Na začátku nového roku 4. ledna 2019 odešel jeden z významných českých evangelických teologů a propagátor hebrejského myšlení Milan Balabán. Redakce časopisu Babylon se rozhodla si připomenout tuto výraznou osobnost a zejména jeho osobitý způsob myšlení dosud nepublikovaným rozhovorem, který s Balabánem natočil feminista Mirek Vodrážka v roce 1991. 

Sestoupí duch feministické teologie na církev?

Jak je to s otázkou „ženského principu“ v bibli?

Za prvé, Hospodin, Bůh Starého zákona, figuruje v starozákonním podání jako „muž“. To je dáno dvojím: jednak patriarchální strukturou tehdejší společnosti, která ovlivňovala i sakrální písemnictví. Starozákonní písemnictví nemá na svém pozadí matriarchální strukturu, kdyby ji měla, mnohé výpovědi o Hospodinu, eventuálně o Izraeli, by vypadaly zcela jinak.

Druhým důvodem je vášnivá polemika především proroků proti tzv. vegetativním kultům – kultům plodnosti. Např. Bál a Aštarta, tato dvojice representovala pojetí, že všechno vychází ze země, že Velká matka totožná se zemí určuje všechno, co se na ní děje. Není zde žádného otce. Je to náboženské pojetí a kultura partenogenetická, neboť země je panna (parthenos), ale zároveň matka.

Nicméně stopy po dvoutvářnosti Hospodina jsou ve Starém zákoně stále patrné. Jednak v kultových symbolech, jednak v prorockých metaforách. Například Hospodin neviditelně stojící na schráně úmluvy, v níž byly desky Dekalogu, má na pozadí sakrální spojení Hospodina s Izraelem. Truhla hraje roli jakési vagíny. Podobně cherubíni na truhle úmluvy, na takzvané slitovnici, hráli pravděpodobně původně roli mužského i ženského Hospodina.

Moderním dokladem je např. chrám, jak ukázal katolický myslitel Friedrich Heer. Také zde chrámová loď a věž hraje roli jakéhosi sakrálního spojení mezi nebem a zemí. Země je jako vagína, která je shora oplodňována.

Proroci mluví o Hospodinu jako o matce, která bude těšit svůj lid. Jeremiáš mluví o Královně nebes a myslí tím velkou bohyni Ištarského typu, ale původně mohlo jít o ženský protějšek Hospodina uctívaný zcela legitimě. Židé v egyptské kolonii Elefantině uctívali vedle Hospodina (zvaného Jahu) i jeho ženské protějšky: Anat-Jahu, Anat-Bethel atp. Anat je známá z ugarických textů jako bohyně plodnosti, růstu, lásky, ale i války. A to nemusí být chápáno jako modlářství, nýbrž jako navázání na staré izraelské tradice, které byly později, jak už jsem řekl, potlačeny.

Ženský princip se uplatňuje i v izraelské literatuře moudrosti tzv. chochmy – moudrost, například v knihách Přísloví a v moudrostních knihách apokryfních, kde je moudrost zosobněna do podoby ženy, jakési průvodkyně, spolupracovnice a téměř milenky Hospodinovi.

A jak je to v kabalistické literatuře?

V kabalistické literatuře zas vystupuje jako protějšek Hospodinův Šechina t.j. přítomnost Boží v tomto světě. Šechina je jakýsi protějšek mužského Hospodina. A nakonec v křesťanském učení o Trojici vystupuje kromě Otce a Syna též Duch. Ale hebrejsky duch „ruach“, je rodu ženského. Jedná se tedy spíše o duši, o ženskou přítomnost Hospodinovu. V řečtině se však duch řekne „pneuma“ a to je rodu středního. A tím je vlastně provedena defeminizace Trojice. Je důležité vědět, že „ruach“ znamená ženskou otevřenou náruč Boží, ženskou laskavost Boží, ženskou Přítomnost a božský vítr, který v praví čas slitovně zasahuje. Tak jako Šechina odnáší Mojžíše k jeho hrobu, podobně Anat pohřbila Baála.

A v katolické teologii?

Kompenzací v katolické církvi je mariánský kult, který se opírá o koncil v Efezu v r. 431, v tom Efezu, který byl veleznámým střediskem kultu Velké Matky, bohyně lovu a bohyně Měsíce Artemis. Ještě ve Skutcích apoštolských čteme liturgický výkřik „Veliká jest Diana efeských!“. V řeckém textu je Artemis, tato Velká Matka znázorněna jako ženská figura, která má mnoho prsů. Zdá se však, že nejde o prsy, nýbrž o množství pyjů. To není jistě náhodné, že právě v Efesu, v tomto maloasijském středisku ženských kultů je nazvána Maria – THEO TOKOS – t.j. Boharodička.

