Dvě tradiční klíčové fakulty University Karlovy – teologická a právnická – jsou trvale středem pozornosti zainteresované veřejnosti. Příčiny na obou fakultách mají své prokazatelné kořeny v totalitním systému.

O právnické fakultě přitom platí dvě rozporuplné fikce. První praví, že jde o instituci, která požívá vysokou prestiž doma i v zahraničí. Druhá zní, že právnická fakulta víc než jiné fakulty je svázána s předlistopadovým režimem svými vztahy k jeho mocenským strukturám i totalitně teroristické ideologii.

Nepochybné je, že základní kádr učitelského sboru tvoří ještě předlistopadovým nomenklaturním řízením pověření členové rodné státostrany – Komunistické strany Československa pro ty, kdo už nevědí, která že to byla. Mimo stranu byli pouze čtyři učitelé fakulty

Názor většiny učitelského sboru na výuku práva i jeho postoj k demokratickým institucím, také k institucím Evropského společenství a konec konců i k našemu členství v NATO, vyjádřila úřadujícím děkanem Kindlem podepsaná Strategie zahraničních styků pro období 2000–2002. Zpracoval ji proděkan pro zahraniční styky Damohorský, do r. 1989 jeden z benjamínků rodné státostrany. Hned v úvodních odstavcích děkan „ústy“ či „perem“ svého zahraničního referenta prohlašuje: „Pedagogický proces si jistě po delší období zachová své tradiční postupy založené na zvládnutí národního systému práva cestou historicko-logické metody a osvojení si náročných formálních postupů“.

V citátu, z něhož na všechny strany vyzařuje doslova zatuchlý provincionalismus, je ovšem nejdůležitější obrat „… zvládnutí systému práva cestou historicko-logické metody a osvojení si náročných formálních postupů“. Lze se s jistotou domýšlet, co se míní onou „historicko-logickou“ metodou: kovali ji na kovadlině třídního boje Marx, Engels, Lenin i Stalin. Studentům práva se tedy má i nadále dostávat v hojné míře poučení o právu v duchu „historického materialismu“ a „dialektické metody“, málo nebo raději nic o evropském duchu tradičních i nových institutů práva a státních či politických institucích či o potřebě jejich hledání.

Není divu, stěžují-li si vnímaví studenti, že je pedagogové nepoučují o sporných či rozporných ustanoveních zákonů a nepřipouštějí o ničem dialog (MF Dnes 14. 12. 2000). Duchu zatuchlého pozitivismu, který ovládá většinu výuky a k němuž se fakulta citovanou „Strategií zahraničních styků“ otevřeně hlásí, není nic cizejšího. Podle toho vypadá i struktura předmětů, jež se vyučuje – zůstala v podstatě taková, jak ji zformovalo pojetí práva podle Vyšinského-Stalina-Urválka (bývalý generální prokurátor v procesu s R. Slánským, M. Horákovou apod.). V tomto ohledu se na fakultě v podstatě nezměnilo opravdu nic.

V duchu ideologie historického materialismu tak výuka zůstává především nehistorizovaná. Z 19 hodin povinného základu v 1. semestru se 10 hodin věnuje historickým předmětům, ve 2. semestru je to dokonce 10 hodin ze 13. Zato chybí předmět, který by studenty uvedl do studia výkladem o celé jeho struktuře, o hlavních, nejdůležitějších kurzech a předmětech, o tom, co je „nezbytná“ výbava pro právnická povolání a co je určeno těm, kdo mají vyhraněnější a specializované zájmy.

Podle toho vypadá i výuka ostatní. Ve věku, který trpí inflací informací a kdy proces učení může usnadnit jen koncepční struktura celých souborů předmětů, se vyučuje metodou „co učitel to předmět“ či „co katedra to samostatný kurz“. Místo aby teorie práva, státu a politologie byly spojeny v jediném předmětu, jsou od sebe tyto aspekty výkladu o politickém systému a právu odděleny, dokonce na dvou katedrách. Také další hlavní disciplína, soukromé právo, nemá společný teoretický základ, který by do jednoho celku spojil právo občanské, obchodní a pracovní. To ostatně odpovídá předlistopadové ideologii, kdy „soukromé“ bylo identické s „třídně nepřátelským“ a existovalo jen tzv. „právo osobního vlastnictví“. Jedině tak se smělo o podstatě soukromého práva vypovídat.

Stejným nedostatkem trpí i další „královská“ disciplína – právo veřejné, jehož teorie v tradičně civilizovaných právních systémech spojuje ústavní, správní a finanční právo. Na současné „prestižní“ právnické fakultě nikdo ani nepomyslí na přiblížení se tradičnímu kontinentálnímu systému práva, jak se traduje v zemích Evropské unie. Za deset let žádný z děkanů ani proděkanů fakulty neinformoval po návratu ze zahraniční služební cesty, co a jak se kde učí, nepodal o tom zprávu a nevyvolal všeobecnou diskusi o nezbytné reformě obsahu studia. Jde o logický důsledek nechuti rozkotávat pořádky, v nichž se učitelům fakulty pohodlně zahnívá. Hrstka liberálně smýšlejících učitelů nemá dost vlivu a sil, aby tuto situaci mohla změnit.

Názorová impotence, provinciálnost myšlení i atmosféra strachu, které fakultu ovládají, se ovšem projevuje i v postojích k tématům základního společenského, právně-politického významu. Za celých deset let polistopadové éry neuspořádala fakulta ani na půdě vědecké rady, natož s účastí odborné veřejnosti, diskusi například na téma reformy soudnictví, zavedení systému správních soudů, nového správního řádu, reformy územního uspořádání (vyšších územních samosprávných celků a jejich kompetencí), změn ústavy, volebních zákonů atd., atd. Jen katedra trestního práva, která uspořádala za účasti ministryně spravedlnosti Parkanové konferenci k problematice trestné činnosti v bankovnictví, představuje výjimku na tomto úhoru teoreticko-právního nemyšlení.

