„Zhebnete,“ sykne jízlivě Slovenka. Tahle obvykle tak netečná holka se probere, jen aby si uhodila. Ožije přitom jako tenista, který po nezáživném tréninku konečně nastoupil na zápas. Vytrčená brada, krásné lenivé rty sevřené do tenké čárky. Přivřenýma očima si chvíli bez hnutí vyhlíží kořist. Pak jí tváří přeběhne náznak lehce zasněného či pobaveného úsměvu. Bičík nejdřív couvne, pak o to svižněji dopadne. Sled slastných pocitů na jinak bezduchém obličeji.

Vmžiku však zase stojí za Němci, krotká a nehybná. Obličej mrkací panenky se zašklebí. Uchechtne se a její ostrý hlas se zařízne do ticha noci. Důstojník se k ní obrátí a něco řekne, Slovenka přikývne, rozběhne se podél řad a ven bránou. Vzdalující se siluetu zakrátko pohltí tma.

Kam ji poslali? Kvůli čemu?

Není to poprvé, co trávíme noc nastoupené v pětistupech a nevíme, co nás čeká, z čeho mít strach. Nohy mi dřevění, píchá mě na prsou. Nejistota… Cítím, jak se mi rozlézá po těle; velké, temné a slizké zvíře.

Minuty plynou, pak uslyšíme Slovenčin hlas zpoza ostnatých drátů: Links, links, links und links. Nových je zřejmě hodně, tisícovka nebo i víc. Zpráva se přelévá vzrušenými řadami. Jak se to rozneslo? Záhada, ale už to ví každý, stěhují sousední tábor. Ten obrovský transport ubytují u nás. Sledujeme, jak se blíží: tisíc hladových žaludků, tisíc přikrývek. Naše zarputilé pohledy se setkávají s jejich vytřeštěnýma očima. Jsou ještě zbědovanější, vychrtlejší než my. Musejí být v Osvětimi už hodně dlouho: úplné trosky.

Začíná fungovat táborový telegraf (zjistit s minimem gest a bez hlesu co nejvíc informací).

„Odkud?“ ptám se dívky, která chvilku stojí v mé úrovni. „Oradea,“ špitne a mně se i ve světle luceren zdá její uštvaný výraz povědomý. Snad kvůli jménu města, mého města. A už se zase sunou dál. Ta svěšená ramínka, mírně klátivá chůze… Judy! Pohybuji rty, ale v hrdle mám sucho. Nevyjde ani hláska. Zavrtávám se očima do povědomých zad: „Otoč se! Otoč se! Otoč se!“ Vkládám do pohledu všechnu sílu, veškerou vůli. Zázrak. Zpomaluje. Nepoznala mě, sklouzne po mně nevidomýma očima. Po pár krocích se ale zarazí, vyděšeně se ohlédne – postava, kterou před okamžikem roztržitě přejela pohledem, se jí v mysli spojila s mou tváří. Ty strašné hadry! Nepovědomým hlasem něco nesrozumitelného vykřikne, možná mé jméno. Rozrušením se nemohu pohnout. Pak už ji nevidím – jen rytmický pohyb Slovenčiných zad kousek od mého ramena a švihající bič. Pod ním Judy.

Strnule stojím, upírám oči na shýbající se a narovnávající se záda, jako by všechno záviselo na tom, jak pozorně budu sledovat každý jejich pohyb.

„Co se děje?“ ptá se někdo z poslední řady.

„Rychtuje ty nové.“ Ani jedna hlava se neotočí.

Musíš si zvyknout, říkám si, být nic, nikdo, stín se zbytečnou pamětí, jedna z pětistupu, pátá.

Kdybych v záchvatu šílenství vykřikla: „Jsem ta a ta. A holka, kterou bičujete, je předsedkyně studentského literárního kroužku, silná osobnost, krapet vznětlivá,“ pobavilo by to víc, než kdybych začala štěkat. Projevit se, sebeméně odkrýt nitro je někdy natolik nepatřičné, že to zavání směšností. Proto všechny žijeme zapouzdřené ve svých kuklách. Pětistup, to je kryt a kápě. Číslo je náš převlek. Setkání masek. Pod maskou se krčí lidská bytost a skrývá, jak může, co dříve s požitkem stavěla na odiv: svou duši. Tak se kuje tvrdý, milosrdný krunýř.

* Noční můra: ztratila jsem tužku. Vzbudila jsem se bez sebe úlekem a nehledíc na sípání a chrápání, spěchala jsem prohledávat slamník. Tužka byla na svém místě. Teď píšu. Píšu, že píšu. Chvála bohu nebo náhodě, na tom nesejde, že z tolika nohou, tolika kroků o ni směly zakopnout právě ty moje. Jenže opravdu jsem zakopla? Nebo jsem si prostě všimla něčeho, co nikoho nezaujme – ne víc než zašlápnutý vajgl? Zastavila jsem se v určité chvíli, na určitém místě. Ta okousaná věcička vyrvaná z bláta mi v každém okamžiku potajmu vrací, co se mi celý ten svět šílenců snaží vyrvat – radost říct: „Tůdle!“ * Zahlédla jsem Judy. Na chvilinku, ale není pochyb. Jednou se naše pohledy zkřížily. Jedinkrát. Odvrátily jsme se a jako po vzájemné tiché dohodě jsme se na sebe už nikdy nepodívaly.

