Pražský arcibiskup Dominik Duka pronesl na svatého Václava ve Staré Boleslavi projev (kázání), v němž mimo jiné prozradil, co si slibuje od nadcházejících parlamentních voleb: „Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“

Vyvolal tím menší bouři, poněvadž jeho výrazivo jako by vypadlo z diskursu všemožných populistů, od Le Penové po Alternativu pro Německo, kteří současnou Evropu, ne-li celý svět portrétují jako místo, kde panují od prostého lidu odtržené elity, jež mu pouze velkopansky diktují pomocí byrokratické a nedemokratické Evropské unie, prosazují různé sexuální úchylky, multikulturalismus a přísun islámských migrantů. Obranou má být návrat k národu, plně suverénnímu národnímu státu (tedy oslabení evropské integrace), starým tradicím, vystavění vysokých zdí, reálných i právních, zamezujících migraci.

Na celém směru, jinak docela pestrém a též vnitřně rozporném, jsou snad nejvíce nebezpečné jednak jeho autoritářské tendence, a zejména plochost, jednoduchost, ba primitivnost, s jakou současný svět vykresluje. Ta se pak pochopitelně promítá i do jednoduchosti nabízených řešení.

Dominik Duka vyjadřuje sympatie národoveckým populistům dlouhodobě, na prvním místě jejich zdejšímu veleknězi Miloši Zemanovi. Ostatně, jeho slova ze Staré Boleslavi souzní se Zemanovým „protiimigračním“ projevem z Albertova z roku 2015, kde, v přítomnosti „islamobijce“ Martina Konvičky na pódiu, český prezident mj. pronesl: „Dnes žijeme ve svobodné společnosti, kde vymývání mozků je obtížnější, než bylo v minulosti, ale to neznamená, že neexistuje. Existuje manipulace, která má spoustu krásných názvů. Řeknu Vám jenom tři. Někdo se prohlašuje za ‚value leaders‘, čili hodnotové vůdce, a prohlašuje o sobě, že právě on je oprávněn říkat nám, jaké hodnoty máme, a tedy i jaké nemáme, sdílet. Jiný se prohlašuje za takzvaný ‚opinion leader‘, tedy za vůdce veřejného mínění. A zpravidla jsou to rádoby elity, které se tímto způsobem snaží pouze zviditelnit, aniž by je kdokoli zvolil, a tedy oprávnil k takovému postoji. A to úplně nejstrašnější označení se jmenuje ‚opinion makers‘, tedy tvůrci veřejného mínění. Lidé, kteří se takto nazývají, pohrdají občany, domnívají se, že občané jsou něco jako plastelína nebo něco jako těsto, které je možné hníst do tvaru, který vyhovuje manipulujícímu. A my nejsme těsto, my nejsme plastelína. My všichni, kteří jsme se tady sešli, se snažíme myslet samostatně.“

Když byl Duka po projevu, v rozhovoru pro web irozhlas.cz, tázán, koho myslel těmi manipulujícími menšinami a kdo patří k oné umlčované většině, všelijak se vykrucoval, jako snad jediný konkrétní příklad utlačování většiny menšinou uvedl zákon o registrovaném partnerství, vymlouval se, že prý chtěl jen přispět ke zvýšení volební účasti. Křesťané však k volbám chodí, není je nutné k volební účasti vybízet. Onou umlčovanou většinou jsou tedy možná fanoušci Miloše Zemana či mezitím vyšumělého Martina Konvičky. Pokud si ale kardinál Duka myslí, že právě mezi nimi nalezne velký počet zastánců rodinného života nebo křesťanských hodnot, upadl do hlubokého omylu. Jsou to totiž přesně ti lidé, kteří se rádi hřmotně zasmějí každému pitomému antiklerikálnímu vtipu o vypasených prelátech a jejich dovádění s farskými kuchařkami, kteří zatleskají každému, kdo bude chtít církvi zase sebrat zrestituovaný majetek a kteří za hlavní výdobytek křesťanské kultury považují ženu středního věku u malého českého rybníka, jež se marně snaží vecpat své faldy do bikin.

