Soudkyně Edita Beranová z Obvodního soudu pro Prahu 1 se nenechala zviklat a potvrdila trest měsíční podmínky pro Kateřinu Krejčovou za „napadení“ policisty, který vynesla už jednou před rokem. Potvrdila tak postkomunistické úřední náboženství s jeho fízláckou mentalitou, která má paragraf za šavli, na kterou je možno důstojnost a osobní integritu každého jednotlivého občana, chráněné Ústavou, po libosti napíchnout – striktně podle manuálu, bez ohledu na okolnosti.

Když se člověk pročítá změtí posudků, výpovědí, žalob, rozsudků, předvolání, výslechů, výpovědí, svědectví, doplnění, protokolů, odvolání, dovolání… žasne – celou tuto justiční mašinérii vyprodukovaly tuzemské úřady kvůli jednomu banálnímu incidentu. V červenci 2015 svolala na pražský Můstek demonstraci krajní pravice, proti které ohlásila vlastní shromáždění početně slabší skupina levicových aktivistů. Když se chtěli „fašisté“ dát na demonstrativní pochod, „antifašisté“ si sedli na zem, aby jim v tom zabránili, odmítli výzvu policie k rozchodu a kladli pasivní odpor. Když proti nim policisté zasáhli, Tomáše Schejbala dosti nevybíravým způsobem na zemi „zaklekli“ a nasazovali mu pouta (ne že by si tento spratek pár facek nezasloužil, ale jinde a jindy – a rozhodně ne od policie, která má občany, a tedy i Schejbala, chránit), jeho přítelkyně Kateřina Krejčová mu přispěchala na pomoc.

Podle obžaloby šlo z její strany o cílený útok na jednoho z policistů, ačkoli z volně dostupného videa je patrné, že Krejčová se mezi policisty vrhla, aby svým tělem chránila přítele, ztratila rovnováhu a inkriminovaného policisty se de facto pouze chytila, o čemž svědčí i fakt, že dotyčný si toho nijak nevšímal a dál se věnoval své policejní práci – poutání na zemi ležícího Schejbala.

Tolik v kostce situace, kterou můžete shlédnout na YouTube. Podstatnější v celé věci je samotný zásah policie. Úkolem policie na Můstku bylo udržet obě skupiny demonstrantů od sebe a zajišťovat veřejný pořádek. Kromě verbálních projevů nedocházelo k žádnému násilí. To ostatně stojí i v policejním vyhodnocení: „Jednotlivé hlídky a antikonfliktní tým řešily verbální výměny názorů mezi účastníky shromáždění. Při tomto nebylo zjištěno, že by došlo k protiprávnímu jednání ani jednoho z účastníků obou shromáždění.“

Místo toho, aby policie demonstranty z řad levicových aktivistů, kteří kladli pasivní odpor, jednoduše odnesla – jednalo se o tři (!) osoby, a pak jim případně napařila pořádkovou pokutu – vrhla se na ně, svalila je na zem, obličeje jim narazila na dlažební kostky, a když je takto zpacifikovala, snažila se jim nasadit pouta. Proboha proč? Nikdo se přece nechoval agresivně. Celý následný konflikt byl vyvolán tímto nesmyslně násilným zákrokem.

Policie obhajovala zákrok proti sedícím tím, že je chtěla chránit před možným napadením ze strany pravicových extremistů. Kvůli tomu je tedy napadla sama. Místo, aby konflikt mírnila, tak jej tímto přeexponovaným postupem vyhrotila: vyšponovala emoce a vyrobila incident, který jí pak „sežrali“ státní žalobci a soudy jej stvrdily. Amatérismus? Idiocie? Obojí?

Obojí bezpochyby platí. V krystalické podobě toho byla česká veřejnost svědkem při zásahu úřadů proti technařům na CzechTeku v roce 2005, kde proti stovkám bavících se lidí zasáhla policie jenom proto, že se část koncertu konala na pozemku, na který neměla párty povolení. Místo toho, aby se věc řešila ve správním řízení a organizátoři podniku museli vzniklé škody uhradit, byli nikoho a nic neohrožující mladí lidé jménem zákona vyzváni k rozchodu, a když neuposlechli, byla proti nim nasazena armáda policejních těžkooděnců. Ministerstvo vnitra přitom tvrdilo, že ochrana a obnovení veřejného pořádku je jedním z úkolů Policie ČR. Výsledkem této „ochrany“ byly desítky zraněných lidí, škody vyvolané brutálním policejním zákrokem mnohonásobně překročily škody na podupané trávě a samotné nasazení 3 500 (!) policistů stálo neuvěřitelných 30 milionů korun, nehledě na trauma, které utrpělo mnoho lidí v konfrontaci s tupou a brutální úřední mašinérií, fantasmagoricky zasahující na zelené louce proti neagresivním lidem, kteří se chtěli jen bavit.

V případě Krejčové se bez mála již dva roky trvající policejní a justiční tragikomedii, které není zdaleka konec, pokusil učinit přítrž Městský soud v Praze, který 28. dubna loňského roku v senátu za předsednictví JUDr. Jarmily Löffelmannové Krejčovou zprostil viny. Zastavit tuto směšnost se ovšem odvolacímu soudu nepovedlo, neb nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, místo aby se věnoval tragické situaci na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci, které se už delší dobu snaží suplovat politiku, podal v této nesmyslné kauze dovolání, Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu zrušil a přikázal obvodnímu soudu znovu ve věci rozhodnout. Díky P. Zemanovi tedy tragikomedie pokračuje, zatímco opravdové případy plynou kolem nás a nic – třeba takové Čapí hnízdo, podvod za „směšných“ padesát melounů, ve kterém podle zjištění novinářů policie dodnes ani nevyslechla hlavního svědka…

Případ Kateřiny Krejčové ukazuje, že více než čtvrtstoletí, které uplynulo od pádu vlády komunistické dějinné eschatologie, která veškeré úřady naplňovala vyšší mocí, z některých baráků dosud nevyvanul odér vrchnostenského přístupu ke společnosti, jako kdyby stát a jeho instituce, nebyly pro lidi, ale lidi byli pro úřady, paragrafy, soudce, žalobce, fízly. Policie ČR, Obvodní soud pro Prahu 1 a Zemanovo Nejvyšší státní zastupitelství se v případě Krejčové zařadily mezi ně.