Po nástupu nové americké administrativy Donalda Trumpa řeší Evropa o otázku jaderného odstrašení. K tomu viz článek Petera Dausenda a Michaela Thumanna v Die Zeit, který zde přetiskujeme. Za jiných podmínek a v jiné situaci na podobné téma diskutovala již čs. opozice v první polovině 80. let. O reakci na článek jsme proto požádali jednoho ze signatářů Charty 77 a zároveň polistopadového ministra obrany Luboše Dobrovského.

-red-

Čeho se Poláci obávali, v tom se ruské ozbrojené síly právě cvičí: v útocích raketami středního doletu a řízenými střelami. Podle Jaceka Durkaleca, jaderného odborníka z Polského ústavu mezinárodních vztahů mohou tyto rakety nést nukleární nálože a ruská armáda nedávno rozmístila množství těchto raket v Kaliningradu – do Varšavy je to z této ruské enklávy 300 km. Rakety Iskander mají dolet až 500 km…

Podobné scénáře se dlouho pokládaly za čistě hypotetické. Existoval totiž mocný pakt NATO a jeho závazky vzájemné pomoci, a nukleární deštník Spojených států, který jadernému odstrašování dodával věrohodnost. Avšak nový prezident USA Donald Trump pouhými dvěma větami otřásl důvěrou Evropanů v americké nukleární záruky. „Země, které bráníme, za to musí zaplatit. Pokud to neudělají, musí Spojené státy ponechat obranu těchto zemí na nich samých,“ řekl a dodal: „NATO je zastaralé.“ Trump sice zároveň ujistil, že NATO je „velmi důležité“, ale obojetnost a dvojznačnost jeho vyjádření, která postrádají hlubší přesvědčení, stačí k tomu, aby narušila nejen důvěru Evropanů, ale podobně i obavy Rusů, že jakýkoli útok bude oplacen stejným.

Mezera v nukleární politice.

Jarosław Kaczyński, silná osobnost na polské politické scéně, předseda vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) nepožaduje jako odpověď na zmíněné ohrožení své země nic menšího než nový světový nukleární řád: Evropa by podle něj měla mít „vlastní jadernou sílu schopnou vyrovnávat ruskou,“ jak řekl v interview pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tento politik se sklonem k radikální rétorice vynesl na světlo téma, které znepokojuje Trumpem překvapené Evropany. Opatrněji, ale bez vyloučení kterékoli opce, to vyslovil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker: „Nebude-li se Evropa starat o vlastní bezpečnost, nikdo to za nás neudělá.“

Musí se Evropa jaderně vyzbrojit, jestliže Donald Trump zavře jaderný deštník? O co se může opřít evropské vojenské odstrašení v budoucnosti?

Tato debata, kterou nyní široce otevřela Mnichovská konference o bezpečnosti, byla v Německu dosud vylučována. Právě bezjaderné státy jako Německo se ale dostávají do hlubokého rozporu ve chvíli, kdy Spojené státy za nimi nebudou bezpodmínečně stát. Váha jaderné debaty bude politiky nutit k tomu, aby k tomuto problému zaujali stanovisko.

„Mohli bychom, kdybychom chtěli“ – to je nukleární konjunktiv: hrozné a především odstrašující poselství jaderné zbraně, které bylo více jak padesát let, od konce druhé světové války garantem toho, že napětí mezi Východem a Západem se nikdy nepromění v otevřenou válku – každý pokus zničit protivníka by skončil zničením vlastním.

Jaderná realita

Nukleární odstrašování vyžaduje dvě věci: hardware a software. Na jedné straně jaderné rakety, bomby a řízené střely. Na druhé straně důvěru spojenců, že záruky v kritické situaci platí. Pod americkým jaderným deštníkem se shromáždili všichni ti členové NATO, kteří neměli jaderné zbraně – Německo, Španělsko, Itálie, Turecko… a od r. 2004 Polsko a pobaltské státy. Proto také bylo pro Trumpa jen zpola významné, co se děje na východ od hranic NATO.

Prezident Vladimír Putin atomové zbraně „nově objevil“, prohlásil je za taktické zbraně a za poslední prostředek obrany. Ruská vojenská doktrína z r. 2013 předpokládá možné nasazení jaderných zbraní nikoliv jako odvetu při nepřátelském jaderném útoku, ale i v konvenční válce, která ohrožuje Rusko existenčně. Moskva zakládá svou vojenskou strategii na jaderných zbraních jako na její integrální části, zatímco Západ je pokládá za mezní prostředek, poslední pojistku. Rusko hraje na nevypočitatelnost.

