Téma komunismu se v polské literatuře objevuje ještě dříve než komunismus sám. Stačí zmínit Nebožskou komedii (NieBoska komedia) Zygmunta Krasińského, prorocké veledílo polského romantismu publikované anonymně v roce 1837. Toto drama ukazuje krvavou, šílenou a nihilistickou revoluci, která brutálně ničí „starý“ svět ve jménu osvobození „pány“ utiskovaných mas, čímž podle názoru mnohých v geniální zkratce předznamenává to, k čemu mělo dojít v Rusku o 80 let později.

Velice důležitým tématem polské literatury se však komunismus stal teprve s vypuknutím bolševické revoluce – dalo by se říct, že právě zkušenost této velmi brzké konfrontace s komunismem zásadním způsobem definuje odlišnost polského modernismu od modernismu v západoevropských zemích a také v Československu. Díky tomu recepce komunismu v Polsku nezačíná až po roce 1945, ale máme v polské literatuře i díla svědků první vlny revoluce a účastníků polsko-bolševické války v roce 1920. Nicméně navzdory tomu, že se tímto tématem polská literatura zabývá už více než osm desetiletí, zdá se, že se v ní často vrací několik zásadních obrazů-diagnóz, jež hovoří o podstatě komunismu a jeho důsledcích.

Požár

Jedním z prvních a zároveň nejčastěji se vracejících je nepochybně obraz komunismu jako strašlivé, přímo apokalyptické katastrofy srovnatelné s ohněm či záplavami. Tak je tomu i v knize Zofie Kossak-Szczucké nazvané Požár (Pożoga) publikované v roce 1922. Autorka byla svědkem bolševické revoluce na Volyni, kde žila. Její majetek byl tehdy zničen a ona sama – společně s tisíci jí podobných – byla donucena opustit rodný kraj.

„Byl to Živel,“ píše Kossak-Szczucka o komunistické revoluci. „Neodvratný a neúprosný živel, který se s hukotem vzedmul jako strašlivá vlna a když udeřil, měl všechno zaplavit a zničit.“ Na jiném místě přirovnává Sověty k peklu z Dantovy Božské komedie, ne tak proto, že „tam lidé hynou hlady, že tisíce umírají při rafinovaném mučení“, ale proto, že „mezi nimi není místo na naději – lasciate ogni speranza“. Když popisuje vládu bolševiků v nevelkém městečku Antoniny, pojmenovává autorka velice bystře základní rysy komunismu: „okradení všech o všechno“, „všeobecné a úporné pronásledování náboženství“, „atmosféra absence Dobra“ a „celkový zánik tvořivosti i v jejích nejprostších projevech“. Všímala si také ošklivosti komunismu. „Pro mě osobně,“ psala, „není základním rysem bolševické vlády její teror nebo jiskřivost, ale jalovost a nuda. Nuda hraničící s pominutím smyslů; něco, co lze popsat jedině slovem »vyprahlost«.“

Jalovost a nudu komunismu popisovalo posléze mnoho polských spisovatelů. Ve slavné básni Síla vkusu (Potga smaku, 1983) Zbigniew Herbert ironicky vysvětluje svoji nechuť vůči komunismu estetickými ohledy: „Kdo ví kdyby nás vystavili dokonalejším hezčím pokušením předkládali nám ženské růžové placaté jako hostie nebo fantastické potvory z Hieronyma Bosche ale peklo v té době bylo bídné mokrá jáma ulička vrahů barabizna zvaná palácem spravedlnosti samohonkový Mefisto v leninské blůze vysílal do terénu vnoučata Aurory mládence bramborových obličejů velice ošklivé dívky s červenýma rukama …“

(přeložil Miroslav Červenka)

