Ať jsem se ocitl kdekoli, když jsem pozoroval hráče při metané, v žádném z jinde obvyklých způsobů hry a jejich obměn jsem nenacházel zalíbení. Všechny mi připadaly, ve srovnání s naším hornorakouským modem ludendi spíš dětinské a nudné. Mnohdy jsem se v zimě při různých cestách po Štýrsku, Salcbursku nebo Korutanech zastavil na březích rybníků nebo u hrazení umělých ledových ploch a pozoroval se zájmem i opovržením jakousi úpadkovou formu jinak nádherného sportu, který dosahuje v Horním Rakousku kvalitou ledové plochy i vybavením vysoké, až ideální úrovně, ale všude jinde mě dokáže jen zklamat… Byl jsem často v pokušení do toho mluvit, něco připodotknout, udílet rady. Moje vrozená nechuť říkat něco úplně cizím lidem byla ovšem mnohem silnější, než moje nelibost vůči nezvyklým pravidlům hry a zlozvykům při ní.

Co to na tom ledě provádíte? chtělo se mi někdy říct. Nebo taky: Jak můžete hrát s tak nemožnými kotouči?

Mnohde jsem se setkal s náčiním, které vůbec neodpovídalo představám fanouška z Hausruckviertlu o tom, jak by mělo správně vypadat. Byl to plochý dřevěný kotouč s dlouhou násadou podobnou velké fajfce, na jejímž konci vyčníval nástavec připomínající nemožně zkroucenou hrušku. Ledové dráhy v alpských zemích byly podle mého předalpského přesvědčení příliš dlouhé, měly nevhodný „mořský povrch“, a proto nedovolovaly přesné nasměrování kotoučů ani účinnou střelbu ze všech možných stran se zvláštním, na vlas přesným a snadno odhadnutelným důrazem. Velká vzdálenost mezi důlkem vydloubnutým v ledu kvůli zapření nohy a tzv. holubem, pohyblivým dřevěným špalíkem, hlavním aktérem a cílem celé hry, který někdy, když ho zasáhl některý z kotoučů, bral své jméno doslova a létal vzduchem, degradovala osobitost metané v alpských zemích na hru v loterii. To bylo jen několik chyb, kterých jsem si při svých cestách všiml. Takhle jsem tu hru nemohl brát vážně.

Navíc jsem dospěl k poznání, že se zvyklosti hráčů liší nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale i ode vsi ke vsi a dokonce od rybníka k rybníku. Pokud ovšem překročíš Alpy nebo přijedeš do jiné spolkové země, je tam ta hra jen stěží k poznání. Tak jsem stál u hřiště, myslel jsem si, že vím dost a dost o tom, jak by se to mělo hrát, a divil jsem se, že tito lidé mají takovou radost ze svého dětinského počínání a že se mohou s takovou vytrvalostí dlouhé hodiny, dokonce týdny, věnovat téhle naprosto nudné hře s nesmyslnými pravidly. Ale jistě to platilo i obráceně, že totiž cizinci ani přespolní by naším způsobem hry ničeho nedosáhli. I v tom se projevily odlišnosti různých herních pojetí. To se např. ukázalo po válce, když do Horního Rakouska přišli uprchlíci a vyhnanci. Zažili způsob hry, na který jsme tu byli zvyklí, a odmítli ho. Stáhli se pak na vlastní rybníky a tam hráli podle pravidel ze své staré vlasti. Slyšel jsem jednoho tuzemce, který takové hře přihlížel, jak o ní pak vyprávěl. To byla řeč ortodoxního věřícího o kacířství a sektářství.

Když si tak dnes vybavím svoje tehdejší kuriózní nadšení pro jednu docela okrajovou záležitost, uvědomuji si, že může dokládat nejen vztah k domovu a vytrvalost, ale i tvrdohlavost a šovinismus. Potvrzuje nejen rčení: Co sedlák nezná, to nesežere, ale i to, jak bývá někdy složité přiznat každému, aby mohl žít podle svého vlastního názoru. Z hornorakouské povahy se zrodila metaná. (Šovinismus spojený s mocí přinášejí ovšem často vynucené štěstí.) Již velice brzy mi bylo jasné, právě na osudu vysídlenců, že solidní a strnulá pravidla nepanují jenom při hře na ledě, ale že v podobě zkamenělých a zamrzlých pořádků ovládají i veškerý ostatní život.