A na tyto momenty se snaží navázat tzv. feministická theologie, která je u nás téměř neznámá. Teprve nyní podala dizertační práci na toto téma paní Jana Opočenská, žena jednoho z profesorů na evangelické fakultě. Tato práce se jmenuje „Zpovzdálí se dívaly také ženy“.

Jinak existuje zvláště v Americe rozsáhlá feministická teologie a i sufražectví a neodborného zasahování do biblických textů. Nutno ale uznat, že některé důrazy, které tato teologie vynesla na povrch, jsou užitečné. Dnes už nejsme tak svázáni s patriarchální strukturou společnosti a dovedeme zpětně a jakoby sumárně pochopit, že jméno Bůh je metaforou, která má dvojí tvář mužskou i ženskou. Zatím se křesťanská teologie spokojila s tím, že ženský protějšek Hospodinův tvoří „káhal“, „synagogé“, „ecclésia“, církev. Mám za to, že dnes ještě můžeme jít dále, jakoby zpět, ale zároveň také i kupředu, když se budeme snažit odhalit také i ženské prvky, elementy a rysy v postavě toho co nazýváme metaforicky Bůh nebo vyznavačsky Hospodin. Bylo by zapotřebí, aby dobrá feministická theologie – jednou z reprezentantek je také manželka významného systematika Jürgena Moltmanna, se dostala do podvědomí naší církve i širší veřejnosti.

Lze chápat například Ježíšův důraz na odpuštění, lásku jako i protest proti přísnému maskulinnímu Hospodinovi?

Výslovný protest to není. Ježíš byl Žid, byl součástí židovské společnosti, myslel apokalypticky, farizejsky a nazývá Boha „Otcem“. Ne druhé straně však implicitně tím, že zdůrazňuje milosrdenství (hebrejsky cheset – slovo znamenalo původně dělohu), lásku, která je konkrétní, objímavá a slitovná, vnáší nepřímo do židovského pohledu, kdybychom chtěli užít naší terminologii, ženské prvky. Dále pak je pozoruhodné, že je obklopen ženami, což bylo od počátku kamenem úrazu a vedlo někdy k fantastickému domýšlení u liberálně romantických pisatelů jako například Ernest Renan, který se domnívá, že Maří z Magdaly hraje roli Ježíšovi milenky. Nicméně je příznačné, že Ježíš ženy neodmítá. V jeho kruhu jsou ženy různého původu, od nejnižšího například nevěstky, až po nejvyšší šlechtičny. Také pod křížem stojí ženy. Už to, že Marie je v samotném evangeliu a zvláště pak v pozdější tradici velice zdůrazněna, ukazuje, že jsou nějakým způsobem ženské prvky do této zvěsti vzneseny. I to, že je to právě Maria z Magdaly, která jako první podle Janova evangelia vidí Ježíše, není náhodné. Sám jsem podnikal analýzu srovnáním mezi Písní písní, kde milá hledá v noci svého milého a obchází město smrti, s Marií z Magdaly, která hledá Ježíše v místě podobném u hrobu a v okolí hrobky. Tyto a pravděpodobně i jiné momenty by odpověděly kladně na Vaši otázku, že chceme-li použít této terminologie, která nemusí být nejvhodnější, Ježíš implicitně vnáší určité ženské prvky do pojetí Boha.

Upozornil jste, že duch, hebrejsky „ruach“ je rodu ženského. Kdybych to vztáhl na jednu z nejatraktivnějších středověkých herezí Jáchyma z Flory, který říká, že věk Otce i Syna skončil a nastává věk Ducha, znamená to, že tento třetí věk bude věkem více „ženským“?

