Opakování je matka moudrosti a připomenout si, co je to tzv. případ Bolotného náměstí (Bolotnoje dělo), který v posledních čtyřech letech hýbe ruskou společností, rozhodně nebude na škodu. Vnímání ruské každodenní reality totiž přibližně od zimních olympijských her v Soči zastiňuje nový a svým způsobem přitažlivý obraz Ruska: zdánlivě znovuzrozené velmoci schopné vést války, nevypočitatelného hazardního hráče a četníka v jedné osobě, jedněmi vnímaného jako zosobnění ďábla, jinými jako alternativa hodná následování. Za clonou z planetárních dohadů a spekulací, kterou často záměrně rozdmychává sám Kreml a kterou ochotně přiživují povrchní a senzacechtivá média i nejrůznější „experti“ v oboru vzkříšené kremlologie, jde ale v Rusku život dál, se svými každodenními svízelemi i radostmi.

Pro Maxima Panfilova, který byl minulý čtvrtek (7. dubna) zatčen v jihoruské Astrachani, letadlem převezen do Moskvy a den na to obviněn z podněcování masových nepokojů a z násilí proti veřejnému činiteli, jichž se měl dopustit 6. května 2012 na Bolotném náměstí v Moskvě, začínají spíše ty svízele. Soudě podle případů 34 lidí, kteří byli v posledních čtyřech letech za účast na stejné demonstraci a podle týchž paragrafů obviněni a souzeni před ním, ho čeká něco mezi 2 a 4 lety nápravného tábora.

Pro lepší orientaci zde krátce připomenu některá základní fakta. Den před inaugurací znovuzvoleného Vladimira Putina se Maxim Panfilov jako jeden z několika desítek tisíc lidí zúčastnil protestního Pochodu milionů. Průvod, který směřoval na Bolotné náměstí v centru Moskvy, přehradily řady bezpečnostních rámů a jeho čelo obklíčily stovky policistů. Když se demonstranti uchýlili k pasivnímu odporu a na protest si organizovaně sedli na vozovku, těžkooděnci je s nebývalou agresivitou napadli. Řada lidí si bezdůvodné bití nenechala líbit, vzduchem létaly pet lahve s vodou či exotické plody, někteří v sebeobraně přetáhli policistu přes helmu tyčí od vlajky, pár helem také skončilo v řece – oproti brutalitě samotných policistů se však demonstranti ničeho zásadního nedopustili. V následujících měsících a letech pak bylo postupně zatčeno 34 lidí, kteří byli zpravidla obviněni podle dvou paragrafů trestního zákoníku RF: účast v masových nepokojích (paragraf 212) a někteří také z násilí proti veřejnému činiteli (paragraf 318). Zde je třeba zdůraznit, že většina z nich se do té doby protestů aktivně neúčastnila, mnozí byli dokonce na demonstraci poprvé.

A nyní trochu nutné statistiky: z 34 (dnes tedy již 35) obviněných bylo 19 odsouzeno k trestům odnětí svobody v táborech v rozpětí od 2 do 4,5 let: Andrej Barabanov na 3 roky a 7 měsíců, Jaroslav Bělousov na 2 roky a 6 měsíců (propuštěn po 821 dnech), Alexej Gaskarov na 3 roky a 6 měsíců, Ilja Guščin na 2 roky a 6 měsíců (propuštěn po 910 dnech), Stěpan Zimin na 3 roky a 6 měsíců, Dmitrij Iševskij na 3 roky a 2 měsíce, Jelena Kochtarevová na 3 roky a 3 měsíce podmínečně, Michail Kosenko – po 2 letech a 2 měsících ve vazbě odsouzen k nucenému léčení na psychiatrii (propuštěn do domácího ošetření), Sergej Krivov na 3 roky a 9 měsíců, Maxim Luzjanin na 4,5 roku (propuštěn po 3 letech), Denis Luckevič na 3 roky a 6 měsíců (propuštěn po 1277 dnech), Alexandr Margolin na 3 roky a 6 měsíců, Alexandra Naumovová (Duchaninová, sňatek uzavřela ve vazbě) na 3 roky a 3 měsíce podmínečně, Ivan Něpomňaščich na 2 roky a 6 měsíců (byl odsouzen teprve v prosinci roku 2015), Alexej Polichovič na 3 roky a 6 měsíců (propuštěn po 1191 dnech), Leonid Razvozžajev na 4 roky a 6 měsíců, Arťom Savjolov na 2 roky a 7 měsíců (propuštěn po 934 dnech), Sergej Udalcov na 4 roky a 6 měsíců. Zvlášť uveďme Konstantina Lebeděva, který si za udání svých přátel vysloužil 2,5 roku a po půlce trestu byl podmínečně propuštěn (symbolicky v den výročí demonstrace – 6. května 2014).

