Jsme odkázáni sami na sebe

Jednou z největších slabin svobodné České republiky je podceňování důležitosti zahraniční politiky a náš lokálně omezený pohled na význam projektu Evropské unie pro bezpečnost a prosperitu středně velké země uprostřed kontinentu. Pro srovnání, jak téma fungování EU diskutují násobně větší Němci, přetiskujeme přednášku bývalého německého vicekancléře a ministra zahraničí (1998 – 2005) Joschky Fischera. Jde o volné zpracování textu, předneseného 6. června 2017 na Körber History Forum, které je součástí stejnojmenné nadace věnující se otázkám nacionalismu, migrace, náboženství a globálního řádu.

Přežije Západ 21. století? – foto Pixabay

Před nějakým časem jsem byl požádán, abych se zamyslil nad následující otázkou: „Konec Západu, jak jsme ho znali?“

Chtěl bych začít konstatováním, že otázku můžeme vypustit. Lépe je se ptát, čím vlastně tento Západ byl? Západ je transatlantický prostor, který při jednom ze svých setkání vyhlásili v r. 1941 na jedné americké válečné lodi před pobřežím New Foundlandu tehdejší britský premiér Winston Churchill a americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Atlantická charta, kterou tehdy oba podepsali, předcházela smlouvě o NATO – Severoatlantickém paktu. Ta byla a je bezpečnostním společenstvím, které se zakládá na poznání, že existuje osudové transatlantické společenství. Toto poznání vyrostlo ze dvou světových válek, které se obě vedly proti Německu.

Německo se nepokládalo za díl Západu. Od sjednocení Říše z r. 1871 byla otázka jeho přináležitosti předmětem velkých kulturních diskusí. Thomas Mann se zpočátku vyslovoval proti přináležitosti Německa k Západu. Západ, to pro něho byla Francie, Velká Británie, Amerika: byla to „civilizace“, ne „kultura“. Německo se cítilo být spojeno s kulturou, zatímco civilizace se pokládala za něco pouze technického, komerčního. Tato myšlenka, že totiž Německo musí zastávat protizápadní postoj, se ukázala jako zcela fatální, jakmile před sebou necháme defilovat německé dějiny dvacátého století.

Bylo obrovskou zásluhou Konrada Adenauera, prvního spolkového kancléře Spolkové republiky Německo, že integraci Německa do Západu postavil do centra své politické strategie.

Řekněme, jak to je: transatlantický Západ představoval pro Německo po druhé světové válce záchranu. Proto každý posun v základním obsahu toho, co Západ je, musí v naší zemi mít významné důsledky. Spolková republika Německo, dřívější Západní Německo a skrze německé sjednocení také celé Německo: tyto státy spočívaly na dvou předpokladech. První byl závazek Spojených států bránit Západní Německo, západní Evropu a západní Berlín. Tato bezpečnostní záruka byla předpokladem rozvoje demokracie v Západním Německu a později také mírového sjednocení a svobody.

Druhým předpokladem bylo, že vítězné mocnosti – a zde opět především Spojené státy – jinak než po první světové válce – vycházely z poznání, že toto poražené, morálně sebou samým zdevastované Německo musí mít šanci. Chyby Versailles se neměly opakovat. Demokratické Německo mělo povstat pod ochranou západních vítězných mocností. Základem nového vzestupu tohoto demokratického Německa mělo být hospodářství, založené na světovém obchodu. Liberální hospodářský řád, právní stát a svobodná demokracie, to byly základní pilíře toho řádu.

Jestliže nyní právě garanti a zakladatelé, Velká Británie Spojené státy americké Západ zpochybňují, vzniká vážný problém. V okamžiku kdy se ručitelské mocnosti transatlantického řádu od něho odlučují, objevuje se riziko mocenského vakua. Odhlédnuto od přímé vojenské konfrontace není v mezinárodní politice nic tak nebezpečného jako mocenské vakuum. Tento vývoj významně přispívá k destabilizaci transatlantického prostoru a Evropy.

Nedělejme si iluse. Co by se stalo, kdyby Francie volila jinak? Bylo by to vyvolalo dramatickou finančně-ekonomickou a materiálně-ekonomickou krisi, která by se neomezila jen na Evropu. Na to je v těchto oblastech Evropa ještě stále příliš důležitá. Proto je nezbyté přemýšlet o tom, co je třeba učinit, aby se zabránilo globální krisi dramatického rozměru a obrovské destabilizaci Evropy.

