Kdo se v životě setkal s Frankem Boldtem, německým historikem, který „konvertoval“ k Čechám, hlásil se k duchovnímu odkazu Komenského a Goetha, Husa či Schillera, nebo třeba Kafky a Martina Bubera, nemůže se na jeho další práci, kterou nyní vydala Paseka, netěšit. Boldt byl „neřízená střela“, která se vymykala tradičnímu typu učence a setkání s ním bylo vždy intelektuální dobrodružství – na rozdíl od většiny jeho kolegů, kteří často hájí these, ačkoli je nemají sebemíň prožité.

Boldtova práce se sice jmenuje Cheb, město evropských dějin, navenek se věnuje dějinám této po staletí zvláštní enklávy, od středověku přináležející ke Koruně české, ve skutečnosti ovšem platí její podtitul: Esej o česko-německé koexistenci.

Ještě před tím, než se začtete do textu, zarazí vás rozsáhlý poznámkový aparát (autorem je historik Vratislav Vaníček) – je skoro stejně dlouhý jako text sám (Boldtův text má 180 stran, poznámkový aparát zabírá stran sto deset, ovšem sázených menším a hustěji řádkovaným písmem), přičemž Boldtův opoznámkovaný text je spíše historizující esej (jak je ostatně i v podtitulu uvedeno), než přísně vědecké dílo.

Co zprvu vypadá jako výstřednost, ukáže se nakonec jako zajímavý „dialog“ (ovšem postmortem – Boldt v roce 2006 umřel), kdy se dva historici, odlišného založení a temperamentu, Čech a Němec, kteří nejsou nacionalisté, ale nezapřou svůj původ, hádají o historii, což je někdy i legrace.

Uveďme si několik příkladů.

Stará doba bez vášní

Boldt v předmluvě mluví o humanismu Evropy 18. století a v této souvislosti se zmíní o důsledcích „onoho obludného a zejména nesmírně ostudného, čím se vyznačovalo 20. století“. (str. 14)

Vaníčka tím pohne k takovéto reakci. „Dvacáté století ovšem nemělo – je nutno podotknout – jen ostudné a tragické rysy, bylo rovněž dobou obětovaných a skvělých úspěchů v mnoha oborech lidské činnosti …“ a bylo také (sic!) „pro český národ obdobím vyvrcholení jeho kulturních a politických snah za první republiky“. (pozn. 7)

Vaníček si v zápalu boje vůbec neuvědomuje nejapnost své poznámky, zvláště s ohledem na židovský i romský holocaust. Navíc ve společnosti, kde bylo celým generacím vtloukány do hlavy bludy o nezadržitelném pokroku lidstva, není takových připomínek, jako je ta Boldtova, nikdy dost.

To je ovšem poznámka týkající se obecných dějin – na česko-německé stýkání se a potýkání se dojde vzápětí. Na straně 16 Boldt píše, že „naše křesťansko-evropská doba došla v letech 1945/46 svého záměrně vyvolaného náhlého konce“.

Vaníček okamžitě kontruje: „Nepochybně křesťansko-evropská doba končila na Chebsku v časově delší agónii, minimálně od nacifikace a záboru hitlerovským Německem…“ (pozn. 10)

Vaníček tak Boldtovi podsouvá omezený náhled ukřivděných národovců, ať z české nebo německé strany, kteří vidí jen křivdy, které byly spáchány na nich samých. Boldt je ovšem takového pohledu zcela prost. Lety 1945/46 pochopitelně nemyslí nějakou izolovanou událost, která spadla z nebe, ale jako tragické vyústění toho, co se ve střední Evropě odehrávalo předtím, od let 1938/39 a už od roku 1933.