Po válce žilo v Hausruckviertlu mnoho deportovaných a uprchlíků z Východu, převážně to byli dunajští Švábové. Také v našem domě žila jedna rodina z temešvárského Banátu. Jak došlo k tragédii vyhnání a vyhoštění Němců z jejich vlasti, tomu jsem jako osmi- až devítiletý přirozeně nijak příliš nerozuměl, ale samozřejmě jsem věděl, že byla válka, stalo se něco velmi vážného a smutného a že byla mezi touto válkou a uprchlíky nějaká souvislost. Život utečenců byl těžký, proto s nimi moje dětská duše plně soucítila. I tam, kde na tom byli docela dobře, což byl zřejmě, jak se povídalo, i případ našich podnájemníků (alespoň naše rodina o tom byla přesvědčena), bylo to jen ze soucitu, milosrdenství a snášenlivosti. Za to se ale od nich očekávala přizpůsobivost. Po všech utrpěných ztrátách se měli nakonec vzdát své lidské individuality, sami sebe. Aniž by jim jejich hostitelé chtěli ublížit, prožili tak ve své tzv. nové vlasti mnohá příkoří. Vzpomínám si, že otec řekl občas panu Weichauptovi, tátovi naší rodiny z Banátu, který u nás pracoval, že je nutné, aby se v zemědělství ještě sem tam něčemu přiučil, že potřebuje při hospodaření trochu pomoci a doučování. Přitom byl pan Weichaupt před svým vyhoštěním sám sedlák. Otec ho ale zařadil svou peskující laskavostí téměř mezi necivilizované rolníky z Východu, vypomáhající v lesích nebo na pastvinách, kterým muselo být vyspělé středoevropské zemědělství ještě očividně cizí a neznámé. Banát i Balkán vyvolávaly v otci představu Asie, zemědělství provozované v Bulharsku, Rumunsku nebo Srbsku nazýval předpotopním. Co ale muselo takové přezíravé chování znamenat pro pana Weichaupta, i když bylo míněno zgruntu dobře? Vždyť jako velký a svobodný sedlák, stejně jako jeho předkové už skoro dvě stě let, žil v úrodném Rumunsku a teď musel sloužit jako čeledín u malého hornorakouského mlynáře nebo domkáře, jehož majetek, roztroušený po okolí, čítal celkem čtrnáct jiter, což představovalo asi sedm hektarů, a bylo v něm víc mezí než pozemků a statků.

Když vyhnanci mluvili o svých domech a ztraceném majetku, zažívali často nepochopení a větší či menší posměch. Když vyprávěli o kráse a nezměrné úrodnosti své ztracené vlasti, povídali jim domácí: Co všechno ještě neuslyšíme? O ráji a zemi hojnosti to snad nebude. Jistě přeháníte a trochu se vytahujete. Když pak noví příchozí mluvili o svém domově, neodpustili si našinci: Doma, doma…, i ubožáci mají doma ženy. Nastala nám změna, tohle úsloví se stalo posměškem, starousedlíci jím své nové sousedy popichovali. S neskrývanou nelibostí a velkou závistí museli ovšem vzít na vědomí, že se tu někteří přistěhovalci přesvědčivě prosadili v některých povoláních, která provozovali už ve své předchozí vlasti – jako např. lidé z Jablonce výrobou bižuterie – a byli úspěšní například jako podnikatelé. Mnohým domácím se zdálo, že by to tak být nemělo. Co je nahoře, ať se tam drží, a co je dole, mělo by tam zůstat. Když se však začali smiřovat s úspěchem svých nových spoluobčanů z Východu, najednou se ozývalo: Jsou to správní a pilní lidé. Jsou to zkrátka taky Němci, i když pocházejí z Východu.

