Vilém Tell (divadlo „nové“)

Většina skladatelů je zahlcena svými nápady a idejemi tak, že mají mnoho plánů, ale nestačí je během svého života dotáhnout do konce. Mnohá jejich „poslední“ díla zůstávají nedokončena, přestože je téměř pravidlem, že se jedná o opusy nejlepší. U Rossiniho je tomu naopak. Vilém Tell je jeho poslední operou. Napsal ji ve svých 37 letech, tedy 39 let přes svou smrtí. Proč zanechal již za svého života slavný Rossini komponování, není dodnes uspokojivě objasněno a těžko lze říci, zda je Tell jeho nejlepší operou. V každém případě se jedná o dílo zcela jiné než jeho opery předchozí podobně jako Donizzetiho Don Sébastien či Verdiho Falstaff apod. Gioacchino Rossini (1792 – 1868) byl za svého života velmi úspěšným skladatelem a po dokončení Viléma Tella (Guillaume Tell) jakoby obrátil list svého života a věnoval se svým jiným zálibám – společenskému životu a kulinářskému umění (byl skvělým kuchařem a znalcem vín). Jednoduše vařil, a to, co si připravil, jedl a mocně zapíjel, a kromě několika skladeb v posledním desetiletí svého života, které sám označoval jako „hříchy stáří“, přestal komponovat. Vilémem Tellem tak uzavřel jednu etapu života, aby si nerušeně užíval druhé. Poslední Rossiniho opera se příliš nehraje, ale pochod z předehry je notoricky známý. Dokonce tak, že jej cituje Dmitrij Šostakovič ve své poslední, 15. symfonii.

Vídeňské divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien) proslulé tím, že zde měla premiéru mj. i Mozartova Kouzelná flétna, uvedlo Viléma Tella v říjnu 2018 a představení jsem shlédl 23. 10. Po inscenační stránce jsem byl zklamán. Vídeňská státní opera v předchozích dvou dnech jasně ukázala, že inscenovat v současné době lze v tradičním duchu a bez samoúčelného videa. Divadelní působivosti tím inscenace neztratí, naopak. To si evidentně režisér Torsten Fischer neodvážil připustit a přizval ke spolupráci tvůrce videa Jan(a) Frankl(a). Autoři inscenace včetně výpravy (Herbert Schäfer &Vasilis Triantafillopoulos) zřejmě nevědí, že video se stává v dnešní době spíše pomocnou berličkou pokulhávajícího režisérského týmu, který trpí absencí představivosti a fantazie. A to zvláště v těch případech, kdy používá již vyčerpaný a zkameněný slovník a floskule metaforického výkladu díla, který putuje z inscenace do inscenace. Už při předehře (je to stále dokola, ale musím to psát), amuzikální režisér musí polopaticky předvádět, kde se příběh odehrává (ve švýcarských Alpách). Na scéně je zasněžená krajina a komparsy sníh odklízejí. Ale při vlastním ději nikde alpskou krajinu nevidíme, zato všude vojáky v maskáčích se samopaly. To by snad člověk ještě vydržel, ale polovinu představení sledujeme expresivní a míhavé video s letícími stíhačkami, které se vzájemně sestřelují a s bombardéry, svrhující pumy, které vybuchují. Autor videa zřejmě chtěl divákům ukázat, že život v Alpách ve 14. století nebyl žádné peříčko. Opravdové vítězství nejapnosti nad rozumem. Video plnilo z celé opery, která trvá 3,5 hodiny, svůj účel jen několik minut: když si syn Viléma Tella umisťuje na hlavu jablko a pak když je jablko prostřeleno za pomoci filmového efektu. Ještě jakž takž snesitelně video působí, když syn Viléma Tella zapálí dům jako znamení ke vzpouře švýcarské strany proti Habsburkům. Samoúčelné a rušivé video je projevem neúcty tvůrců inscenace jak ke zpěvákům (je od nich odváděna pozornost), tak k dalším interpretům, respektive k opeře samotné.

Zcela jinak nutno hodnotit výkony zpěváků. Arnold/John Osborn svým hrdinským tenorem publikum zcela uchvátil, což se projevilo po jednotlivých áriích a i při děkovačce. Jeho partnerka, habsburská princezna Mathilde/Jane Archibald byla rovněž úžasná a nádherný duet obou hlavních postav na začátku 3. dějství patřil k pěveckým vrcholům celého večera. Naproti tomu chorvatský basista Ante Jerkunica v roli Geslera vytleskáván nebyl, přestože předvedl vynikající výkon a patří ve svém oboru rozhodně ke světové špičce. Rovněž ostatní zpěváci vydali ze sebe vše nejlepší snad až na polského pěvce Lukase Jakobského v roli Leuthold(a), který zpíval, jakoby měl v krku knedlík. Dirigent Diego Matheuz, Vídeňští symfonici (Wiener Syphoniker) a Arnold Schönberg Chor pod vedením Ervin(a) Ortner(a) byli ovšem vynikající také.

