Obchodníci s vesmírem čtvrtstoletí po pádu komunismu

Román Frederika Pohla a Cyrila M. Kornblutha Obchodníci s vesmírem z roku 1953 (časopisecky již 1952) vyšel v českém překladu Jarmily Emmerové nejméně dvakrát (1963 a 1987) za komunistického režimu (po listopadu v roce 2005). Sci-fisatira na kapitalismus a reklamu z ideologických důvodů asi vyhovovala, čtenáři ji patrně právě proto nechávali často opomenutou. Není se co divit, život v komunismu člověka naučil kapitalismus přímo milovat. Až zkušenost s ním začíná tuto knihu činit velmi aktuální – o našem polistopadovém vývoji vypovídá více než kdejaké vzpomínkové mudrování, jehož jsme nejen letos čas od času svědky.

Děj se odehrává ve vzdálené budoucnosti, kdy je svět rozdělen mezi soupeřící obchodní korporace, jimž zbytky státní moci jen přisluhují. Hlavním hrdinou je úspěšný pracovník reklamní agentury Mitchell (Mitch) Courtenay, jenž svou kariéru kdysi zahájil úspěšnou kampaní na dětské cigarety Šlučík. Na začátku románu dostane zásadní úkol, avšak hodný jeho schopností. Zařídit reklamní kampaň, která přiměje zákazníky k tomu, aby si koupili celoživotní pobyt na Venuši: „Nejdřív slova. Potřebujeme o Venuši výrazy, které lidi chytnou. Vyburcují je. Donutí je snít o změně, o vesmíru, o jiných světech. Slova, která jim vnuknou pocit, že jejich současné postavení není úplně bez kazu, a vzbudí v nich lehoučkou naději, že by si mohli polepšit. Slova, při nichž budou mít pocit, že uvažují ušlechtile, a ne pošetile.“ Venuše je samozřejmě planetou velmi nehostinnou, nicméně Mitch ji prostě má zákazníkům správně prodat: „Nikdy nesmíme zapomínat, že Venuše je tu kvůli tomu, abychom z ní my měli co nejvíc. Nikdy to nesmí být naopak.“ Mitch musí zkrátka lidi (zákazníky) přesvědčit, že na Venuši „bude líp“.

V osobním životě se ale Mitch trápí. Manželka s ním nechce potvrdit sňatek. V budoucnosti se totiž manželství uzavírají nejprve na zkoušku. Pro Kathy je hlavním kamenem úrazu Mitchova až ideologická oddanost reklamě a jejím principům, které celý svět ovládají. Reklama již tehdy dospěla do nejvyššího stadia – „od jednoduchého a jen služebného požadavku rozprodat již vyrobené zboží k její dnešní úloze vytvářet nová průmyslová odvětví a měnit potřeby lidí na celém světě podle potřeb obchodu“. A Mitch je prostě schopen „jakéhokoliv činu, který by sloužil našemu bohu – Prodeji“. Dobře také ví, že „nejvyšší formou našeho umění je přesvědčit zákazníka, aniž je si vědom, že je přesvědčován“.

Nicméně v průběhu přípravy reklamní kampaně v rámci „akce Venuše“ se rozpoutá groteskní vír podivuhodných událostí, který takřka všechno postaví na hlavu. Podrobnější popis děje plného intrik a jeho někdy až šílených zvratů zde vynecháme. Důležitější je totiž její společenské, politické i filosofické poselství, pro nás a pro naši dobu.