Boldt to sám pěkně dokládá na konkrétním příběhu: „V hluboce katolické obci Palitz, zapadlé vesničce na Chebsku, stíhal z moci zákona zdivočelý maloměšťák v uniformě provinění spočívající jen v příliš lidském citu mezi mladým mužem z Polska, dopraveným do vesnice jako zboží, a dívkou z této vesnice. Věc skončila,legální‘ vraždou muže a veřejným ponížením dívky a jejím následným odvezením do koncentračního tábora. To vše bylo důkladně a korektně doloženo fotografiemi. Viníci nebyli nikdy potrestáni, neboť celá vesnice byla po velké, svévolné a vynucené válce novou vrchností na základě nových, svévolných a vynucených zákonů bez ohledu na morální závazky zrušena, zbavena lidských obyvatel.“ (str. 155)

Boldt samozřejmě zná příčiny a následky, odmítá jen amorálnost alibismu mnohých tuzemských autorů, kteří implicitně zastávají názor, že za české poválečné řádění nese odpovědnost Hitler.

K evergreenům česko-německé otázky samozřejmě patří hádání se o termíny český, böhmisch, tschechisch. Boldt v tomto ohledu komentuje dvojjazyčného česko-německého historického průvodce Chebu, kterého vydalo tamní museum. Podle něj je v publikaci pojem český zúžen na nacionální princip, ačkoli tomu tak v mnoha ohledech není – označení české sklo atd. V poznámce, že příchod křižovníků s červenou hvězdou do Chebu znamenal posilnění českého vlivu na Chebsku, je v německém textu pro slovo český použit ekvivalent böhmisch.

Podle Boldta tak ovšem nejde o překlad, ale o jiný, sémanticky odlišný výrok. (str. 36)

Na to Vaníček reaguje, že podobná praxe jazykové deformace existuje i na německé straně – pro rané období českých dějin, tedy před německou kolonisací, jsou čeští vládci etc. v německé odborné literatuře označovaní jako böhmisch, ačkoli byli pouze tschechisch. Tato diskuse je ovšem poněkud bezpředmětná, protože do 19. století neexistovaly národy v moderním nacionálním smyslu. Rozdělovat například university, panovníky, umělecká díla etc. na česká nebo německá, jak to s oblibou činí národovecká historiografie, je pro tuto dobu nesmysl. Až do 19. století existovaly jedny české dějiny, které se začaly národnostně dělit až od poloviny 19. století. Pěkně to dokládají dějiny Františka Palackého, které zprvu vycházely německy jako Geschichte von Böhmen, aby o deset let později začaly vycházet česky jako Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Žádné takové dějiny ovšem dosud neexistovaly, podobně jako nelze před polovinou 19. století vysledovat „sudetoněmecký“ národ – čeští Němci, jako nějaká jednolitá společnost, ať v politice, v ekonomice či kultuře, neexistovali – společenské struktury, ať s převahou češtiny nebo němčiny, byly celozemského charakteru.

Termíny český, böhmisch, tschechisch jsou samy o sobě nejednoznačné a záleží na tom, kdo, jak a v jaké souvislosti je použil. Osobně například používám pro německojazyčné obyvatele českých zemí označení čeští Němci – čeští ve smyslu kulturně-sociálně-politickém. Dříve se používaly i výrazy jako Germano-bohemicus nebo Teuto-Bohemus, později Deutschböhme. Označení sudetští Němci se ujalo až jako reakce na vznik Československa. Stejně jako národ československý je to ideologický novotvar, který je oklešťující – de facto vyčleňuje české Němce z českých dějin. (Á propos, Hitler v létě 1932 na tajné poradě s nacistickými pohlaváry mimo jiné řekl, že českomoravskou kotlinu bude nutno osídlit německými rolníky – „Čechové a Bémáci musí ze střední Evropy pryč.“ Ať se „sudetští“ Němci snažili sebevíc, své „češství“ ze sebe nesmyli.)

Boldt, který kritizuje publikaci chebského musea, ovšem sám výše uvedené termíny používá nejednoznačně a Vaníček se pak po něm opičí.

