Jen několik měsíců po významné výstavě na Pražském hradě přichází další silný moment v životě Franty – tentokrát však osobnější a symboličtější. Ve Vence, malebném městečku na jihu Francie, které si jej osvojilo před více než sedmdesáti lety, mu Musée de Vence jako výraz uznání věnuje rozsáhlou výstavu a zároveň otevírá stálý prostor nesoucí jeho jméno, koncipovaný tak, aby jeho dílo bylo trvale zapsáno do kulturního života města.

Výstava, která potrvá od 24. ledna do 24. května 2026 pod názvem « Condition humaine », představí díla z posledních více než dvaceti let autorovy tvorby. Současně byla otevřena stálá expozice « Espace Franta », věnovaná daru, který umělec poskytl městu Vence, podobně jako svému rodnému městu Třebíč. Tento dar tvoří přibližně tři desítky reprezentativních děl, pláten, kreseb a litografií, mapujících jeho uměleckou dráhu.

Franta byl přítomen na vernisáži, krátce před svými 96. narozeninami, s Jacqueline po boku, obklopen rodinou, přáteli a houfem příznivců, včetně představitelů různých institucí – starostou Třebíče, zástupci pařížské ambasády, velvyslancem z Alžírska a dalšími – i místních návštěvníků. A jako souseda bude mít ve stálé expozici Henriho Matisse – a to rozhodně není špatná společnost.

Franta se narodil roku 1930 v Československu. Už od dětství byl poznamenán dramatickými událostmi 20. století. V roce 1958 opustil zemi sevřenou komunistickou diktaturou a odešel do Francie. Neusadil se však v Paříži, nýbrž ve Vence u moře, kde si vybudoval ateliér a tvořil stranou společenského ruchu, aniž by kdy usiloval o společenský úspěch. Tento zásadní životní zlom – zkušenost exilu, ztráty a paměť násilí – se stal základním kamenem jeho tvorby. Přestože mohl zvolit klidný život na jihu Francie, jeho umění zůstalo citlivé k lidskému utrpení. Není náhodou, že klíčovým pojmem jeho tvorby je právě          « lidská podmínka ».

Výstava ve Vence tuto konzistentnost jasně ukazuje. Již od 60. let je Frantova tvorba poznamenána tématy války, násilí a brutality v dějinách. Jeho inspirací však nejsou pouze evropské konflikty. Také zkušenosti z Afriky, kde byl svědkem napětí a střetů, ovlivnily jeho pohled na svět. Ve svých obrazech zachycuje marginalizované skupiny, anonymní davy i jednotlivce sevřené vnitřními i vnějšími konflikty. Zkoumá, jak se člověk vyrovnává s osudem, který mu nepřál – jak čelí tragédii, jak vzdoruje, jak hledá sílu k přežití.

Jeho postavy bývají nahé, namačkané jedna na druhou, bez konkrétní identity, zbavené dekoru. Nejde o portréty, ale o ztělesnění kolektivního vědomí. V tomto smyslu koncipoval výstavu i její kurátor Philippe Piguet, který tematicky rozdělil prostor do několika kapitol: Nedostatky světa, Vzpřímený člověk, Z exilu, Svědek, O lidské důstojnosti, Srebrenica/Fukushima atd.

Frantovo dílo je angažované, ale nikoli demonstrativní. Síla spočívá v opakování těl, v jejich hmotnosti a zranitelnosti, která se stává univerzální.

Malířský projev je prudký, nervní, někdy až drsný. Rukopis štětce zůstává viditelný, jako by šlo o naléhavé svědectví. Barevnost je často redukována na odstíny šedi a temné tóny, což umocňuje závažnost témat. Franta jde k podstatě – bez zbytečných detailů, bez okras. Těla se stávají místem dramatu, ale zároveň symbolem odporu a odolnosti. To ostatně ve svých textech podtrhuje i většina komentátorů jeho díla.

Otevřením stálého prostoru Frantovi vzdává Vence hold nejen mezinárodně uznávanému umělci, ale i člověku, který si zvolil tvořit v tichosti a věrně své vnitřní potřebě. Umělci, jenž po více než půl století připomíná, že i dějiny se zapisují do lidského těla.