Kruh nahých těl pod rudým nebem, pohybující se stíny… jako bychom se vynořily ze zašlých časů, z knihy o divoších. Elegantní postava uprostřed, náčelník kmene? Jen jeho uniforma sem zjevně nepasuje. Jako falešná nota. Hvízdne; pohybem palce vyvolá každou minutu jedno tělo z kruhu. Prst rytmicky kyne a kruh se stejným tempem zužuje. Kroužíme čím dál rychleji… a je nás čím dál méně. K čemu to? (Zase otázka. Copak se to nikdy neodnaučím?) Němci nás učí tancovat.

Zvláštní! Během toho obřadu jsem si žádné otázky nekladla. Ničemu jsem se nedivila. Pohybovala jsem se, motala dokola, bez tíže, bez námahy, jako ve snu.

O tomhle jsem ale mluvit nechtěla. Judy! Když všechno skončilo, vrávoravě jsem se zastavila, pak jsem zpozorovala vzdalující se řadu nahých těl a úzkostí vystřízlivěla; jako kdybych z hlouposti nebo zbabělosti spáchala něco neodčinitelného. Pobíhala jsem zmateně tmou a volala její jméno. Mezi zbylými nebyla. Tehdy si mě našla Sofi.

Nezvykle prudce mě popadla za ruku. (Při té vzpomínce se teď musím smát. Úplná groteska. Dvě do sebe zavěšené holohlavé nahé holky!)

„Dobře, že je odvedli,“ řekne. „V baráku bude víc místa.“

Mlčím; byla bych radši, kdyby odvedli ji a zůstala Judy.

* Na spánek ani pomyšlení. Naštěstí není v baráku skoro nikdy úplná tma; můžu psát. Půjdou ale ty hieroglyfy rozluštit? Na tom nesejde! Jen když můžu setřást nesnesitelné myšlenky. Zbavit se jich. Ve skutečnosti se před jejich tíhou chráním – některé myšlenky přeskakuji jako černé díry, zatímco by možná stačilo podvolit se, nechat se tím hustým marasmem pohltit. A tam v hlubinách, odkud se už nedá propadnout níž, konečně usnout bez strachu a bez snů. Jenže k tomu vede dlouhá cesta, to já vím. A je tu tahle noc bez konce, Judy a ve vzduchu otázka: proč se musela vynořit, když vzápětí zase zmizela? Ty dva uplynulé dny: dvakrát dvacet čtyři promrhaných hodin. Proč jsme se nehledaly? Nakonec pak to zbabělé, ostudné sbohem! Styděly jsme se za svou nahotu? Ne, nešlo jen o to. Existují neokázalá trpělivá přátelství do nepohody. To naše bylo neklidné a bouřlivé jako Judy, vřelé, dychtivé a plaché jako já. A hodně proměnlivé jako my obě.

Proč podrobovat zkoušce něco, na čem nám záleží? Společně se škrábat, kašlat, snášet zápach, koliky a přitom se držet za ruku? Proč ničit křehké vzpomínky? Proč si neponechat obrázek té Judy, jaká bývala: tvrdá, jemná, velkolepá, plná fantazie, rozmarná! Bohatá! Tvářila se, že jí na tom nesejde, a byla to pravda, až na to, že rozmary se jen zřídka pěstují v podzámčí. Říkávala: „Budeme dělat tohle, půjde se tam,“ ale nedodala: „Jestli se ti chce.“ – „Ne,“ odmítala jsem lehkým tónem a s těžkým srdcem.

Tolik trápení kvůli pýše! Kolik jsem ho ještě od té doby zažila! Tyhle dávné dětské trampoty si ale chci za každou cenu uchovat, protože o ty jediné se nedělím s tím mým pětistupem.

* Mají se přihlásit všechny, kterým není šestnáct. Vyhlásili to při apelu; půjdou do jiného tábora, kde je čekají starci a děti. Výborné podmínky: namazaný krajíc k snídani, samostatná postel, deka, vlastní talíř a každý den sprcha. Ten tábor má být spíš zotavovna, něco jako sanatorium; staříci s vnoučaty se procházejí po trávníku ve stínu stromů. Fantasmagorie? Někdo to viděl. Jen klid. Tady se vždycky najde někdo, kdo to všechno viděl (na vlastní oči), a vždycky to někdo odpřísáhne. Někdo už viděl bílý chleba, nové oblečení, které na nás čeká, kartáčky na zuby; někdo viděl civilisty, nejspíš diplomaty, rozmlouvající anglicky s esesáky na Lagerstraße. Jiní přísahali, že ten cirkus nepotrvá víc než týden. Cirkus trvá a v našich řadách pořád někdo něco „vidí“ a „přísahá“. A kdo by se dožadoval bílého chleba nebo anglického diplomata, když „někdo“ viděl pod táborem americké parašutisty a když „někdo“ přísahal, že je to pravda?