Studená válka je minulostí

Krize důvěry se dostavovaly už ve studené válce. Když Sovětský svaz začal v sedmdesátých letech rozmísťovat rakety středního doletu SS-20, obával se německý kancléř Schmidt, že odrazování americkými raketami dlouhého doletu nebude věrohodné. Pochybnosti o nukleárním konjunktivu se vyjevily: jak by se Američané v případě vážně krize zachovali? V svém projevu v Londýně v roce 1977 žádal Schmidt protiopatření NATO. O dva roky později byla západní Evropa vyzbrojena raketami Pershing II a řízenými střelami, a zároveň byla sovětům učiněna nabídka rozhovorů o odzbrojení. Odrazení působilo. Na konec byly všechny rakety staženy.

Dnešní situace je ale v jednom ústředním bodu odlišná: tehdy se musili Evropané a Američané sjednotit, aby odstranili bezpečnostní mezeru – dnes se Evropa musí odvážit něčeho nového: vlastního odstrašování. Jaderné zbraně mají jen dva státy, Francie a Velká Británie, které by tak teoreticky mohly poskytovat záruky i jiným státům. Evropská mocenská skladba by se pak posunula v jejich prospěch.

Francie a Velká Británie

Francouzská nukleární moc vznikla za prezidenta de Gaulla v r. 1958. Force de Frappe dnes v podstatě sestává z raket o doletu od několika stovek až po 8 tisíc kilometrů. K tomu přistupují bomby. Rakety jsou umístěny na bojových letounech a na jaderných ponorkách.

Velká Británie je jedinou jadernou mocností, která spoléhá vlastně jen na námořní systémy. Čtyři jaderné ponorky třídy Vanguard, kotvící ve skotském Faslane-on-Clyde, mohou být vyzbrojeny 16 mezikontinentálními raketami Trident. Tolik by Francie a Velká Británie mohly Evropanům nabídnout. Kdyby ovšem chtěly.

Britská ministerská předsedkyně dala již několikrát najevo, jak míní tuto novou moc uplatnit – jako páku při jednáních s Evropskou unií o Brexitu. V zásadním projevu k vystoupení z EU na konci ledna Tereza May především zdůrazňovala, že Británie a Francie jsou nejen jediné jaderné mocnosti Evropy, ale také jediné evropské země, které jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Pak pohrozila: pokud by při jednáních o Brexitu chtěla EU Británii potrestat, mělo by to důsledky pro její bezpečnostní politiku. Přímočařeji řečeno: ochrana poskytovaná britskými jadernými ponorkami bude existovat jen tehdy, pokud EU ustoupí v jednáních o obchodu. Podobné podmínky by mohla požadovat i Francie: Force de Frappe je zde i pro bezpečnost Evropy, ale jen pokud skončí politika šetření. Evropa je jako hřiště politického nátlaku všeho druhu.

A co Německo?

Francie již dvakrát nabídla Spolkové republice, aby se na nukleárních zbraních podílela. President de Gaulle v r. 1960 učinil nabídku spolkovému kancléři Ludvíku Erhardovi. Nikolas Sarkozy v r. 2007 podobně vyzval Angelu Merkelovou. Němci to však stále odmítali, protože podepsali úmluvu o nešíření jaderných zbraní, která jejich vlastnění zakazuje. Navíc proto, že označení „jaderná mocnost Německo“ se politicky nedá prosadit. Německo, což ví každý ministr, je pacifistická země a obyvatelstvo odmítá ve své většině, aby se Bundeswehr podílel na zahraničních vojenských misích. O Němcích platí ve zvláštní míře co jaderní experti jako Jacek Durkalec nazývají „slabostí evropských politiků“: postrádají myšlení v nukleárních kategoriích – na rozdíl od ruských a amerických nukleárních teologů, kteří s hrozbou počítají,

Přitom politici i veřejnost vytěsňují fakt, že Německo se už dlouho na jaderném odstrašování částečně podílí. Bundeswehr má trysková letadla Tornado, která mohou nést jaderné nálože z arzenálu Spojených států, určené k ničení hlubinných bunkrů. Pochopitelně, Německo nemůže s těmito bombami volně nakládat. Nasadit by je mohlo jen tehdy, pokud by Washington rozsvítil zelené světlo. Také Itálie, Belgie, Holandsko a Turecko mají tyto zbraně Spojených států na svém území. Teď si ovšem některé evropské země musí představit, že budou mít na USA nezávislé prostředky odstrašování. Jiné odmítají samotnou debatu na toto téma.