Krachle-šumsi-superka

Mitchovi se přihodí děsivá věc: on, „kreativec“, sociálně příslušník superkategorie, je kvůli záludnému úkladu degradován na úroveň prostého dělníka a obyčejného konzumenta. Mimochodem, dojde díky tomu k zajímavému zjištění: „Uvědomil jsem si, že kromě krátkých setkání se služebnými osobami jsem vlastně v životě nepřišel do styku s žádným konzumentem.“ Pracuje pak v Kostarice, na kuřecí farmě a plantážích firmy Chlorella. Moc si nevydělá:

Z šichty jsem se vracel úplně vyprahlý a s tím společnost počítala. Když jsem v automatu na nápoje vyťukal své číslo, vytryskl z něho speciálně připravovaný nápoj Šumsi na jedno napití. K večeři bylo denně totéž a já víc než pár soust „Kuřátka“ do sebe nedostal. Za chvíli jsem měl hlad a poblíž byl stánek, kde jsem si mohl bez řeči koupit na úvěr Krachle. Krachle ovšem vyvolaly svíravý pocit, který se dal zahnat jedině několika doušky Šumsi z automatu. A Šumsi vyvolal svíravý pocit, který zahnala jedině cigareta Superka, po níž člověk dostal chuť na Krachli. … Pomalu se ze mě stával typ konzumenta, jaké jsme mívali rádi.

Ovšem kuřata jsou v kostarickém agrokombinátu hodně podivná, vlastně je to jedno velké kuře:

Každý den se mi táhl jako týden. Herrera na mě sotva promluvil. Až najednou se mě večer v klubovně zeptal: „Už jsi viděl Gallinu?“ (gallina – španělsky slepice, pozn. JM.) To bylo „Kuřátko“. Odpověděl jsem, že ne. „Tak pojď se mnou dolů. Můžu tě vzít s sebou. Stojí za podívanou.“

Otevřel dveře. „Tady hnízdí,“ prohlásil hrdě. Pohlédl jsem dovnitř a polkl jsem. Přede mnou se otevřela ohromná betonová báň s betonovou podlahou. Většinu prostoru vyplňovalo „Kuřátko“. Byla to šedohnědá hmota připomínající gumu. Měla tvar polokoule asi patnáct metrů v průměru. Do pulsujícího masa se sbíhaly desítky trubic. Na první pohled bylo vidět, že žije.

Herrera mi řekl: „Chodím kolem celý den. Když vidím, že někde narůstá a že je maso pěkně jemné, seříznu je. Pomocníci, kteří jdou za mnou, to háky odtahují, rozřežou a naloží na pohyblivý pás.“ Po obvodu báně zela ústí tunelů, v nichž bylo vidět odpočívající pohyblivé pásy.

„Ona v noci neroste?“ „Ne. Omezí jí výživu na nejnutnější míru a nechají ji, aby se pořádně vyprázdnila. Každou noc div neumře, ale ráno zase vstane z mrtvých jako Sán Lázaro.

No a jsme u Babiše. Chorella je jako Agrofert (a jeho Vodňanské kuře), výrobní procesy v potravinářství nemají k tomu výše citovanému daleko. Všichni jsme konzumenti (zdaleka nejen Babišovi), spíše konzumenti než občané, a skoro všichni jsme vysávání koloběhem šumsisuperka-krachle-šumsi (v originále PopsieStarr-Crunchies; to poslední by se dalo přeložit i jako křupky), byť konzumentský koloběh má mnoho podob, zpravidla luxusnějších než u dělníka kdesi v Kostarice. Ale to je vedlejší, princip je stejný.

Tajemní konzouši

Mitchovi se při dřině na průmyslové farmě často vybaví jeho vlastní reklama na Chlorellu: „Díky zlatým rukám svobodných farmářů, hrdých na své dílo, dostává se nám ze sluncem vyprahlých plantáží Kostariky požehnání vyzrálých proteinů Chlorelly …“ Ale hlavně chce z pekla Chlorelly uniknout. K tomu mu pomohou takzvaní konzouši. Jde o hnutí odporu, které Mitche osloví, neboť se zdá být sečtělý a přemýšlivý. Konkrétně ho osloví právě Herrera, který konzoušské buňce v Chlorelle zřídí tajnou místnost důmyslně ukrytou tak, že se vchod do ní nachází pod kypící masou „Kuřátka“.