Víra v „konec dějin“ byla chybou nás všech. Když se v letech 1989/90 zhroutil řád studené války, myslili jsme, že důsledky pocítí jen Východní Německo a východní Evropa. Sovětský svaz se rozpadl. Celý bipolární systém zmizel bez viditelných následků. S úlevou jsme se pohodlněji usadili a myslili, že to tak půjde dál. Teď musíme konstatovat, že to byl omyl. Rok 1989 byla globální cézura. Pronikavá změna poměrů se pociťovala všude. Nejdříve nastal „unipolární okamžik“, v němž se Spojené státy prezentovaly jako poslední světová velmoc. Ale tento okamžik skončil v katastrofě irácké války, jejíž důsledky pociťujeme dodnes. Skončil ovšem také za finanční krize v r. 2008 v důsledku opomíjení základních pravidel tržního hospodářství. Druhá rozhodující cézura.

Zažíváme plíživé vzdávání se sebe, dalo by se také říci: sebedestrukci Západu. Přiznávám, že jsem k tomu dosud nenašel žádný přesvědčivý důvod. Možná, že krise anglosaských národů hraje ústřední roli, možná je to krise anglosaského kapitalismu? Oddělení elit a lidu dosáhlo v těchto zemích dramatických rozměrů jako důsledek dlouhodobého působení thatcherismu. Také války, které nebylo možné vyhrát, jako byla ta v Iráku, sehrály svou roli.

Neznám z dějin žádný příklad vzdávání se sebe. Je přitom třeba zvážit dvě roviny: vedle ztráty materiálního významu hraje roli, jak se tento proces vnímá. Podívejme se na  bezpečnostní záruky USA vzhledem k Evropě. Bezpečnostní záruka působí tím, že se věří, že přítel a nepřítel jsou přesvědčeni, že ten kdo tuto bezpečnostní záruku vysloví, to myslí vážně. Jestliže pak ten, kdo tuto bezpečnostní záruku poskytuje, ji začne relativizovat, škoda nastává vlastně hned.

V takové situaci se právě nalézáme. Je tu ovšem také ten třetí, který se směje. Současnou náladu v Kremlu není těžké si představit.

Žádná jiná země není důsledky této změny tak zasažena jako Německo, protože byl postižen jeden ze základních pilířů jeho řádu. Neměli bychom se oddávat ilusi, že tento vývoj závisí jen na Trumpovi. Trump je spíše symptom než příčina. Spojené státy jsou znechucené svou imperiální rolí. Jak mají Evropané a především Němci reagovat? Od těchto okamžiků jsme odkázáni na sebe. Německo je zasaženo nejvíc, ale žádná země není tak málo připravená na tuto novou situaci jako ta naše – což je založeno opět zcela specifickou historickou závislostí Západního Německa na Spojených státech.

Podíváme-li se na stav Bundeswehru, je jasné: musíme jednat, chceme-li být víc než předražený tábor náhradních dílů. Nejde při tom o to něco dělat proto, že to říká Trump. Nejde také o procentní podíl, ale mnohem víc o to, že musíme společně s našimi partnery zaručovat minimum vnější bezpečnosti. Evropa nemusí dosáhnout vojenských schopností Spojených států, to by bylo zcela absurdní. Přesto v budoucnu budeme musit přispět k naší bezpečnosti mnohem víc. Nyní nejsme ani „podmíněně připraveni k obraně“. Nejsme dnes vůbec připraveni se bránit.

Německo na tuto situaci není připraveno. Nejen z vojenského, ale ani z politického hlediska. Vraťme se k německé politice v době finanční krise. Německo poskytlo ohromné částky k záchraně svých sousedů. Ale teprve pak se proti nám obrátilo hanění a zahanbování. Zprvu jsme se ohrazovali a nechali označovat za padouchy – a pak přece jen zaplatili. Postup, jehož racionalitě jsem dosud neporozuměl.

Pro mne je to znamením, že nám působí značné těžkosti vzít vážně svou vůdčí odpovědnost. K tomu však v budoucnu dojde. Francouzští voliči zvolením Emanuela Macrona již dříve zachránili Evropu. To Evropě znovu zajistilo demokratickou legitimitu. Věřím, že následujícím krokem po volbách do Spolkového sněmu se začne s francouzsko- německou stabilizací Evropy bez ohledu na to, kdo bude vládnout. Francouzi se pohnuli, teď se bude musit pohnout Německo.