Dalších 13 obviněných bylo sice společně s Michailem Chodorkovským a Pussy Riot nedlouho před olympiádou v Soči amnestováno – šlo však spíše o gesto, kterým chtěl Vladimir Putin světu demonstrovat nový, velkorysejší a suverénnější rozměr své politiky, než o zásadní změnu Putinova postoje k politickým odpůrcům, což se také dodnes potvrzuje. I tak ale řada amnestovaných „bolotniků“ strávila ve vazbě značnou dobu – např. Vladimir Akimenkov – 557 dní, Nikolaj Kavkazskij – 512 dní, Leonid Kovjazin – 470 dní, Dmitrij Rukavišnikov – 270 dní atd. Dva z obviněných emigrovali, jeden z nich, Alexandr Dolmatov, spáchal sebevraždu, když se ho holandské úřady chystaly vyhostit zpět do Ruska.

Tyto exemplární procesy, které měly za účel potlačit masové protestní hnutí a zastrašit váhající občany, svůj účel na první pohled splnily. K žádné podobně masové demonstraci už po 6. květnu 2012 nedošlo, k čemuž přispěly i nové zákony. Zároveň však sehrály i roli opačnou: spustily lavinu solidarity a vtáhly do řad opozice řadu lidí (příbuzných, přátel a sympatizantů odsouzených), kteří do té doby na nic podobného ani nepomysleli. Celé čtyři roky probíhaly v Moskvě a dalších městech na podporu „bolotniků“ zpravidla nepovolené „blokády“ policejních budov a prokuratury, symbolické procházky a projížďky, nejrůznější hromadné i individuální demonstrace, které často končily zatýkáním. Protestní procházky po Rudém a Manéžním náměstí se postupně vyvinuly v pravidelnou Strategii 6 – akce probíhají každého šestého dne v měsíci. Byl založen Výbor 6. května, který poskytuje obviněným a odsouzeným materiální i právní pomoc (nezávislá advokacie po celou dobu projevuje obdivuhodnou životaschopnost). Do široce pojaté veřejné kampaně „Jeden den – jedno jméno“ se s cílem zviditelnit osobnosti obviněných a odsouzených zapojila řada intelektuálů (mj. spisovatelé Ljudmila Ulická a Vladimir Vojnovič) i všechna zbylá svobodná média. K třetímu výročí demonstrace, 6. května 2015, proběhla v moskevském divadle Těatr. dok (za bdělé asistence policie) premiéra divadelní hry Bolotnoje dělo (Případ Bolotného náměstí), která zpracovává výpovědi příbuzných a přátel odsouzených. Představení mělo velký ohlas, tak velký, že se Těatr.dok musel záhy ze svých prostor vystěhovat.

Příkladem všem šli ovšem především sami odsouzení. Až na výjimky nepřiznali ani pod silným nátlakem vinu a popřeli i samu existenci „hromadných nepokojů“, jichž se měli účastnit. A co víc, většina z nich i po propuštění pokračuje v občanských aktivitách, které jsou pro ně nyní dvojnásob riskantní. Klobouk dolů!

Pro pětatřicátého „bolotnika“ Maxima Panfilova bude jejich zkušenost a pomoc životně důležitá. A stejně tak pro všechny, kdo to v Rusku nehodlají jen tak vzdát. Není jich zas tak málo – Bolotný případ jich vychoval celou řadu a s každým novým politickým vězněm přibude režimu nový nebojácný odpůrce.

Babylon, č. 1/XXV z 18.4.2016