Pařízkův král Otakar ve Volkstheateru

Inscenace vídeňského Volkstheateru Štěstí a pád krále Otakara patří mezi klasiku rakouského divadla. Franz Grillparzer ji napsal v roce 1823 a přes jisté peripetie byla poprvé uvedena již o dva roky později.

Těmi peripetiemi bylo především počínající národnostní třeštění, které hrozilo tragédii takřka Shakespearovského rozměru pohřbít pod černobílým viděním světa aktuálních půtek probouzejícího se nacionalismu mnohonárodnostní říše. To z toho důvodu, že Grillparzer se pro svůj epos, ostatně jako často i Shakespeare, nechal inspirovat historickými událostmi, které si však zpracoval či poupravil značně volně. Konkrétně střetem mezi Rudolfem I. Habsburským, a tehdy nejmocnějším králem ve střední Evropě, Přemyslem Otakarem II. Grillparzer využil mocenského konfliktu mezi zakladatelem habsburského panství v Rakousku (a zároveň prvním římským králem z rodu Habsburků) s Otakarem k rozehrání psychologické fresky s dvěma protipólnými figurami na jednom jevišti. Jak střet dopadl, víme.

Štěstí a pád krále Otakara byl v Rakousku uváděn mnohokrát včetně významných příležitostí, a to pro své kvality jak dramatické, tak částečně národní. Co ovšem s takovým kusem zatíženého národním balastem a romantismem v době postmoderny a globalizace?

Někdo může najít odpověď ve jménu režiséra i autora scény: Dušan David Pařízek. Svěříme ji Čechovi, ať si poradí. Taková úvaha je ovšem zavádějící. Pařízkovo působení v Praze v Divadle komedie a v Pražském komorním divadle lze z hlediska jeho kariéry vnímat spíše jako epizodu vybočující z jeho působení v německojazyčném prostoru. A to nikoli jen tak ledasjakého, ale nadmíru úspěšného včetně dvojnásobného ocenění prestižní Nestroyovou divadelní cenou za režii a inscenaci roku.

Pařízek dal v titulní roli Otakara příležitost Karlu Dobrému a asi dobře věděl proč. Předpokládám, že jako jeden z mála českých herců je schopen zvládnout roli v cizím jazyce, aby mu i diváci vzadu snadno rozuměli. Dobrý se vyprofiloval v herce nevelkých gest, kterého je škoda pro malé role. Již např. ve Dnu opričnika ve Studiu hrdinů exceloval v jiném žánru, divadle jednoho herce. Dobrý je ochotný přistoupit na tzv. totální divadlo, divadlo vyžadující od herce takřka profesionální sportovní výkon spojený s naprostým odevzdáním se roli, ať už to znamená cokoli. To v Pařízkově inscenaci není úplně třeba, byť na scénu vjíždí na koni, na kterém různě popochází, až z něj seskočí a jme se kobylu zručně hřebelcovat. Úvodní scénou rozdává Pařízek karty jasně. Otakar je na vrcholu moci a sil, nemá potřebu se na kohokoli a cokoli ohlížet, nikdo není s to jej ohrozit. Vše umocňuje dlouhý monolog v češtině, kterému domácí divák nemůže rozumět, poněvadž i přes dvoujazyčné titulky ty překládají pouze text z němčiny do češtiny a angličtiny, nikoli obráceně. Na své si v promluvě přijdou i maďarsky hovořící v kratším extempore Otakarovy druhé manželky Kunhuty Uherské.

Oproti Otakarovi Rudolf vstupuje na scénu mnohem nenápadněji. Teprve sonduje terén, zkouší své hranice, a hlavně hledá spojence. Pařízek na tomto místě rozehrává intonační teror, který může těžko ocenit či vůbec rozeznat jiný než domácí divák. Rudolf, pocházející z dnešního Švýcarska, se v podání Lukase Holzhausena představuje silným švýcarským akcentem, spolu s českým přízvukem Karla Dobrého a vídeňským dialektem jeho první ženy Markéty Rakouské v podání Rainera Galkeho dochází na skutečné jazykové souboje vytvářející spíše situační humor a diváky také tak vnímaný. V podtextu se však skrývá nejen odkaz na současnou či minulou kosmopolitnost města či říše, ale také umění komunikace coby prostředku k moci. A to ve srovnání s Otakarem zvládá Rudolf na jedničku.

Rudolfův vzestup a úspěch je podaný částečně jako nevyhnutelné vyústění zápolení muže dneška, obratného bezzásadového kariéristy, pokud je mu protivníkem tzv. muž včerejška, člověk spoléhající na čestné slovo a moc, které mu však ubývá. Pařízek tak sice odstranil národní patos, zároveň však střet dvou hrdinů zastupujících odlišné světy nedokázal vypointovat ve skutečné drama či drama s filosofickým přesahem. Závěrečné ponížení a triumf je pak podloženo spíše symboly než hereckou smrští. Tvůrci totiž radikálně zkrátili čtvrté a páté dějství (a méně i třetí), což je jistě legitimní, každý přináší vlastní pohled a přístup. Ne vždy se však nový tvar prokáže dostatečně nosný, resp. přesvědčivý. Nakonec divákovi možná utkví v paměti především obraz, jak si zaplavat na dvou metrech čtverečních a řečnická otázka: „Co je to? To je Vídeň,“ charakterizující nevypočitatelný chaos, s kterým se potýkáme všichni nezávisle na času a místě. Ne víc a ne méně než dobré divadlo.

Franz Grillparzer
Štěstí a pád krále Otakara
Volkstheater Wien

Scéna a režie Dušan David Pařízek
Kostýmy Kamila Polívková
Dramaturgie Roland Koberg

Hrají Karel Dobrý, Lukas Holzhausen, Peter Fasching, Rainer Galke, Anja Herden, Thomas Frank, Gábor Biedermann

Nejbližší uvedení: So 4. 5., čt. 9. 5., ne 12. 5.