Rozhodně žijeme ve věku Ducha, tak to vidí celý Zákon, Evangelium i Listy. Slavomil Daněk, první starozákoník evangelické fakulty, to formuloval tak, že Církev nezaložil Kristus, ale Duch. Ve Skutcích v 2. kapitole se vypráví o vylití Ducha svátého na apoštoly. Podle Janova evangelia je to Duch, který zastoupí fyzickou postavu Ježíšovu. Ježíš jakožto Kristus je uváděn nejen do povědomí, ale také do síly v srdcích a hlavách křesťanů prostřednictvím Ducha, jakéhosi „zmocnění“. Zde je navázání na „ruach“, který se objevuje v l. kapitole první knihy biblické, kdy „ruach“ se vznáší nad vodami. Nesprávný je výklad, že by „ruach“ byl jakýsi beztvarý vítr. „Ruach“ je tam tvůrčí ženský princip, přičemž v pozadí je obraz ptáka, který sedí na vejcích a vysedí z těchto vajec holátka. Tak se dá hrubě katolicky říci, že tento svět Hospodin vyseděl skrze ducha. A to se vždycky pociťovalo v církvi a kdykoliv na to církev příliš pozapomněla, vznikly tzv. hereze, které však nebyly méně heretické než ortodoxie. Proto je zapotřebí naslouchat i heretickým hnutím a ptát se, zda jsme obraz Boha příliš nepomužtili.

Jaké jsou podle Vás typické charakteristiky „mužského“ Boha?

Je to bůh přísný, spravedlivý, vládnoucí a ovládající. Bůh, který je v komunikaci sám se sebou a pokud komunikuje se svým lidem, svým způsobem mu vnucuje své poselství, aniž by čekal na odpověď partnera. Tak je to  i ve svazku mezi mužem a ženou, kdy muž může být autoritou, ale je autoritou faktickou, nikoliv instituční tehdy. Jestliže naslouchá své ženě a jestli žena má možnost ho ovlivnit. Tak je tomu i v izraelském náboženství starozákonní i mimozákonní bibli.

Naopak důraz na milosrdenství t.j. na to mateřské, řekl jsem, že „cheset“  znamenala původně dělohu, místo kde se rodí, důraz na slitovnost, dlouhoschovívajícnost, odpuštění, to všechno jsou ženské rysy. Už jsem ukázal, že tyto ženské rysy mohou být zachovány i tehdy, když Hospodin je metaforicky chápán jako muž. Jestliže však nejsou tyto ženské prvky vyzvednuty, stává se z Hospodina uzurpátor, diktátor, tyran. Možná že, něco z této maskulinní povahy je velmi výrazně zachyceno v islámu. Kde sice každá súra začíná ve jménu milosrdného Boha, ale kde striktní povaha příkazů vykazuje rysy příliš mužské v negativním smyslu.

V současné době mnozí myslitelé poukazují na to, že jistý podíl na ekologické katastrofě nese i křesťanství. Nejen proto, že ve své militantnosti křesťané káceli posvátné háje, ale že samotné křesťanství nevede člověka k tomu, aby viděl přírodu jako „Matku“ – Gaiu.

Poukázal jsem už na to, že to bylo dáno polemikou vůči vegetativnímu kultu. Tato polemika a tato výhrada se jeví už ve vykreslení postavy Evy, což byla původně bohyně, která ne náhodou se stává tou, skrze níž přichází hřích. Had, hebrejsky „rácháš“, je velmi jasným symbolem mužského údu, vegetativních sil, plodivosti. Čili ten had v ráji není jistě náhodný. Samozřejmě, že další vrstvy a podání tuto rajskou scénu do značné míry unifikovaly, že to způsobilo mnoho zla, vidíme v raném křesťanském vývoji u některých církevních otců, u jejich odporu vůči všemu ženskému, ve zdůraznění celibátu, virginity i k pokusům některých otců se vyklestit. A k výrokům, že „žena jest brána Ďáblova“. Tady vidíme, že nezdůrazňují-li se zavčas Hospodinovy ženské prvky, dochází až k jakési nenormálnosti, která může vést k závěrům hodných pro psychiatrii. Tato mužskost Hospodinova je patrna např. u mistra Jana Husa. Jeho vášnivý odpor vůči tanci, jeho striktní zdůrazňování panictví i odpor vůči všemu ženskému.

V čem vidíte výjimečný úkol ženy nebo ženského principu v teologii ?

Žena by se neměla chtít vyrovnat muži v tom, že by dělala všechno, co dělá muž. Reálný socialismus podává hybridní příklady falešného vyrovnání žen a mužů. Je-li žena např. spisovatelkou, měla by vnést do literatury něco typicky ženského, to co v mužské literatuře nenajdeme. Měla by pokládat za výsadu, nikoliv za znak otroctví, že může být matkou. Neměla by také usilovat o to, aby počaté děti, jež nechce, byly odstraněny. Myslím, že důraz katolické církve i když se někdy jeví jako přehnaný, např. ve třetím světě, kde je populační exploze, je ve svém souhrnu a v posledním cíli správný – žena chrání život. Tady je to společné s těmi bohyněmi Země a plodnosti. Žena by správným způsobem měla reprezentovat Gaiu. A jestliže emancipace tyto věci pomíjí, je to zooemancipace. Na druhé straně by muži neměli usilovat o to, aby ženy byly odstaveny z veřejného života.

