petra Kuchyňková

Babylon 8/XVI, 30. dubna 2007

Článek vyšel ve spolupráci s Nadací Konrad Adenauer Stiftung.