Můj otec to s panem Weichauptem tak dlouho myslel dobře, až začala být jeho podnájemníkovi celá tátova dobromysl na obtíž. Předhodil mu v hlasité a vypjaté řeči jako urážku jeho důstojnosti a pýchy, že se v štiplavých poznámkách a věčném poučování pana Brandstettra skrývá pohrdání Němci z Východu a jejich podceňování. Otec byl po takovém výbuchu zlosti pana Weichaupta celý bez sebe, protože to s ním přece vždycky myslel dobře.

Na Štědrý den roku 1946 jsme pozvali celou rodinu Weichauptových k nám do pokoje. Společně jsme se pomodlili a zazpívali jsme si, oni nám zazpívali koledy dunajských Švábů a vánoční písně z Bačky a z Banátu. Večer proběhl dojemně, pokojně, harmonicky. A pak najednou, pár dní po Vánocích – taková nenávistná nenávist! Pan Weichaupt řekl, že má před náboženstvím velkou úctu, prý je sám křesťan, ale s otcovým křesťanstvím nechce mít nic společného. Ta jeho přemoudřelost není prý nic jiného než nekřesťanská pýcha. Tak se chovat k lidem, kteří byli vyhnáni z vlastní země, to je do nebe volající hřích…

Jsou to chudáci, omlouvala je maminka. Přišli sem zdaleka, hodně nám pomohli. Bůh ví, co v nich může vězet. Otec se prý na ně za to nesmí zlobit. Lepší je se pomodlit: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Pan Weichaupt navrhoval různá vylepšení a novoty, ale otci se nikdy nelíbily a vždycky je odmítl jako temešvárské vymyšlenosti. Tak např. jednou přišel pan Weichaupt s tím, že by se prasata po zapíchnutí neměla spařovat horkou vodou, což u nás vypadalo tak, že se otáčela v horké vodě v neckách pomocí podvlečených řetězů a pak, na tzv. „prasečí lavici“ se jejich kůže škrabala ostrými kuchyňskými noži a břitvami, aby se zbavila štětin. Místo toho by prý bylo lepší, jak je zvykem v jihovýchodní Evropě, doporučoval pan Weichaupt, zamotat poražená zvířata do slámy, slámu pak zapálit a tímto způsobem vypálit štětiny až ke kůži. Je to prý jednodušší, mínil pan Weichaupt, a kromě toho důkladnější, hlavně důkladnější. Na porcích masa s kůží, které se dostaly na talíř, zůstávaly totiž většinou ještě ošklivé štětiny, které odolaly spaření i důkladnému škrábání. Stávalo se to proto, že cesta od plotny, kde se voda vařila nad ohněm v tzv. měděňácích, velkých hrncích, které ovšem nebyly měděné, ale z nějakého levnějšího kovu, až k neckám ve vnitřním dvoře, kam se vylévala, byla velmi dlouhá. S těžkými hrnci, až po okraj plnými horké vody, se samozřejmě nedalo běžet moc rychle, spíš se cupitalo krok za krokem, takže u necek už nebyla voda zdaleka tak horká, jak by bylo bývalo třeba. Kromě toho ohříval oheň v kuchyňské plotně důkladně jen jeden hrnec a k těm ostatním, postaveným kolem něho, se dostávalo mnohem méně tepla. Vinou těchto a dalších okolností nebyla kůže prasat nikdy docela hladká a tu a tam na ní postávaly ostré štětiny. Pokud se taková jehlice dostala někomu při jídle do krku, silně tam škrábala a jen silný kašel byl s to ji vypudit ven.

Když přitom pan Weichaupt přednesl svůj zlepšovací návrh, tátu tím nijak nenadchl, neviděl v tom řešení tohoto problému. Všechno si v klidu vyposlechl, vrtěl ale přitom stále hlavou. Později prohlásil, že u nás raději nebude zavádět tenhle balkánský obyčej, protože by nechtěl prasata hned po zabijačce udit. Udit by se měly až rozporcované části. Ale kdo tu mluví o uzení? odporoval pan Weichaupt. U téhle metody jde přece jen o prudký oheň z hořící slámy, který spálí jen štětiny, ale masa ani kůže se ani netkne. Otec se tomu ale jen smál a tvrdil, že takové počínání mu připadá jako pálení Johánka o slunovratu. 24. června, na svátek sv. Jana Křtitele zapalovali totiž tehdy mladí na venkově tzv. oheň slunovratu. Nejdříve přes něj chlapci a děvčata skákali a pak v něm nechali uhořet tzv. „slunovratového Johánka“, figuru přidělanou na dlouhé tyči, vycpanou slámou a připomínající strašáka do zelí.

