V brzkých ranních hodinách dne 28. října 1986 vybuchla mezi budovami Krajského národního výboru a Krajského sekretariátu KSČ v Českých Budějovicích nastražená nálož průmyslové trhaviny Gelamon, vyráběné v NDR. Na první pohled šlo o demonstraci proti komunistickému režimu, ale od první chvíle případ provázely pochybnosti. Do listopadu 1989 vybuchly podobné nálože ještě v blízkosti stranických sekretariátů v Pelhřimově a Ústí nad Labem. V noci z prvního na druhého dubna 1987 byla nastražena bomba také před budovou KSČ v Plzni. Ta ovšem nevybuchla, údajně proto, že budík značky PRIM, který měl bombu odpálit, pachatel zapomněl natáhnout. Nepoškozená bomba dala odborníkům množství srovnávacího materiálu. Jejich závěr byl jednoznačný: všechny čtyři exploze mezi roky 1986 a 1989 měly stejného pachatele, který ovšem nebyl nikdy dopaden. Ani v jednom případě nedošlo ke zranění jediné osoby.

Pochybností přibývalo a v roce 1990 dokonce proběhlo tajné vyšetřování zvláštní skupiny na ministerstvu vnitra, které hledalo důkazy, že ve skutečnosti šlo o interní operaci a provokace Státní bezpečnosti. Konkrétní důkazy se nikdy nenašly. Snad jen silné indicie ve zprávách VB o přítomnosti vozidla vojenské kontrarozvědky poblíž místa uložení jedné z náloží a v zachovaných dokumentech.

21. ledna 1986, tedy necelý měsíc po prvním výbuchu v Českých Budějovicích, odeslala tamní krajská rezidentura rozvědky (I. správy StB) na 36. odbor I. správy Federálního ministerstva vnitra, tedy „odbor aktivních opatření“ rozvědky, detailní návrh na „aktivní opatření s krycím názvem ŠTOK 5“ v rámci dlouhodobé společné dezinformační operace se sovětskou rozvědkou KGB pod kódovým označením AKTÉR.

Do detailu rozpracovaný plán operace měl prokázat, že za teroristickým útokem na stranickou budovu v Českých Budějovicích stály neonacistické skupiny ze Spolkové republiky s kontakty na americkou CIA. Byly dokonce nahrány magnetofonové pásky, na kterých se domnělí západoněmečtí neonacisté k útoku přihlásili. Připravena byla i tisková konference, stejně jako neveřejné dezinformace pro vybrané západoevropské vlády. Doma měla být kampaň využita k zastrašení mladé generace vidinou údajně narůstajícího „nebezpečí neonacismu“. Vedení rozvědky po konzultaci s nejvyššími stranickými místy nakonec v lednu 1987 vyhodnotilo plán jako příliš riskantní a pouze jeho část byla zařazena pod jiné dezinformační operace prováděné ve spolupráci s KGB.

Naprostá většina dokumentace včetně archívu 36. odboru „aktivních opatření“ byla v prosinci 1989 z rozkazu jeho náčelníka majora Jaroslava Sládečka, s krycím jménem „Pánik“, zničena.

Se znalostí tohoto důležitého kontextu je možné se domnívat, že i v současnosti tolik probíraný soudní případ „Olšanských hřbitovů“ byl Státní bezpečností manipulován právě k využití ve zmíněných „aktivních opatřeních“, ať už doma, či v zahraničí. Pro připomenutí: v červenci 1988 senát Městského soudu v Praze, vedený JUDr Robertem Fremrem, odsoudil ve Státní bezpečností pečlivě připraveném procesu tři mladé lidi, mezi nimi Alexandra Ereta, pro trestný čin záškodnictví, propagaci fašismu a další trestné činy. Spolu s nimi byla odsouzena i Eretova matka za zcela smyšlený trestný čin.

Autor tohoto textu se v tyto dny se soudcem Robertem Fremrem sešel nad vyšetřovacími spisy StB. Robert Fremr v té chvíli řekl (a své výroky v následné emailové korespondenci autorizoval):  „Je to šok. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo nás tam pět, a nikdo jsme neviděli ani náznak, že to bylo zmanipulované. Ten psychiatrický posudek tří renomovaných soudních znalců nás přesvědčil. A všichni se přiznali. Vždyť tady z toho vyplývá, že řada těch důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní. Zmanipulovali nás.“

Pouhý jeden den před projednáváním kandidatury na místo soudce Ústavního soudu rozeslal Robert Fremr všem senátorům svoje vyjádření, ve kterém sice potvrzuje nezákonnost některých postupů StB, ale hájí proces i rozsudky jako celek. V takovém případě cítí autor jako novinář povinnost seznámit čtenáře s fakty, zvláště když se v posledním vyjádření Roberta Fremra projevuje naprosto nedostatečná reflexe jeho profesního selhání z roku 1988.

Uznává sice, že došlo k „zásadnímu porušení práva Alexandra Ereta na obhajobu“ a že se spolu se všemi členy soudního senátu „nejspíše podíleli na přinejmenším částečně nezákonném rozhodnutí“. Ve stejné chvíle se však hájí tím, že nereformovaná polistopadová justice bez jakéhokoliv došetření případu alespoň některé trestné činy Alexandra Ereta v roce 1992 potvrdila. Přitom už rok předtím byl přijat Zákon o době nesvobody (zákon č. 480/1991 Sb), který měl vést celou justici k zásadní nedůvěře k čemukoliv z produkce StB. Trvat po pětatřiceti letech na důkazech z dílny Státní bezpečnosti a především na „prvohlavové“ klasifikaci (První hlava Trestního zákoníku obsahovala tzv. zločiny proti republice) vandalství či chuligánství jako „záškodnictví“ a zároveň obhajovat potřebu „důkladného přezkoumání“ zjištěných nezákonností je poněkud nelogické.

Lze připomenout, že i zmiňovaný psychiatrický posudek tří soudních znalců, kteří Ereta označili za nebezpečného sexuálního devianta a navrhli mu celoživotní ústavní péči a kastraci, rozmetalo v roce 1990 hloubkové psychiatrické vyšetření Alexandra Ereta v Bohnicích, kam byl převezen po výkonu trestu. Tamní lékaři ho označili za naprosto normálního člověka bez psychických potíží.

Zásadní otázku však soudce Fremr nezodpověděl vůbec: Jak mohl odsoudit Eretovu matku na základě podkladů pocházejících výhradně od Státní bezpečnosti, když byla obžalována ze zcela smyšleného trestného činu, který spadal výlučně pod zákonnou pravomoc kriminální služby Veřejné bezpečnosti? V tomto bodu jako soudce selhal bez ohledu na to, zda věděl či nevěděl o manipulaci a    vynucování přiznání z dílny StB.