Nejsme snad v krajní nouzi jako dítě opuštěné ve tmě, které se děsí každého stínu a na stěnách vidí rej andělů a čertů? Jedna věc je jistá: tady v táboře žádné děti nejsou. Starci také ne. Někde být musejí. A proč by nebyli pospolu? Mléko, chleba s máslem, samostatná postel: žvásty. Kdyby na tom ale bylo aspoň zrnko pravdy: že žijí… * Poučný rozhovor s Hellou.

Dnes při úklidu mě zastihla na pryčně. Po apelu jsem tam jako vždy znovu zalezla, jediná přestávka v tom úmorném pekle: půlhodinka klidu. Do baráku se vlastně během úklidu nesmí, mně se ale skoro vždycky podaří nějak to zaonačit. Připlížila se potichu jako šelma. Když jsem si jí všimla, musela mě už chvíli pozorovat.

„Co tu děláš?“ „Čmárám si.“ „A co?“ „Různý věci.“ Mlčí. Nemá u sebe obušek. Mohla by použít ruce, jenže je asi pohodlná, nebo ji snad vyvedla z míry nečekanost té situace?

„Kde jsi vzala papír?“ „Našla jsem ho.“ Kdybych jí tak řekla, že jsem ho strhla ze stěny latríny a že na líci stojí Sauberkeit ist Gesundheit?1 Dál ale nevyzvídá. Dnes není ve formě. Téměř vlídně se mě zeptá: „Záleží ti na tvé kůži?“ „Trochu.“ „Tak to roztrhej. Wegschmeißen.“2 Ani mě nevyhnala z pryčny.

Wegschmeißen! Divná situace. Hello, jestlipak víš, že já mám kůže dvě a že možná právě ta druhá – moje poznámky – mě drží nad vodou?

* Mám hlad. Všechny moje myšlenky mají dnes podobu klobásy… Ta otupělost… Přestala jsem se trýznit přemýšlením.

* Horečně se shánějí po děvčatech do šestnácti let. Přemluvila jsem Sofi, že se přihlásíme. Nejde jen o hlad, i když taky. Nesnesitelné jsou noci.

A kdo ví, třeba bychom se mohly setkat s někým z našich. Dnes při apelu jsme vystoupily z řady. Uviděla mě Hella. Popadla mě za ruku a strhla zpět: „Husy,“ zašeptala, „marš zpátky!“ Beze slova jsme zacouvaly na místo. Možná jsme prohloupily. Sofi má pravdu: Hella závidí. Slovenky, aspoň ty, které přežily (bestie), jsou tu už šest let. Nám Maďarkám neodpustily, že jsme jedly chleba s máslem, zatímco ony a jejich rodiny… A přesto se v té chvíli Hella vůbec nerozmýšlela! Neměla na to ani čas. Hella! Co o ní říct? Ani lidská, ani nacistka… Hella, to je lágr.

Hodně se mluví o „rukojmích“, Sofi to omílá od rána do večera:

„Konec války je na dosah a my dneska představujeme cenný kapitál. Každá z nás má být údajně vyměněna za německého válečného zajatce. Co by jim jinak bránilo na místě nás zlikvidovat, jako to provedli s polskými, českými a německými vězni? I v těchhle nelidských podmínkách jich lágr schlamstne miliony. Proč nás hlídají, proč tak zběsile počítají?“ To je přece jasné.

Hellin pohled v sobě měl něco, co se podobalo děsu. Dvě tak jasné věci v jedné hlavě, to je spiknutí. Už dost. Spát… nebo se probudit jinde, jedno kde… ve třídě při písemce z latiny.

* Něco mě tíží za krkem nebo na mozečku. Čeho že je mozeček centrem? Musím se zeptat Sofi. Možná paměti? Dnes v noci jsem si nemohla vzpomenout, která z planet je větší, jestli Země, nebo Měsíc. Ta chorobná potřeba ustavičně se zkoušet! Noci, kdy nedokážu usnout, dokud si nevybavím jména spolužaček v septimě nebo datum korunovace Ondřeje II. Uherského. Nedostatek vitaminů? „Civilní“ blbosti. Tady je jen jeden zkoušející – realita. Já jsem pouze písař v jejích službách. Jakékoli myšlení vymykající se tomuto pravidlu je k ničemu.

