Jako by svět sledoval klání dvou výrostků v tom, kdo dál nebo kdo výš. Jen místo metru na záchodcích používají slova, oba mají mít k dispozici atomové zbraně a vyhrožují si jadernou válkou. Zbytek konsternovaně přihlíží, a přemýšlí, co může dělat.

Hlava severokorejské dynastie Kim Čong-un vystřeluje rakety, sestrojuje atomovou hlavici a Donald Trump hrozí úderem, který je zatím nepravděpodobný. Zdánlivě do sebe vše zapadá. Kim je spokojený, přitáhl k sobě pozornost a z pocitu vnějšího ohrožení si upevňuje domácí pozici. A Donald každý den tvrdí něco jiného, takže i na možnou válku se brzy zapomene. V případě severokorejského jaderného programu tomu tak ovšem není.

Světové mocnosti disponujícími jadernými zbraněmi neusilují o zastavení jejich šíření z důvodů nějaké ješitnosti či narcisismu, nýbrž z důvodů čistě pragmatických. Jejich šíření může snadno narušit křehký světový řád, jeho stabilitu i předvídatelnost. Z toho důvodu existuje několik smluv zabraňujících jejich šíření i testování a tento konsensus se na rozdíl od řešení jiných konfliktů odráží i na půdě OSN. Mít atomovou zbraň a nosič umožňující její použití jsou dvě různé věci, právě které podle informací americké rozvědky nyní Severní Korea dokázala vyřešit. Žádná racionální země nemůže mít radost, že spolek jaderných mocností, Rusko, Čína, Velká Británie, Francie, USA, Indie a Pákistán se rozrostl právě o obskurní diktaturu na principu monoteistického komunistického náboženství. Právě kvůli svému zbrojnímu programu čelí Severní Korea dlouhodobě sankcím OSN, po posledním testu mezikontinentální rakety se je v Radě bezpečnosti povedlo dokonce jednomyslně dále zpřísnit. Je tedy zřejmé, že se severokorejským programem nesouhlasí ani jediní spojenci režimu, Čína a Rusko.

Zvlášť nepříjemné je to ovšem pro Spojené státy, které v regionu působí jako bezpečnostní garant Japonska a Jižní Koreje. Jedná se tedy o standardní geopolitiku s lokální nuancí, totiž že Kimovi samotnému má nová zbraň sloužit více k zacementování  vlastního režimu a méně již ke geopolitickým úvahám. Tato hypotéza ovšem vychází z úvahy, že vůdce Kim Čong-un je vypočitatelný, čitelný a předvídatelný hráč, což není příliš jisté a ještě méně jisté je, jak by se zachoval samotný režim v případě nějakého mocenského otřesu, řekněme třeba vážné vůdcovy nemoci. To jsou všechno důvody, které v do jisté míry obdobné situaci vedly Spojené státy k druhé válce v zálivu a svržení Saddáma Husajna. Důvodem byly též obavy ze zbraní hromadného ničení, tentokrát chemických a biologických, jeho ignorance zbrojních inspekcí OSN a vyhodnocení předvídatelnosti jeho chování vzhledem k předešlým aktům.

Nicméně není pravděpodobné, že by nyní Spojené státy připravovaly úder proti Severní Koreji. Američané by k němu nalezli ještě méně spojenců, než k iráckému tažení a potencionální osvobození koncentračního tábora zvaného Severní Korea vzbuzuje zvláště mezi sousedy násobně více obav než nadějí. Dva neporovnatelní vůdci Kim a Donald se tak oba vmanévrovali do jisté obdoby slepé uličky, ovšem s tím, že Kim zatím dosáhl svého, byť jako Saddám může blufovat, a Donald je mnohem méně předvídatelný, než u amerických prezidentů bylo zvykem. Každé zklidnění tak může být poměrně zdánlivé.