svolával svého času do zbraně mladistvé revolucionáře Vladimír Majakovskij v pevné důvěře v jakousi blíže nespecifikovanou jasnozřivost a dějinné poslání „mládí“, které si zřejmě spojoval se svěžestí nových myšlenek avantgardy, než ho jím opěvovaná „mladá revoluce“ stihla posvačit. Od té doby uplynula už značná řádka let, v nichž se doposud nepotvrdilo, že mezi mladými lidmi by se nacházelo percentuálně méně syčáků a více mudrců, než mezi starými. Zdá se, že i v tomto případě by z jistého úhlu pohledu nemusela zklamat poučka, která praví, že z mladého pitomce vyroste obvykle pitomec starý. Ale to poněkud odbíhám tématu, jímž je článek, který mě nedávno zaujal na portálu Seznam.

V rubrice Názory a úvahy se totiž objevil 16. května příspěvek Martina Skácela nazvaný Omezení volebního práva seniorům. Je čas zavést horní věkový limit?, s podtitulem V moderní demokracii je volební právo považováno za základní právo občanů, kterým umožňuje rozhodovat o svém politickém osudu. Avšak diskuse o věkovém omezení volebního práva přetrvává.

Ze zmíněného článku vyjímám to nejpodstatnější:

Zatímco dolní věková hranice je již dávno stanovena, otázka horního věkového limitu volebního práva stále zůstává otevřená. Je čas zvážit omezení volebního práva pro seniory a současně zvážit možnost snížení dolního věkového limitu? Snížení dolního věkového limitu na 16 let by mohlo přinést svěží perspektivy a zvýšit politickou angažovanost mladých lidí. (…) Zvýšená politická angažovanost mladých by mohla vést také k větší diverzitě názorů a zdravějšímu politickému prostředí. (…) Na druhé straně by mohlo stanovení horního věkového limitu volebního práva přinést některé pozitivní efekty. Mohlo by se zabránit situacím, kdy politické strany zneužívají seniory pro své politické záměry. (…) Mohla by být zavedena pravidelná zdravotní prohlídka nebo testy kognitivních schopností, které by pomohly posoudit, zda jsou senioři schopni učinit informovaná rozhodnutí při volbách. Tato opatření by zohlednila individuální rozdíly mezi seniory a zajistila by, že by volební právo bylo omezeno pouze těm, kteří již nejsou schopni plně se zapojit do demokratického procesu. (…) V tomto ohledu by mohl být návrh na zavedení horního věkového limitu volebního práva a snížení dolního věkového limitu alespoň podnětem k diskusi o tom, jak zajistit, aby politické rozhodování bylo založeno na informovaných a racionálních volbách. (…) Možná je čas zvážit, jak by mohl být horní věkový limit volebního práva a snížení dolního věkového limitu začleněn do našeho demokratického systému tak, aby byly zohledněny potřeby a schopnosti všech generací.

Pokusím-li se tento „názor a úvahu“ nějak komentovat, musím začít tím, že v našem politickém klimatu by se to zcela jistě neobešlo bez účelových manipulací, záměrných přehmatů a vynalézavé korupce, takže celá původní (jak možná naivně doufám poctivá, ale poněkud prostomyslná) snaha o „pročištění“ veřejného prostoru by vedla jen k jeho dalšímu znepřehlednění.

Hned v následnosti je dobré konstatovat, že věk voliče by se měl krýt s dosaženou plnoletostí. Předpokládám, že pokud by došlo k jeho snížení, budou šestnáctiletí nadšeni – umožní jim to řídit dvoustopá motorová vozidla a konzumovat legálně alkohol o dva roky dříve. Obojí sice může mít na výsledek voleb dopad, ale netroufám si odhadnout jaký, pokud neberu v potaz „přirozený úbytek“ mladých voličů za volanty aut a cyklické zahuštění pobytu celé jedné generace v protialkoholních stacionářích. Pochopitelně přeháním ve snaze zdůraznit, že víru v mládí a jeho neopotřebovaný zdravý úsudek s autorem článku nesdílím. Nemám ji totiž připoutánu k žádné z věkových kategorií. Na závěr se sluší poznamenat, že politické strany mohou pro své záměry stejně dobře zneužívat jak seniory, tak juniory.

Pravidelná kontrola kognitivních schopností ale vypadá jako celkem dobrý nápad, i když veřejnost by ji jistě nebyla příliš nakloněna. Měla by se totiž týkat bez rozdílu všech, což je bezpodmínečně nutné, pokud by jejím cílem mělo být omezení práva volby evidentním pošukům a blbcům všech věkových kategorií, kteří obvykle pošuky a blbce volí. V takových komisích by proto měli zasedat vedle pediatrů a geriatrů především psychiatři, protože podle dlouhodobých sledování výsledků voleb na všech úrovních je jejich služeb, rad a verdiktů zapotřebí nejvíce.

Pouhý horní a dolní věkový limit totiž mnoho neřeší a navíc zavání plošnou diskriminací – mnozí staří lidé, kteří by sítem tohoto „opatření“ neprošli, mají rozumu (o zkušenostech ani nemluvě) víc, než celé autobusy dosud bujarých mladých a dospělých voličů. A vice versa – mnozí zapšklí a zkostnatělí dědkové, jevící se z lékařského hlediska pro volební účast způsobilí, mohou napáchat více škody, než někteří zdánlivě pošahaní junioři.

Zkouším si v duchu představit jednání takové „způsobilostní komise“ a jímá mě pozvolna děs. Pokud by měly být sestaveny z „kognitivně kvalitnějších“ jedinců, než jsou ti, jejichž způsobilost budou posuzovat, je zcela na místě obava, že se na sestavení jejich potřebného počtu (mimo ostatní potíže, které ponechám na vaší představivosti) nenajde dostatek „lidského materiálu“ v příhodném, tedy nejspíš průměrném věku.

Zbývá už jen znovu zopakovat, že hrozbou pro naši společnost nejsou starci, ale blbci napříč celým věkovým spektrem, nevyjímaje ty, kteří by na všechno hned sestavovali pracovní skupiny a komise. A budou-li snad nakonec nějaké takové „orgány“ ustanoveny, měly by volební způsobilost posuzovat nikoliv s ohledem na věk, ale s přihlédnutím k bazální soudnosti. Což je ovšem v praxi neproveditelné, protože kdyby pracovaly s plnou odpovědností a všem měřily stejným metrem, zákonitě se dramaticky sníží volební účast. Demokracie je, zjednodušeně řečeno, deklarovaná jako pokus o naplňování potřeb většiny. Stačí se tedy zamyslet, kdo ji tvoří a jaké potřeby ona většina má. Ani se mi nechce končit výzvou k tak neradostné úvaze…