Ano, ne

ano, ano, ne, ano

ne, ne, určitě ne

asi ano, možná

            Alena Laufrová

Vážení čtenáři,

ale, přece, jo, snad, možná. Prázdninové číslo otevírá rozhovor s výtvarnicí Alenou Laufrovou, která mj. tančí, hraje divadlo, skládá verše… a taky se ráda směje a blbne jako malá holka, babička. Jestli něco nesnáším, tak tragédy. Alena je jejich opak. Na straně V. přílohy nevynechejte její básničky!

„Jakápak banalita tě potkala dneska?“ prohlásila Jarka, když se Ivan Binar vrátil z oběžné dráhy k večeři. Viz strana tři. Nekrolog je v Babylonu už stálá rubrika. Tentokrát se na věčnost odebrala paní Zdena Mašínová – na první pohled nenápadná, ale o to statečnější a houževnatější žena, pravá dcera generála Mašína. Na str. 4 − k tomu pěkné kázání, co měl za paní Zdenu v evangelickém kostele v Olomouci páter Jan Lukáš.

Hned pod ním je proslov Václava Macháčka-Riegra, který měl pra pra… vnuk Palackého k 150. výročí otce národa. Jestli měl Palacký v něčem jasno, tak to bylo Rusko: universální ruská říše by podle něj byla „nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic“, což napsal v roce 1848, kdy nevěděl nic z toho, co dnes víme my, a přece tady Rusák, ten mentální, pořád straší. Vyměnili komunisti český národ?

Na str. 7 Jára Johnovou nakopla kniha „Úsvit všeho – Nová historie lidstva“ amerických antropologů a archeologů Davida Graebera a Davida Wengrowa, kteří při pohledu na vývoj lidstva od neolitu k dnešku řeší záhadu, proč se ze všech možných modelů společenského uspořádání ujal celosvětově podle nich ten nejtupější, v němž lidé přinejmenším od dob průmyslové revoluce běhají bez ustání dokola jako pokusné myši v otáčivé kleci. Tak to mě od časů Eduarda Štorcha vrtá hlavou taky.

Přílohu otevírá rozhovor s Uši (Uschi) Steyer, která šla jednoho dne L.P. 1975 coby turistka z NDR po Karlově mostě a nic zlého netuše, oslovila Jirku Tichého a Steklíka. Co z toho vzniklo, o tom se dočtete, možná nebo taky ne, na titulní straně přílohy.

Hned za ní narazíte na autorem komentovanou prohlídku výstavy obrazů Viktora Haita nazvanou Kundí svět, což není poesie, ale naše kurevské dějiny. Viz str. III. Na vnitřní dvojstraně pokračuje série diskusí s předlistopadovými i polistopadovými vydavateli, tentokrát s brněnským nakladatelem Dušanem Skálou. Materiálu je k tomu tolik, že třeba z příhod kolem tištěného slova, které je ve světu internetu čím dál víc aktuální − akutní, uděláme jednou knihu.

„Ehm, pardon, to není Historie gulášů, nýbrž Historie gulagu,“ vysvobozuje z bolševického teroru na straně VI Viki Shock coby knihovník nic netušícího chudáka, co si chtěl jen ukuchtit nějaké knedlo. Číslo uzavírá esej Terezy Brdečkové, které se 25. listopadu 1989 − sedíc na lavičce před kostelem Panny Marie Vítězné − přihodilo něco velmi zvláštního… Viz str. VII.

Tak příště zase někdy, snad, možná, ano, ne, určitě ne, asi ano, možná.