Jde o nejvýraznější geopolitický střet od ukončení studené války. To je snad jediné hodnocení událostí na Ukrajině, na kterém se shodnou obě zainteresované strany, tedy tzv. Západ na jedné a Rusko na druhé straně.

Konec dějin se ovšem nekoná, pochopitelně, jednalo se ostatně jen o netypicky poetickou snahu pojmenovat nový světový řád. Co se tedy stalo? Ještě v roce 1990 ohromil americký Kongres novopečený prezident Havel prosbou, v níž žádal o pomoc nikoli pro Československo nebo bývalé satelity, ale právě pro centrum padlé „říše zla“, pro Rusko. Dnes více než kdy dříve je patrné, jak prorocká a nadčasová tato výzva byla. Rusko po roce 1990 prošlo obtížným vývojem, na jehož počátku byl rozpad a ztráta autority tradičních struktur zajišťujících politický, ekonomický i bezpečnostní chod země. Boris Jelcin do jisté míry přistoupil na teorii „konce dějin“ a položil základy svobodné politické soutěži, pluralitním médiím i právnímu státu jako celku. Šlo o zásadní pokus o modernizaci i změnu étosu Ruska, jako se o to již v minulosti podobně velkými skoky pokoušeli Ivan Hrozný, Petr Veliký, Lenin, Stalin či Gorbačov svou prohibicí a perestrojkou. Tyto pokusy skončily vždy přinejlepším na půli cesty, přičemž s sebou nesly, vyjma éry Gorbačova, nesčíslné lidské oběti a utrpení.

Ani Jelcinovy reformy nakonec nedopadly jinak. Prostor k reformám měl uvolněný jaksi samovolně, mohutné impérium i jeho centrum se v důsledku naprostého ekonomického i ideového kolapsu rozpadlo. Poprvé v dějinách Ruska měly být jeho nemateriálním základem ideje Západu postavené na svobodné soutěži politických sil a občanské společnosti. Stejný spouštěč, který tento prostor otevřel, ho ovšem i zavřel. Jak říkají Američané, „it’s about economy, stupid“. Síla Ruska byla vždy závislá buď na vykořisťování poddaných (opričnina, samoděržaví, gulagy), nebo na vývozu monokultur (ropa, plyn). V druhé polovině osmdesátých let došlo k radikálnímu poklesu ceny ropy, na což doplatil nejen Sovětský svaz, ale i jedna z nejbohatších zemí světa Venezuela, která vyhlásila bankrot ještě o rok dříve než komunisté. Podobně nízké ceny panovaly i po celé Jelcinovo období, ještě na začátku nového milénia stál barel méně než 20 dolarů.

Za katastrofální ekonomické situace Rusové plody svobody příliš neoceňovali, koneckonců sám Fareed Zakaria tvrdí, že demokracie je vhodná především pro země, v níž příjem obyvatele na hlavu činí alespoň 3 000 dolarů. Na počátku Jelcinovy vlády v Rusku to bylo 1 200 dolarů, k jejímu konci dokonce ještě méně. Ceny surovinových komodit na mezinárodním trhu jsou prvkem, který státník může ovlivňovat jen stěží. Jelcin ovšem zůstal nedůsledný i tam, kde mu v tom obrazně nic nebránilo. Mám na mysli podobný proces, s kterým se dodnes potýkáme i my u nás v České republice. Známý ruský disident Vladimir Bukovskij vzpomínal na to, jak se počátkem devadesátých let pod vedením Vadima Bakatina proměňovala tajná služba KGB a především začala otvírat své archivy. Byl to nutný krok k poznání a odsouzení minulého režimu, k reflexi vlastní minulosti, ke společenské katarzi, možné sebereflexi každého zvlášť, ke které však nikdy nedošlo. Podle Bukovského celý proces zatrhl sám Jelcin, když se začal bát Ústavního soudu obsazeného bývalými komunisty. Proces dekomunizace, se kterým se u nás potýkáme dosud (viz ÚSTR), tak v Rusku vlastně ani nikdy nezačal.

