Bez určitých vztahů se těžko obejít. Minimálně v jisté fázi života je nutno jít do učení k mistrovi, k zasvětiteli, k někomu, kdo mi pomůže se základním zorientováním se v tom, co je podstatné. U koho se mohu informovat v původním slova smyslu, tj. mohu jeho prostřednictvím formovat své nitro, svou duši (teoreticky by tu od něčeho takového mohla být škola – to je ale opravdu jen teoretická možnost, jak ví ze své zkušenosti každý, kdo není ztracený případ). Co je podstatné? V první řadě kultura. Kultura není nějaká „nadstavba“ materiální základny, jak si myslí marxisté nebo Zeman s Klausem. Je to naopak: kultura v širokém smyslu je tím, co dělá lidský život lidským životem. Výraz nekulturní život je contradictio in adiecto. Jsou činnosti, které mají cíl mimo sebe, a pak ty, které ho mají v sobě. Provozní přízemnosti, jako je výstavba elektrárny nebo silnice, které se u nás z nějakého důvodu řeší v médiích i politice od rána do večera, patří k tomu prvnímu. Jsou to pouhé prostředky. K čemu? Ke kulturnímu životu v širokém slova smyslu, tj. ke kultivaci (kultivovanému růstu a prohlubování) lidství, „duše“. Do notoricky plebejských Čechů, kteří jsou k tomu zásadnímu rozlišení bytostně hluší, je tento elementární poznatek třeba cpát horem dolem.

Dále, kulturní tvorba je nejčistší podobou toho, co vidíme jako základní rys celé přírody. Tímto rysem je vznikání tvarů, formování. Galaxie, rostliny, živočichové: to vše je výsledek hry formujících, plodivých, „tvůrčích“, navzájem se potýkajících sil, usilujících o uskutečnění té či oné formy. Nejvyšší podobou této hry je umělecká tvorba. Přírodním výtvorům je ovšem vlastní nemalá disharmoničnost, kakofoničnost. Umělecké dílo však může být harmonické, dokonalé. Který umělecký žánr stojí nejvýš? V tom měli odjakživa všichni hlubší duchové jasno: je to hudba. Hudba je přímým ztvárněním našich tužeb a vášní, tj. naší animální podstaty. Vytváří paralelní svět, který se od toho našeho liší v onom klíčovém ohledu, totiž v tom, že je harmonický. Vše v něm do sebe zapadá, vše v něm dává smysl. V reálném světě je to spíše naopak (viz Schopenhauer: Metafysika hudby).

V oceánu kultury je třeba se nějak (z)orientovat. Proto hledám někoho, komu mohu důvěřovat a jemuž se v nějaké míře jaksi mohu svěřit do rukou, byť třeba jen na nějaký čas. Zůstaneme-li na domácí půdě, mohl tuto roli, pokud jde o starší literaturu, sehrát dejme tomu Šalda nebo Václav Černý, pokud jde o film, Jiří Cieslar. No a v populární hudbě – Jiří Černý (dále jen JČ).

Práce uměleckého kritika je nevděčná. Umělce a jeho fanoušky zpravidla víc nebo míň naštve (z samotného pojmu kritiky plyne, že recense těžko může být jednoznačně kladná), zatímco nezainteresované nechá chladnými. Hlas kritika je hlasem věcné reflexe v emoční, afekty nabité sféře umění. Odrážejí to bláboly typu, že kritik je někdo, kdo říká, jak by umění provozoval, kdyby to uměl. To je nedorozumění. Kritický talent je specifický, je to schopnost nahlédnout do „střev“ daného díla, zanalyzovat, co na něm je zdařilé a co ne, co je na něm originální a co ne a mnoho dalších podobných věcí. Laik to nesvede a umělec sám zpravidla taky ne (umělec, který je zároveň dobrým kritikem a la T. S. Eliot, je výjimkou). Výsledek pak musí být kritik schopen psaným nebo mluveným slovem sdělit čtenářům/posluchačům. To je, mimochodem řečeno, oříšek: jak vůbec slovy popisovat hudbu? – Bez kritické reflexe ovšem není vyšší kultura myslitelná. Texty velkých kritiků, jako byl Šalda, jsou nadto z dobrých důvodů čteny dodnes, přestože díla, o nichž psali, jsou dávno zapomenuta.