Velká škoda, že po pěvecké a hudební stránce tak skvělé představení bylo pokaženo dojmem z hloupé režie. Kdyby šel shlédnout režisér některá představení do 400m vzdáleného konkurenčního domu, snad by seznal, že inscenovat operu lze i výborně. A především bez zbytečných naschválů a pitomin. Ale, jak jsem řekl, snad. Myslím, že mnozí režiséři se již bez této berly neobejdou, a tak nezbude divákům nic jiného než obejít se bez nich a ponořit se do světa nahrávek, kterých je bezpočet. Ostatně mnozí milovníci opery tak již delší dobu činí.

Elektra (divadlo „tradiční“)

Obligátně známou operu Richarda Strausse Elektru, jsme v posledních několika letech měli možnost vidět v Lipsku, Drážďanech a nedávno také v Praze. Nyní ve Vídni ve Státní opeře (Wiener Staatsoper). Jedná se pro někoho zřejmě o nejlepší Straussovu operu, v každém případě o vypjatě expresivní, kdy snad už nelze jít dále. To si skladatel dobře uvědomoval a k dramatickým jednoaktovkám se vrátil až na stáří a jen dvakrát (Dafné a Friedenstag).

Dirigent Michael Boder zvolil oproti představením v Sasku nápadně volnější tempo, což se zpočátku mohlo zdát, že by nemusela být volba nejšťastnější. Ulf Schirner (Leipzig) a Peter Schneider a Christian Thielemann (dirigenti v Dresden) pojali Elektru jako kompaktní jednoaktovku, která se stupňuje a stupňuje až k hranicím únosnosti. Domníval jsem se, že jinak dílo ani pojmout nelze. Avšak Michael Boder aktovku rozčlenil na jednotlivé scény, nasadil volné tempo, a dovolil tak posluchačům občas vydechnout. Vzývání svého otce hlavní představitelkou na začátku opery „Agamemnon…., Agamemnon….“ interpretoval vídeňský dirigent nejen ještě v pomalejším tempu, ale i v nápadně ztišené dynamice – a účinek byl ohromující. V této pasáži kromě zpěvu vynikly nádherné a temné barvy hlubokých dřev a žesťů a něco podobného jsme mohli díky ztišení a odstupňování jednotlivých scén vnímat i na jiných místech. Pro výkon orchestru a sboru (Orchester und Chor der Wiener Staatsoper, sbormistr Martin Schebesta) snad ani nenalézám superlativů.

Lise Lindstrom/Elektra zvládala svůj dramatický soprán ve všech polohách. Její výkon byl však tak upnutý na zpěv, že hereckou stránku buď pomíjela, či úplně nezvládala. To se projevilo obzvlášť nápadně při dialogu se svou matkou Iris Vermilion/Klytämnestra, která spolu se svým milencem Aegisthem zavraždila svého prvního manžela Agamemnona.  Iris Vermilion si mohla dovolit zpívat naplno (na rozdíl od Elektry, která si přece jen musí hlas trochu šetřit), protože její role není nijak dlouhá. A tak nejen pěvecký, ale také herecký výkon Iris Vermilion, matky Elektry pronásledované černým svědomím, byl jednoduše strhující. To ovšem vytvářelo kontrast nejen oproti Elektře, ale i jiným představitelům, a zde mohl možná režisér Uwe Eric Laufenberg herecký výkon Iris Vermilion trochu usměrnit. Možná to mohl být naopak jeho záměr. Po pěvecké stránce byli i další zpěváci skvělí: Anna Gabler/Chrysothemis, Jörg Schneider/Aegisthos či René Pape/Orestes a představitelé menších rolí též.

Na závěr je nutno zdůraznit velmi důležitou věc: ničím neprovokující režie, střídmá a účelová scéna (Rolf Glittenberg) či kostýmy (Marianne Glittenberg) umožňují divákovi naplno prožít a nerušeně vnímat pěvecké a hudební provedení. A tak by tomu mělo být. Na představení 22. 10. 2018 jsem se cítil vyloženě proustovsky. Blýská se na lepší časy nebo to byla jen první vlaštovka, ohlašující „návrat ztraceného času?“