Mitchův vztah s konzouši je však z jeho strany čistě pragmatický, chce jen využít jejich sítě, aby se dostal pryč. Jinak jsou mu členové hnutí odporu přímo odporní: „Ti fanatici s očima planoucíma divým nadšením chtějí světu namluvit, že moderní civilizace určitým způsobem ‚plundruje‘ naši planetu. Zabedněnci! Vyčerpání přírodních zdrojů věda vždycky o krok předejde. Vždyť přece sotva začalo být vzácné maso, už jsme tu měli sojáčky. Když začala vysýchat nafta, technici vyvinuli pedotaxi. … Popadl mě vztek na pokřivené mozky, které zpracovaly tak skvělého konzumenta, jakým byl Herrera. Mohl mít na světě své místo, mohl nakupovat a spotřebovávat, a tak dávat práci i zisky svým bratřím po celé zeměkouli, mohl stále zvyšovat svá přání i potřeby, a tím v obchodním koloběhu zvyšovat práci a zisk všech. A mohl vychovat děti, z nichž by vyrostli konzumenti, kteří by nastoupili na jeho místo. Člověk by brečel, když vidí, jakého z něho udělali sterilního fanatika.“

Konzouši připomínají dnešní zelené, ale nelze je s nimi ztotožnit. Více o nich prozrazuje jejich tajný leták: ŽIVOT ČLOVĚKA JE VE VAŠICH RUKOU

Toto je oběžník č. I, jímž se vám hlásí Světová organizace konzervativců, mezi lidmi zvaných „konzouši“.

Toto jsou fakta: S. O. K. je tajná organizace, pronásledovaná všemi vládami na světě. Organizace věří, že bezohledné využívání přírodních zdrojů přivodilo světu zbytečnou chudobu a lidem zbytečné strádání. Věří, že bude-li se v tomto využívání pokračovat, povede to k zániku lidstva na Zemi. Věří, že tato tendence je odvratitelná, podaří-li se lidstvo na Zemi vychovat do té míry, aby žádalo plánování populace, vysázení nových lesů, zúrodnění půdy, rozdělení obrovských městských celků a zastavení nehospodárné produkce různých tretek a patentovaných potravinářských výrobků, které neodpovídají přirozené poptávce. Výchovný program uskutečňuje organizace pomocí propagačních materiálů – jeden z nich držíte v ruce – demonstracemi své síly a sabotážemi v továrnách, kde se vyrábějí zbytečnosti.

POMLUVY O S. O. K.

Pravděpodobně jste až dosud o „konzouších“ slýchal, že jsou to vrahové, psychopati a neschopní jedinci, kteří zabíjejí a ničí z důvodů, které se příčí rozumu, anebo ze závisti. Nic z toho neodpovídá pravdě. Existují ovšem nerozumní, zločinní jedinci, kteří se nevyznají sami v sobě a provádějí násilné činy jménem konzervatismu, ať už z pohnutek idealistických, anebo aby kryli vlastní záda. S. O. K. prohlašuj e, že nemá s těmito lidmi nic společného a že jejich skutky rozhodně odsuzuje.

CO DÁLE?

To zcela závisí na vás. Můžete buď a) jít udat člověka, který vám dal tento oběžník; b) oběžník zničit a zapomenout na jeho obsah; c) vyhledat osobu, která vám oběžník předala, a vyžádat si další informace. Žádáme vás, abyste všechno dobře rozvážil, než budete jednat.

Není to vůbec špatné, některé nápady, jako třeba plánování populace, jsou sice diskutabilní, ale duch letáku je v zásadě dobrý a zdravý. Konzouši v lecčem připomínají České děti Petra Placáka, ale jestli si to náš šéfredaktor nemyslí, nechť tuto větu v korekturách klidně vyškrtne. Avšak Mitch na konzoušský oběžník nepohlíží vůbec příznivě: „Byla to výzva k rozumu a ty jsou vždycky nebezpečné. Na rozum se člověk nemůže spolehnout. Vyloučili jsme jej z reklamy už hodné dávno a dosud jsme jej nepostrádali.“ Nicméně konzouši mu poslouží, aby se nakonec dostal zpátky do New Yorku.

