Nesmíme dopustit přepisování výsledků 2. světové války. Nesmíme připustit falšování dějin. Tak nějak hřímal Vladimir Putin během své jarní mediální ofenzívy vrcholící bombastickou vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí.

Jak už to u Putina a Ruska bývá, sovy nejsou, čím se zdají být. Přesnější by totiž bylo, kdyby řekl, že se nesmí diskutovat o sovětské interpretaci 2. sv. války, kterou dnes Rusko vztahuje na sebe.

Podle amerického historika Timothyho Snydera stojí tato interpretace na třech pilířích: 1. válka nezačala v září 1939, ale v roce 1941. 2. centrem válečných událostí bylo Rusko. 3. ignoruje holocaust. Všechny tři pilíře mají svůj účel, který i dnes svádí mnohé komentátory třeba k zaměňování Rudé armády za ruskou, jak ostatně činí i sám Putin. Účel pilíře číslo 1 je poměrně průhledný. Slouží k vyvinění Stalinovy říše za společné rozpoutání 2. sv. války. Stalin podle všeho věřil, že aliance s Hitlerem, evropskou krajní pravicí, pomůže zničení demokratické Evropy. Pilíř číslo 2 je aktuální zvláště dnes, kdy si Rusko přivlastňuje všechny zásluhy vítězství nad fašismem, minimálně na východní frontě. Pochopitelně slouží k marginalizaci dnešního horkého bramboru, Ukrajiny. Přitom ve srovnání s Ukrajinou bylo ruské území válkou téměř netknuté. Podle Snydera byla Ukrajina od roku 1933 do roku 1945 nejvražednějším místem na světě a v boji s Wehrmachtem padlo více Ukrajinců, než amerických, britských a francouzských vojáků dohromady. A třetí pilíř souvisí s druhým. Pokud byla Velká vlastenecká válka především ruská, pak v ní kromě jiných není místo ani pro Židy (pokud se zrovna nehodí k započítání celkových obětí přinesených Sovětským svazem). Člověk maně napadne, že posedlost dějinami je někdy až škodlivá.

Politický analytik Petr Robejšek již před sedmi lety varoval, že autoritářské režimy mohou snadno zvítězit nad západní demokracií. Těší se totiž výhodě, že nejsou závislé na spokojenosti občanů. Politika ani ekonomika nejsou brzděny demokratickými svobodami. Tyto režimy tak nemusí vydávat prostředky na udržení „solidární“ společnosti a zároveň se dokáží rozhodovat mnohem rychleji, protože nemusí brát ohled na domácí ani zahraniční veřejné mínění. Současné události ovšem ukazují, že to není tak docela pravda. Jen přišly na to, že jednodušší, než brát onen ohled, je ono mínění samo vytvářet.

Robejšek dále upozornil na to, že po skončení studené války triumf demokracie a tržního hospodářství nebyl zdaleka tak nezvratný, jak se zdálo. A podle něj nikoli náhodou dnes nejvýznamnější autoritářské režimy jako Rusko, Saudská Arábie nebo Venezuela kontrolují přes 80% světových nalezišť ropy. Západu radil jakousi machiavelistickou politiku, tedy chovat se například podobně jako Čína. Bezuzdně kolonizovat zbývající zdroje (jako Čína v Africe), jinak v hospodářské soutěži s těmito režimy nemůže obstát. Robejšek však zapomněl na jednu věc. Že všechny režimy živé z vývozu monokultury nejen a priori tíhnou k autoritářství, ale závislostí na jejím vývozu zároveň podkopávají vlastní odlišnou hospodářskou základnu, která je zoufale nekonkurenceschopná (více viz např. Terry Lynn Karl v díle The Paradox of Plenty). Bez vývozu ropy by Rusko mohlo být demokratičtější, ale zase by se možná rozpadlo.

Podobně to vidí i americký politolog Christopher Walker, který současnou agendu autoritářských režimů nazval souhrnně „zadržováním demokracie“, nikoli náhodou po vzoru Kennanovy doktríny „zadržování“ komunismu. Do centra doktríny staví Moskvu, Peking, Rijád a Teherán, které se sice v mnohém rozcházejí, ale společný zájem nacházejí v omezení šíření demokracie, tedy demokratické odpovědnosti a zákonnosti. Snaží se institucionalizovat autoritářské normy, vytvářejí pro to vlastní mezinárodní organizace, jako např. Šanghajskou organizaci pro spolupráci nebo Eurasijský ekonomický svaz, viditelněji však působí v Radě bezpečnosti OSN, kde pravidelně vetují prodemokratická opatření v celé řadě otázek.

Jak již bylo řečeno, veřejné mínění není lhostejné ani autoritářským režimům. Metodami informační války se zabývá Ion Pacepa, generálporučík rumunské tajné služby, služebně nejvyšší defektor, který za studené války utekl z východního bloku na Západ. Ve svých pamětech popisuje informační válku, která na Blízkém východě zasela dodnes sdílený antiamerikanismus. Stačilo opakovat, že USA jsou sionistickou zemí financovanou židovskými penězi s cílem převzít vládu nad světem. Jistá parafráze s Protokoly sionských mudrců není náhodná. Metody carské tajné policie se bolševickou revolucí rozhodně nezdiskreditovaly. Tento podvrh ukázal cestu, jak účinně manipulovat s cizím veřejným míněním, sovětská tajná služba s východoevropskými satelity tento model jen zdokonalily.

Zvláště oblíbené se ukázaly lži a dezinformace týkající se výkladu historických událostí. Tak se podařilo zdiskreditovat také papeže Pia XII a postoje Vatikánu za 2. světové války, čehož se mnozí západoevropští intelektuálové chytli doslova jak příslovečná slepice flusu a příběh žije již zcela vlastním životem. Účely některých lží vypouštěných KGB nemusely být na první pohled zřejmé, ale jak jejich strůjci dobře věděli, ve svém kumulovaném účinku byly velmi efektivní. Občané západních zemí měli žít v přesvědčení, že největším nebezpečím jejich prosperitě a bezpečí není dle marxismu historicky nevyhnutelná celosvětová socialistická revoluce a s ní spojený totalitní společenský řád, ale jejich vlastní demokraticky zvolené vlády a instituce.

Nikoli náhodou Pacepa zmiňuje pětisetletou tradici Ruska coby policejního státu. Nicméně současný rozsah a agresivita ruské propagandy jsou skutečně zarážející. Ani za studené války by nebylo možné, aby Rusové riskovali výsměch a sebezostuzení, které zcela vědomě vyvolal svým vystoupením například ruský ministr zahraničí na poslední bezpečnostní konferenci v Mnichově. Takhle to dopadá, když lidé vzdělaní, vychovaní a utváření sovětskou tajnou službou dosáhnou na nejvyšší mocenské posty a nepodléhají žádné kontrole.

Pacepa označuje Rusko za historicky první diktaturu řízenou pouze zpravodajskou službou. Není divu, že sídlem nejdůležitějších svobodných médií v ruštině je dnes Ukrajina, kde lidé i v ruštině mohou na rozdíl od Ruska říkat, co chtějí. Třeba, že prezentace ukrajinské revoluce coby nacistického puče a zahraničního spiknutí je jen pokusem zakrýt strach režimu z chování svobodných lidských bytostí a debakl ruské zahraniční politiky vůbec.

*
Petr Mach
Babylon 2/XXIV, 13. června 2015