Strana Zelených chce dle svého sloganu Česko moderní, zdravější a spravedlivější. Nejpovolanější k realizaci vize je jistě její předseda Matěj Stropnický. Jedním z taháků jejího zhmotnění má být mj. zpětný odkup bytů seniorů státu či obci, čímž Stropnický zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Přilepší seniorům a zajistí bydlení mladým. Zdánlivé win-win řešení je však bohužel jen dalším zoufalým důkazem myšlenkové impotence a ideové degradace současných Zelených.

Na myšlence samotného zpětného odkupu bytu není nic špatného. Prodávající se nechá v bytě dožít, kupující se zaručuje ho vyplatit najednou či mu vyplácet po jistou dobu jistou částku. Jedná se sice o jednu z méně obvyklých možností prodeje či pořízení nemovitosti, nakonec však se stejnými důsledky. Naroubovat na jednu z realitních praktik zelenou stužku zdárného řešení problému nízkých důchodů a nedostatku levných bytů vyžaduje jak jisté umění, tak omezenost úsudku zároveň. Předně není jasné, jak si polepší důchodci, kteří žádnou nemovitost nevlastní. Dále není zřejmé, proč se jaksi předpokládá, že důchodci nemovitost vlastnící dosud neviděli žádnou příležitost, jak si jejím vlastnictvím přilepšit. Pochopitelně, základní myšlenkou je, že aby se mohly nabídnout byty mladým, je třeba je někde nejdříve vzít. A sice ne bez náhrady jako v minulosti, ale za peníze státu či obce, tedy nás všech, kteří tak máme financovat přilepšení důchodcům a byty mladým, a nejsme zrovna mladí ani důchodci.

„Chceme, aby měli všichni kde bydlet,“ dodává Stropnický. Jistě, to je chvályhodné a jistě i ve veřejném zájmu. Nemůže však být veřejným zájmem evidentní věková diskriminace, kterou se toho má dosáhnout, i s přihlédnutím k tomu, že výsledky budou ještě spornější než použité prostředky. Je to totiž právě Strana Zelených usilovně bránící obecně stavebnímu developmentu kdekoli, kde se jí dostane sluchu. Nejlépe je to vidět v Praze, kde v podstatě jakýkoli stavební či bytový projekt naráží na těžko překonatelné obstrukce, takže od uchvácení radnice koalicí ANO, Trojkoalice (Zelení, KDU-ČSL, STAN) a ČSSD se sice dokončily rozestavěné projekty, nicméně nevznikají nové a počet rozestavených bytů je tak nyní nejnižší za poslední léta s trvale klesající tendencí. I díky tomu jen v Praze za poslední rok stoupla cena bytů o 15 %.

Ona by totiž houstnoucí zástavba mohla snížit, mladí nemladí, kvalitu života stávajícím bydlícím a ještě by na tom mohl někdo vydělat, což Zeleným možná vadí nejvíce. Vědomě tak omezují dostupnou nabídku, zvyšují cenu nájmů a nemovitostí, zkrátka ztěžují přístup k bydlení. Je chvályhodné, že to nyní chtějí řešit, bohužel ze svých „zelených“, tedy sociálně inženýrských pozic. Nenabízejí jiný, než klasický levicový recept, tedy přivlastnit a exploatovat stávající zdroje, ale nikoli již vytvářet nové. Jinými slovy nabízejí úpadek či stagnaci. Míra řízení, kontroly a regulace je u Zelených takřka bezbřehá. Tak například v rámci předvolební kampaně slibují nižší náklady na elektřinu pro rodinu a obce, jakoby stávající regulace nestačila. Vše je umocněno snahou o zvýhodnění „zdravých a kvalitních“ potravin, nejspíše formou dotací, přičemž taktně zamlčují, kdo o „zdravosti a kvalitě“ bude rozhodovat či ji určovat. Nejspíše nějaký nový úřad. Na politiku českých Zelených platí snad ještě více než na Zelené v Německu výrok jednoho z jejich zakladatelů Herberta Gruhla: „Denn dennoch nur den Gescheiterten muss die öffentliche Hilfe zu Teil werden. Aber wenn man gewisse Grüne hört, dann besteht unser Volk nur noch aus Gescheiterten.“ Volně přeloženo, pomoc z veřejných prostředků má být pouze pro zkrachovalce, když ale poslouchám některé Zelené, skládá se náš lid pouze ze zkrachovalců. Zelení zkrátka nejsou schopní naleznout jinou programovou nabídku než klasický materialistický levicový recept, tedy rozdávat z cizího na všechny strany a spoléhat, že zelená je někomu příjemnější než rudá.

Na stranu hlásící se k modernímu státu recept zoufale impotentní, i když nelze vyloučit, že s prostředky na marketing jako má Babiš, by i tak měl naději na úspěch.