S JČ to ale kupodivu bylo jinak: jeho noblesa, značné charisma, respekt, který budil, a vytrvalá, věci hudby oddaná osvětová činnost, jíž po dekády kultivoval zdejší vkus, mu zajistily zástupy oddaných příznivců. Člověku s ním bylo dobře, ať s jeho texty nebo hlasem, oním krásně zabarveným, nezaměnitelným barytonem. Význam zmíněné osvětové činnosti nelze ani dost dobře docenit. Tu totiž většinové české publikum, zkažené dechovkou, normalizačním popem, zábavovým pivním bigbítem a kýčovitým kotlíkářským folkem, potřebuje jako prase drbání. Ano, Čechy věru nejsou zemí zaslíbenou, co se populární hudby týče. Máme v tomto ohledu bohužel o dost blíž k Rakousku nebo Bavorsku než k Anglii a Americe.

Ne že by Anglie a Amerika neměly, pokud jde o pop music, svůj kýč a šmíru, jenže jsou tam zdravější základy. A právě z nich JČ vychází, jimi byl jako kritik primárně formován. Položeny byly v druhé polovině 60. letech (uveďme Beatles, Stones, Dylana, Simona & Garfunkela, Cohena, Hendrixe, Joan Baezovou – JČ důsledně přechyluje) a kultivovaly se v 70. letech především skrze velké anglické kapely řazené k art a hard rocku (Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple). Vysoká laťka byla udržena ještě v 80. letech (Dire Straits, U2, Peter Gabriel, Springsteen). To byly záležitosti komerčně úspěšné, přístupné a masově populární, ale zároveň umělecky na vysoké úrovni. Člověk se jimi mohl nechat utvářet, formovat stejně jako velkou literaturou a filmy. Pomáhalo přirozeně také to, že anglosaská pop kultura byla a je globální. Zappa nebo Lou Reed, ale ani takový Dylan nejsou v Americe ani náhodou mainstreamové hvězdy; hvězdy svého druhu z nich udělala globální anglosaská dominance.

V 60. letech přišlo s beatlemánií něco nového, originálního a umělecky silného, co se šťastným způsobem setkalo s poptávkou na straně publika. Válečná a poválečná léta minula, doba nazrála k nějakému posunu, některé popové žánry (rock, folk) vyspěly a dostaly se do fáze, kdy začaly být umělecky zajímavé, a to mimořádně. V druhé polovině 60. došlo v pop music k zázraku, jehož étos přetrval ještě zhruba tři dekády. V roce 1967 vychází kánonický beatlesácký Seržant Pepř, tradiční vítěz seriosních anket o nejdůležitější rockové album vůbec, a Jiřímu Černému je 30 let. Narozen v pravý čas, mohli bychom říci s titulem jedné písně Paula Simona, dalšího z muzikantů Černého srdci nejbližších.

Dnes jsme úplně jinde. Tomu odpovídá i Černého psaní: jeho texty z let 2000–2020 se hudbě věnují podstatně méně, prim hrají jiná publicistická témata anebo výkony tvůrců, které dobře známe už z předchozích dekád. O čem by měl JČ stran hudby asi tak psát? S nástupem rapu, hip-hopu a techna (o „DJingu“ nemluvě) v 90. letech došlo k těžkému hudebnímu zbanálnění. Co je hudba? Melodie, harmonie, rytmus, aranžmá, instrumentální a pěvecká stránka věci plus, případně, text. Na počátku je hudební nápad, který tvůrce rozvíjí v rámci skladby a dává mu patřičný háv (aranžmá). Míra síly, invenčnosti, originality, případně též interpretační kvalita (virtuosita) je tím, co rozhoduje, jak je to nakonec celé dobré nebo slabé. To je neměnná podstata, poklidně plynoucí podzemní řeka pod změtí v čase se proměňujících stylů a žánrů. Tak je tomu po staletí, je to princip platící stejně pro mahlerovskou symfonii stejně jako pro tříminutovou písničku. V rapu a spol. se ale melodie v zásadě nekoná, nebo jen v dětinské podobě, rytmus je strojově prostinký, text zpravidla komicky primitivní. Plodná a neplodná období se střídají, aktuálně žijeme v období jalovosti.