Za bavorské anabáze během válek o rakouské dědictví ztratilo Chebsko většinu starých privilegií, spojených s českým královstvím, a kleslo na úroveň „obyčejného“ českého města: „Tato pomalá, i když s jistotou prováděná inkorporace do Čech však nepřinesla definitivní vítězství Českého království,“ komentuje Boldt tento vývoj na straně 78.

Vaníček na to reaguje: „To je poněkud nešťastný obrat. Čechy nezvítězily nad Chebskem, nýbrž novověcí byrokraté nad feudálními právy. Taková byla podstata administrativního začleňování Chebska do Čech.“ (pozn. 108)

Vaníček má pravdu, ovšem je otázka, jestli zde nepolemizuje sám se sebou – Boldt inkriminované vítězství jistě nemyslel v nacionálním smyslu, to by byl ahistorický trotl.

Jinde jsou ovšem Vaníčkovy poznámky na místě. O době českého baroka Boldt tvrdí, že se vyznačovalo „zcela estétským (a silně odnárodněným) katolictvím“. (str. 70)

To je ovšem silně „estétský“ názor a Vaníček poprávu konstatuje: „Barokní katolicismus rozhodně neměl odnárodňovací tendence.“ (pozn. 96)

Boldt, jak už to u myšlenkově čilých lidí bývá, často střílí a pochopitelně také často přestřeluje. Třeba když na str. 59 napíše, že v roce 1892 „dokonce i v,nacionalistických otázkách‘ do jisté míry umírněný T. G. Masaryk řekl, že nestačí jen rozbíjet Němcům okna. Češi se musí osvobodit od jejich jazyka.“

To skutečně Boldt nepochopil. Masaryk to nemyslel v nacionálním smyslu. Svým svérázným jazykem vyjádřil distanc od nacionalistů a zdůraznil proti nim kulturní práci ne ve smyslu národní separace, ale naopak otevření se světu a dosažení úrovně vyspělých národních společenství.

Boldt je nejlepší, když se vyjadřuje k obecným trendům, kde se nemusí zabývat detaily a může volně popustit uzdu svému zápalu, s kterým komentuje dějiny. „… konverze státu a náboženství k víře v národ zničila obě instituce. Tato zkušenost očekávala Evropany žijící ve 20. století, jejichž zcela emancipované národy se změnily ve vražedná společenství za účelem kořisti pod vedením kmenových náčelníků a jejichž státy, připravené o morální hodnotové kategorie, ba dokonce vykonávající příkazy postrádající jakýkoli morální základ, zde degenerovaly do podoby nositelů teroru a násilí místo toho, aby sloužily prosazování práva a řádu.“ (str. 88)

Takhle by to žádný český historik nenapsal, protože by se vyřadil ze za každého režimu vždy spořádané tuzemské akademické obce permanentě konsensuálních malosvětsky uvažujících, píšících a jednajících, za každých okolností vždy státotvorných troubů.

Československo

Jestliže v pohledu na staré doby jsou oba protagonisté tohoto česko-německého dialogu více méně, až na jednotlivosti, ve shodě, se vnikem ČSR se situace mění a Vaníček při komentování Boldtových tezí občas ztrácí soudnost.

Boldt osamostatnělou republiku charakterizuje jako stát, který se definoval jako „slovanský, husitský, antihabsburský, antiněmecký, antikalotický, antipruský, antiaristokratický. Definoval se jako demokratický; státním národem byl výlučně do značné míry fiktivní ,československý‘ národ. Ten skutečně byl fikcí, neboť většina Slováků se nikdy nepřestala definovat právě jako Slováci.“ (str. 127)

Na tuto charakteristiku odpovídá Vaníček na dvou a půl stranách. „První republika je vždy pro německé autory těžký oříšek,“ začíná svou reakci difamací, načež podává delší výklad, kde se pokouší zdůvodnit vznik ČSR a dodá: „Autor nepostupuje korektně, když nejdříve uvádí na scénu první republiku s apriorními negativními anti-přívlastky (v kontrastu s apriorně positivním vykreslením rakouské monarchie i v dosti pochybných metternichovských časech), aby pak konstatoval, že život lidí se od rakouských dob zase natolik nezměnil, došel posléze k uznání, že první republika byla rovněž státem,slušnosti‘, a nakonec požadoval z etických důvodů dokonce boj za tento stát proti Německu v roce 1938.“ (str. 254)