Na ruskou zahraniční politiku to ještě nemělo přímý vliv. Stále přežívaly rezidua snahy velkého skoku přiblížit se Západu. S jistými výhradami Rusko souhlasilo s rozšířením NATO, křehkou důvěru bohužel narušilo bombardování Jugoslávie. Od té doby je patrné, že Rusko o dobré vztahy nestojí, zvláště co se Západem naučilo umně manipulovat. Nebo by snad někoho u nás napadlo Rusku radit, zda a jaký si na svém území může umístit radar?

Dnešní příjem na hlavu v Rusku by podle Zakarii již na zavedení institucionální demokracie bohatě stačil, stalo se ovšem něco jiného. Nebylo ho dosaženo zajištěním předvídatelnosti a vymahatelnosti práva, slušného podnikatelského prostředí nebo kvalitní státní správy, nýbrž pouze vzestupem cen ropy a plynu. Z Ruska se stal klasický rentiérský stát se všemi průvodními jevy, které jsou s ním spojovány. Mezi nejvýznamnější patří právní a politické prostředí soustředící se na zisk a distribuci renty. Různé pojistky moci a nezávislé instituce jsou v takovém prostředí jen na obtíž. Putin pro něj oprášil autoritářský eufemismus „řízená demokracie“. A pochopitelně je jednodušší vybudovat rozsáhlý bezpečnostní aparát, než kvalitní správu a vyvažující se instituce.

Někteří komentátoři zacházejí dokonce tak daleko, že podle nich si průměrný Rus nic takového ani nepřeje, protože byl po staletí zvyklý podřizovat se autoritě a bez autoritativního vůdce jeho život zkrátka není úplný. Ukazuje to nejen na objektivní absenci pozitivního symbolu či étosu v ruské historii, ale i na Achillovu patu současného režimu. Čím více kromě ekonomického zajištění chybí Putinovu režimu jakékoli poselství či perspektiva, tím spíš se snaží kontrolovat veřejný prostor včetně všech médií a potlačovat jakoukoli kritiku, pokud sama není kontrolována z Kremlu. Při připomínce sovětské invaze do Československa se několika statečným vedlo loni na Rudém náměstí podobně jako slavným osmi disidentům v roce 1968. Jako jediný ideový prvek tak Putin nabízí znovuobjevený nacionalismus a reminiscenci sovětské moci. K denunciaci protivníka je nejjednodušší nazvat ho fašistou nebo západním agentem. Kdo si to alespoň trochu může dovolit, hlasuje nohama. Každým rokem se z Ruska vystěhovávají statisíce občanů, pochopitelně do západní Evropy nebo severní Ameriky.

Svět byl zaskočen agresivitou, cynismem i zcela zjevnými lžemi ruského postupu po zformování přechodné ukrajinské vlády a tuší, že jde do tuhého. Putinovi nečiní problém udržovat přátelské vztahy s diktátory střední Asie nebo Lukašenkovým Běloruskem, vznáší ovšem nároky na poskytnutí své garance bezpečnosti zemím, které chtějí provádět na Moskvě méně závislou politiku. Tato Putinova doktrína došla svého naplnění nejdříve při parcelaci Gruzie (byť Osetinci nejsou Rusové, dostali alespoň ruské pasy) a nyní Ukrajiny. Nelze si dělat naději, že by snad odtržením Krymu mohlo vše skončit. Paradoxní je, že byť je Krymu slibována růžová budoucnost, například zkušenost Abcházie hovoří o opaku. Vyhledávaný turistický region dnes nejvíce připomíná riviéru duchů. Navíc Putin nebude riskovat diplomatickou blamáž, kdy nezávislost Osetie s Abcházií uznala pouze Venezuela, Nikaragua, Nauru, Tuvalu a Vanuatu, přičemž Vanuatu později své uznání stáhlo. V případě Krymu tak lze objektivně hovořit o anexi. Fakt, o kterém se dosud příliš nemluví, je, že se tím fakticky výrazně zhoršuje geopolitické postavení Ukrajiny. Ruský Krym bezprostředně ohrožuje celou jižní ukrajinskou hranici, která dosud byla v bezpečí.