Táta našel spoustu dalších důvodů, proč mu připadá návrh pana Weichaupta podivný, směšný a nereálný. Taky smetl ze stolu jako nepodstatný problém s vlažnou vodou, kterou se vlastně podle naší metody spařovala kůže zabitých vepřů. Sem tam nějaký vlásek prý přece nehraje žádnou roli. Tahle tátova neobvyklá velkorysost patřila k jeho pracovním návykům, ale týkala se i jeho osobně. Výraz lajdácký by zněl v souvislosti s ním zřejmě příliš záporně, ale přesný by byl rozhodně příliš pozitivní. Vždyť i on sám byl např. vždycky špatně oholen…

Pan Weichaupt záhy rezignoval a už neříkal nic. Dělejte si, co chcete, myslel si. Kvůli neustálým posměšným narážkám, o nichž se většinou dozvěděl, hromadila se v něm postupně velká zášť, až došlo později k onomu památnému výbuchu zuřivosti, který nás všechny tak vyděsil. Pan Weichaupt dokonce otci sliboval výprask.

Ukázalo se ovšem, že se našinci mohli od Rumunů, jak se všem vyhnancům také říkalo, ať už pocházeli z Rumunska, Bulharska nebo Jugoslávie, přece jen lecčemu přiučit. Především v zahradnictví, takříkajíc nejušlechtilejším odvětví zemědělství, s nimi nikdo nedokázal držet krok. Ukázali se jako praví mistři v roubování, pěstování, přípravě a konzervování zeleniny, salátů, ovoce a všeho, co s tím souviselo. Stačí, když se takový Rumun podívá na okurčičku, říkali lidé, pak už roste sama. Měli šikovné ruce i při pěstování cibule a česneku. Rumuni byli pro starousedlíky kvůli svému zahradnickému umění, opředenému tajemstvím, až nebezpeční. Byla to situace podobná starozákonnímu příběhu Kaina a Ábela. Jeden zapálí obětní oheň, ten hoří a kouří a dým stoupá jako šíp přímo k nebi. Kouř z toho druhého ohně ale ne a nechce vzhůru, jen čoudí při zemi a páchne. Pán Bůh ví, povídalo se, jak to ti Rumuni dělají, je to prý učiněné čarodějnictví. Jako by v tom byla nějaká čertovina. Každopádně měl čert pokaždé co dělat s naší vlastní uskladněnou zásobou zeleniny, kompotů a marmelád. Ještě dnes slyším maminku, jak si zoufá a stěžuje na časté nezdary a nečekané rány v podobě plísní, zkysnutí, žluknutí, zkvašení a hnití nebo přinejmenším mdlé chuti ovoce a zeleniny a na převrácené a rozbité sklenice Asi i kvůli tomu říkávala, že ji práce při zavařování už netěší, protože při ní neudělá nic dobrého, co by bylo k jídlu.

Zdálo se, že se Rumunům všechno daří bez nejmenší námahy. Rumun vyrostl s okurkami, z papriky je vedle, říkali našinci. Zelená paprika byla u nás do té doby něco neslýchaného a taky rajčata se tu začala teprve postupně objevovat, podobné to bylo i s některými dalšími rostlinami. Ještě víc ale udivilo, že se to všechno daří pěstovat na poli a že Rumuni přešli se svým zahradničením z úzkých domácích zahrádek do volné krajiny. Malé domácí zahrádky nebo předzahrádky okukovali nanejvýš jako zeleninovou zahrádku určenou pro pár kousků křenu, trochu petržele a pažitky.