To je reakce trochu jako z Marsu. Vaníček si ztěžuje na negace, jako kdyby to nebyla základní metoda kritického přiblížení se nebo uchopení zkoumaného předmětu, ale nějaká snad nefér hra. Výše zmíněné negace vnímala větší část české společnosti navíc jako positiva a dodnes tak tomu do značné míry je.

Místy se ovšem Vaníček uchyluje k podpásovým argumentům. V souvislosti se slovenskou otázkou píše, že „poukazovat na česko-slovenské rozpory jakoby v samé podstatě státnosti patřilo k typicky zavádějícím argumentům odpůrců existence nového státu; Henleinova strana dokonce objevila Slováky jako vážené slovenské partnery…“ (pozn. 200)

S tím ovšem operovali i čeští komunisté. Ze stejných důvodů jako henleinovci (oslabení či rozbití Československa) se hlásili k slovenským autonomistům a podporovali i sudetoněmecký separatismus. Boldt ale výše uvedené přece píše ze zcela opačných pozic, než byli pozice henleinovců nebo komunistů – Boldt je na opačné straně barikády.

Poněkud legračního rázu celé „polemice“ navíc dodá fakt, že Vaníček napíše o pár stránek dál de facto to samé, co Boldt, byť trochu kulantněji: „Nastolený model jediného politického národa československého s jednou velkou menšinou a s malými menšinami, navíc státu s husitskou rétorikou (ačkoli naprostá většina obyvatel byla římskonebo řeckokatolického ritu), nemohl být trvalý…“ (pozn. 215)

Boldt ocení Masaryka, jako „čestného muže předválečné doby“ (a Masaryk celou svou osobu patřil před rok 1914!) – podle něj to byl jeden z těch, kteří varovali národ před použitím síly a bezpráví jako politického prostředku při řešení menšinové otázky. V tom měla ovšem první republika deficit, který podle něj nelze rétoricky překonávat tvrzením o „jediné demokracii ve střední Evropě“. (str. 130)

Vaníček na to reaguje: „Autory z početných národů občas dráždí, když se menší národ honosí nějakou významnou předností, ale tak tomu v Evropě z historických důvodů bylo: stát vedený Čechy byl nejen občanský, ale jeho představitelé a kulturní veřejnost po celé meziválečné období vystupovali jednoznačně proti fašismu, konzervativismu a autoritářství.“ (pozn. 208)

Boldt to ovšem nepíše z pocitu nějaké německé kulturní či jiné nadřazenosti, ale naopak – bere si české dějiny natolik za své, že ho dokáží jejich negativní stránky „rozčílit“.

Vaníček na to ovšem reaguje ukřivděně jako pravý zástupce „malého“ národa. To, že se Češi chovali mezi válkami „slušně“, nebylo ovšem zásluha, která by snad vyvěrala z nějakého zvláštního českého demokratického rozpoložení, ale byla umožněna konkrétním historickým vývojem. V tomto případě to bylo díky českým vůdcům, kterým se podařilo spojit demokracii s národní revolucí, tedy že demokracie rovná se samostatnost z roku 1918. Se samotným principem demokracie jako hodnotového systému měla ale tato česká demokratičnost pramálo společného, jak se ukázalo okamžitě, když tento stát padl, a to hned několikrát – v roce 1938, znovu a s mnohem větší silou a brutalitou v roce 1945, a únor 1948 to pak už jen potvrdil.

Kausa Beneš

V česko-německém dialogu to už nemůže být jinak, než že největší kontroversi vyvolává postava prezidenta Edvarda Beneše. Podle Vaníčka byla postava Beneše také jediná osobnost, o níž se s Boldtem „nemohli bavit komparativním způsobem“.