Kvalitní věci si vznikají, ale jsou výrazně menšinové, existují mimo média a pozornost širšího publika. Beatles, Dylan nebo Pink Floyd měli oproti tomu ve své době dopad na celek společnosti, jejich tvorba byla umělecky silná a zároveň spoluurčovala atmosféru doby. To je pryč. Komu to přijde jako staromilecké hořekování, ať si vezme pár representativních skladeb z 60. – 80. let, např. Simonův Most přes rozbouřené vody, Hendrixovo Little Wing, Comfortably Numb od Pink Floyd nebo Krylovu Karavanu mraků, a zkusí k nim najít něco srovnatelně dobrého z posledních 30 let. Bude neúspěšný, to mohu garantovat. Není to tak, že dnes se to jen „dělá jinak“, to je lež, pia fraus. Generace hippies, pankáčů, u nás androšů nebo i zmíněné trampské subkultury byly mj. tvůrčí, něco cenného po nich zůstalo. Co zůstane po dnešní mladé generaci?

V Čechách jsme měli písničkáře, originální fenomén, na který můžeme být hrdí, a k němž to Černého hodně táhlo. Krylovo fenomenální album Bratříčku, zavírej vrátka bylo masově populární záležitostí. Na kotlíkářské Portě se sice dařilo romanticko-sentimentálnímu kotlíkářskému kýči, nicméně posluchačsky náročnému Mertovi tam v 80. letech tleskalo 20 tisíc lidí (!). Dnes už písničkáře nemáme, máme jen jejich bavičské karikatury typu Kluse nebo Pokáče.

V Československu to ale Černého netáhlo jen k písničkářům, u nichž se podílel i na dramaturgii alb (Kryl, Plíhal), případně jim psal k albům doprovodné texty (Merta). Jeho záběr byl neuvěřitelně široký a zahrnoval všechno možné od horňáckého folklóru přes V+W, Suchého a Šlitra, Ivu Bittovou a Dagmar Voňkovou, brněnskou alternativu, punk, Mariána Vargu, Skoumala s Vodňanským, inteligentní bigbít typu Mišíka a Prokopa až po operu, tento pop 18. a 19. století. Chybí snad jen metal (což chápeme, JČ měl vkus). Z Černého textů se na čtenáře hrne lavina stovek, ne-li tisíců jmen. Toho se mimochodem týká snad jediná výtka, která čtenáře napadá: průměrná Černého recense se neobejde bez zmínění odhadem tak 150 jmen konkrétních osob. Tohle je u něj jisté, místy až rušivé, schéma (např. text o Daně Němcové JČ zahájí takto: „Má v sobě něco z Boženy Němcové, Johanky z Arku i Matky Terezy.“ – To je typická Černého věta.)

Černého rozsáhlé publicistické dílo vzniklé během dlouhé, více než šedesátileté recenzentsko-publicistické dráhy je nyní dostupné pod názvem Jiří Černý… na bílém (2014–2021) díky nakladatelství Galén. Jde o šest tlustospisů čítajících několik tisíc stran a pokrývajících zprvu spíše jen hudební, posléze ale i šířeji kulturní a „společenské“ dění v letech 1956–2020. Rozsah témat je značný. Pokud jde o hudbu, čtenář si povšimne, že JČ se v nemalé míře věnuje i oficiálnímu čs. popu, byť převážně kriticky. Tady se člověk poněkud ošívá a ptá se, proč se vůbec tímto normalizačním hnusem zabývat. Kritik ale není nekritický fanoušek, řídí se estetickými kritérii (toť jeho etika) a Černého to zjevně táhlo k „velkým hlasům“. V tomto ohledu je faktem, že takový Gott, s nímž Černého dokonce po nějaký čas pojilo osobní přátelství, byl coby zpěvák mimořádně disponovaný a řemeslo měl zvládnuté. Z jeho tvorby se normálnímu člověku zvedá žaludek, ale kritik je tu od toho, aby analyzoval a rozlišoval, ne aby reagoval afektem. JČ ctí řemeslo. Z toho je taky pochopitelné, proč si hledal cestu poněkud déle např. k Plastikům.

Jménům z čs. undergroundu se JČ věnuje v omezené míře. Jeho čtenář tuší proč: přestože takoví Plastici měli co říct a splňovali nárok originality, řemeslo ctící Černý mohl jen těžko pominout instrumentální slabost, jíž se vyznačovaly jejich začátky. Tento deficit po čase zmizel; následně se změnil i Černého postoj k PP. Mám před sebou tři svazky Černého publicistického díla pokrývající léta 1980–1994 a 200–2020. Když pomineme episodické zmínky, JČ se Plastikům věnuje trochu obsáhleji nejprve v souvislosti s vystoupením před kvalifikační komisí, jejímž byl členem. K tomu došlo zkraje 70 let. Celá tato záležitost působí z dnešního pohledu absurdně: sám fakt vydání kapely na milost jakési komisi je ponižující a blbý. Člověka trochu mrzí, že JČ tuto zhovadilost tehdejšího kulturního provozu nevnímal ostřeji (soudě dle příslušného textu).

