V 66. roce jsem začal chodit na Olympic a po nich hlavně na Primitivy. Po srpnu 1968 jsem vůbec největší děs měl z toho, že se Primitivové rozpadnou a jak potom bude moc člověk vůbec žít. V tý době jsem žádný underground neznal, no a pak jsem šel prvně na Plastiky, a tam jsem viděl Pepu Janíčka z Primitivů, jak se houpe na židli, a tak jsem si říkal, to bude pohoda, ti budou větší – prohlásil kdysi v rozhovoru pro Babylon básník a člen undergroundové kapely Umělá hmota Josef Vondruška.

Kdyby Pepa žil, měl by radost. Underground je jedna z mála societas, která ještě nějak funguje, a dokonce se mi zdá, že se má čím dál víc k světu úměrně tomu, jak tenhle národ leze zpět do tepla a bezpečí prdele, kde si půl století hověl. Zatímco v undergroundu se sešli lidé na základě podobného vnímání věcí, chartovní prostředí pojil jen tlak zvenčí a po listopadu zaniklo. Kdyby nebylo Jáchyma Topola a Knihovny Václava Havla, tak by o CH 77 dnes nikdo neslyšel. Jistě jsou to důchodci, ale od čeho dědci a báby jsou, než aby prudili, když jsou nota bene za vodou?

Výhoda undergroundu byla, že nikdy neměl žádnou ideologii či strukturu… něco, za co by ho šlo chytit – pohromadě ho držely jen mýty a legendy, a ty si může každý vyrobit sám. Dnes má ovšem underground svý dějiny, což je základ každý slušný i neslušný společnosti, a k tomu politický program, který je neprůstřelný. Plastici – Pepa Janíček, Honza Brabec, Láďa Leština, Honza Macháček, v čele s Magorem a Juliánou – podepsali monarchistický manifest Českých dětí, ke kterému se připojil i Brabenec over the ocean.

Na rozdíl od zrůdných republikánských idejí vzešlých z francouzské revoluce, která z lidu udělala zlaté tele, jemuž se je třeba ve dne v noci bez ustání klanět, dědičný panovník vzejde z lásky mezi dvěma lidmi, do kteréhožto procesu žádná většina, ani menšina, ta veřejná i ta v zákulisí, nemá šanci strčit rypák, naštěstí, a věci – ke škodě země – ovlivnit. To má i tu výhodu, že zdejší lid obecný je natolik zblblý normalizací, že k obnově monarchie jen tak nedojde, takže můžeme být v klidu.

Jakmile totiž něco v Česku smrdí většinou, musí se mít člověk okamžitě na pozoru. Když bolševik tvrdil, že je Země kulatá, my jsme tvrdili, že je placatá a měli jsme pravdu. Myslet kontra, ne jako nějakou manýru, ale jako schopnost myslet vůbec. Jakmile nemyslíte „nesmysly“, ztrácíte schopnost myslet vůbec.

Nadáváme na Cikány, že kradou – po stovkách. Když bílí kradou po miliardách, tak je volíme a uctíváme jako spasitele národa. Když tuzemák – ne rum, ale občan – vidí peníze, začne bezděky slintat jako Pavlovův pes. Není divu, že ho pak vyděsí dvanáct uprchlíků tak, že bohatý desetimilionový národ odmítne přijmout 50 syrských sirotků.

Nejvyšší zdejší papírové duchovno, sídlící na Hradčanech, je natolik in media zcela nekřesťanských res, že podle všeho pojedlo tuzemské Šalamounovo hovno – myslím toho vedle, v arcibiskupském paláci: to co je na Hradě, je mimo jakýkoli komentář – vypadá jako karikatura velebníčka z Dikobrazu, a taky to karikatura je.

Český národ neexistuje, vše obsluhují mátohy – na poště mátoha, pingl mátoha, fízl mátoha, rodiče mátoha, děti mátoha, mátožně myslí, mátožně volí, mátožně se milují, mátožná opozice, mátožný média, člověk mátoha, v Babylonu je Mátoha, národ mátoha, kultura mátoha, život mátoha, smrt mátoha …

figury nevnímaj / neslyšej vohluchly / netečnost zasmrádla

Jediný, kdo v týhle chcíplé zemi vypadá životaschopně, je Babiš. Tenhle psychopat fakt maká a mátohy mu tleskají nebo mu mátožně ukazují zdvihnutý prostředníček, kterým se jinak celý den drápou v prdeli. Honzo, vstávej! Kolik je hodin?

