Kapka, kterou přeteklo století

Felix Jenewein, 1899

Stačilo jednou špatně zahnout do jedné sarajevské ulice – a smýkl se celý kontinent a vykrvácelo století. Motýl poprvé zatřepetal křídly na jednom moravském panství spřízněném se Španělskem a Evropa se z následků „motýlího efektu“ dosud nevzpamatovala.

Ulice Františka Josefa už své dřívější jméno ztratila; přejmenovali ji na Jugoslávské armády a dnes nese kvůli poslední válce jméno Zelených baretů. A na rohu už není Schillerovo lahůdkářství, před nímž se Lojkovi zasekla zpátečka; tohle místo by se dalo považovat za „ground zero“ dvacátého století.

Tady se totiž chopil příležitosti přihrané souhrou náhod devatenáctiletý ztřeštěnec Gavrilo Princip, jenž do té chvíle marně toužil vstoupit do dějin.

Lojka je syn moravského kočího, který to umí s koňmi. Toho červnového dopoledne sedí za volantem, protože před pár lety zastavil tři stovky splašených koní dragounského pluku na pozemku hraběte Harracha, v jehož voze nyní jede s následníkem trůnu. Za několik vteřin vyletí z hlavně kulka, která ušetří Lojku i Harracha, nikoli však jejich císařské přátele.

Lojka zahnul u Schillerova lahůdkářství omylem. Když jeli k radnici, Čabrinovi hodil na arcivévodovo auto bombu, kulatou jako v komiksech, Lojka si jí však včas všiml, zrychlil, a bomba sklouzla po kapotě a spadla pod následující vůz. V něm jel slovinský plukovník Erik von Merizzi, pověřený velením a koordinací přesunů následníka trůnu, nyní však převezený s těžkým zraněním do nemocnice.

František Ferdinand jakožto loajální voják chce za každou cenu zraněného plukovníka navštívit, avšak velení se rozpadlo, není tu Merizzi, aby vydal patřičné instrukce: nikdo Lojkovi neřekne, že má pokračovat po nábřeží, takže omylem zabočí do ulice Františka Josefa a ocitne se přímo před Principem, který vychází z Schillerova lahůdkářství.

A v tu chvíli se vydá na cestu z nábojové komory poloautomatické pistole Browning kulka ráže 7,65 mm a za ní se třesou ruce, které dosud nedržely střelnou zbraň.

Výstřel v dopoledním slunci prořízne vzduch, rozsekne čas a promění jej ve smyčku: dynamická síla narůstá matematickou řadou a smyčka se sepne až o 75 let později. Roku 1989 uzavře „malé dvacáté století“ – ve skutečnosti necelé tři čtvrtiny století, zato nejkrvavější v dějinách – vnuk zastřeleného arcivévody, když přestříhá ostnaté dráty na maďarskorakouské hranici a rozhrne železnou oponu.

Z tsunami rozpoutaného nacionalismu a komunismu Evropa nevyjde bez šrámu: budou jí poručnicky vládnout dvě mocnosti a z alergie se zrodí třetí svět, ale nakonec všichni stejně vykrvácejí. Jugoslávské války pak ukážou, že rok 1989 rozsekl problémy nahromaděné po roce 1939, nikoli už to, co se táhlo od roku 1914.

Gavrilo Princip se stane totemem terorismu 20. století, důkazem toho, že jediný mladý nešťastník může změnit chod dějin. Hrdina, nebo sebevražedný terorista: „To, co si myslíte o Principovi, je totéž, co si myslíte, že se teď stalo v Bosně,“ shrnuje historik Slobodan Šoja.

V časech nadvlády mediální banality je v oblibě náhoda: díky teorii chaosu je známo, že jakákoli sebemenší změna vyvolá řetězec příčin a následků; ať říznete kdekoli, někde jinde se něco přihodí.

Když se však v člověku začne protahovat válečník, ozve se nebezpečné tikání atrofie, netečnosti, náhody, zvůle a masové nákazy. Churchill by řekl, že se tu setkalo příliš mnoho „if?“ (hypotéz), jako v Caesarových Idách, a vyvolaly dokonalou bouři.

Fatalismus stranou – muselo se skutečně všechno odehrát právě takto? Ještě než přišel Edward Lorenz s „motýlím efektem“, existovalo něco jako „Lojkův efekt“; jeho osudové zatočení však vzápětí spláchla ničivá vzedmutá vlna, která smetla včerejší svět.