Mnozí katoličtí teologové vidí v současném trendu oživování Gaii novopohanství. Jak vy nahlížíte na současné trendy hlubinné ekologie?

Může se to stát novopohanstvím, jestliže role ženy se opět převáží na druhou stranu. Ale pokládám za důležité analýzy Carla Gustava Junga, a s tím spojené analýzy jednoho z největších religionistů a znalce mýtů Karla Kerényiho, který lépe než jiný religionista Mircea Eliade postihuje, oč v těch vzorcích například božských trojicích šlo. Podle Junga a Kerényiho jsou tam tři prvky. Je tam muž eventuálně otec, žena eventuelně matka a dítě. Teprve souhra těchto tří funkcí tvoří základ skutečně zdravého života. Duch v křesťanské trojici by měl hrát a do značné i hraje, i když často zkresleně roli matky nebo ženy. A myslím, že právě tento vzorec, tato trojice už i v pohanství hrála do značné míry pozitivní roli. Tato souhra mužského, ženského i dítěcího. Tam, kde je popřena skutečná role ženy, se zároveň popírá i role dítěte eventuálně mládeže.

Je možné po tisíciletí změnit silně maskulinní obraz Otce, aby se nahlížel ve vyváženosti obou prvků?

Jak ukazuje feministická teologie možné to je. Ale především by to bylo žádoucí. Jestli se to ale prosadí v celé církvi, to je však otázka. Ale jisté je, že by v církvi, toto povědomí o ženském Bohu mužského Boha, mělo být. A pravděpodobně by to zkypřilo někdy dosti racionalistickou půdu naší maskulinní theologie.

Milan Timoteus Balabán ( 3. 9. 1929 – 4. 1. 2019) se narodil v Boratíně, který v té době patřil  Polsku. Otec byl jáhen Českobratrské církve evangelické a působil mezi volyňskými Čechy. V roce 1943 se rodina přestěhovala do Uherského Hradiště. Milan Balabán po absolvování maturity odešel do Prahy, kde  v letech 1948-1952 studoval theologii na evangelické fakultě. Od té doby se začíná specializovat na Starý zákon a hebraistiku. Z důvodů politické nespolehlivosti absolvoval vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Duchovní službu následně vykonával na různých místech v Čechách, naposledy v Praze-Radotíně. V roce 1974 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovní služby a následně pracoval v dělnických profesích. Od počátku 60. let se podílel na formování hnutí evangelických křesťanů Nová orientace, které navazovalo na myšlenky Josefa L. Hromádky. Působili v ní zejména Alfréd Kocáb, Jakub S. Trojan, Jan Šimsa, Jan Zeno Dus, Jan Čapek, Jaroslav Pfann, Ladislav Hejdánek a další. Od roku 1960 se datuje také zájem o jeho osobu ze strany StB, která ho po celé období normalizace vedla jako nepřátelskou osobu. Nová orientace nevystupovala kriticky pouze proti komunistickému režimu, ale v období normalizace i kriticky vůči establishmentu Českobratrské církve evangelické, reprezentované theology Josefem Smolíkem, Amadeo Molnárem, Milanem Opočenským a dalšími. V průběhu normalizace začala Nová orientace vytvářet téměř podzemní církev, která byla nezávislá na státním souhlasu, neboť neuznávala státní předpisy upravující vztahy mezi státem a církví a odmítala dohled státu nad církvemi. V roce 1977 podepsal Milan Balabán Chartu 77 a od počátku 80. let vedl spolu s filosofem Milanem Machovcem a básníkem-filosofem Egonem Bondym seminář na Starém Městě na Praze 1, v bytě Ivy a Mirka Vodrážkových. V rámci dálkového studia na University of Cambridge vyučoval české zájemce hebrejštinu. Po pádu komunismu nastoupil v roce 1990 nejdříve jako odborný asistent pro religionistiku na FF UK a v roce 1993 byl jmenován docentem filosofie se zaměřením na religionistiku. V roce 1995 se stal profesorem. V roce 2002 obdržel státní vyznamenání za zásluhy o Českou republiku. Svým „hebrejským myšlením“ usiloval o křesťansko-židovský dialog.