Ráno se znovu pídili po mladších šestnácti let. Panenka jednu vyslídila v nastoupených řadách. Vypadala opravdu mladičce, tak na dvanáct. Upírala na Němku obrovské oči a nechápala, co se po ní chce. Přiskočila k ní nějaká starší žena, bezpochyby její matka, protože ji od dívky neodtrhly hrozby ani bití. Objímala ji a mumlala: „Sie bleibt da, meine Tochter.“3 Panence brzy došla trpělivost, nakopla ženu do žeber, až se s úpěním sesula na zem. Dívku Němka postrčila, ta ji několik kroků poslušně, mlčky a téměř odevzdaně následovala. Pak se na místě otočila, a než jí v tom kdo mohl zabránit, rozběhla se k matce, vrhla se jí do náruče a pevně se k ní přitiskla; vychrtlé tělíčko zmítané suchými vzlyky, takovým zvláštním škytáním.

„Sie ist hysterisch, die Kleine,“4 ucedila Panenka, nicméně nezasáhla; vyšpulila krátký horní ret a pozorovala ty dvě jako děcko udivené nečekaným chováním jiného dítěte nebo zvířete.

Křečovité objetí neustávalo. Všechny jsme bez dechu čekaly, co bude dál.

Němka se konečně pohnula, loudavě popošla a zastavila se pár kroků od nich. Matka odstrčila dceru a plazí se jí k nohám. Pohybuje rty, otvírá ústa, jenže nevyjde ani hláska. Nikdy jsem neviděla tonoucího člověka, ale musí vypadat stejně.

Vidím z Němky jen profil. Poklidný, dětský, nasycený profil. Proto nechápu, co se stalo, odkud se najednou vzala ta rána. Klečící postava podivně poskočila v prachu a já se ptám sousedky: „Ona omdlela?“ „Náno!“ řekne mi.

Panenka zasunula do kapsy předmět, který jsem ji neviděla vytáhnout a jenž se jí na okamžik zablýskl v dlani – jako cigártaška. Pak vyštěkla: „Blocksperre!“5 Prošla kolem hradby těl, přeskočila hromádku rozpláclou na zemi s nahýma nohama rozhozenýma jako polámaná loutka a dítě skloněné nad ní jako hrb.

Nahnali nás do baráků.

* Celý den Blocksperre. Barák je márnice. Hřadujeme na horní palandě. Sofi „filozofuje“. Já stříhám papír ze zatemnění. Jedna strana je světlejší, to se mi hodí na poznámky. Mám už ho na pryčně pěknou hromádku, když mě zaskočí pochybnost: jsem normální? Opravdu jsem dnes ráno v palčivém slunci viděla nějaký hrb? Mám teď úžeh a blouzním?

Právě mi došlo, že jsem vlastně zapomněla představit Sofi. Takže, je prťavá, podsaditá, samá piha, místo zrzavých kudrn, které byly kdysi její jedinou ozdobou, jí teď kolem nehezkého obličeje plihne řídké chmýří. Obývá své tělo jako starý mládenec zařízený pokoj; nemá ho ráda, nijak zvlášť jí ale nevadí; nezabývá se jím. Existuje plno zajímavějších věcí! A jestli je na něco hrdá, tak na svou neosobnost.

I naše přátelství je bezkrevné, jako kdybychom komunikovaly na velkou dálku a prostřednictvím někoho jiného. Její doménou je teorie; já žádnou „doménu“ nemám, leda pocity, které se v jednom kuse mění a cloumají mnou jako splašené spřežení prázdnou károu. Bojím se dospělosti jako nějaké „role“, o níž si nejsem jista, zda ji zvládnu – zatímco v Sofi nezůstalo z dětství zřejmě nic. Možná se tak rovnou narodila, zralá, rozvážná a bezpohlavní jako andělé; s výrazem, že všechno pochopila a všechno odžila už v plenkách. „No a co se stalo? Není to jedno? Cožpak nás všechno nepřibližuje ke konečnému řešení?“

Konečné řešení! Už jsem si toho všimla, Sofi se vyhýbá slovu smrt, ale hodně o ní mluví a zvláštně se rozohňuje. Občas mám chuť se zeptat, co ji drží, když stačí sáhnout si na elektrické dráty; vteřina – a hotovo.

Možná nemá ani tak strach z toho, že zmizí, ale že přijde o ty svoje „výklady“. Ty zatracené „analýzy“ – například o výchově, která nás už od

kolébky učí panice a brání nám přijmout konec stejně „přirozeně“ jako začátek, podrobit se bez reptání. Bože! Viděla tvář té ženy, když na ni Němka zamířila? To nebylo „naučené“.

Bude někdy s to pochopit, že plýtvá slovy, protože já patřím na tuhle stranu a žádná filozofie, ponížení, mizérie, bolest nedokáže uhasit mou vůli žít, ať je jakkoli absurdní? A ať píšu nebo mluvím, pořád vidím tu tvář – skvrny, kapky potu -, a je to, jako kdyby chroptěly mé vlastní plíce…

Jediné, co si přeju, je plakat nebo se modlit, ale ne před strojem na mudrování! Mám na ni zlost a pak si najdu výbornou záminku k výlevu hněvu.