Boldtova několikavětá charakteristika Beneše, jako „anticharismatického, zcela civilistického, naprosto českého, tzn. Slováky nechápajícího a vůči Němcům, Polákům a Maďarům nepříznivě naladěného, svému diplomatickému nadání více než vlastnímu lidu důvěřujícího politika“ vedla Vaníčka k několikastránkové replice, protože Beneš je pro českou historiografii skutečně „těžký oříšek“.

Boldt v litanii nad zničením starého Chebska ve 20. století píše: „Tento stát, který již nechtěl být státem a který zrušil všechny tradiční hodnoty evropské společnosti tím, že je podřídil vůli,správného‘ lidu, který vyradýroval,negativní‘ lid (jak se vyjadřoval německý kmenový vůdce), který jej vylikvidoval (toto slovo pronesl veřejně v Brně dr. Beneš)…“ (str. 156)

Vaníček na to obhajuje Benešův pojem vylikvidování, které prezident použil i v rozhlasových projevech: „Doba konfrontací byla plná razantních frází, které jsou v dnešní době pokládány za naprosto nepřijatelné,“ píše Vaníček a dodá: „Zároveň je třeba zachytit, že v Anglii se Beneš takovým formulacím vyhýbal. Začal je používat vždy ve styku se Sověty – a pak doma po politicky riskantním návratu z emigrace (přes Moskvu) – ale občas dodával, zřejmě pro své svědomí a pro západní Spojence, že není nepřítelem Němců, nýbrž jedná z politické nutnosti, v důsledku toto, co Němci na sebe a na Čechy sami přivodili.“ (pozn. 245)

Vaníček zde argumentuje na Benešovu obhajobu, ačkoli je to naopak věc přitěžující: Ano, Beneš opravdu nebyl protiněmecký nacionalista, jeho počínání v celé věci bylo chladné a vykalkulované. O to je ovšem obludnější. Beneš rozhodoval či spolurozhodoval o osudech celých společenství, ale jednotlivého člověka přitom nebyl schopen vidět. Na základě tohoto scestného uvažování by šel obhajovat třeba i Adolf Eichmann, který proti Židům osobně taky nic neměl – holocaust byla ovšem politická nutnost.

Vaníček to ovšem vidí jako takový „detail“ – podle něj je podstatné Benešovo „strategické“ uvažování. V reakci na Boldtovu poznámku o těch, „na které zapomněl státní prezident Beneš na své vytoužené cestě k novému velkému socialistickému Slovanství…“ (str. 172) Vaníček píše:

„Tyto ironické nadsázky jsou zcela nesprávné, ačkoli se občas objevují i v českém tisku (sic!); … je třeba porozumět Benešově východní politice a nezdržovat se věčným moralizováním u jednotlivin. Beneš si uvědomoval sílu sovětského Ruska a jeho budoucí vliv. Jen proto, aby Československo uniklo sovětizaci, navštívil za války dvakrát Moskvu, slíbil komunistům důležité pozice ve vládě, odsouhlasil omezení počtu politických stran a nechal padnout do sovětských rukou Podkarpatskou Rus…“ (pozn. 289)

A jinde: „Beneš se snažil interpretovat vývoj po svém jako,národně sociální revoluci‘ a přijímal navenek teorii,lidové demokracie‘, jen aby mohl uniknout sovětizaci (která byla již nastolena v Polsku). Tato politika byla sice,vychytralá‘, překvapivá svým nasazením, ale byla vpodstatě zmařena pokračujíc,bolševisací‘ společnosti.“ (pozn. 217)

Kdyby to nebylo tragické, tak by to bylo skoro k smíchu. Je skutečně Vaníček tak naivní? Za prvé nešlo o nějakou „interpretaci“. To, co se zde dělo v letech 1945-48 byla setsakra tvrdá nacionálně socialistická revoluce, která – ve své hloubce a rozsahu, i co do krutosti, včetně poprav osmnáctiletých holek, které se „spustily“ s Germány – nemá v českých dějinách obdoby, snad s výjimkou husitských válek.