Tato zřejmě nepřekonatelná nechuť k polistopadovým pořádkům a k demokratickým institucím i nechuť k orientaci na kontinentální, západoevropské pojetí práva vysvětluje i neochotu hlavního učitelského kádru k zaujetí jednoznačně odmítavého stanoviska k předlistopadové minulosti fakulty. Nikdo ani nepomyslí na to, že by fakulta měla důkladně zhodnotit svůj podíl na legitimizaci zločinů minulého režimu a na tom, jaké „právnické produkty“ vysílala do praxe. A pokud ano, pak je v zájmu existenční bezpečnosti raději zticha.

Straničtí kádři

O tom, kdo má za této situace fakultu nepřetržitě v rukou, vypovídá již skladba vědeckých rad a kolegií děkanů. Z pěti členů kolegia děkana Hendrycha byli čtyři členy státostrany, ze šesti proděkanů děkana Kindla opět čtyři platili státostraně členské příspěvky. Z nynějších členů vědecké rady jich s jistotou platilo příspěvky nejméně 17, vědecká rada děkana Hendrycha měla ve svých řadách ze 41 členů opět nejméně 17 bývalých členů státostrany. Třeba vědět: ti všichni ještě po 17. listopadu 1989 legitimizovali všechny zločiny odcházejícího režimu včetně mlácení studentů na Národní třídě. Mnozí do poslední chvíle usilovali o udržení totalitního systému u moci.

Nicméně rozhodující jádro stranické, které záhy po listopadu 1989 počalo fakultu opět ovládat, tvoří několik nejzašlejších a nejctižádostivějších: profesoři Bělina, Gerloch, Císařová a ovšem profesor Kříž – všichni s prokazatelně intimními vazbami k mocenským strukturám starého režimu: Ministerstvu vnitra, Vysoké škole SNB, Generální prokuratuře. Bělina a Gerloch se vždy vyznačovali velmi ortodoxními názory (také díly svému „třídnímu“ původu). Bělina jako předseda Závodní organizace KSČ ještě po listopadu 1989 vykazoval rebelující organizaci studentů z fakulty, Kříž údajně zorganizoval návštěvu důstojníka StB, který na schůzi studentů „usměrňoval“ průběh rebelie. Bělina i Gerloch porážku starého systému protrpěli podle přímých svědků se slzami v očích.

V polistopadovém období se nositelé totalitní ideologie a mocenských struktur na čas stáhli. Avšak již volbou věčného oportunisty Hendrycha (ještě v r. 1989 odměněného vyznamenáním Za vynikající práci) děkanem fakulty se počal proces „debolševizace“ fakulty. Nikoliv jen náhodou se předsedou Akademického senátu stal již za Hendrycha bývalý předseda ZO KSČ Bělina. Dodnes je členem Legislativní rady vlády ČR. Jako první z mocenské kliky ovládající fakultu se stal profesorem. Volba nevýrazného a slabého docenta Kindla děkanem po Hendrychovi jen potvrdila, že mocenská skupina Bělina, Kříž, Říha (tajemník fakulty) et al. si svůj vliv zachovává. Ostatně ani Kindl ani nikdo jiný, kdo byl ve vedení fakulty v době skandálu s testy přijímacího řízení, neměl mít morální právo být ve vedoucí funkci.

Aby si jádro bývalých členů státostrany svou pozici dále potvrdilo, rozhodlo se pod průhledným heslem „omlazení vedoucích kádrů“ k definitivnímu „vyrovnání s „pravicovými“, liberálně a demokraticky orientovanými učiteli. Především jeho členové proto vyvolali proces „přehodnocování“ povolanosti dosavadních vedoucích kateder zastávat své funkce. Učinili tak prostřednictvím Akademického senátu, který bezpečně ovládají, včetně studentské frakce. Ten tajným hlasování rozhodl kdo má nebo nemá jeho důvěru, tj. důvěru fakultní organizace včerejší státostrany. Je příznačné, že hlasování proběhlo těsně před koncem letního semestru a že výsledky hodnocení zůstaly tajné. V nomenklaturně pokrytecké hantýrce se tomu říká „kabinetní politika“. Fakultní státostrana prokázala i tentokrát, že ji ovládá mistrně. Důvěru pak nedostali, nebo jen mizivou, profesoři Tichý, Novotný a docent Mezřický. Jedním z aktérů kádrového hodnocení se stal právě autor „Strategie zahraničních styků“ a jeden z odpůrců nových pořádků, doc. Damohorský. O jeho zásluze na podobném procesu ostrakizace docenta Veverky, jednoho ze strůjců převratu v r. 1989, se po fakultě šeptá.

Kádrová vichřice vyvolaná formálně Akademickým senátem potvrdila ve funkcích vedoucích kateder vždy „straně věrné“ profesory Kříže a Bělinu. Do funkcí vedoucích byli nově uvedeni prof. Gerloch a doc. Vopálka. Potvrdil se tak dosavadní vývoj fakulty „od sametové revoluce“ k rigidnímu „historicko dialektickému“ způsobu myšlení, které není ve skutečnosti ničím jiným než „rebolševizací“ Právnické fakulty a tedy nebezpečím nejen pro výchovu mladých právníků, ale především pro budoucnost demokratických institucí posttotalitního českého státu.

Babylon č. 1/2001