„Ta tvoje teorie o rukojmích! V tom případě Panenka právě zabila jednu Němčourku! Kdybychom byly rukojmí, soudili by ji za vraždu, nezdá se ti?“

„Jestli to tak není, co teda znamenají ty dementní apely? A proč nás šmahem nezlikvidujou, co jim v tom brání?“

Skutečně, není tomu tak dávno, předevčírem, se Panenka na apelplacu rozběsnila: jedna žena z několika tisícovek chyběla. Dnes při míření ani nehnula brvou! Z čehož plyne, že snáze projde velbloud uchem jehly, než některá z nás pochopí německou logiku…

Signál k nástupu. Co ještě? Píšu už dost dlouho. Sofi usnula. Těžce oddychuje. Ve spánku moc chytře nevypadá. Jen ubohé, vyčerpané a špinavé dítě. Paži má složenou nad holou hlavou, jako kdyby si ji chránila. Musím ji probudit. Najednou ale nemůžu, nemám sílu, jako by tu přede mnou s rozpraskanými rty, bez naděje, bez ochrany neležela kamarádka, ale celý lidský rod… * Hodina zeměpisu s bratrem. Ví, že je to moje slabina. „Pověz mi, kde se nalézá…,“ začne a odmlčí se, aby si mě vychutnal. Vysloví název. Jde o město, zemi, ostrov? V tom snu mám dojem, že už jsem to slyšela. Napínám ubohý mozek do krajnosti, vyčerpaná paměť beznadějně bloudí od ruské stepi ke Grónsku a Kanárským ostrovům, po hrozivě širém a podivně rozděleném všehomíru. Nedokážu si (ani když bdím) zřetelně vybavit nic jiného než italskou botu a exotickou Afriku podobající se boxerské rukavici.

Tvářím se, že přemýšlím; pobaveně na mě mrkne a znovu se skloní nad mapu. Překvapuje mě, jak vypadá. Ten klidný, sebejistý kluk, to už není můj malý – o tři roky mladší – bratr, má jeho obličej, ale ne jeho výraz. Možná se změnil, zestárl? Možná je to omládlý profesor Wunch? Ne, není to můj bratr.

Probudila jsem se s nejistotou a úzkostí, které s sebou vláčím celý den. A nádavkem mě nestydatá štubová6 Magda přetáhla bičem. Rozbrečela jsem se. Nikdy si nezvyknu na to, že na mě takováhle mrcha, jakákoli mrcha, smí sáhnout.

*„ Rusové se blíží!“ „Jak jsi na to přišla?“ „Dneska nebyl chleba.“ „…?“ „Chápeš, jsou v koncích, takže to odnášíme my.“ „Aha.“ Zlobí ji, že vůbec nejásám.

„Jestli ta pomsta potrvá ještě tři dny, Rusové už nebudou mít koho osvobozovat,“ namítám.

„Jde o hodiny,“ opáčí klidně. „Jsou skoro tady. Neslyšíš děla?“ „Slyším, z dálky…“ Závrať? Odpoledne jí zjevně propadl každý. Že by další děla? Nic nevybičuje fantazii tolik jako hlad.

Dřepíme na bobku na slunci před barákem a čekáme na Rusy.

* Zählappell7 trvající dlouho do noci. Za úsvitu nás vyhnali z pryčen. Počítají nás, přepočítávají. Němci a jejich psi štěkají jeden přes druhého. Vystresované, potem zbrocené Slovenky pobíhají mezi řadami; zapomněly i mlátit. My jediné stojíme ve všeobecném zmatku nehnutě, jako by se nás to netýkalo.

Připomíná mi to řady cihel, které jsme viděly z vagonu na nádraží; pečlivě vyrovnané sloupky a všude kolem rozčilení lidé povykující v neznámém dialektu.

Něco se chystá. Nikdo nemluví, utichla i šeptanda. My s tím nic nenaděláme. Jistým způsobem to uklidňuje. Dokonalé ticho, ticho cihel.

* Evakuují nás z Osvětimi. Kam? To nikdo neví. Může to být zítra, dnes odpoledne, za hodinu. Byla bych klidnější, kdyby mě netrápil osud deníku. Boty nám vrátí, až projdeme dezinfekcí. To je skoro jisté, takže ani pomyšlení na to zastrčit poznámky do nich. Sofi mi radí pečlivě si je desetkrát přečíst a zapsat si jednu dvě věty z každé kapitoly jako tahák. Smrsknou se tak na pár listů. Není to špatný nápad, jenže kde na to vzít čas?