Mraveniště

Pro Kossak-Szczuckou byl komunismus p ř í č i n o u zkázy lidí, věcí, zvířat, jedním slovem celé civilizace; symbolem toho v její knize je popis postupné devastace rodného domu spisovatelky. Stanislaw Ignacy Witkiewicz (zvaný Witkacy), v roce 1917 důstojník carské armády v Petrohradě, zase ukazoval komunismus jako d ů s l e d e k procesů vedoucích k úpadku civilizace, procesů, které začaly již v 18. století. Komunismus je pro něj přitom katastrofou spíše duchovní, ba metafyzickou, než materiální. Ve světě, v němž zvítězí „nivelizátoři“ – a takový najdeme v jeho románu Rozloučení s podzimem (Poegnanie jesieni, 1927) nebo v dramatech jako jsou Ševci (Szewcy, 1934) – jsou věci stejné, jako byly; zničena je však duchovnost jedince a dokonce individualita jako taková. Důsledkem komunistické „nivelizace“ je uniformizace, automatizace společnosti, vedoucí k vládě „páchnoucího davu“. Aby se tak stalo, jedinec musí přestat cítit potřebu prožívat Tajemství Existence, která podle Witkiewicze představuje zdroj lidství. Komunismus chce stvořit antičlověka, jehož ideálem je „nic nevědět, nic si neuvědomovat, příjemně vegetovat“. Ve světě, který Witkacy popisuje, nevládne ani tak teror, jako nuda a šeď, a eventuelní gesta odporu potlačují speciální Murti-Bingovy pilulky utlumující pochybnosti a duševní neklid. V důsledku toho se svět stává šedým mraveništěm, zaplněným zmechanizovanými, anonymními lidmi-roboty zbavenými jakýchkoli pocitů.

Vzpoura polských spisovatelů vůči komunismu byla později často vysvětlována právě z perspektivy hodnoty svobody jedince. Andrzej Bobkowski ve svém slavném válečném deníku Črty perem (Szkice piórkiem, 1957) vyznával: „Cítím-li nenávist k tomuto režimu, není to kvůli nějakým třídním pocitům, ale prostě proto, že cítím nenávist ke všemu, co se snaží zabít jedince, mě jako takového, jako jedinečný exemplář, a páchne na dálku termitem, kolektivem, tmářstvím a sprostotou »jediné pravé filosofie«.“

Útěk před svobodou

Ačkoli komunismus bojuje ve jménu osvobození utiskovaných, ve skutečnosti jim přináší zotročení – tento paradox zaznamenala polská literatura téměř okamžitě. Již v roce 1924 vyšla převratná bajka Vzpoura (Bunt) Wladyslawa Stanislawa Reymonta, která jakoby předznamenává slavnou Farmu zvířat George Orwella publikovanou v roce 1944.

V Reymontově románu se domácí zvířata vzbouří proti lidem s vírou, že „život na svobodě, to je nekonečné léto naplněné jen žrádlem, rozmnožováním a odpočinkem“. Proto pochodují na východ a jejich vůdce pes Rex je mámí sliby ve stylu „cestu máme dalekou, ale na konci čeká svoboda“. Když tohoto cíle nedosáhnou, zvířata Rexe zabijí, aby se poddala vládě… gorily. Absolutní nebo absolutizované svobody je těžké dosáhnout a vede k barbarství; to je varování, které Reymont sděluje, bezpochyby pod dojmem komunistického experimentu.

To, jak komunismus nenápadně zbavuje mysl svobody, ukazoval také Czeslaw Milosz. V Zotročeném duchu (Zniewolony umysl, 1953) sice neopominul fakt, že komunismus se uchyluje k násilí, ale více akcentoval určitý intelektuální teror, který komunisté využívají. Milosz uvádí tezi, že marxistická ideologie „je v rukou vládců Centra zbraní mocnější než tanky a kanóny“. Spisovatel mluví o „hegelovském uštknutí“, jemuž vyznavači komunismu podléhají. Přirovnává také vliv marxismu k účinku jedu, který určitý druh hmyzu vstřikuje housenkám: „Takto »ošetřené« housenky dále žijí, i když jsou paralyzované – hmyzí traviči nakladou do jejich těl vajíčka a těla housenek slouží jako živá spižírna pro mladou generaci.“ (přeložil Andrej Stankovič a Jindřich Belling)

Dialektický materialismus se tedy jevil jako jed paralyzující rozum, který způsobuje, že se jednotlivec podřídí Dějinám, protože ty se zdají být nevyhnutelným procesem progresivního charakteru. Vítězství komunismu se z této perspektivy jeví jako důsledek neúprosné logiky historie, jako rozsudek Ducha dějin. Stejně tak odhaloval komunismus svoji kvazi-náboženskou podstatu, byl Novou vírou, která zaplňovala duchovní prázdnotu svých vyznavačů, tlumil jejich strach (např. z nacionalismu) a pochybnosti (např. o zabíjení „nepřátel lidu“).