Konzouši však stojí za bližší pozornost. Jsou to dost jiní konzouši, než na jaké jsme zvyklí – jejich cílem je zachovat („konzervovat“) přirozený svět jako takový, přičemž vědí, že neustálý hospodářský růst, z něhož si většina dnešních konzervativců vytvořila božstvo, přirozený svět spolehlivě ničí. Každopádně ukazují, že kapitalismus nemusejí kritizovat pouze levičáci. V tom je česká společnost pětadvacet let po pádu komunismu stále v zajetí komunistických schémat.

Trh je zkrátka dobrý sluha, ale zlý pán. Krotit by ho měly zákony a politici, v naší civilizaci si však postupně osedlal i politiku, jež upadla na úroveň pouhé služky ekonomiky. Politická komunikace dávno degradovala na úroveň reklamních sloganů, politika je v rukou podnikatelských skupin a u nás pak v těchto skupinách často hrají prim lidé s nějakou temnou vazbou k minulému režimu. Komunistům (nomenklaturním kádrům) jak vidno trh nevadí, dovedou se na něj pružně adaptovat, na demokracii ostatně rovněž. A jsme opět u Babiše. Věnujme však nyní nejprve chvilku pozornosti Viktoru Koženému.

Kožený estébák

Ukázkovou transformaci struktur starého režimu do moderního (tržního) hávu jsme totiž zažili krátce po listopadu v podobě Harvardských fondů Viktora Koženého. Ten paradoxně patřil k jedněm z mála vrcholových „harvarďanů“, který nebyl kmenovým zaměstnancem Státní bezpečnosti. Patrně byl pouze agentem, ale to teď není důležité. Důležité je, že se část StB hladce proměnila v „pravý americký“ kapitalistický fond, jehož reklamě naletěla spousta občanů lačnících po jistotě desetinásobku.

Šlo vlastně o první masivní použití marketingu v čerstvě postkomunistickém Československu, který „zabral“ tak silně, že vlastně „rozfofroval“ celou kupónovou privatizaci. Každopádně pak Kožený a spol. mohli ovládat majetek za desítky ne-li stovky miliard právě díky tomu, že velký počet občanů investoval své kupóny právě do harvardských fondů. Občané, očekávající malý zisk v řádu tisíců, tak poskytli úzké skupině prohnaných estébáckých profesionálů moc manipulovat s miliardami. Na základě povrchní reklamy, navzdory kritickým informacím o postavě Viktora Koženého a o zázemí jeho fondů, jež se již tehdy daly dohledat, jen to chtělo trochu více práce. Tento vzoreček záhy přešel do politiky a uplatňuje se v ní dodnes.

Za asi největší sametověrevoluční naivitu by se dalo zpětně vyhlásit tvrzení, že všem prospěje, když nomenklaturní režimní struktury budou moci podnikat, neboť tak budou mít něco rozumného na práci, získají vlastní majetek a přejde je chuť konspirovat proti demokracii. Podnikaly a podnikají, ale k obrazu svému – ve stylu Harvardu, a za vydělané (nakradené) peníze si pak kupovaly a kupují i politický vliv. Poučka, že peníze plodí moc a moc plodí peníze, kterou se na setkání s manažery firmy ABL kdysi oháněl Vít Bárta, rozhodně nepochází z Bártova mozku a počátkem roku 1990 si ji mohla pomocí vlastní prosté úvahy odvodit skoro každá trochu bystřejší hlava. Dnes z toho plyne silné podezření, že již v počátcích transformace existoval velmi silný tlak jistých skupin (zejména komunistické nomenklatury) na provedení ekonomické reformy takovým způsobem, aby to vyhovovalo jejím zájmům. Česká politika je tudíž v rukou různých temných kmotrů od počátku, nikoliv až od dob opoziční smlouvy.