Lojka byl šoférem hraběte Františka Harracha z Velkého Meziříčí. Harrach se přátelil s Františkem Ferdinandem d’Este a vezl ho svým vozem vstříc kulce ráže 7,65 mm. Harrachův automobil Gräf & Stift Double Phaeton z roku 1911 měl potíže se zpátečkou, „to nebylo tak snadné jako dnes, bylo potřeba obrátit převodovou řemenici,“ vysvětluje jeho vnuk Jan Podstatzký.

Následník trůnu se počešťoval; když jezdil na Moravu, pobýval v Židlochovicích u rodiny Marie Cristiny, španělské královny; její syn Alfons XIII., pozdější španělský král, proto znal dobře české a moravské země, tlačil na své bratrance, aby uzavřeli příměří, a obhajoval u císaře tehdejší české disidenty: i díky němu Kramář, Rašín či Klofáč zůstali naživu. Nově zrozené Československo mu na výraz díků udělilo řád.

Na svých návštěvách u strýce, rakouského arcivévody a těšínského vévody Bedřicha Rakousko-Těšínského, nedaleko Harrachova panství, však následník trůnu nevzdychá po žádné ze svých sestřenic, jak se domnívala jeho teta, nýbrž po dvorní dámě Žofii Chotkové; následný skandál zamilované vzdálí Vídni a ještě víc je sblíží s českým prostředím.

Tak se spřátelí s hrabětem Harrachem, který je uvede do místních politických poměrů. Podle Harrachova deníku si František Ferdinand postupně utvoří vizi jiného impéria, zahrnujícího i slovanské národy: Čechy, Poláky, Chorvaty, Slováky, Srby, Rusíny, Bosňáky… Taková modernizace děsí srbské separatisty. Zahrnout slovanské národy chce do své říše i car, ale v náruči a područí Matičky Rusi. Toto dílo završí Stalin.

Následník trůnu jakožto vojenský velitel svolal poslední manévry říší, jež brzy zmizí ze světa, na Harrachovo panství na půli cesty mezi Vídní a Prahou.

Na zámku ve Velkém Meziříčí se usídlí neopakovatelná středoevropská posádka: František Josef, Vilém II., František Ferdinand a budoucí -poslední – císař Karel, v té době opomíjený voják s hodností majora.

Nedaleko odtamtud, také na Moravě, se v předchozím století naposledy střetla evropská vojska na rovině u Slavkova. Harrachův děd z rodu Lichtensteinů tehdy velel vojsku stojícímu proti Korsičanovi.

Jeho zámek patřil španělskému rodu Ugarte a Harrach je potomek vyslanců ve Španělích; odtud Vratislav z Pernštejna a jeho žena María Manrique pošpanělšťovali země Koruny české; zde později působil rod Lobkowiczů, který dodnes vlastní nejlepší zahraniční sbírku španělského barokního malířství.

Dnes zde bydlí Harrachovi vnuci z rodu PodstatzkýLichtenstein, narození ve Španělsku. Doma uchovávají kapku krve, jež se stala první prolitou krví konfliktu později nazvaného První světová válka.

Po pádu komunismu se do stěn z osmnáctého století vrátila Harrachova dcera s holí a kufříkem uprchlíka před všemi totalitními systémy. Nepolevila v úsilí, dokud nedosáhla navrácení majetku nebožtíka otce, rehabilitovaného jako velitele místního odboje.

Josephinu jsem měl tu čest poznat, opřená o hůl zavzpomínala a vypověděla mi příběh otcova přátelství s následníkem trůnu a jejich plánů. A také vyprávěla, jak se otec vrátil ze Sarajeva, vyčerpaný, zbavený iluzí a s batistovým kapesníčkem, v němž byla zachycena kapka předznamenávající krev stovek milionů mrtvých.

Jejímu otci připadl úkol oznámit císaři a světu zprávu o sarajevském atentátu. Poslední ranní telegram od následníka zněl: „Mně i mamince se vede velmi dobře. Počasí teplé a hezké. Včera jsme měli velkou večeři a dnes dopoledne máme velké přijetí v Sarajevu. Odpoledne opět velká večeře a pak odjezd na lodi Viribus Unitis. Nejvroucněji vás objímám, táta.“ Jenže Harrachovu automobilu Gräf & Stift se zasekávala zpátečka; Lojka se zdržel obracením převodové řemenice, což ohromenému Gavrilovi umožnilo vzpamatovat se, vytáhnout pistoli a vystřelit: „Nemířil jsem,“ řekne na soudě, „nejsem člověk bez srdce,“ dodal podle Lojkova svědectví.