Snad nejsmutnější, ale zároveň i nejzajímavější je Dukův postoj k migraci. Ve Staré Boleslavi dokonce zazněla prosba za vyhnance a uprchlíky, na přímluvu svatého Vojtěcha: „Kéž s naší pomocí najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců, stanou se novou nadějí pro své národy a obnoví svá města, kde budou žít v míru a pokoji.“ Avšak každý, kdo jen trochu zná současnou situaci na Blízkém východě, kdo viděl v televizi alespoň pět minut záběrů gumových člunů na moři přeplněných migranty, často ženami s dětmi, musí podobné akty považovat za ukázku toho nejhoršího pokrytectví. Svatý Vojtěch, jenž, znechucen místními politickými i církevními poměry, odešel radši na misii mezi pohanské Prusy, kde nalezl mučednickou smrt, se musel na svatého Václava obracet v hrobě.

Přitom jen o den dříve zahájil papež František kampaň na podporu migrantů, kterou organizuje konfederace katolických humanitárních organizací Caritas Internationalis (CI). Kampaň má za cíl, aby se běžní lidé (tedy, dle Duky, „umlčovaná většina“) skutečně setkávali s migranty a seznamovali se s jejich konkrétními osudy, aby je nevnímali jako pouhá „statistická čísla“, navíc zatížená negativními stereotypy. CI vyzývá všechny věřící, aby organizovali aktivity na podporu migrantů, zapojovali se na sociálních sítích a účastnili se programů, kde se budou moci potkat s migranty a uprchlíky.

„Kristus nás vyzval, abychom přivítali svoje bratry a sestry s otevřenou náručí, abychom byli připraveni k upřímnému a milujícímu objetí,“ pronesl papež František při generální audienci 27. září 2017. Poděkoval též členům CI a dalším církevním organizacím za jejich aktivity na podporu migrantů a řekl, že jsou znamením „otevřené, inkluzivní a přívětivé církve“. „Bratři, nebojte se být společně na cestě. Nebojte se sdílet naději. Bůh přišel na svět mezi chudé, aby přinesl radostné poselství o naší spáse,“ prohlásil rovněž František. Svatý Václav by z něho měl radost. Není ale tajemstvím, že Dominik Duka nemá moc radost z papeže Františka.

No bodejť. Vždyť František a Dominik, to je jak nebe a dudy. Patří vůbec tito dva lidé ke stejné církvi, ke stejnému náboženství? Skoro těžko uznat, že ano. Duka není v katolické církvi sám, a nejen v té české. Postoj k migrantům i k řadě vážných problémů současného světa katolickou církev (a nejenom tu katolickou) štěpí, ba možná v ní vše spěje k rozkolu.

Spor lze definovat i jako konflikt mezi defenzivními strážci posvátného ohně tradic a těmi, kdo v migrantech vidí především zubožené lidi potřebující pomoc, a to bez ohledu na jejich vyznání, ale též velkou výzvu. Vždyť je to vlastně oproti takovému šestnáctému, sedmnáctému nebo osmnáctému století velké zlepšení. Tehdy museli misionáři z Evropy strastiplně putovat někam do pralesa, kde se chytil až nějaký sto prvý, poněvadž sto jeho předchůdců místní zabili, opekli na ohni a sežrali. Nyní se „lidé z pralesů“ hrnou k nám do Evropy. Správná církev by přece měla zajásat, že si ušetří cestovní náklady a může začít s evangelizací, aniž by víceméně musela hnout prdelí z místa. František to chápe, Dominik nikoliv. Přitom Zemanovi a spol. je celé křesťanství stručně řečeno u prdele, jde mu jen o moc a o kšefty jeho podnikatelských kamarádíčků. O to smutnější je, když mu Dominik Duka úslužně ministruje.