Vězení

Zotročený duch vyvolal okamžitě polemiky. Gustaw Herling-Grudziński vyčítal Miloszovi, že jeho koncepce je čistá spekulace, která se týká maximálně úzké společenské skupiny, a že komunismus zotročoval lidi daleko primitivnějšími metodami, jež čerpaly z lidských slabostí, jako jsou strach, chamtivost nebo touha po moci.

Herling-Grudziński, bývalý vězeň sovětského lágru, se na vlastní kůži přesvědčil, čím byl komunismus v praxi a jak získával své stoupence. Popsal to ve vzpomínkové knize Jiný svět (Inny wiat, 1951). Realita tábora v Jercevu se zde jeví jako určitý mikrokosmos komunistického státu, jeho ideální a zároveň strašlivá realizace. Zotročována jsou tu především (a nejdříve) lidská těla. Pomocí mučení, hladu a strachu se vynucuje poslušnost, ničí se lidská důstojnost, jednotlivec je redukován do role dočasného, zaměnitelného nástroje-věci. Komunismus se tedy jeví jako hluboce nelidská ideologie a praxe. Ve své pozdější estetice Herling-Grudziński mluvil o světě obráceného Desatera, který chce komunismus vybudovat, když popírá tytéž hodnoty, na nichž byla dříve vybudována západní civilizace. V Jiném světě také klade otázku po vztahu komunismu k dějinám Ruska. Jedna z hrdinek jeho knihy čte Dostojevského Zápisky z mrtvého domu a prožívá otřes, tak silné jsou analogie mezi carským a stalinským Ruskem.

Lež

Otázkou ruských kořenů komunismu se ostatně polští autoři zabývali často. Jeden postoj vyjadřuje titul rozsáhlé historické práce Jana Kucharzewského Od bílého carismu k rudému (Od bialego caratu do czerwonego, 1923-1935), druhý titul poněkud kontroverzní knihy rozhovorů Jacka Trznadla Občanská hanba (Hańba domowa, 1986), v níž se klade důraz na účast samotných Poláků, přesněji řečeno části polských intelektuálů na budování komunismu. S tezí o ruské „podstatě“ komunismu pak nejsilněji polemizoval Józef Mackiewicz, jeden z nejlepších polských prozaiků. V jeho asi nejlepším románu Cesta nikam (Droga dod, 1951) jeden z hrdinů zdůrazňuje: „ … v Evropě dnes neexistují dva tak sobě nepodobné národy, jako je národ ruský a… sovětský“. Komunismus je nepřítel národa jako takového a chce jej nahradit „sovětskou hroudou“.

Mackiewicz byl však přesvědčen, že komunismus je atentát na svobodu. Napsal: „Nejcharakterističtější vlastností komunistického systému je […] totální zotročení lidského ducha, zotročení lidské mysli, lidského intelektu.“ Důležité je, že jedním ze zásadních nástrojů onoho zotročování je jazyk, a přesněji řečeno manipulace slovy, lež: „Slova zde [tj. v komunismu] mají opačný význam nebo nemají žádný. Odejmi lidem prvotní význam slov a dostaneš právě ten stupeň psychické paralýzy, kterého jsme dnes svědky. Ve své jednoduchosti je to tak geniální jako to, co udělal Pán Bůh, když chtěl paralyzovat akci vzbouřených lidí stavějících Babylonskou věž: zmátl jim jazyky.“

O „sémantickém kolapsu“ jako o neblahém dědictví této komunistické lži mluvil po roce 1989 Zbigniew Herbert; dříve demaskovali komunistický newspeak básníci Nové vlny (Nowa Fala). Jeden z nich prohlásil: „vím, že nechci lhát“ a napsal: Možná jednou ze zbytků našich polopravd, pololží, nějaký hmyzí Cuvier zrekonstruuje celá monstra, co nebudou k uvěření.