Podruhé JČ o PP obsáhleji referuje v článku z r. 2003 Jak se žije Mejlovi aneb s Plastiky od Uzelace ke Kofroňovi v souvislosti s klímovským projektem Jak bude po smrti, který Plastici uvedli společně s Agon Orchestra. Tady už je JČ vůči Plastikům naladěn vstřícněji. Škoda že JČ něco nenapsal o pozdějších projektech PP, zejména o albu z r. 2009 Maska za maskou a spolupráci PP s brněnskou filharmonií na projektu Co znamená vésti koně – to jsou totiž záležitosti, kterým lze vytknout máloco. Ve zmíněných svazcích bohužel nenajdeme nic ani o sólové tvorbě Mejly Hlavsy, kterým už řemeslné nedostatky rovněž vytýkat nelze. Stručně je zmíněn „složitý, nekonečně zjitřený svět rozervaného Filipa Topola“, který pro Černého „zpočátku býval těžký na poslech“. Vyzdviženy jsou tolkienovské písně Jima Čerta. To je plus mínus vše.

Černý každopádně dokázal nahlédnout do vnitřku díla a popsat ho do jisté míry muzikologicky. Pokud si zpěvák na koncertě upraví zpěvovou linku, protože už jisté tóny nevyzpívá, JČ to slyší, a slyší to přesně („zpěvák si horní tón snížil o tercii“). Někde jsem četl vyjádření současného mladšího kritika, jenž pravil, že hudbu muzikantů, o nichž píše, nepopisuje, „protože si ji každý může sám najít na internetu“. To je vrchol absurdity. Všichni velcí kritici dělali primárně to, že dané dílo popisovali, kriticky analyzovali. Čteme-li však dnešní kritiky, dozvídáme se často – aniž bychom o to stáli – hodně o všemožných umělcových traumatech, ústrcích či trablech se sexuální orientací, viz třeba hudební recense v týdeníku Respekt. Méně se nám už dostává zasvěcených rozborů příslušných děl (uznáváme ale, že často není moc co rozebírat).

Velkou část Černého publicistických textů z normalizačních let zabírá faktografie. Člověk si znovu uvědomuje, jaká informační izolovanost zde za normalizace vládla, jak obtížné bylo dostat se i k těm nejzákladnějším údajům. Bylo nutno hledat si komplikovaně cestu k příslušným zahraničním zdrojům. Ta alba, která se v ČSSR neuráčil v licenci vydat státní Supraphon, musel někdo přivézt z „devizové ciziny“. Neskutečný blbákov… Výsledkem pak je, že velkou část starších Černého textů zabírají data, která si dnes lze dohledat v řádu vteřin. Co z dnešního pohledu činí Černého texty cennými, je něco jiného: vlastní kritická práce, esejistické psaní o albech, koncertech a hudebnících vycházející z jeho unikátní schopnosti ostře a hutně, několika málo slovy, často ale nemálo poetickými, vystihnout u daného díla nebo tvůrce to podstatné. V tomto ohledu JČ září, v tom byl mezi československými kritiky nezpochybnitelnou jedničkou. A to byly mezi jeho kolegy silné osobnosti, které odváděly skvělou práci (Lindaur, Rejžek, Dorůžka, Vlasák, Vlček, Hartman…). Uveďme zde pár Černého charakteristik: Peter Gabriel je „rockový Hamlet“, Paul Simon „rytmický beránek“ s „šedomodře holubičím hlasem“, Tom Waits „povalovač po půnebí“, Lou Reed „přemožitel undergroundových neuróz“.

Černého publicistické dílo je rozsáhlou, nejen kulturní kronikou posledního více než půlstoletí. Člověk se jím může dle libosti dlouze probírat. Něco nejspíš přeskočí, texty věnované svým oblíbeným dílům a tvůrcům si však bude číst podrobně, opakovaně, ba fascinovaně. A s pocity radosti a vděčnosti.