„Zasazujeme dosud největší ránu  reakční katolické hierarchii a jejím imperialistickým rezidentům, likvidujeme mimořádně nebezpečného nepřítele země,“ pochvaloval si na jaře 1950 po „Akci K“, jež znamenala likvidaci mužských řeholních řádů, generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Kláštery byly v noci z 13. na 14. dubna 1950 násilně obsazeny a řeholníky čekala cesta do takzvaných centralizačních, ve skutečnosti však internačních táborů. Akce proti klášterům ženským následovala vzápětí.

Šlo o součást širší likvidační kampaně komunistického režimu zaměřené proti církvím a náboženství jakožto hlavním protivníkům. Za pozornost jistě stojí, mimo jiné, i dobová propaganda, jíž se komunistický režim snažil církev a její představitele maximálně zostudit a tím vlastně „ospravedlnit“ tvrdý represivní postup. Její obsah se totiž příliš neliší od toho, co dodnes ve svých hlavách nosí většina národa, a co tak pěkně ventiloval Mirek Topolánek, když redaktorovi gay magazínu LUI líčil církev coby organizaci založenou na vymývání mozků prostých věřících, čehož prý využívá k mocenské manipulaci a k obohacení. Podle sebe soudím tebe, praví známé rčení, a tato komunistická charakteristika katolické církve je mimořádně pravdivá, pouze s drobným přesměrováním objektu – tedy, má-li vypovídat o komunistické straně samotné, o jejích metodách a cílech.

Akci K předcházela „dělostřelecká příprava“, monstrproces s představiteli řádů. (Kauzu číhošťského zázraku a jeho využití režimem zde pomíjíme, nikoliv snad kvůli tomu, že by nebyla důležitá, naopak, ale kvůli její složitosti, jež by vydala na samostatný článek.) Předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička osobně vybral sedm čelních představitelů řeholí (plus několik náhradníků). Během března 1950 byli pozatýkáni provinciál jezuitů František Šilhan, jezuita a šéfredaktor Katolíka Adolf Kajpr, vězněný už předtím nacisty, jezuita František Mikulášek, dále františkán Jan Evangelista Urban, dominikán, zakladatel a šéfredaktor filosoficko-teologické revue Na hlubinu Silvestr Braito, redemptorista Ivan Mastiliak a redemptorista, spisovatel a misionář Jan Blesík. K nim byli přidáni již dříve zatčení,  a sice opat Želivského kláštera premonstrát Vít Tajovský a další premonstrát, opat Novoříšského kláštera Augustín Machalka.

Proces s představiteli řádů, podobně jako všechny ostatní komunistické politické procesy, neměl samozřejmě s nějakým civilizovaným soudním řízením zhola nic společného. Šlo pouze a výlučně o propagandistický nástroj, a takto byl zodpovědnými komunistickými kádry od počátku chápán a konstruován. V oficiální instrukci se mimo jiné píše: „Politickým účelem procesu je na podkladě konkrétní zločinné činnosti obžalovaných… pranýřovat nepřátelskou politiku Vatikánu proti zemím socialismu a ukázat na vysokou hierarchii, kláštery a řády jako na opěrné body rozvratnické vatikánské politiky namířené proti lidově demokratickému zřízení v Československu. … Nesmí proto proces být veden úzce jen proti obžalovaným jako osobám a jen pokud jde o jejich vlastní činnost. V procesu… musí být v celé šíři našemu pracujícímu lidu dokumentována protilidová a protistátní činnost klášterů a řádů a dokázáno, že tyto řády a kláštery jsou semeništěm rozvratnické vatikánské politiky.“

Zatčení byli proto za pomoci mučení i drog přinuceni sepsat doznání k protistátní činnosti a odsouzeni k těžkým trestům. Kromě několika málo podvržených důkazů (například zbraní, které StB umístila do Želivského kláštera, kde je poté „slavně“ objevila) vycházel rozsudek pouze z vynucených přiznání obviněných, a často dokonce i z evidentních dezinterpretací těchto doznání. Soud se odmítl věnovat námitkám obžalovaných, že byli k přiznání donuceni za použití nezákonných prostředků, a jejich státem přidělení obhájci se zpravidla omezili na žádosti o mírnější tresty. Tresty se pohybovaly od doživotí po devět let těžkého žaláře. Proces, kde jako prokurátorka vystupovala Ludmila Brožová – Polednová (ještě pod svým původním jménem Biedermannová) skončil počátkem dubna 1950, o velikonočním Svatém týdnu.

Škody, které komunisté katolické církvi i ostatním církvím během čtyřiceti let své vlády způsobili, byly obrovské a dodnes se je nepodařilo nahradit. O čemž svědčí i čistě statistické údaje. Zatímco v roce 1950 působilo na území dnešní České republiky skoro 10 tisíc řeholnic a řeholníků, dnes, dvacet let po pádu komunistického režimu, jich je zhruba pětkrát méně. A zatímco dříve měli ke své činnosti hospodářské zázemí, dnes se musí často starat hlavně o opravu polorozpadlých ruin. Těžko tak mohou plnit roli, kterou v prosinci 2009 v Respektu, v portrétu dominikána Silvestra Braita, jedné z obětí monstrprocesu s představiteli řeholních řádů, výstižně popsal Pavel Kosatík: „Pokud si klášter dnes představujeme jako prostor obehnaný zdmi, v němž se mniši oddávají svým volnočasovým zálibám, pak Olomouc byla v Braitově době centrem, odkud myšlení vyzařovalo do celé republiky.“

Úder z padesátých let tvrdě zasáhl a paralyzoval církevní duchovní elitu a zásadně jí zkomplikoval pastorační, publikační a vzdělávací činnost. A nápravě dnes brání i převládající obraz řeholníka v očích české společnosti jako někoho, kdo se pouze modlí, nesmí běhat za ženami, a tím spíš pak zahálčivě sedí v klášteře, kde něco pojídá a tloustne či kuje různé „reakční pikle“. Všechny tyto stereotypy, a i mnohé jiné, dodnes rozšířené, najdeme v propagandistických goebbelsovských materiálech komunistického režimu provázejících Akci K či brutální monstrprocesy s představiteli církve a řádů.

Pokud tedy Mirek Topolánek tvrdí, že se stal obětí spiknutí, má do jisté míry pravdu. Stal se, po šedesáti letech, obětí komunistické Akce K, v jejímž důsledku má, podobně jako většina národa, v hlavě obraz církve vykreslený (či spíše vypálený) komunistickou propagandou. Tedy brainwashingem. Z takových lebek pak do celé republiky vyzařuje vše jiné, jen ne myšlení. Což se ale týká i většiny těch, kteří Topolánkovy výlevy pouze využili pro jeho odstranění, motivované pragmatickými mocenskými důvody.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 8/XIX, 31. března 2010