(přeložila Lenka Daňhelová)

Fraška

V polské literatuře však byla zaznamenávána také groteskní stránka komunismu. Jako jeden z prvních se tomu věnoval Ferdynand Goetel, který se během 1. světové války nacházel v Turkmenistánu a tam sledoval bolševický převrat. Tato zkušenost se mu příliš nezalíbila, a tak se v roce 1919 rozhodl utéct z Taškentu budujícího komunismus do Polska. Svoje zážitky popsal v řadě románů i povídek, v nichž ukazoval komunismus jako anticivilizační nonsens. Komunista u něj není krvavé monstrum, ale spíše banální, nejapný chytrák, často byrokrat. V povídce Poutník Karapeta (Ptnik Karapeta, 1923) se vychytralý Polák jménem Kýval cítí v komunistickém Rusku zcela příjemně až do chvíle, kdy pozná, že „těžko se přikyvuje tam, kde se všechno kýve“. Jeho útěk do Polska se podaří jen díky tomu, že Kýval využije absurdity bolševického práva.

Na tento absurdní, groteskní rozměr komunismu potom polští spisovatelé poukazovali rádi. Zmiňme zde alespoň Zápisky důstojníka Rudé armády (Zapiski oficera Armii Czerwonej, 1957) Sergiusze Piaseckého nebo – a to zejména – povídky a dramata Slawomira Mrolka. Nejlépe tuto strategii vysvětlil asi Leopold Tyrmand v úvodu knihy Civilizace komunismu (Cywilizacja komunizmu, 1972): „Mnozí při čtení této knihy řeknou, že přeháním, překrucuji, propadám grotesce a pracuji se surrealistickými efekty. Asi ano. Ale k vysvětlování komunismu se realismus hodí asi tak, jako bicykl k letu na Měsíc.“

Idyla

Samozřejmě i v polské literatuře existoval směr, který popisoval komunismus jako utopii, v níž vládne lid, kde panuje řád a společenská rovnost a kde se podařilo zachovat rovnováhu mezi technologiemi a přírodou. Stalo se tak díky likvidaci kapitalismu a kapitalistů. Vidět to můžeme v zakončení románu Bruna Jasieńského Paříž hoří (Pal Par, 1929). Po vítězné revoluci byla v hlavním městě Francie vytvořena komunistické republika. Toto je idylický obrázek viděný z oken letadla přelétajícího nad Paříží:

„Tam, kde se kdysi prostírala hladká asfaltová tabule náměstí Svornosti, od Madeleine k Bourbonskému paláci a od Elysejských polí k Tuileriím, se teď v lehkém jižním vánku vlnil lán zralého obilí. Právě je sklízely motorové žací stroje, které řídili ramenatí opálení lidé v bílých košilích. Muži i ženy, všichni oblečení nalehko jako ženci, obratně nakládali hotové snopy na čekající nákladní auta. Tu a tam, na okraji strniště kojily odpočívající ženy nemluvňata.“

Stojí možná za to dodat, že přesvědčený komunista Jasieński byl popraven v Moskvě během Velké čistky…

Podobné idylické obrazy dominovaly polské literatuře v letech 1948-1956. Později budou dokonce i staří fellow travellers komunismu akcentovat fakt, že komunismus ničí společenské vazby, že národ degradují do formy „kaše“, jak zní titul známého románu Jerzyho Andrzejewského – dříve hvězdy polské komunistické literatury – (Miazga, 1979) publikovaného v ilegálním tzv. „druhém oběhu“, a dokonce do formy „hovna“, jak napsal Mackiewicz v Cestě nikam.