* Čtyři dny mě dělí od Osvětimi – a poprvé píšu… do sešitu! Hnědý přebal, dvě stě stránek. Podle Sofi „prozřetelnost“ neexistuje; jenže záleží na tom, jak takovou náhodu nazveme? Tady žádné plakáty nevisí a papír na zatemnění je černý. S poznámkami by byl konec, nebýt zázraku.

Ačkoli opět podle Sofi by se žádný zázrak nestal, kdybych nenarazila na lágrkápa se sešitem v podpaží, kdybych neuměla německy, kdybych se neosmělila a neoslovila ho.

Je skoro plešatý a nos má jako skobu. Zastavil se, vyslechl moje nesouvislé blábolení o sešitě, který mám dostat… Má slušné vychování, protože mi nedá facku. Jde dál.

„Aber, Herr Lagekapo?“ Ohlédne se.

„Tak ty máš dostat tenhle sešit? Jak to? Právě mi ho přinesli.“

Nevrlý tón nic nemění na mém překvapení. Nemá polský přízvuk ani nemluví žádným německým dialektem, a to mi nejspíš hned dalo kuráž: takovou němčinu jsem tady ještě neslyšela, každý včetně oficírů jen vyřvává a skoro vždycky v nějakém nářečí. Někdy není poznat, jestli volají na kolegu, nebo na psa.

Jak si, k čertu, rozumějí v rajchu, kde mají víc nářečí než obyvatel?

Bylo to taky poprvé, co jsem stála před kápem z vlastní vůle.

„Musím psát,“ říkám. „Potřebuji sešit. Jsem spisovatelka.“ Unavené modré oči se na mně zastaví, připadá mu to k smíchu, to se pozná, mně taky: když jsem se zklidním, dochází mi, jaký skýtám pohled – tyčka v plandající košili, z níž vyčuhují dvě sirky, holá lebka… k sežrání!

„Jsem spisovatelka.“ Vyprsknu smíchy, třebaže on nehnul brvou.

Sešit už držím v ruce. Jenže místo abych se vytratila, zoufale hledám slova, kterými bych vysvětlila svoje nemístné počínání. S přátelským mrknutím mě propouští: „Stačí, já to chápu.“

Nemám čím psát; musela jsem být ještě trochu mimo, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se německy řekne tužka. Pomáhám si rukama. Zašátrá po kapsách a nakonec jednu vyloví.

A pak se rozesměje opravdovým smíchem, kterým najednou omládne, i když mu protáhlou, bezkrevnou a sešlou tvář brázdí hluboké vrásky.

Sofi na pryčně není. Musím vypadat, jako když mám horečku, celá hořím. Nikdo nic neříká. Jen se odtahují a pošilhávají po podezřelém sešitě… jako kdyby to byla mina.

Kdybych teď měla učinit vyznání víry, řekla bych: Věřím v ticho. Snažím se probouzet dřív než ostatní. Ne proto, abych pracovala, ale abych vychutnala těch pár hodin samoty, které si ukradnu ze spánku.

Ale i ve dne se to tu s Osvětimí vůbec nedá vůbec srovnávat. Každá má deku, slamník, misku; jsme pořád v karanténě, na „odpočinku“. Mám sešit, a tak už se nemusím nikde poflakovat. Je nejvyšší čas zapsat, co se dělo – od chvíle, kdy nás za asistence vlčáků a za dusotu okovaných bot vyhnali z osvětimského baráku a po nekonečných apelech nás fialové zimou, scvrklé jako průvod oživlých mumií, vyvedli přes potemnělý lágr ven za dvojitý ostnatý drát.

V dezinfekci (Waschraum) jsem se ocitla před holicím strojkem, který vůbec nebudil důvěru – Polce, která se aparátem oháněla, se povážlivě třásla ruka. Také že mě řízla na obzvlášť citlivém místě. Vykřikla jsem, jediná z nějaké tisícovky podřezávaných. Vyděsila se, jako kdyby uslyšela promluvit kočku. Pak si ale dávala víc záležet. Ironie osudu: tráví čas holením ostatních, a sama je chlupatá jako opice.

Náš vagon má zpoždění. Čekání nám zpestřil příjezd belgického či holandského transportu.

Nepopsatelné setkání: „civilní“ vlasy, „civilní“ šaty, „civilní“ zděšení při pohledu na naše polonahé a bezvlasé stádo. „Was is das, ein Spital?“8 Jako bych Pokračování na straně V. Dokončení ze strany IV.

slyšela nás, když jsme se s vyvalenýma očima ptaly zrovna tak…

Když jsme před třemi týdny vystoupily v Osvětimi na nádraží, seběhl se kolem nás stejný holohlavý dav. Stejně nevěřícné a chtivé pohledy hltaly naše vlasy, oblečení, zavazadla…

Na jedné straně nevěřící novicky s kufříkem, na druhé nahý holohlavý dav připomínající spíš stádo krav než ženy. To setkání je jistě vždycky stejné. Až na to, že stádem jsme tentokrát my a že ty vlasaté nejspíš překvapuje, že se smějeme, místo abychom brečely. S dojemnou logikou civilistů se dotazují jako turisté: „Jsou šílené?“

Němci ryčí smíchy, Poláci se pochechtávají, i my se hihňáme. Projdou tím, čím jsme prošly my (nepředstavitelné věci mají své meze). Za pár minut se začnou jedna za druhou vynořovat stejně nahé a holohlavé jak my, úplně zpitomělé párou a panikou.

