Seděl jsem minulý týden v hospodě v jednom malém českém městečku, o cca 3 tisících obyvatel, měl jsem na sobě tričko FUCK THE KSČM, se vztyčeným prostředníčkem vybaveným trny od Davida Černého, které mi kdysi zbylo z jedné bohulibé akce, načež mi od místních, cca deseti chlapíků středního věku, přistál na stole panák.

Dali jsme se do řeči a skončilo to hádkou: antikomunismus bylo prakticky to jediné, na čem jsme se dokázali shodnout – na jednu stranu byli hyperkritičtí k Americe, k její roli ve světě, k Západu vůbec, neřku-li k Evropské unii, a na straně druhé měli pochopení k chování putinovského Ruska, včetně jeho „angažmá“ na východě Ukrajiny.

Začalo to aktuálními americkými sankcemi vůči Moskvě. Podle hospody, která jako jeden muž odmítala byť jen připustit možnost nějakého principiálního jednání, vůbec a v politice zvlášť, to bylo jasný – stojí za tím byznys, jako ostatně za vším, co Američané dělají: jde o energetiku, Američané chtějí vyšachovat Rusy z Evropy, aby je pak mohli nahradit.

Stačilo by zvolat – zaplaťpánbů!, ale jsa smířlivě nakloněn (viz onen panák), jal jsem se trpělivě argumentovat: nevylučuji, že nějaké takové úvahy existují, ale pokud ano, jsou zcela vedlejší: rozhodující je americká demokracie! Ať si o ní – a o jejím prosazování ve světě – myslíme, co chceme, podobné úvahy vychází z nepochopení toho, co pro americkou společnost znamenají svobodné volby, včetně toho, proč je USA tak často v historii prosazovaly hlava nehlava v zemích, které nebyly na svobodné volby připraveny – politicky i kulturně … Hackerské útoky z Ruska na prezidentské volby v minulém roce, jehož původce potvrdily všechny americké bezpečnostní služby, berou Američané smrtelně vážně – je to narušení toho „nejposvátnějšího“ místa americké demokracie, útok na samu její podstatu, obdobný, jako bylo 11. září 2001.

Hospoda, z pozice jakési převahy, že jí nikdo nic nenakuká, zvlášť co se týká věcí, které by mohly mít nějaký principiální základ, ovšem nad tímto výkladem mávla rukou. Adekvátně nereagovat na tak závažné narušení amerického systému, pokračoval jsem, nedbaje pohrdlivých posunků, by znamenalo rezignovat na možnost obrany proti nevyprovokovanému útoku, tedy něco jako Mnichov, abych to podtrhl našimi reáliemi: „To už bychom mohli Moskvě rovnou přiznat ‚právo‘ na východní část Ukrajiny s tím, že když budeme hodní, nás se to týkat nebude…“

„Na východě Ukrajiny žijí Rusové, je to ruské území, mají na něj právo,“ odtušil nejvýřečnější z domorodců.

„V Praze na Vinohradech je Rusů jako nasr… – bude mít snad Moskva na Prahu v budoucnu právo, opáčil jsem trochu demagogicky, nebo na Karlovy Vary, abychom zůstali ‚realisty‘? Takhle přece argumentovali nacisté ohledně českého pohraničí taky. To, jak se Moskva chová na východě Ukrajiny, jak podporuje tamní separatisty, dodává jim zbraně atd., to je úplně to samé, jak to dělali nacisté se svými soukmenovci v českém pohraničí.“

„Ukrajina je umělá záležitost – nikdy neexistovala,“ reagoval řečník.

„Tohle ale přece nacisti tvrdili o Československu taky – je to umělý výplod Versailleské smlouvy.“

„To nejde srovnávat – tady bylo po staletí České království.“

„To ano, ale Slovensko bylo vždycky jen Felvidék … Podobně by mohli vznášet nároky na nejrůznější historická či jen mýtická území všichni napříč Evropou a byl by to jeden nekončící Armagedon. Existuje ale něco jako mezinárodní právo, které není pro srandu králíkům, ale právě kvůli tomu, aby se všichni navzájem na sebe nevrhli, stejně jako existuje Budapešťská dohoda z roku 1994, ve které se Rusko zavázalo Ukrajině, že uzná jeho suverenitu a územní celistvost výměnou za to, že se Kyjev vzdá atomových zbraních.“

Hospoda mi na to opáčila, že Američané mezinárodní právo porušili iks-krát. Já na to, že jen blbec se není schopen poučit z vlastní zkušenosti a nevychází z historické reflexe: Američani nás třikrát v minulém století de facto osvobodili, nebo přispěli k našemu osvobození, aniž by si pak něco nárokovali, zatímco Rusové nás „osvobodili“ dvakrát a vždy byl ten nárok absolutní: ne jenom v roce 1968, ale už v roce 1945 se RA chovala v Československu jako na dobytém území, včetně demontáže průmyslových podniků, rabování nerostného bohatství, znásilňování žen atd. Moskva v letech 1941-45 nebojovala za osvobození národů střední a východní Evropy, ale boj proti svému dosavadnímu nacistickému spojenci využila k novému ujařmení těchto národů a vybudování si ve středu Evropy předmostí k útoku na Západ.

Spojené státy nejsou mocný soused se staletou imperiální tradicí a živými imperiálními komplexy, jsou daleko za oceánem a co se týče starého kontinentu, mají zájem na pevné, jednotné a svobodné Evropě, která táhne za jeden provaz a je spolehlivý a solidní partner, z bezpečnostního i obchodního hlediska, což je i národní zájem desetimilionové České republiky, trůnící uprostřed kontinentu, zatímco Rusko má zájem zcela opačný: chce nejednotnou, nekooperující Evropu vzájemně se svářících národních států, mezi kterými bude moci rozehrát svou hru: popichovat jednoho proti druhému, spojovat se s druhým proti třetímu apod. Americký idealismus, který stál u kolébky Československé republiky, je silně pragmaticky omezen, zatímco kremelská moc se napájí ruským mesianismem, který má jednotlivé národy, neřku-li jedince, za nepříjemné kaménky na cestě ke (ruské) spáse …

Ke konci jsem už řečnil sám, ale bylo to evidentně jako hrách na stěnu házet – štamgasti měli vlastní pravdu, ve které se nehodlali nechat zviklat jakýmkoli „přespolním“ argumentem. Ve skutečnosti to ovšem nebyla „jejich“ pravda, ale přesně pro ně odměřená a namíchaná směs pravd, polopravd a fikcí, okořeněná „jasným názorem“, kterou pro lidi, utvářející si svůj pohled na svět na základě internetu, připravují PR odborníci ať už v soukromém sektoru nebo ve státem vyživovaných továrnách na propagandu, jak je tomu v Rusku nebo v Číně, kde mají na výrobu dezinformací přímo „průmyslové“ odvětví.

Věřit v jakoukoli myslitelnou špatnost a odmítat jakékoli vyšší pohnutky jednání, převádět vše na nejpřízemnější lidskou rovinu, vidět za vším peníze, bylo vždy doménou lidí stojících na nejzazším sociálním okraji, jak je ve svých románech ztvárnil Dickens nebo Emil Zola. Tady ale nešlo o žádné „socky“, ale lidi kolem čtyřicítky, na vrcholu sil, kteří byli sociálně i jinak zajištění – patřící ke střední, nebo i vyšší střední třídě. Přesto myslili a cítili jako autentičtí proletáři. Co to znamená pro svobodnou českou společnost?