V letošním roce slaví hudební svět stopadesáté výročí narození Alexandra Zemlinského. Přesto v různých (především starších) encyklopediích u jeho narození i jména nalezneme nesrovnalosti. První z nich je rok narození 1872, druhá pak šlechtický titul von. Oboje prý začal Zemlinsky používat po vystoupení z židovské obce a konverzi k protestantismu na přelomu 19. a 20. století. Jednalo se o pragmatický postup vzhledem k historickým událostem tehdejší doby, Zemlinsky se jinak náboženstvím nezabýval. Tento dirigent a skladatel je u nás stále poměrně málo známý, ač pro českou hudbu v dobách svého působení v Praze v letech 1911 až 1927 vykonal velice mnoho. V té době byla Praha vpravdě světovým hudebním centrem a Zemlinsky na tom měl velkou zásluhu. Festival Zemlinsky 150 je tak určitou satisfakcí tomuto umělci. Značný podíl na uskutečnění festivalu má hudební vědec a dirigent Antony Beaumont. Festival byl uspořádán v rámci širšího cyklu „Musica non grata“, který bude probíhat až do roku 2023.

Festival proběhl na třech místech: ve Státní opeře, v Českém muzeu hudby a ve Španělské synagoze. První koncert 8. 10. v Českém muzeu hudby sestával z těchto skladeb – Johanes Brahms: Trio pro klarinet, violoncello a klavír, op. 114, Alban Berg: Čtyři kusy pro klarinet a klavír, op. 5 a Trio d moll pro klarinet, violoncello a klavír, op. 3 A. Zemlinského. Brahmsovo „Trio“ je z pozdního období skladatele a řadí se po boku klavírních kusů op. 116, 117, 118 a 119 k tomu nejlepšímu, co skladatel napsal. Údajně tvořilo jakýsi vzor pro Trio A. Zemlinského a bylo to slyšet. Pokud to ovšem špatná akustika prostoru Českého muzea hudby dovolila. Zcela jinak v tomto večeru vyzněly Bergovy „klarinetové kusy“, které připomínají intimní skladby Arnolda Schönberga, nebo ještě spíš Antona von Weberna. V pianissimových pasážích, které v „klarinetových skladbách“ převažují, se zvuk netříštil a mohlo tak plně vyniknout i mistrovství jak klarinetisty – Karl-Heinz Steffens – tak klavíristky Michal Friedlander (nenechte se zmást jménem, jedná se o ženu).

Druhý koncert se konal 9. 10. ve Státní opeře a představil tři skladatele: A. Berga, A. Zemlinského a A. Schönberga. Matiné zahájily Tři kusy z Lyrické suity A. Berga. Lyrickou suitu psal Berg pro smyčcové kvarteto jako kompliment Zemlinskému pod dojmem jeho Lyrické symfonie. Později přepracoval tři části pro smyčcový orchestr. Orchestr Státní opery pod taktovkou K.-H. Steffense hrál čistě a s vervou (dirigent je zároveň vynikajícím klarinetistou). Následovalo Zemlinského Šest zpěvů podle básní Maurice Maeterlincka op. 13, označovaných obvykle jako dekadentní. Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková se pěveckého partu zmocnila s profesionálním nasazením, možná však mohla jednotlivé písně či pasáže více odstínit. Vrcholem matiné byla ovšem Schönbergova Komorní symfonie č. 1 pro 15 sólových nástrojů op. 9. Tato 115 let stará skladba spolu se třemi dalšími Schönbergovými kompozicemi (op. 10, 11 a 15), tvoří průlom mezi pozdně romantickým stylem skladatele a jeho příklonem k atonalitě a expresionismu. Svou harmonickou smělostí a muzikální dravostí vyvolávala Komorní symfonie č. 1 ve své době skandály a ještě dnes působí na některé posluchače doslova ohromujícím dojmem. Komorní symfonii hráli sólisté jednotlivých nástrojů Orchestru Státní opery přímo mistrovsky. Snad jen v pianissimových pasážích byl nepatrně slyšet asynchronní nástup sekce dřev. K.-H. Steffens za dirigentským pultem dokázal, že mu hudba počátku 20. století sedí jako ulitá.

Následující večerní koncert 9. 10. sliboval velký zážitek již proto, že na programu byly skladby Zemlinského a Schönberga, které patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co tito autoři zkomponovali. Zemlinského kvarteto jsem slyšel hrát Zemlinského Smyčcový kvartet č. 2, op. 15 již asi před 10 či 15 lety. Tenkrát se jednalo o strhující vystoupení srovnatelné snad jen s přednesem tehdy slavného Kronos Quartetu. S postupem času členové Zemlinského kvarteta ještě vyzráli, a to natolik, že si nedovedu představit lepší interpretaci této expresivní skladby jiným tělesem. Prostě úžasný zážitek. Následoval Schönbergův Smyčcový kvartet č. 2, op. 10 se sopránovými sóly na texty Stefana Georga. Zpěvní part přednesla se Zemlinského kvartetem Markéta Cukrová. A zde bohužel vystoupení poznamenala opět špatná akustika Českého muzea hudby – hlas příliš vynikal a tříštil se. Jinak k dramaturgii tohoto koncertu velmi trefně pasují slova Julia Korngolda, která lze vyčíst z programu: „Schönberg má větší sílu přesvědčivosti, ale Zemlinsky je každopádně silnější hudebník.“ Dodejme dvě poznámky: J. Korngold byl ve své době velmi významný vídeňský hudební kritik, otec brněnského rodáka, později slavného Ericha Wolfganga Korngolda. Jeho výrok výborně sedí na přednesené dva smyčcové kvartety, na jiné kompozice uvedených autorů ovšem už nikoliv. V tomto smyslu by stálo za úvahu prohodit pořadí skladeb, jak se tomu stalo při čtvrtém koncertu festivalu – na matiné 10. října ve Španělské synagoze.