Tuberkulózní Princip neuměl střílet a pistole FN Model 1910 byla obranná; Colt takovou nevyráběl a Browning výrobu přesunul do Evropy do belgického Herstalu. Pistoli si opatřili členové Černé ruky a proslavila se stejně jako později AK-47 neboli kalašnikov. Panslavistické ozbrojené hnutí navíc své nešikovné atentátníky vybavilo kapslí cyankáli: byli to první sebevražední teroristé.

Z bodu A existovalo obrovské množství možných balistických drah, a přesto roztřesený Princip střelu poslal zrovna do bodu B, nacházejícího se přesně v následníkově krční tepně. Nejprve není vidět krev ani rána, kudy vešla střela do těla, následníkovi jen klesne hlava mezi klopy kabátu; chvíli se zdá, že před Schillerovým lahůdkářstvím se nic nestalo.

Až když František Ferdinand zašeptá slova na rozloučenou s manželkou, kvůli níž byl ochoten dát v sázku říši, vytryskne mu z úst krev. Následník umírá před očima, pod slavnostní uniformou ztrácí krev a s ní mizí i budoucnost.

Harrach se postavil na stupátko, aby přítele chránil vlastním tělem, a rychle se teď snaží kapesníkem zastavit krev. Je to první velké krveprolití, kapesník posléze zdědila Josephine a nyní jej poprvé pro veřejnost vystavuje Cervantesův institut v Praze.

Lojka, Harrach a František Ferdinand měli prostě smůlu, odbočili do nesprávné ulice. Trojice ze sarajevského automobilu se seznámila před lety u hraběte Harracha. Při vojenských manévrech se poprvé zkoušela noční bitva a reflektor vyděsil koně dragounského pluku. Splašeně se rozutekli.

Lojka, který je tady nový, se vydá koně hledat. Koním rozumí a umí to s nimi a přes noc jich dá dohromady tři stovky. Následník a hrabě Harrach chtějí potlučeného hrdinu pozdravit. Harrach mu nabídne ubytování a zaměstnání: chystá se pořídit si automobil a Lojkovi zaplatí řidičský kurz. Následník je pak oba vezme s sebou na slavnou cestu do Sarajeva.

Na cestě se asi zrodí přímo vojenské kamarádství, protože Lojka vzápětí vstoupí do jednotky pod velením budoucího císaře Karla. Hrabě Harrach věnuje vůz Gräf & Stift Double Phaeton, smrtelné lože svého přítele a jeho zamýšlených reforem, starému Františkovi Josefovi; dnes je k vidění ve Vojenském muzeu ve Vídni. Říká se, že auto již svou poznávací značkou A111118 předznamenalo datum konce války: A(nnus) 11. 11. (19)18.

Jen málokdo si dokázal složit úplný obraz nadcházející zkázy: světla Evropy pohasínala a zřejmě se „za našich dnů“, jak prohlásil britský ministr zahraničních věcí Edward Grey, už nerozsvítí; končila „krásná doba“, la belle époque, a s ní i víra v pokrok.

Během pěti týdnů vyjednávání se všechno mohlo odehrát jinak, kdokoli z vyjednavačů mohl otočit směr událostí; ale svět už nebyl jednoduchý, známý a černobílý, nýbrž mnohostranný a proměnlivý.

Je známo, že válku ve skutečnosti nikdo nechtěl a že spíš než se starým zřízením souvisela s novým prvkem: s masovostí, vlastenectvím, dělnickou třídou, masovými sdělovacími prostředky a zbraněmi hromadného ničení.

K osudové zatáčce, v níž na následníka čekala kulka, se posléze přidal další nešťastný výstřel. Evropa ospale směřovala k válce a francouzský socialistický poslanec Jean Jaurs se zapřisáhl, že proti ní bude bojovat ze všech sil; avšak onoho osudového léta roku 1914 ho v pařížské kavárně zasáhl další zkázonosný výstřel.

Atentátník Raoul Villain, horkokrevný nacionalista jako Princip, stejně jako on svůj čin přežil. Srb posléze zemřel ve věznici v českém Terezíně, Francouze zastřelili na pláži v Ibize milicionáři na úsvitu španělské občanské války. Ani první světová, ani španělská občanská válka by se bez nich možná neodehrála.