První březnovou sobotu se v pražské katedrále loučily stovky lidí s knězem, teologem a vydavatelem Oto Mádrem, který zemřel v neděli 27. února ve věku devadesáti čtyř let.

V okruhu katolických vzdělanců se mu často s láskou říkávalo „úkolář“, protože měl neobyčejný smysl prokouknout člověka, odhadnout, co umí, a sobě vlastním tichým a mírným způsobem ho přimět, aby to udělal. Nebo spíš dělal – Mádrovo úsilí bylo během na dlouhou trať.

Mádr se narodil 15. února 1917, po studiích na Arcibiskupském gymnásiu vystudoval tehdejší Katolickou fakultu University Karlovy a v roce 1942 byl vysvěcen na kněze, načež nastoupil jako farář v Litni u Berouna, v Zásmukách u Kolína a posléze ve Stříbrné Skalici v Posázaví. Po válce začal publikovat a stal se asistentem na fakultě, kterou vystudoval. V roce 1948 odešel do Říma studovat morální teologii. „Mohl jsem v Římě zůstat a studovat dál, ale imponovala mi církev trpící a bojující,“ řekl po letech – a skutečně se stal jejím symbolem.

Vrátil se v roce 1949 do komunistické země a vedení fakulty ho znovu zvalo, aby nastoupil jako asistent, ale komunistické úřady k tomu nedaly souhlas. Dlouho ostatně nevydržela ani fakulta: byla zrušena a na Cyrilometodějské teologické fakultě, která byla místo ní zřízena, pro změnu nechtěl působit Oto Mádr. Raději se uchýlil do podzemí, kde vedl kroužky katolické mládeže a vysokoškolských studentů. Kroužky studentů v rámci Katolické akce existovaly téměř na všech fakultách – vůdčí duchové Katolické akce, chorvatský jezuita Kolakovič, slovenští studenti Silvo Krčméry a Vlado Jukl, a pražský Josef Zvěřina, chtěli navázat na poválečné teologické vzdělávání laiků, které vedli předtím v kurzech pro veřejnost dominikáni a františkáni. Takové veřejné působení už ovšem možné nebylo, kroužky se tedy scházely neoficiálně. Poté, co byl Josef Zvěřina povolán na vojnu do PTP, převzal řízení této výuky dr. Oto Mádr.

Nebylo to nadlouho. Komunistický režim dobře chápal, jaké nebezpečí se skrývá ve vzdělání neprosyceném propagandou, Mádr byl spolu s řadou dalších katolických aktivistů zatčen a poté v brněnském monstrprocesu odsouzen za údajnou velezradu a špionáž ve prospěch Vatikánu. „Počítal jsem i s trestem smrti… Když jsem tedy dostal ,jen‘ doživotí, poděkoval jsem Pánu Bohu za život a slíbil mu sloužit dále naplno.“

Na Ruzyni, na Mírově a pak ve Valdicích strávil Mádr patnáct let, tři týdny a tři dny – patřil k posledním propuštěným politickým vězňům padesátých let a byl 24. června 1966 propuštěn pouze podmíněně. Ani ve vězení neustal v pastorační a vzdělávací činnosti – šířil mezi spoluvězni biblické a věroučné texty, zpovídal, poskytoval duchovní útěchu a dokonce křtil.

Vrátil se z vězení na prahu Pražského jara a mohl tedy nějakou dobu působit veřejně. Ještě po okupaci Československa, na jaře 1969, přišel s dalšími pěti novými učiteli obrodit pedagogický sbor teologické fakulty, dosud obsazené vyučujícími, kteří byli, jak Mádr říkal, „povolní režimu“. Nakrátko: v roce1970 museli tito „nepovolní“ z fakulty odejít a Mádr se stal farářem v Modřanech. Protože tam však jako varhaníka zaměstnával vyhozeného komunistu Milana Machovce, byl přeložen do pohraničí, do Dolního Žandova u Chebu. Tam ho přijel navštívit Josef Zvěřina. „Když viděl tamní situaci, navrhl mi, abych raději odešel do důchodu a připojil se k němu ve vedení tajných teologických kroužků inteligence a studentů v celé republice. Bylo mi už přes 65 let a na penzi jsem měl právo,“ řekl Mádr.

Odešel do důchodu, vrátil se do Prahy a pustil se do „bourání stavby socialismu zdola“. Samozřejmě způsobem sobě vlastním – slovem. Byl inspirujícím a vůdčím duchem celé řady katolických samizdatových časopisů – Teologických textů, časopisu pro lékaře Salus, pro přírodovědce Universum, pro psychology Psí, bez něj by nevyšly desítky samizdatových knih. Organizoval podzemní bytové semináře, na které zval zahraniční teology, stýkal se s biskupem a pozdějším kardinálem Tomáškem a působil na něj. Významně se přičinil o změnu Tomáškova postoje k Chartě 77. Mádr sám Chartu 77 nikdy nepodepsal: „Možnost připojit se jsem zvažoval, ale nechtěl jsem být členem jen do počtu, když jsem cítil přednostní závazek ke své církvi a chtěl jí sloužit samizdatem.“

To také dělal; neustále na pochodu od jednoho aktivisty ke druhému, trpělivě psal, redigoval a překládal, tlačil k tomu ty, kdo byli takové činnosti schopni, organizoval rozmnožovací centra a obnovoval sítě zničené zatýkáním a vězněním, drobný a křehký, skromný, pomalu ani neměl čas se najíst.

Když se režim v listopadu 1989 zhroutil, bylo Mádrovi dvaasedmdesát let. Jeho duchovní dítě, Teologické texty, mohly začít vycházet veřejně. Byl by rád přednášel na teologické fakultě, ale konzervativní děkan Václav Wolf ho tam nepozval, takže tam mohl začít působit až v roce 2000. Zato s Václavem Vaškem zahájili činnost katolického nakladatelství Zvon.

„Komunismus mě provázel celý můj život – v dětství pouličním hlučením pod okny, po válce tvrdou pěstí,“ řekl v roce 2006. Mádrovi však osud dopřál prožít ve svobodné společnosti více než dvacet let, takže se mohl těšit z výsledků své práce – a trápit se nad tím, že není všechno, jak by mělo být. Toho trápení ale moc nebylo: pokorný věřící v protivenstvích a neúspěších viděl především výzvu ke snaze poměry napravovat. Komunismu, říkal, „se podařilo… ideologickými mlýny a terorem dostat řadu ročníků našeho národa do ideologického prázdna. Část lidí získali do bojových šiků, ale většinu dotlačili k zájmu jen o sebe… Prázdnota však volá po lidech velkého ducha, kteří se dají do služeb ostatním.“ Ve službě ostatním – a především své církvi – strávil Oto Mádr celý život.

Petruška Šustrová

Babylon č. 1/XX, 7. března 2011