Můžeme si dělat, co chceme, a taky nemusíme. Nikdo nás nemůže přinutit k tomu, abychom nic nedělali! Základem každého odpovědného občanství je kverulantství, což není nějaká individuální libůstka. Kverulovat, anebo třeba lelkovat. Lelkování je vůbec nejúčinnější a universálně použitelný způsob kverulování. Jura Krchovský druhý stupeň základní školy proseděl v lavici bez pohnutí, neměl jediný sešit a nereagoval na otázky. Skončil sice na dětské psychiatrii v Kateřinkách, ale zůstal už svobodný, i když o tom třeba neví.

Underground není druhá kultura – underground je první kultura! V kanálech žere establishment, exotický bytosti ze ZOO, zatímco my večeříme u stolů vybraných nápojů a pokrmů, svobody, lásky, radosti. Nás nenaserou. Nevěnujme jim sebemenší emoci. Láska a nenávist patří přátelům. Nikdo nás nikdy nedonutí, abychom si nepouštěli hubu na špacír – máma, táta, ani děti… Já jsem úplný idiot, ale idiot je idiotem právě proto, že nerozumí pravidlům silničního provozu.

Magor někde prohlásil, že před listopadem to bylo jednoduchý – nepřítel byl jasný, zatímco dneska je to všechno taková mazlavá huspenina, do který člověk píchne a ona nereaguje, jakoukoli otázku pohltí – svět je natolik rozbitý, že nelze proti němu něco rozumného postavit.

Ve skutečnosti je to naprosto  jednoduchý, nepřítel neexistuje – bláto je v nás.

je bláto na Petříně / je bláto v ulicích

Honza Šabata vzpomíná na to, že když ho v roce 1971 coby devatenáctiletého studenta zavřeli za roznášení letáků, seděl na cele se Zdeňkem Vašíčkem, který mu tehdy řekl: „Nic nechtít a ničeho se nebát.“

To je klíč ke katru, který je jinak nedobytný, protože reálně neexistuje. Jde o to vyjít z místa určení a prorazit kruh času – očekávání, chtění, ocenění… Hlavně si nemyslet, že tvoříme něco hodnotného. Tfujtajbl! Pozéři dokážou utlouct veškerý cit, jakýkoli umění.

„Kdyby Vondruška zůstal malířem pokojů s občasnými výlety do podivného světa skoro umění, asi by to bylo pro něj lepší,“ prohlásil na jeho adresu kýčař a pozér Knížák, který Vondruškovi nesahá ani po malíček u nohy už jenom z toho důvodu, že Vondruška chodil na Bohemku. Vondruška totiž lidi miloval! Na Akademii, kterou zavíral a otvíral, což byla jedna z mála tamních smysluplných činností, Vondruška na zdi ve vrátnici zavěsil vedle Panenky – ne tedy Marie, ale Antonína – Mejlu, Karla Gotta, a taky Knížáka. Cha cha.

Ve skladbě Co sme zpívá Zajíček:

proč se tak často /nenávidíme? / proč na ješitnosti / pevnosti z hoven / stavíme? / Proč se nepropojíme? / čeho se bojíme?

Zajíček sedí ve své jamce sám. Ahoj Pavle, jsme s Tebou!

Moje máma je obdarována stařeckou demencí. Tak se všemu diví, jak je všechno nádherný – domy jsou nádherný, stromy jsou nádherný, klobouk na mý hlavě je nádherný, i když s lidma je opatrnější. Musíme, volové, zdementnět, abychom viděli krásu kolem sebe, měli nelíčenou radost ze života?

vědomí, sestoupí po kořenech / do království smíchu / na konci věcí, snění / od obzoru k obzoru, něha / vlče si hraje / honí si ocas / hledá cecek veverky / ve vší nevinnosti / slízali ropuší jed / zbaveni dospělosti / slyší brouky pod kůrou stromů / rozumí slovu Řoko / smějí se, až učůrávají / a zítra zase / vyjde slunce

Prvního prosince Plastic People of the Universe concertino! Šestadvacátého prosince každý pytlík fazolí a do hor!

Prosloveno v Paláci Akropolis 1. prosince 2018