Pamatuji si okamžik, kdy jsem při odchodu ze sprch poprvé uviděla zástup vyholených, odpudivě bílých hlav: připomínalo to pole zelných hlávek.

Úděsná podívaná: chvíli jsem byla v transu a nedocházelo mi, že já i ono moře lesknoucích se lebek jsme na tom stejně. „Jsou to blázni,“ myslela jsem si a čekala. Otevřené dveře ale plivaly další zelné hlávky. Zvláštní! U téhle nemoci se příznaky nemění: stejně odstáté uši, stejně voskový obličej, stejně přihlouplý, nepřirozený škleb.

Jedna z nich na mě ukáže prstem: „Panebože, vy vypadáte!“ Přitom jí na holé hlavě vystupuje modrá žíla. Ten hlas už jsem slyšela; ta hastroška mi někoho připomíná… Illus z Miskolce! Krásnou zlatovlasou Illus. (Do chvíle, kdy jí strážný nabídl pomoc při útěku z cihelny.)

Sáhla jsem si na hlavu, ačkoli to bylo jasné. Povzbudivě kývla – jako by mi chtěla ulehčit příšerný okamžik, kterým právě sama prošla, ona, která ztratila nejkrásnější kštici na světě, se dojemně snažila utěšit mě, které ušmikli jen dva řídké copy.

„K čemupak vlasy,“ řekne, „když jsme přišly o všechno, i o slzy k pláči. Zas vyrostou, uvidíte, rostou rychle.“

Němě jsem na ni zírala. Kdyby se viděla! Ty obrovské uši! A nemožný tvar hlavy!

Připadalo mi, že všechny útrapy, všechny ztráty byly vedle této ničím! Jako by mě holička odstřihla ode mne samotné.

Možná jsme nový druh, který historie dosud nezaregistrovala; typicky němčourský vynález: něco mezi člověkem a věcí. Z lidských vlastností tomu zůstává jen schopnost trpět, přesněji: trpící věc.

Kdyby se se mnou nebo mým deníkem něco stalo, tenhle výraz se nedochová, a to by byla škoda. Mohl by posloužit nějakému historikovi – kdyby náš příběh zůstal beze svědků jako mezera v čase, nebo bude působit tak nevěrohodně, že jakékoli svědectví bude marné.

Vraťme se ale do Waschraumu.

Během tří týdnů nám už podruhé holí hlavy. To, co z nich padá, měří sotva centimetr. Bolest ustoupila otupělosti; pamatuji si hlavně na toužebné přání sednout si, jedno kde, jen ať je tam sucho a snesitelná teplota, protože cement studí jako led.

Prokřehlé čekáme na příděl oblečení a doslova se na sebe lepíme, abychom se zahřály.

Holanďanky drkotají zuby a neodvažují se přiblížit – novicky stydící se za nahotu. Netroufají si na nás pohlédnut, i když my si je s dobromyslnou bezostyšností měříme od hlavy k patě. Nějaký posměšný hlas se zeptal:

„Tak co, parťačky? U vás se nudismus nenosí? My se svlékáme, jen když jsou poblíž nějaký chlapi.“

Rozesmála se tak bujaře, že tisícovka „nudistek“ vedle ní nemůže jinak a přidává se, ačkoli k veselí není žádný důvod. S postupujícím večerem si připadáme čím dál nahatější. Tak míjí noc. Po vagonu ani stopy.

Jsme srostlé v jedno tělo, jako nějaký chrápající, sténající a z tisíce hrdel kašlající netvor. Němci nás co chvíli rozhánějí bičem. Vmžiku se ale zase semkneme, protože ran se bojíme méně než zimy.

Tenhle den je snesitelnější díky tomu, že je červen, a té neobyčejné zábavné osůbce, která „se svléká, jen když jsou poblíž nějaký chlapi“… A já mám najednou chuť všeho nechat a věnovat se jenom jí.

Představte si dlouhé hubené ploché chlapecké tělo na sloupech, které by unesly katedrálu i s věžemi. Protože o to nedbá, nebo snad chce vypadat menší, hrbí navzdory tomu masivnímu soklu záda, takže se jí vyvaluje břicho a je zkroucená jako paragraf. Je možné, že se v nonšalantním vystupování, mimice a každém slově projevuje jen její naprostý nedostatek vážnosti a že bez toho potrhlého humoru by byla docela tuctové plešaté bidlo. Já si ale stejně spíš myslím, že je výstřední už od narození; jako by jí svět byl malý a měla potřebu neustále vybuchovat… Slyší na líbezné jméno Julika.