Vstanou noví Babišové

Na Babišovi nevadí ani tak to, jestli dělal „Bureše“ tak nějak přirozeně, aniž by StB něco podepsal. V podnicích zahraničního obchodu za komunistů pracovaly prověřené kádry, u nichž se donašečství jaksi automaticky očekávalo. Ne, na Babišovi vadí jiná věc. Jaká, to si lze opět přiblížit pomocí Obchodníků s vesmírem. Fowler Shocken, vlastník firmy, kde Mitch pracuje, je zastřelen a na zasedání vedení podniku se přítomní seznamují s poslední vůlí zesnulého. Mitch si nejdříve myslí, že s ním Shocken takříkajíc „vyjebal“:

„Svému drahému příteli a spolupracovníkovi Mitchellu Courtenaymu odkazuji a činím ho dědicem svého dubového prstenu vykládaného slonovou kostí (inv. číslo 56 987) a svých pětasedmdesáti akcií ze zakladatelského podílu ve Společnosti pro šíření psychoanalytických znalostí, nevýdělečné korporaci se sídlem v New Yorku, s důtklivou žádostí, aby věnoval svůj volný čas aktivnímu působení v této organizaci a podpoře jejího ušlechtilého cíle.“ „Tak vidíš, Mitchi,“ řekl jsem si, „jsi vyřízen.“ Hodil jsem opis na stůl a opřel jsem se do židle, abych si v duchu rychle prolétl stav svých zpeněžitelných aktiv.

Ale po návštěvě Společnosti pro šíření psychoanalytických znalostí, jež sídlí kdesi v zapadlém koutu New Yorku a sestává ze tří kanceláří a dvou zaměstnanců, Mitch zjistí, že tato na první pohled zcela nanicovatá Společnost vlastní kontrolní podíly v dalších, již zajímavějších společnostech, a tyto společnosti že opět vlastní kontrolní balíky akcií dalších společností a tak dále a dále, a tedy, jak konstatuje Mitch: „Nebudu vás unavovat detaily. Stal jsem se pánem firmy Fowler Schocken & spol. Jenže než k tomu došlo, naučil jsem se opovrhovat vším, čím tahle firma žila.“

Ano, Mitch nakonec přece jen prohlédne a společně s Kathy a početnou skupinou konzoušů, kterou propašoval do firemní rakety letící „tržně kolonizovat“ Venuši, míří vstříc novému životu, neboť firemní projekt tržní kolonizace spiklenecky obrátí v civilizační misi konzoušů, kteří mají na Venuši vybudovat lepší život dle svých ideálů, když to na Zemi není možné. Jde samozřejmě o parodii na povinný happy end hollywoodských filmů, avšak u nás nelze happy end čekat ani ze srandy. Z řady důvodů, z nichž zde zmíníme jen pár.

Za prvé, nikdo neví, kdo je Babiš. Kde vzal peníze na své podnikání, co vlastně všechno vlastní, jestli třeba celý Agrofert nepatří nějaké (estébácké, rusácké či nějaké takové podobné) Společnosti pro šíření psychoanalytických znalostí, přesně v tom stylu, jak je popsán v Pohlově a Kornbluthově románu.

Za druhé, reklama, obchodní i politická, vládne a postupně národu vymývá i poslední zbytky mozků. Víra, že s Babišem může být líp, je přece v kompletním zdravém mozku neudržitelná, to dá rozum. A nejde jen o Babiše. Jeden Babiš padne, dva noví vstanou. V tom spočívá pravý mor naší doby. Saň má sto hlav, jen jedna z nich je Babišova.

A za třetí, situaci navíc zhoršuje skutečnost, že dneska má každej blbec chytrej telefon. Blbec s chytrým telefonem je totiž nebezpečnější než bez něj. To dá rozum. A nejvíc těchto otelefonovaných blbů patří do superkategorie. Říkají si manažeři.

Ale abychom nekončili jenom truchlivě, tak alespoň jedna dobrá zpráva. Vyhlašujeme čtvrtý odboj pod heslem „Konzouši všech zemí, spojte se!“ Česká buňka se tajně organizuje v boudě u Budyho v zahrádkářské kolonii na Libeňském ostrově.