Po roce 1989

Rok 1989 chápaný jako okamžik symbolického konce komunismu v Polsku samozřejmě neznamenal, že se spisovatelé k této zkušenosti přestali vracet, ačkoli to již rozhodně činili méně často než např. v 80. letech 20. století. Příznačná byla popularita, jíž se těšilo prezentování komunismu ve výsměšném či groteskním ladění. V tomto kontextu vyniká cyklus románů Janusze Krasińského Na popravu, Tváří ke zdi, Nemohoucnost a Před agonií (Na stracenie, Twarz do ciany, Niemoc a Przed agoni, 1992-2005). Jejich autor se koncem 2. světové války jako šestnáctiletý ocitl v německých koncentračních táborech a po návratu do vlasti jej komunisté obvinili ze špionáže a na mnoho let uvěznili. Krasińského zpola autobiografický román nutí čtenáře přemýšlet o podobnostech spojujících nacistickou a komunistickou totalitu; komunismus ukazuje jako vězení těla a duše, v němž se vede neustálý boj o záchranu „drobečku své duše“ a „žlázy svobody“. Jeden z hrdinů románu si také povšimne, že „v komunismu není větší zločin než soucit s druhým člověkem“. Stín vězeňských zkušenosti bude Krasińského hrdinu doprovázet dokonce i po propuštění na svobodu, a hranice mezi světem zotročení a svobody bude často iluzorní.

Odtud vychází téma „dlouhého stínu komunismu“, které se objevuje v polské literatuře posledních dvou desetiletí. Můžeme zde připomenout reportáž Joanny Siedlecké Štvanice (Oblawa, 2005) popisující, jak polské spisovatele v období komunismu tajně špehovali jejich profesní kolegové; reportáž ukazuje rozsah jevu, o němž se po roce 1989 diskutovalo jen neochotně. Důležité byly také povídky a romány Bronislawa Wildsteina. Mnoho diskusí vzbudilo Údolí nicoty (Dolina nicoci, 2009), v němž Wildstein popisoval příběh novináře – po roce 1989 velmi vlivného -, který byl v minulosti agentem bezpečnosti, zodpovědným za zničený život svého přítele-disidenta. Pokus agenta odhalit končí neúspěchem a přinese problémy těm, kteří se o to pokoušejí. Wildstein ukazuje „dlouhé trvání“ komunismu, život zároveň utajený i natolik silný, že destruuje společenský život dokonce i poté, co byl oznámen jeho oficiální skon. Komunismus nežije, ale ti, kdo z něj otevřeně či tajně profitovali, se mají na rozdíl od svých obětí skvěle. V epické rodinné sáze Nezavršený čas (Czas niedokonany, 2011) stejného autora se na příkladu historie hodiny Brokových vykresluje historie 20. století, v níž se zkušenost komunismu ukazuje jako jeden z podstatných projevů určité autosakralizace člověka spojené se zradou transcendence. V tomto ohledu se komunismus ukázal jako fenomén, který přetrvává dlouho po roce 1989.

Na konec je třeba upozornit na to, že v posledních letech se objevuje také nostalgické ladění výpovědí o komunismu. Vidět je to zvláště ve tvorbě autorů narozených na konci 70. let, kteří komunismus zažili v jeho pozdní fázi a sledovali ho dětskýma očima. Z toho pramení aura určité citovosti, s níž na komunismus vzpomínají. Komunismus se u nich stává epochou materiálního nedostatku a zároveň určitého morálního řádu, které se staví do protikladu k současnému chaosu a konzumu. Takové tóny se objevily v široce diskutované autobiografii Pauliny Wilk Zvláštní znamení (Znaki szczególne, 2014).

Její vrstevník Przemyslaw Dakowicz však zároveň představil vynikající výbor básní Loučka (czka, 2014), v němž skládá hold obětem komunismu, vojákům protikomunistického odboje. Jejich ostatky, mnoho let zabetonované na varšavském hřbitově, jsou v poslední době exhumovány a identifikovány, což se pro Dakowicze stává metaforou znovuvytváření paměti, o kterou chtěl komunismus Poláky připravit. Toto téma objevování příběhů vojáků, kteří se po skončení 2. světové války postavili komunismu se zbraní v ruce představuje v posledních letech druhý protipól polské historické reflexe, projevující se i v literatuře. Jejich dramatické příběhy odhalují krutosti komunismu, ale jsou také symbolem nekonečné touhy po svobodě.

Původně vyšlo: Babylon 23. 6. 2015