Putinovi přitom nejde primárně o územní zisky, ale o podkopání a destabilizaci všech režimů, které se snaží odpoutat od závislosti na Moskvě. Ekonomickou blokádu znají Gruzínci i Ukrajinci, ti si blokádu svého zboží na ruský trh mohli vyzkoušet právě krátce před Janukovyčovým odvoláním podpisu pod asociační dohodu s EU. To vše za opakovaných rad ruského ministerstva zahraničí proti vměšování do vnitřní ukrajinské politiky. A samozřejmě je tu surovinová diplomacie jako prosté zavření plynovodu nebo Gazprom neuznávající právo EU o svobodném trhu. Když to nestačí, je třeba na území cizího státu vytvořit domobranu nebo alespoň nepokoje, to vše za jednolité mediální propagandy. Proto také Rusové na Krymu zlikvidovali nejdříve vysílání ukrajinské televize.

Zůstává otázkou, proč Moskva stála za Janukovyčem až do hořkého konce. Jeho neúnavnou podporou se sama dostala do situace, která jí znemožnila manévrovat. Možným vysvětlením je detail ze vzájemných jednání. K Putinově radosti spolu rokovali zásadně o samotě a nikdo vlastně nevěděl o čem. Informační výstupy pak byly velmi skoupé.

Kdyby Janukovyč věděl, co svým odmítnutím podepsat dohodu s EU způsobí, možná by si to rozmyslel. Takové vysvětlení mohutných a nepředstavitelně dlouhotrvajících protivládních protestů v Kyjevě by však bylo značně zjednodušující. Ukrajinci nevyšli do ulic primárně kvůli jednomu podpisu, ten se však shodou okolností stal již příslovečnou poslední kapkou. Od svého nástupu k moci, kdy v prezidentských volbách těsně porazil Julii Tymošenkovou, systematicky uzurpoval více a více moci, aniž by se veřejnost dočkala náznaku kompenzace jakéhokoli zlepšení ve veřejné sféře (pokud za takovou nepovažujeme uvěznění Tymošenkové za čin, za který by mohla být odsouzena polovina evropských politiků v čele s Gerhardem Schröderem). Spíše naopak. Lidé protestovali proti nefungujícím institucím, zkorumpovanému soudnictví, zákonům, jejichž porušování nikdo netrestá, prostě proti nefunkční a kradoucí autokracii. V ruských očích se ovšem stali fašisty. Je neuvěřitelné, s jakou vytrvalostí a frekvencí opakují ruská média tento termín, ať jím chtějí označit demonstranty z Majdanu, Banderovce (které vyhrabali z hlubin dějin), přechodnou vládu, nebo kohokoli, kdo se vyslovuje pro suverenitu a územní celistvost vlastní země. Ozývá se v něm étos vítězů Velké vlastenecké války, kteří osvobodili Evropu, a tedy a priori nikdy nemohou stát „na špatné straně“. Jednoduše se to dá nazvat mesiášský komplex, který Ukrajině nedává na výběr. Na její názor se ale v Moskvě beztak nikdo neptá.

Paušální nálepkování vývoje na Ukrajině je právě od Moskvy s ohledem na historické reminiscence velmi pikantní. Po konsolidaci sovětské moci došlo k první decimaci Ukrajiny již během velkého hladomoru v letech 1932-1933, během kterého zemřelo na 4 miliony lidí, převážně Ukrajinců. Hladomor byl vyvolán nesmyslnými retribučními požadavky Moskvy. Další velkou ránu řízenou také z Moskvy zasadilo období „velkého teroru“ z let 1937-1938, na počet obyvatel ze všech svazových republik s nejvíce oběťmi opět na Ukrajině. Jak už bylo řečeno, toto dědictví si v Rusku málokdo připouští, natož aby si s ním lámal hlavu.

Pokud Evropa nechce přistoupit na ruská pravidla hry, jediným účinným řešením je snížit surovinovou závislost na Rusku. To nebude snadné, protože zatímco Unie snila o nulových emisích a obnovitelných zdrojích, Rusko dělalo vše pro vyřazení potenciální konkurence. Nebezpečím také je, že pokud by se současné Rusko ocitlo v úzkých, mohlo by vyvolat skutečný vojenský konflikt velkých rozměrů. Museli bychom spoléhat na Čínu, že odebere dostatek surovin na to, aby v Moskvě nepřevládl hlas ještě větších „jestřábů“.

Petr Mach

Babylon 1/XXIII, 17. března 2014