Zblízka vypadá dost mladě, ale to není důležité, přírodní úkazy stojí mimo čas. Přeháním? To je možné. Cožpak ale ona není přemrštěnost sama, plod nespoutané fantazie?

Ta, jíž vděčí za život, přitom žádnou velkou představivostí neoplývá. Je to osoba, kterou je při jejím věku, holohlavosti, nevšední mateřskosti a výmluvnosti obtížné popsat. Má také přemrštěný projev, na hranici senility! Neustále lamentuje, stěžuje si na zimu, na holičku, na „neskutečné“ zacházení, kterého se jí a její dceři od nacistů dostává; na „odpornou“ cementovou podlahu (v její vile v S., kam jsme ostatně všechny zvány, se parkety lesknou jako zrcadlo). Německá kultura! Jaké zklamání pro ni, která trávila každé léto v Baden-Badenu, která četla Fausta! Jak mohl národ milující hygienu zbudovat tak otřesné latríny! Válka, deportace, to všechno jí brnká na nervy! Brání to růstu její dcery, která má výjimečné nadání pro divadlo; měly jsme ji vidět, když se svými zlatými lokýnkami hrála vílu ve školním představení pohádky Csongor a Tünde9! I ona zamlada zazářila v jednom dobročinném představení. Ty umělecké sklony děcko podědilo určitě po ní.

„Děcko“ ale vehementně popírá, že by po ní cokoli podědilo. Je dcerou svého otce, záletníka, hýřila, lháře. Ale extra třídy!

„Má asi sklerózu,“ vysvětluje nám za všeobecného smíchu, zatímco matrona vůčihledně tuhne; je fakt, že před potopou strávila jedno léto v Baden-Badenu, co se Fausta týče, tak zná jen titul; a kromě kuchyňských receptů přečetla leda Agathu Christie. Zlaté lokýnky, chachacha…! To se povedlo! Takové roští na hlavě svět neviděl.

Skoro jako by se jí ulevilo, že se ho konečně zbavila. Jediná dobrá věc, které se od Němců dočkala.

Ve hře Csongor a Tünde sice úspěch měla, jenže samozřejmě v roli ježibaby. S takovým tělem a hlasem jako vozka není na naivky dělaná. Tanečním krokem rozvlní svou extravagantní figuru, zhoupne se párkrát v bocích a předvádí křehounkou vílu, až nahaté publikum řve smíchy.

Než stačíme popadnout dech, belhá se před námi místo víly odpudivá hrbatá babice: čarodějnice Mirigy. Šilhavé oči metají blesky, ústa dští strašlivé kletby (největší fajnovky se odtahují). Vzápětí se napřímí, planoucí oči v bledé tváři upřou obviňující pohled kamsi do dáli, ústa se sarkasticky ušklíbnou. Přeplněný prostor zatají na okamžik dech.

„Jsi vězeň? Ne… co tedy tenhle lokaj pohledává u mých dveří? Mám ho!“

Rozmáchlým gestem otvírá pomyslné dveře, popadne mě – jsem na ráně – a postrčí dopředu.

Chvíli zahanbeně stojím před svým královským vězněm a snáším opovržení, které na mne dýchá ze všech stran. Majestátním pokynutím ruky jsem propuštěna a ubohý syn velkého císaře teď může vítězoslavně zajásat nad odhalením (díky mně, špionovi) toho starého zloducha Metternicha.

„Och, naivní vévoda Zákupský!“ To byla jediná replika, kterou jsem si z Rostandova dramatu Orlík pamatovala. Slova jsou nám ale šumafuk! Viděla jsem ten kus několikrát, dokonce s Hildou Gobbi v Národním divadle v Budapešti. Byla ve svém vévodském rouchu úžasná a brala za srdce, nepamatuji si ale, že by kdy opravdové publikum v opravdovém divadle bylo tak uchváceno, jako jsme při této zanícené improvizaci byly my, nahé a na holé zemi.

Další čtyři pět stránek o tomhle „přírodním úkazu“. Pak mě něco popadlo a vytrhla jsem je. Měla jsem dojem, že mi ta potřeštěná holka v hlavě, v poznámkách zabírá moc místa, že přece jen žijeme uprostřed hrůzy, která tu od potopy nikdy nebyla – zkrátka že kvůli ní jaksi zapomínám na katastrofu (ale možná jenom špatně snáším úspěch někoho jiného, ať je to kdekoli, třeba i uprostřed katastrofy).

***

Z knihy Any Novac Krásné dny mého mládí. Vydalo nakladatelství Paseka, 2010. Přeložila Zuzana Dlabalová. Knihu možno zakoupit zde.