Nic nepomáhá tak jako úspěch. Velké dýně a rajčata, fazole a okurky znamenaly úspěch, který se dal změřit a zvážit, a nezvratný a pádný argument. Že byli i jinak cizinci šikovní a zruční a navíc i srdeční, to se projevilo i v tom, když někteří z nich postupně odešli ze svého banátského ghetta na jednom z místních rybníků, vystoupili ze své izolace, kterou si částečně sami zvolili a k níž byli do jisté míry donuceni, přidali se k domácím a hráli s nimi. To ovšem nebylo možné na každém rybníku, především u metané. Existovala tu totiž vyloženě exkluzivní mužstva s vybranými domácími hráči. U nich se hrálo většinou o velké peníze, naděje až na pět šilinků. Už tak vysoká částka znamenala vyloučení nemajetných ze hry. Tihle hazardéři ostatně neměli rádi, když se na ně při hře někdo díval, vložené peníze jí propůjčovaly punc čehosi soukromého, diskrétního. Na tomto rybníku platilo bankovní tajemství.

Vedle toho tu ale byly i otevřené spolky, k nimž se mohl připojit každý, dokonce i přistěhovalci z východu. V těchto mužstvech nebyl samotný původ nijak důležitý, i když platí, že ať člověk nepatřící ke starousedlíkům udělá cokoli, ihned a pokaždé to bude přijímáno pod vlivem tohoto jeho outsiderství. Ať tedy přistěhovalec z východu hraje metanou dobře nebo špatně, vždy to vyvolá údiv: buď protože a nebo ačkoli – je to přece „ten z Banátu“. To se běžně stává při zařazování člověka odjinud do společnosti, v níž má nyní žít. Žádný gastarbeitr přece nemůže zavinit dopravní nehodu jako normální, chybující člověk – zaviní ji vždycky jedině jako gastarbeitr. Všechno, co učiní dobrého i co způsobí zlého, je od počátku sledováno pod zorným úhlem toho, že je to cizinec. Důležitější než jeho jméno je jeho nezáviděníhodná společenská situace, kterou vyvolalo podávání informací o jeho hanebnostech.

Zapojování přistěhovalců do života i do her na zamrzlých rybnících zároveň urychlilo jejich začlenění do domácí společnosti. Strach z cizinců vyžaduje od člověka jistou sílu, stálou psychickou energii, která se ovšem postupně snižuje, stejně jako napětí ve staré baterii. Tak je asimilace možná. Překážky v poklidném společném životě většiny s menšinou existovaly sice na obou stranách, ale nic se kvůli tomu naštěstí nestalo. Když si náš čeledín bral někdy kolem roku 1947 pěkné děvče ze Sudet, byli jeho rodiče moc zklamáni. Sňatky totiž v jejich rodné zemi chystali podle starého obyčeje předků rodiče a stále ještě, rozhodně v majetných rodinách, o jejich uzavírání rozhodoval především rozum, to znamená výše věna a dědictví. Spojení mezi majetným a nemajetnou nebo domácím chudým a dcerou vyhnanců bez majetku, jako v případě našeho čeledína, bylo považováno za vyložený omyl a nedopatření. Protože tahle dívka byla mimořádně temperamentní, shodla se veřejnost, že k svatbě vedla především tělesná žádost… Očividně byla erotika u nás na venkově příčinou, která měnila sedmou svátost v pustý hřích. Jako dítě jsem chápal slova v písničce: Je to krásné zůstat spolu pokaždé jako: krásně zůstat a na sobě zůstat, stejně jako se majetní hráči drželi svého rybníka.

Ať si prší, vítr fičí, či padají trakaře.

Alois Brandstetter, rakouský spisovatel a filolog, se narodil v r. 1938 v obci Aichmühl u Pichl v Horním Rakousku. Působí jako profesor německé filologie na universitě v Klagenfurtu (Korutany). Vydal kolem 30 děl, vedle několika odborných literárněvědných a filologických prací šlo především o beletrii.

Z němčiny přeložil Ludvík Havel.

(Původně vyšlo: Babylon, 29. října 2007)