„Seděli jsme s přáteli v restauraci. Bylo to velice příjemné. Neměli jsme vůbec tušení, co se děje,“ odpověděl na otázku, jak trávil 17. listopad 1989, premiér Jiří Paroubek. Muž z RaJe tak nevědomky do jedné věty shrnul celou svou politickou osobnost a vlastně i prozradil tajemství svého politického úspěchu.

Paroubek je totiž syntetický schizofrenik, osoba dvou tváří. Tou první je malý český člověk (MČČ), který si vysedává na pivku, čučí na fotbal a radši ani nekouká po tom,kde co lítá. V práci to nějak poctivě ošulí, s kámoši se šábne při malých výměnných obchodech s malými věcmi typu nové pneumatiky na škodovku, a jinak už jen pivečko,fotbálek, chatička, zahrádka. Potlačované vědomí ponížené existence si vybíjí pouze v chlapáckých historkách z vojny a pak hlavně doma na zanedbané manželce. U kuchyňského stolu se MČČ mění v pravého hulváta, z něhož však mají kromě drahé polovičky strach už jen mouchy na mucholapce či kukačka v nástěnných hodinách. Také už nemohou nikam uletět.V tomto bodě se však premiér Paroubek mění v hulváta celorepublikového formátu, který si arogantně vydupe svou či dokonce pošle zkopat a zdupat partu mírně extravagantní mládeže, neboť ví, že strach je nakažlivý. Rostou-li preference ČSSD, je to hlavně tím, že lidé se s první tváří identifikují, kdežto druhé se bojí a zároveň ji podvědomě respektují, neboť jim důvěrně připomíná komunistické „řídící pracovníky“, jejichž způsobům ani šestnáct let po Listopadu nestačili odvyknout. A zvyk, zvyk je železná košile.

Nebude proto vůbec divu, když sedmnácté výročí sametové revoluce oslavíme pod společnou vládou Paroubkovy pragmatické ČSSD a Filipovy lehce zdemokratizované KSČM. „Seděli jsme s přáteli v restauraci. Bylo to velice příjemné. Neměli jsme vůbec tušení, co se děje,“ mohou pak svého premiéra citovat překvapení občané. Odborně by se to mohlo nazvat kontrarevolucí zdola, v běžné mluvě nenapravitelnou zabedněností. Po letech chaosu a víření, které pád komunismu vyvolal, jakoby vše zase sesedalo na své původní místo. Gravitace triumfuje, hmota poráží ducha. Revoluce skončila, zapomeňte.

Skončila-li revoluce ve smyslu průbojného a potenciálně tvořivého pohybu, neznamená to, že po ní nic nezůstalo. Ano a zcela nepochybně, dnešní situace je minimálně 1000 x lepší než za komunismu, neboť svoboda má hodnotu nevyčíslitelnou. Ale není to trochu málo, spokojit se s hodnocením, že je vše mnohem lepší než za komunistů? Vždyť – co je ještě horší než komunismus? Možná nacismus, asi i kobercový nálet či výbuch v blízké chemičce, ale tím skromný výčet pomalu končí. Demokracie a trh nejsou samy o sobě k ničemu, význam mají pouze jako pravidly vymezený prostor, v němž se mohou lidské bytosti svobodně (a tvořivě) realizovat. Šestnácté výročí revoluce poskytuje tedy hodně opožděnou příležitost k hodnocení obsahu české společnosti, její kvality. A tato bilance je neobyčejně trpká. Skoro nic, ba hůř. „Seděli jsme s přáteli v restauraci. Bylo to velice příjemné. Neměli jsme vůbec tušení, co se děje.“

V předvečer výročí, 16. listopadu, postoupila fotbalová reprezentace na mistrovství světa. „Chvíle, na kterou tento národ dlouhá léta marně čekal,“ zněly oslavné komentáře v médiích. Nic proti samotným fotbalistům, ti alespoň musejí něco reálně umět. Na rozdíl od estrádních bavičů či „prostých“ lidí v reality show, na něž civí miliony. Tím však výčet aktivit tohoto národa víceméně končí. Naštěstí se nalezne řada jedinců, kteří nad těmito nížinami vysoce ční, avšak ony nížiny jsou natolik všeprostorově rozlezlé, že vyčnívající výjimky nikdo nevidí. Nechce vidět. O mainstreamu lze konstatovat jediné: chléb a hry, to vás zajímá. Malý český římeček, civilizovaný fašismus. Tam jsme dospěli, a lepší to asi dlouho nebude, bude-li vůbec kdy. „Seděli jsme s přáteli v restauraci. Bylo to velice příjemné. Neměli jsme vůbec tušení, co se děje,“ může si dnes většina populace již předem nechat vytesat na náhrobek jako epitaf. Jenže dnes už se do země nepohřbívá. Čím dál tím víc jedinců je zpopelněno bez obřadu. Inu, nejsou-li mladí, silní a krásní, nemají přece v dnešní reality show co pohledávat. Ale to jim dojde, až už bude pozdě. Zatím vysedávají s přáteli v restauraci a je to velice příjemné…

 Josef Mlejnek jr.

Babylon 3/15, listopad 2005