Vaníčkova teze, že se Beneš svou snahou přizpůsobit vnitřní poměry země k poměrům v Sovětskému svazu snažil chránit Československo před jeho pohlcením Stalinem, je ovšem kompletně lživá. Beneš přece nejednal se Stalinem ve snaze odvrátit bolševizaci země, ale ve snaze zajistit budoucnost Československa před recidivou německé hrozby. A bolševizaci čs. zahraniční a částečně i vnitřní politiky považoval za nutnou oběť tomuto základnímu a nejvyššímu cíli, kterému byl ochoten obětovat všechno – včetně desetitisíců čs. občanů (viz podkarpatoruská inteligence předhozená Stalinově NKVD) a včetně demokracie samotné.

A za druhé, Benešovo „strategické“ uvažovaní totálně selhalo. Naprostá tragédie jeho voluntaristické politiky, která nehleděla na lidské osudy, se ukázala i v tom, že poválečné Německo, proti kterému se Beneš paktoval se Stalinem, se stalo základnou stability, míru a demokracie v poválečné Evropě, zatímco Benešem s pomocí Stalina „zachráněné“ Československo se stalo součásti nové militantní hrůzovlády, která plynule navázala na hrůzovládu nacistickou, a to včetně systematické likvidace protinacistických odbojářů a dalších českých vlastenců.

Odkaz Franka Boldta

Boldt je dědic humanistické Evropy osvíceného rozumu a náboženské tolerance, liberál v původním smyslu, který ctí tradice. Pro masovou společnost, založenou na sociální, národní aj. demagogii, neměl sebemenší pochopení zvláště proto, že zcela ostře viděl, že právě z ní vyrašil jak nacismus, tak komunismus. Právě proto se mohl hlásit k němectví, které není zatíženo komplexem nacistické anabáze, protože ji nikdy v sobě ani špetku nemělo – k němectví humanistickému, a taky žalujícímu, které je dobře vidět v této jeho poznámce. Podle něj to byli chebští Židé, kteří byli „nejpřesvědčenějšími představiteli konzervativní německo-evropské kultury. Jejich pronásledování … představovalo zjevnou zradu na kultuře německého evropanství a na pravé, tj. positivní a nepředpojaté lásce k vlasti.“ (str. 118) Němectví totiž pro něj bylo od A do Zet čistě kulturní záležitost.

Boldt, který formuluje svobodně, bez zjevného ideologického korektivu, přistupuje k věcem z universálního hlediska, které mu ovšem nebrání volně přecházet v němectví, protože mezi oběma polohami nevidí žádný rozpor. Jedině tak totiž může žalovat na „české“ dějiny, aniž by to z úst „Němce“ znělo falešně. Vaníček události posuzuje z českého hlediska, které občas a dosti s námahou přechází v hledisko universální – v dějinách do roku 1918 se mu to daří celkem dobře, po roce 1918 už jen výjimečně.

Z otravného poznámkového aparátu, který de facto simuluje redakční práci (tu ovšem nebylo možno s autorem, který už není mezi živými, provést), se nakonec stalo kouzlo nechtěného – zajímavý rozhovor dvou odlišných temperamentů o dějinách, a to včetně toho, že dialog někdy přechází v monolog a mimoběžná tvrzení.

Je to o to zajímavější, že je to „Němec“, kdo je „slovansky“ rozevlátý, zatímco „Čech“ je pedantický puntičkář, který má neustále potřebu uvádět „básnění“ svého německého kolegy „na pravou míru“ – vlastně takový Germán, chceme-li Sudeťák.

Frank Boldt Cheb, město evropských dějin Esej o česko-německé koexistenci. Paseka, Praha-Litomyšl 2010