Na programu byl uveden jako prvý Smyčcový kvartet č. 3, op. 19 A. Zemlinského a pak Smyčcový kvartet č. 19 C dur, K 465 Wolfganga Amadea Mozarta. Hráči Zemlinského kvarteta bez předchozího oznámení prohodili pořadí a udělali dobře. Dávat Mozarta po Zemlinském by pro posluchače bylo už z hlediska zvukového šokem. Akustika ve Španělské synagoze je podstatně lepší než v Českém muzeu hudby, takže krásně vynikly v Zemlinského skladbě zajímavé zvukové efekty (především ve 2. větě kvartetu). Jen jsme litovali, že se první a třetí koncert neodehrál třeba zde.

Zlatým hřebem festivalu Zemlinsky 150 měl být pátý a závěrečný koncert 10. října pouze ze skladeb Zemlinského, mj. též se světovou premiérou operního fragmentu Malva, který instrumentoval a pro představení připravil Antony Beaumont. Malvu plánoval Zemlinsky jako dvouaktovou operu na námět stejnojmenné povídky Maxima Gorkého. Text skladateli připravil dosud nerozšifrovaný autor, podepsaný jen monogramem R. L. Malvu začal Zemlinsky psát po první operní sezóně v Praze v době rodinné krize po smrti své matky a následné roztržce se sestrou a jejím manželem A. Schönbergem. Zlomek opery představuje tři postavy: „starší muž soupeří s mladším o lásku rozmarné ženy Malvy. Pod modrým nebem a spalujícím sluncem tři lidé zápasí s city, které k sobě navzájem chovají: láskou, odporem, věrností, odmítnutím i ukřivděností. Znovu a znovu bouří orchestrální doprovod, když na povrch vyplouvají emoce skryté za prostou mluvou Gorkého dialogu,“ jak uvádí A. Beaumont v programu. Koketující Malvu zpívala (a dobře hrála, ač se jednalo jen o koncertní provedení) Jana Sibera, Jakoba interpretoval Josef Moravec a Vasilije Jiří Hájek. Orchestr Státní opery řídil opět K.-H. Steffens.

Jako druhý celek zazněly pro konfrontaci tři sborové skladby z mládí z roku 1896, které jsou charakteristické svým využitím nástrojového doprovodu: Hochzeitsgesang (Svatební píseň) pro kantora, smíšený sbor a varhany, Frühlingsglaube (Důvěra v jaro) a Geheimnis (Tajemství) pro smíšený sbor a smyčcový orchestr v úpravě A. Beaumonta. Tyto tři krátké věci pro mohutný aparát pečlivě nastudoval Sbor a Orchestr Státní opery pod vedením Adolfa Melichara.

Na závěr cyklu koncertů věnovaných Alexandru Zemlinskému a v promyšlené dramaturgii také několika jiným autorům zazněla Lyrická symfonie, op. 18 v sedmi zpěvech podle básní Rabíndranátha Thákura pro soprán, baryton a orchestr z let 1922/1923, kterou provedl opět Orchestr Státní opery pod taktovkou K.-H. Steffense. Texty básní si vybral z Thákurovy poezie Zemlinsky sám, a také Lyrickou symfonii od počátku považoval za jakýsi pendant k Písni o zemi Gustava Mahlera. Tato sedmidílná skladba, jeden z vrcholů Zemlinského tvorby, poněkud trpěla jednotvárným pojetím a příliš vepředu znějícími hlasy sólových pěvců (Johanni van Oostrum a Michael Nagy), jak potvrdil i záznam koncertu vysílaný o den později na ČT Art. Velmi dobře hraný, pozdně romanticko-impresionistický a expresivní orchestrální proud tak nemohl adekvátně vyznít.

Vzhledem k zmatečné propagaci zapřičiněné již uvedením chybného telefonního čísla na webových stránkách festivalu a částečným zasazením koncertů do nevyhovujícího sálu v Českém muzeu hudby, byl bohužel skvěle promyšlený cyklus k poctě této velké osobnosti nejen pražského hudebního života do určité míry promarněnou šancí k oslavě výročí. Tento významný německy mluvící autor, který se po dohodě Národního divadla a Nového Německého divadla o možnosti provozovat díla českých autorů v překladech do němčiny, stal velkým a nezištným propagátorem české hudby. A zasluhoval by si stále větší pozornosti.

Dodejme jen, že cyklus „Musica non grata“ stále běží. Nejbližší akce pod touto záštitou se koná ve Státní opeře 24. 10. (Hudba terezínských skladatelů), v tomto roce pokračuje operami Kurta Weilla a A. Schönberga (Sedm smrtelných hříchů a Očekávání) 26. a 28. 11. Na jaře to pak bude opera Vzdálený zvuk Franze Schrekera a Plameny Erwina Schulhoffa.