Němci by v tomto dilematu mohli stanout před tvrdou volbou: Buď se finančně podílet na modernizaci francouzské Force de Frappe a získat za to omezený vliv na evropeizovanou francouzskou jadernou politiku, nebo se snažit problém stejně jako samotné NATO vytěsnit a spatřovat v Donaldu Trumpovi – bez ohledu na to co dělá – spolehlivého partnera, který zaručuje bezpečnost Evropy.

Die Zeit č. 8. z 16. 2. 2017, kráceno

přel. Václav Mezřický

Je nebezpečné zahrávat si s jaderným vyzbrojením Evropy

Luboš Dobrovský

Volat po jakési sjednocené a co do významu odstrašující evropské jaderné síle může jen člověk, který nezvážil všechny okolnosti současného stavu evropské obranné připravenosti. Věrohodnost odvetné jaderné síly je přesvědčivá  jen tehdy, je-li k dispozici jedinému velení. Evropské členské státy Severoatlantické aliance takové společné evropské velení dosud nemají. A dokonce, je-li tvrzení o tom, k čemu a jak míní britská premiérka své jaderné zbraně využít, tedy k vydírání EU, pak opravdu raději jaderné evropské zbraně omezit. Jakékoliv volání po evropské jaderné odstrašující síle oslabuje a znevěrohodňuje skutečnou odvetnou sílu, kterou v rámci NATO, tedy také v zájmu Evropy, disponují Spojené státy, jako vojensky obranně nejsilnější člen Severoatlantické aliance.

Evropští členové Aliance  mají povinnost, vůči sobě samým i vůči ostatním členským státům NATO, nabídnout do společných obranných ozbrojených sil už nikoliv jen nějaká dílčí úkolová uskupení, ale celé své mobilizačně rozvinuté armádní celky. Strategie odstrašení nemůže být založena pouze na vlastnictví a na věrohodnosti zdrcující jaderné odvety. Současný režim Ruské federace je dnes nepochybně hrozbou – provozuje agresivní politiku dosahující svých cílů jednak vyhrožováním vojenským zásahem, jednak dokonce prostřednictvím použití vojenské síly. A ten, kdo ji na mezinárodní scéně používá, musí být odstrašen nikoliv až po útoku a naplnění hrozby, ale ještě předtím, než se k útoku rozhodne.

Analýza dosavadních způsobů realizace ruské vojenské hrozby ukazuje, že Moskva uskutečňuje své vojenské útoky nevelkým počtem konvenčních sil. Jejich rozměr, obávám se, jakkoliv nebezpečný a nepřijatelný, by sotva dokázal vyvolat dostatečně odpovědné rozhodnutí k jaderné odvetě. Je tedy nezbytné nebo alespoň praktické dosáhnout odstrašení dostatečně mohutnou evropskou konvenční silou v rámci NATO, a to ještě před útokem protivníka – nikoliv odvetou po úderu.

Lze s dostatečnou mírou přesvědčivosti předpokládat, že jaderné odvetné systémy by neměly být k dispozici těm, kdo stojí v odporu proti možnému napadení v první linii. Naopak jejich konvenční síly musí být natolik silné a schopné odporu, že jakéhokoli potencionální útočníka odradí. Jaderná odvetná síla Spojených států byla během studené války dostatečně věrohodná, aby odradila Moskvu od uskutečnění jejích agresivních plánů. K válce, ba ani k válce konvenční, na teritoriu Evropy po celou dobu studené války nedošlo. Máme-li dnes, kdy bezpečnostní situace Evropy je oslabena dlouho šířenou iluzí o slabém Rusku, zvýšit naši evropskou bezpečnostní jistotu, pak především posílením obranných schopností konvenčních sil v rámci NATO v Evropě a obnovou důvěry v jadernou odvetnou sílu Spojených států jako spojence, který brání stejné hodnoty jako Evropa.