Jde přitom pochopitelně také o peníze – ale právě že ne jen o ně. Musíme pochopit, že jsme se téměř „prosoukali“ neřešitelnou situací. Neboť co by bylo Německo bez Evropy? Britové právě řekli „Ne“ Evropské unii. Co by s námi bylo, kdyby také Francouzi se byli rozhodli proti EU?

Tato situace se už nesmí opakovat. Musíme do této Evropy investovat ze zřejmě zištných důvodů, ne z důvodů ideologických. To musí být ne k Evropě dvaceti sedmi, čehož velmi lituji, ale k zemím eurozóny. Eurozóna je vyšší stupeň integrace, protože její státy v měnových otázkách vnímají suverenitu jako společnou. Na stabilizaci tohoto jádra Evropské unie bude záležet.

Navíc se musí konečně prakticky řešit otázka evropské bezpečnosti, vedle ostatních otázek od ochrany klimatu až po uprchlíky. Zde bude rozhodujícím způsobem záležet na Francii a Německu: musí spolupracovat, aniž by vylučovaly ostatní národy. Angela Merkelová to nechala zaznít ve své známé řeči v Truderinge, v níž řekla, že musíme „náš osud vzít do vlastních rukou“.

Čína: východ nebo západ? foto Pixabay

Padla tu opět ostrá slova proti Američanům. Rozumím – je to volebním boj. I když je to namířeno proti Trumpovi, musíme dávat velký pozor. Bylo by bláznivé neupevňovat zbytek transatlantické bezpečnosti, který nám zůstává.

Evropa ani za nejlepších podmínek se nemůže vzdát transatlantické ochrany. Obráceně: také Evropa 21. století bude pro bezpečnost Spojených států příliš důležitá, než aby ji mohly odepsat. Pro Němce je důležité, aby jako důsledek americké abdikace nepropadli velmocenskému svodu. Všechno povídání o tom, že Angela Merkelová musí vklouznout do role „vůdkyně svobodného světa“, jsou jen hloupé řeči. To my Němci nemůžeme. Dovolte mi říct, „na to nemáme“. Německo jako globální vůdčí mocnost Západu, to je nesmírné přeceňování. Dokonce by se tím přetížilo německo-francouzské duo.

Musíme se vyhnout ilusi, že můžeme něco sami. Především to neodpovídá duchu doby, žijeme stále v čase globalizace. Za další by podobné německé kroky vyvolaly tolik odporu, že je lépe se tomuto pokušení od začátku vyhýbat. Víme, jak něco podobného končí. Největší pohroma od prvého sjednocení v 19. století, v r. 1871, je v německých, berlínských hlavách stále živá. Nejednou se myslilo, že „na to máme“ – stát se z evropské prostřednosti světovou mocností. Známé „místo na slunci“!

Jsou před námi těžké časy. Ve spolupráci s Francií a ostatními partnery v měnové unii, je obnovení a stabilizace Evropy možná. Nepochybně to bude vyžadovat značné úsilí. Představuje to také intelektuální výzvu pro generaci budoucích politiků.

Existuje riziko, že transatlantický Západ se rozloučí se světovým jevištěm. Aby se mi nerozumělo špatně: je v pořádku, že se Západ nezaměřuje na expansi, moc a rozvíjení síly. Avšak přepólováním na ústup dochází bohužel k jakémusi „čelem vzad“. Je to vidět na růstu nacionalistických postojů. Chceme být jaksi „mezi sebou“. Strkáme hlavu do písku a doufáme, že tak nějak všechno bude jako dřív. To není pokušení jen na pravici. Na levicovém sjezdu se nedávno vychvalovala sedmdesátá léta. Tomu docela rozumím, protože jsem tu dobu zažil – a byl jsem tehdy mladý. To ostatně bylo to jediné na sedmdesátých letech. Nevzpomínám si ovšem, že by tehdy vládl takříkajíc ráj na zemi.

Toto obracení se k včerejšku, tento nový nacionalismus je pro mne výrazem únavy, kterou si Evropa nemůže dovolit. Musíme na tyto změny hledět se směsicí realismu a optimismu. Jistě, budou velké a budou dramatické. Postaví nás do role, na kterou nejsme zvyklí, ale spočívají v nich také velké naděje.

 

Přeložil a upravil Václav Mezřický